Základní technické údaje: 3,7“ kanon Mk.III na lafetě Mk.III

Ráže: 94 mm, rozměry: celková převozní délka: 8,687 m, šířka: 2,438 m, výška: 2,502 m, délka hlavně: 4,7 m, délka drážkované části vývrtu: 3,987 m, hmotnost: 9 317, rozsah náměru: - 5° až  + 80°, rozsah odměru: 360°, počáteční rychlost střely: 792 m/s, maximální účinný dostup střely: 9 754 m, hmotnost střely: trhavá 12,96 kg.

Brzy po skončení 1. světové války zazněly hlasy, že britská armáda bude potřebovat těžší a výkonnější protiletadlové kanony, které budou odpovídající zbraní proti stále rychlejším letadlům. Počátkem 20. let se však obdobným úvahám nepřikládala velká důležitost, neboť u obdobných projektů nebyla naděje na financování ani počátečních výzkumů. A tak až v roce 1936 postavila firma Vickers prototyp nového kanonu ráže 94 mm. Návrh byl schválen do výroby jako Ordnance QF, 3,7 – in. Náběh výroby však probíhal velmi pomalu a první stroje určené pro vývojové testy byly k dispozici až v roce 1938. Hlavní příčinou zdržení projektu byla lafeta. Kanon samotný byl celkem jednoduchý a moderní, jeho lafeta naproti tomu byla mimořádně složitá.

Kanon byl určen pro polní jednotky a musel proto být schopný přepravy. Výsledná zbraň však byla přinejlepším polomobilní. Kanon se svojí kolébkou a horní lafetou spočíval při střelbě na rozměrné palebné platformě, stabilizované čtyřmi opěrami. Přední kola podvozku se při střelbě zvedala do výše, přičemž vyvažovala hmotnost kanonu. Zadní náprava se před střelbou snímala. Brzy se ukázalo, že lafeta je výrobně velmi náročná. Nakonec se přešlo k výrobě čistě statické lafety, určené k umístění na betonovém základě. S postupem času se na lafetě provedly různé úpravy, jejichž výsledkem bylo usnadnění manipulace se zbraní. První sériově vyráběná lafeta měla označení Mk.I, statická lafeta Mk.II a konečné výrobní provedení Mk.III. Od všech tří provedení existovalo několik variant.

Na počátku zavedení do výzbroje jednotek nebyly nové kanony přijímány s otevřenou náručí. Staří střelci upřednostňovali snadněji ovladatelné a dobře známé kanony ráže 76,2 mm, přestože věděli, že výkon nového kanonu podstatně předčí možnosti staré zbraně. 94 mm kanon se skutečně vyznačoval vynikajícím celkovým výkonem, i když jeho transport a umístění v palebném postavení nebyly právě jednoduchými úkony. Se zavedením větších počtů do armádní výzbroje se kanony vybavily zdokonaleným centralizovaným systémem ovládání zbraně, který se mohl chlubit užitečnými doplňky, jako byl motoricky ovládaný nabiják a časovač. V roce 1941 se 94 mm kanon stal hlavní výzbrojí jednotek protivzdušné obrany a toto výsadní postavení si zachoval až do konce války.

Kanon se osvědčil jako vynikající zbraň. 94 mm kanon se také uplatnil jako protitanková zbraň při tažení v severní Africe. K této roli se však vzhledem ke svým rozměrům a hmotnosti příliš nehodil, ačkoliv dokázal zničit jakýkoliv nepřátelský tank. Nejlépe se osvědčil ve své původní roli a tak nikdy nedostal možnost dokázat, že je britským ekvivalentem německého kanonu ráže 88 mm. Příležitostně se uplatnil jako polní dělo. V této roli jej ovšem používali Němci, kteří několik kanonů ukořistili u Dunkerque. Němci kanonu přidělili označení 9,4 – cm Flak Vickers M.39( e ) a hodnotili jej jako velmi výkonnou zbraň. Dali si dokonce práci s výrobou vlastního střeliva pro účely protivzdušné i pobřežní obrany. Jako pobřežní zbraně byly kanony ráže 94 mm v rukou Němců mimořádně účinné u Walcherenu, kde potopily několik spojeneckých plavidel.  Kanony vojsk britské protivzdušné obrany byly z výzbroje vyřazeny v průběhu 50. let. Mnohé byly prodány nebo poskytnuty jiným státům. Některé se donedávna používaly v zemích, jako je Jihoafrická republika nebo Barma.