Vylodění v jižní Francii, 1944– Druhá světová válka – druhasvetova.com

 

Vylodění v jižní Francii

Operace Dragoon

Ve stínu operace Overlord z června 1944 dodnes zůstává invaze Spojenců na jižní pobřeží Francie, která proběhla o dva měsíce později. Měla Němce přinutit rozdělit síly a následně je sevřít do kleští.

Při jednáních na nejvyšší úrovni v roce 1943 neměli Spojenci na strategii útoků v Evropě v roce 1944 zdaleka jednotný názor. Invaze v Normandii byla sice již odsouhlasena a přípravy na ní, se naplno rozeběhly, ale zatímco Američané prosazovali podpůrné vylodění v jižní Francii, Britové dávali přednost útoku na „měkký podbřišek Evropy“, jak Winston Churchill označoval oblast Balkánského poloostrova. Nakonec zvítězila varianta vylodění v jižní Francii. Operace dostala krycí jméno Anvil, ovšem hned od počátku zůstala ve stínu operace Overlord, invaze v Normandii. Američané původně navrhovali provést obě akce současně a tím Němce přinutit rozdělit síly, ale tuto myšlenku opustili kvůli nedostatku lodí, vyloďovacích člunů a dopravních letadel. Jako vhodnější se jevil útok po konsolidaci fronty a obsazení přístavů v Normandii, což by umožnilo přisunutí specializovaných dopravních prostředků na jiné bojiště. Situace se ještě více zkomplikovala po vylodění u italského Anzia, kde spojenecká vojska uvázla v pasti a jejich zásobování si vyžádalo další lodě, které mohly být použity pro operaci Anvil. Operaci Spojenci nadále považovali za druhořadou, takže přípravy probíhaly pomalu a poněkud liknavě, protože štáby jednoduše nevěřily, že se vůbec uskuteční.

Tato situace panovala až do června 1944, kdy se ukázalo, že odpor Němců v Normandii je silnější, než se očekávalo. Nepodařilo se dobýt přístav Cherbourg z chodu a plovoucí přístavy Mulberry poškodila bouře. Generál Charles de Gaulle rovněž požadoval po vrchním velitelství nasazení Svobodných Francouzů do osvobozovacích bojů, protože boje v Itálii pro něj neměly takový politický význam, jaký by mělo jejich nasazení na území Francie. Těmto argumentům nakonec podlehl i Churchill, takže operace byla 14. července 1944 schválena a získala označení Dragoon. Podíl Britů zde nebyl zdaleka takový jako v Normandii, hlavní bojové jednotky tvořili Američané a Francouzi. Rychlost prací na plánech se prudce zvýšila a pro akci byly uvolněny lodě, letadla a obrovské množství materiálu všeho druhu. Strategickým cílem operace bylo obsazení důležitých středomořských přístavů Marseille a Toulon a postup do francouzského vnitrozemí. Jižní Francie nebyla strategickou oblastí jako La Manche. Po kapitulaci Francie zůstala pod správou vichistické vlády, dokud ji Němci v listopadu 1942 neobsadili, z důvodu spojeneckého vylodění v afrických francouzských koloniích.

( Američané se vyloďují v rámci operace Dragoon v jižní Francii )

Nenacházely se zde žádné elitní divize a Riviéru obsadila ne příliš kvalitní italská 4. armáda. Vojenské svazky náležely k německé Skupině armád G, jejíž nejlepší jednotky ve stále větší míře putovaly jinam, především na východní frontu. Němci nevěřili ani svým spojencům, což se ukázalo jako prozíravý postoj. Ještě před kapitulací Itálie v září 1943 připravili plán na rychlé odzbrojení Italů na Riviéře, čímž zabránili jejich možnému přeběhnutí ke Spojencům. Sice pak museli zajistit obranu celého pobřeží sami, ale to se ukázalo jako menší zlo, než se na křídle potýkat s dalším nepřítelem. Na pobřeží jižní Francie chyběly souvislé obranné linie známé z francouzského pobřeží a Němci zde neměli mobilní zálohy, jež by umožnily Spojence zahnat zpět do moře. Velení Skupiny armád G předpokládalo, že po případném vylodění dostane rozkaz vést boj na zdrženou a pomalu ustupovat na zkrácenou linii fronty, udržitelnou i proti přesile.

Skupině armád G velel od května 1944 generál pěchoty Johannes Blaskowitz, veterán polského a západního tažení. Podřízené divize střežily pobřeží, ovšem obrana nebyla členěna do hloubky a jednotkám většinou scházely dopravní prostředky. Jedinou mobilní zálohu představovala 11. tanková divize, která ale ještě nedokončila výcvik a navíc její část již bojovala v Normandii. Také opevňovací práce pokračovaly pomalu, protože chyběl stavební materiál i zbraně. Podle informací odbojářů a vyzvědačů byla morálka německých vojáků špatná a obrana slabá. Prolomení obrany tak mohlo vést rychle ke katastrofě. Na spojenecké straně vládly problémy s velitelskou subordinací. Středomořské oblasti velel britský generál Henry Wilson a jeho zástupcem byl americký generálporučík Jacob Devers, styčný důstojník mezi Wilsonem a štábem operace Dragoon. Invaze se měla zúčastnit také 1. armáda Svobodných Francouzů, kteří požadovali převzetí velení celé operace svým velitelem. Tento návrh Američané striktně odmítli a vzhledem k tomu, že Francouzi zcela záviseli na americkém zásobování a dopravě, dokázali si své veto prosadit. Než se situace stačila vyostřit, souhlasily všechny strany s ustanovením 6. skupiny armád, jejímž velitelem byl jmenován Devers, podřízený přímo generálu Eisenhowerovi. Hlavní síly skupiny představovala 7. americká armáda pod velením generálporučíka Alexandra Patche, veterána z Guadalcanalu a 1. francouzská armáda generála Jeana de Lattre de Tassigny.

( Mapka vztahující se ke spojeneckému vylodění 15. srpna 1944 – k operaci Dragoon )

Ve středomořské oblasti nebyla k dispozici žádná výsadková divize, a proto vznikla 1. výsadková skupina, kterou tvořily dočasně vytvořené kluzákové a výsadkové jednotky vřetně tří britských výsadkových praporů, jediného většího příspěvku Britů pro tuto operaci. Rozsah výsadku byl proto podstatně menší než v Normandii, kde v den D seskočily tři kompletní divize. Dalším zvláštním svazkem byla mobilní skupina Butler, pojmenovaná po svém veliteli. Patřily k ní tankové a lehké mechanizované jednotky, jež měly v případě slabé obrany rychle postupovat vpřed, obsadit důležité body a působit jako mobilní útočná síla. Důležitá role připadla příslušníkům francouzského hnutí odporu, které organizovali spojenečtí specialisté, vysazovaní padáky s vysílačkami a se zbraněmi. Za úkol měli sestavit odbojové jednotky, dodávat zpravodajské informace a připravovat sabotáže. Před samotným vyloděním měli zaútočit na vybrané cíle výsadkáři, příslušníci speciálních sil a kluzáková pěchota. Plánovačům dělaly starosti ostrůvky Levant a Port Cross, ležící přímo na přístupových trasách k invazním plážím. Stály na nich staré pevnůstky a na fotografiích pořízených průzkumnými letouny byla patrná postavení děl a vojenské baráky. Na tyto cíle měla zaútočit skupina „Sitka“.

Na Levantu našli útočící vojáci makety děl a svedli boj s německou posádkou. Němci ztratili 25 mužů a dalších 110 se vzdalo. Na blízkém Port Cross byla situace složitější. Němci se bránili ve staré pevnosti, ale po dvou dnech bojů, během nichž útočníky podporovala i palba z těžkých lodních děl, se posádka vzdala také. Ukázalo se, že nebezpečí nebylo zdaleka takové, jaké spojenečtí plánovači předpokládali. Po ukončení bojů se vojáci přepravili na pevninu a přidali se k výsadkářům. Vzdušná část invaze měla probíhat po celý 15. srpen a byla rozdělena do několika operací. První z nich, seskok 5 600 výsadkářů a shoz 150 polních děl, nesl krycí označení Albatross. Letouny se objevily nad seskokovými plochami ve 4:30 a další vlny přilétly jen o pár minut později. Značkaři, kteří seskočili před hlavní vlnou, nebyli příliš úspěšní a navíc v oblasti padla mlha, takže část vojáků skákala naslepo. Přesto se nerozptýlili zdaleka tolik jako jejich druzi v Normandii a jejich ztráty byly nízké. Za první vlnou přilétaly vlečné letouny s kluzáky, naloženými jeepy, děly, zásobami a pěchotou. Kvůli mlze se musela část letounů i s kluzáky vrátit na základnu a další start se uskutečnil odpoledne, kdy se již většina dostala bezpečně na určené místo. Poslední vzdušná operace toho dne, přílet 335 kluzáků se zásobami, proběhla po 18. hodině. Prakticky všechny kluzáky s posilami a zásobami úspěšně přistály a tím akce speciálních sil prvního dne operace skončily.

( Seskok spojeneckých výsadkářů – 15. srpen 1944 )

Hodina pro vstup první útočné vlny na pláže pojmenované Alfa, Delta a Camel, byla stanovena na 8:00. Vyloďovali se veteráni, kteří zažili invazi na Sardinii nebo u Anzia. Největší odpor se očekával na pláží Alfa jižně od Saint – Tropez, kde se vylodila 3. pěší divize, jejíž 7. a 15. pluk zaútočily v první vlně, zatímco 30. pluk tvořil zálohu. Pobřežní vody byly plné protiinvazních překážek, ty však ničil nový vynález – dálkově řízené čluny nesoucí výbušné nálože. Vyčištěnými koridory se na pláž valily obojživelné tanky Sherman, následované vyloďovacími čluny s pěchotou. Německý odpor byl velmi slabý. Pláže ostřelovaly pouze kulomety, což pěchotu podporovanou tanky nemohlo zastavit, takže divizní záloha, vyloděná v 9:20 neměla žádné velké potíže. Větší problém představovaly zakopané miny, ale když dorazily odminovací tanky, mohla pěchota postoupit do vnitrozemí a začala získávat zajatce. Obránci nebojovali příliš odhodlaně. Američané postupovali na sever k Saint – Tropez, kde už bojovali výsadkáři spolu s odbojáři proti německé posádce. Než dorazily hlavní síly divize, měli město skoro vyčištěné a zbývalo jen dobýt městskou pevnost, jejíž obránci se vzdali v 15:30.

Na pláži Delta, nacházející se ve středu invazního prostoru, se vylodil 157. pluk, patřící k 45. americké pěší divizi. Obránci měli k dispozici několik minometů, 75 mm kanon a baterii pobřežních děl. Jimi ze začátku znepříjemňovali útočníkům život, ale brzy je umlčela palba lodních děl. Čtyři vyloděné obojživelné tanky najely na miny, jimiž byly pláže poseté, to ale pěchotě nezabránilo v postupu do vnitrozemí. Průzkumná skupina na jeepech vyrazila do Le Muy, kde odpoledne podpořila výsadkáře. Tehdy se také vylodily 179. a 180. pluk, tvořící divizní zálohu, ale dostaly rozkaz zatím nepostupovat až do vyjasnění taktické situace. Zatím vše postupovalo až příliš klidně, větší problémy však nastaly v sektoru Camel.

( Generál Alexandr Patch, velitel 7. americké armády, hlavní síly operace Dragoon )

Na této pláži byly vytyčeny od západu na východ tři invazní úseky – Camel Red u města Saint – Raphaël, Camel Green uprostřed a Camel Blue na východním okraji. Zde se soustředily mnohem silnější německé obranné síly než na ostatních plážích, neboť záliv již mnohokrát v historii posloužil k invazi. Původní italský sektor chránilo šest baterií děl ráže 149 mm. Když jej převzali Němci, posílili ho těžkými 220 mm děly a bateriemi flaku se slavnými 88 mm děly. Celý úsek mohutně opevnili a pobřeží bylo poseto bunkry. Předinvazní nálety několik děl zničily, přesto šlo o mimořádnou koncentraci palebných prostředků. Plánovači si rychle uvědomili, že přímé vylodění na Camel Red by se změnilo v jatka, proto první vlny útočníků ze 141. pluku 36. pěší divize směřovaly na ostatní pláže a na Saint – Raphaël měly vyčleněné jednotky zaútočit i po souši. Spolu s pěchotou vyjelo na břeh osm obojživelných tanků, které prolomily slabou obranu a vyrazily na západ. Za nimi postupoval čerstvě přibyvší 143. pluk se stejným cílem – obsadit přístav.

Invazní pláže sice ležely v dostřelu děl umístěných na Camel Red, jenže v oblasti nepůsobili předsunutí pozorovatelé a německé spojení narušily sabotáže partyzánů. Proto byla dělostřelba nepřesná a nezpůsobila žádné velké škody. Do zátoky u Saint – Raphaël vpluly již v 11:00 americké minolovky, ale kvůli silné německé palbě se raději stáhly z dostřelu. Na místo byly přivolány bombardéry, které měly za úkol umlčet německé těžké zbraně a umožnit vylodění divizní zálohy, 142. pluku. Po poledni přiletělo 90 amerických B – 24 Liberátorů, které oblast zasypaly pumami, ale zasáhnout děla se jim nepodařilo. Nemělo žádný smysl poslat invazní čluny na pláž ostřelovanou těžkými děly, proto se změnilo místo vylodění a vojáci vystoupili na již zabezpečené pláže a postupovali ke svým cílům po souši. Tím skončila obojživelná část operace a začaly klasické pozemní boje. Spojenecké ztráty během vylodění nebyly vysoké, celkem padlo 95 mužů a 385 jich utrpělo zranění.

( Další snímek vyloďujících se Američanů na francouzském jižním pobřeží, poblíž Saint – Tropez )

Během noci přicházely zmatené a neúplné zprávy o seskoku výsadkářů, protože odbojáři dle předem připraveného plánu poškodili německé kabely a telefonní spojení. Velitelství Skupiny armád G tak nemohlo koordinovat akce, ale nižší velitelé byli agresivní a zkušení natolik, že dokázali podniknout protiútoky sami. Německá 148. pěší divize vyrazila k plážím s cílem zničit výsadkáře operující v okolí a zahnat Spojence do moře. Tento úkol se jim nepodařilo splnit, protože spojenečtí parašutisté podporovaní francouzskými partyzány byli silnější, než čekali a postup Němců uvázl. Velitel 189. pěší divize, generálmajor Richard von Schwerin, posbíral ve svém sektoru všechny bojeschopné jednotky a vytvořil z nich bojovou skupinu s úkolem zničit vyloděné Spojence a obnovit obranu pláží. To ale nebylo možné, protože spojenecké výsadkáře průběžně posilovala pěchota a tanky. I přes posílení německé bojové skupiny dalšími čtyřmi prapory 16. srpna ráno se nepodařilo prolomit spojeneckou linii a 17. srpen přinesl další těžké boje, hlavně v okolí přístavu Saint – Raphaël. Nasazení mobilní zálohy německé Skupiny armád G, tvořené hlavně 11. tankovou divizí, komplikovaly stále spojenecké nálety a sabotáže odbojářů. Těžké bombardéry zničily několik důležitých mostů a taktické letectvo útočilo na vše, co se hnulo. Nakonec byl po těžkém boji obsazen i Saint – Raphaël a fronta se zkonsolidovala. Rozsáhlá poškození linkových spojení donutila Němce k rádiové komunikaci, kterou Spojenci zachytili a dešifrovali jejich depeše systémem ULTRA.

Již 16. srpna německé vrchní velení ozbrojených sil povolilo stažení jednotek na vhodnější obrannou linii. Skupina armád B v oblasti Normandie se v polovině srpna ocitla rovněž v kritické situaci, protože značná část jejích jednotek uvázla v obklíčení u Falaise. Hitler se rozhodl radikálně zkrátit frontu a vydat většinu francouzského území bez boje. Díky systému ULTRA se Spojenci o jeho plánu dozvěděli prakticky okamžitě. Byly vytvořeny rychlé mobilní skupiny, které útočily na ustupující Němce a snažily se je rozptýlit a zpomalit tak, aby mohly zasáhnout pomalejší pěší jednotky. Francouzi mezitím vyrazili osvobodit Toulon a Marseille, což se jim podařilo už 28. srpna 1944. V Toulonu sice němečtí ženisté stačili přístav zatarasit vraky potopených lodí a poškodit přístavní zařízení, ale první americké dopravní lodě připluly do přístavu 15. září a brzy začaly přicházet statisíce tun nákladu. Operace Dragoon skončila jednoznačným úspěchem Spojenců. Jedinou větší chybou v plánech bylo nedostatečné zásobování benzínem, protože rychlé prolomení obrany si vynutilo nasazení mobilních bojových skupin a rozsáhlé přesuny vojsk a materiálu dříve, než se předpokládalo, takže se muselo improvizovat. Je pravdou, že německá obrana byla slabší, než při jiných invazích, ale díky rychlému postupu do vnitrozemí se podařilo rychle a s minimálními škodami obsadit velkou část Francie a způsobit nepříteli citelné ztráty. Zatímco Svobodní Francouzi oslavovali se svými krajany konec německé okupace, před postupujícími americkými divizemi se ukázal další a už poslední cíl – samotné Německo.

 

 

 

 

 

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      Design by Jakub M.      o tomto webu \ kontakt