Taranto
Rozsudek nad italským přístavem
Britský nálet na italskou námořní základnu Taranto zásadním způsobem změnil názory vojenských plánovačů na celém světě. Potvrdil do té doby pouze nejasně tušenou hrozbu zničení loďstva v přístavu útokem ze vzduchu. Jak se z této lekce poučilo velení japonského námořnictva, se ukázalo přibližně o rok později v Pearl Harboru.
Město Taranto, někdejší nejvýznamnější přístav italské flotily, leží na břehu stejnojmenného zálivu, v kořeni podpatku italské boty. Úvahy o možnostech oslabení italského námořnictva překvapivým leteckým útokem byly velením britského námořnictva poprvé diskutovány již v roce 1936 jako reakce na italský vpád do Etiopie. Zda je takový nálet uskutečnitelný, zkoumal z pověření velitele Středomořského loďstva kapitán Lyster z letadlové lodi HMS Glorious. Z jeho zprávy vyplývalo, že útok by měl směřovat proti Tarantu, je proveditelný a v případě války v podstatě nutný.
Krátce po vyhlášení války Velké Británii zařadila Itálie do operační služby druhou bitevní loď třídy Vittorio Veneto, takže celkový počet jejích bitevních lodí se zvýšil na šest – dvě byly nové, zbylé čtyři prošly modernizací. Na první pohled byly italské a britské námořní síly ve Středomoří přibližně srovnatelné, když Britové disponovali kromě šesti bitevními loděmi ještě jedním bitevním křižníkem. Dislokace plavidel Royal Navy však představovala nezanedbatelný handicap. Část britského středomořského loďstva totiž kotvila v Alexandrii, zatímco domovským přístavem jeho druhé části byl Gibraltar. Případnému spojení obou svazů stálo v cestě italské námořnictvo společně s letectvem z pozemních základen.
( Útoku se nakonec mohla zúčastnit pouze jedna britská letadlová loď, kterou byla HMS Ilustrious )
Aby mohli Britové, za cenu přijatelných ztrát zásobovat po moři své vojenské síly na Maltě a v Egyptě, bylo třeba nějakým způsobem změnit poměr sil ve Středomoří. Převaha Italů v počtu leteckých základen na pevnině byla do jisté míry kompenzována přítomností britských letadlových lodí, další nebezpečí pro spojeneckou námořní přepravu však přestavovalo mohutné italské loďstvo. Britové se proto rozhodli oprášit plán útoku palubních letounů proti Tarantu, který před několika lety vypracoval velitel letadlové lodě HMS Glorious. Vrchní velitel britského loďstva ve Středomoří, admirál Cunningham, stanovil datum úderu na 21. říjen 1940, tedy na den 135. výročí vítězství admirála Nelsona u Trafalgaru. V lednu roku 1939 si Francie objednala u americké firmy Martin nejprve 115, později dalších 100 dvoumotorových bombardérů Martin Maryland Mk.I, z nichž více než polovina byla skutečně dodána na místo určení. Zbytek objednávky, tedy asi 75 strojů, bylo po kolapsu francouzské armády v červnu 1940 přesměrováno do Velké Británie. Pro službu v RAF byly vybaveny motory Pratt and Whitney Twin Wasp, s nimiž dosahovaly na bombardovací letoun úctyhodné rychlosti 489 km/h. Počátkem září 1940 byly tři z těchto strojů převeleny na Maltu, kde se staly výzbrojí 431. průzkumné letky na základně Luqa.
Jedním z významných úkolů této jednotky bylo pořízení detailních fotografií přístavu v Tarantu. Snímky pak byly předávány vyhodnocovacímu oddělení britského letectva v Káhiře. Odtud se fotografie poněkud nestandardní cestou, byly v podstatě ukradeny a po prostudování nepozorovaně vráceny zpět, dostaly na palubu letadlové lodě HMS Ilustrious. Interpretací snímků byl pověřen zpravodajský důstojník David Pollock. Jako začátečník s minimem zkušeností si ale nevedl špatně a současným zkoumáním dvojice krátce po sobě exponovaných snímků si za pomoci stereoskopu vytvořil prostorový obraz. Tímto způsobem vyhodnocované snímky byly mnohem lépe čitelné a bylo možné na nich spatřit celou řadu jinak sotva postřehnutelných detailů. Pollock tam zaznamenal většinu palebných postavení protiletadlových děl, rozmístění protiponorkových sítí a také bílé skvrny, které nejprve považoval za vady fotografického materiálu. Teprve při bližším zkoumání se ukázalo, že se jedná o upoutané přehradové balony, jejichž kotvící lana představují pro nízko letící stroje smrtelné nebezpečí. Byl to objev zásadního významu, jehož následkem došlo k přepracování plánu útoku s ohledem na dosud netušené riziko.
( První vlna britských palubních letounů nalétávala na své cíle od ostrova svatého Petra, druhá pak od severu )
Původní plán operace nesoucí krycí název Judgement ( Rozsudek ) předpokládal, že náletu na Taranto se zúčastní celkem 30 letounů Swordfish z letadlových lodí HMS Eagle a HMS Ilustrious. Krátce před jejím zahájením se však odehrála série nešťastných událostí, kvůli nimž bylo nutno akci odložit na noc z 11. na 12. listopadu. Během údržby letounu v podpalubí HMS Ilustrious totiž došlo k výbuchu nahromaděných benzinových par a přestože byl požár zdolán během několika minut, dva letouny Swordfish byly totálně zničeny a řada dalších většinou jen lehce poškozena. Jen několik dní před stanoveným datem útoku přišla z letadlové lodě HMS Eagle krajně znepokojivá zpráva. Ukázalo se, že nepřátelské bombardování, kterému byla loď vystavena již v průběhu července, způsobilo dosud neodhalené škody, jejichž oprava je časově náročná a proveditelná pouze v dobře vybavené loděnici. Bylo zřejmé, že HMS Eagle nebude schopna se operace zúčastnit. Nálet na Taranto byl však už od počátku zamýšlen jako součást komplexní operace MB8, v rámci které bylo plánováno současně vyslat konvoje s ozbrojeným doprovodem na Maltu, Krétu a do Alexandrie.
S ohledem na pokročilý stupeň příprav, které se týkaly prakticky celého Středomořského loďstva, rozhodl admirál Cunningham, že útoku na Taranto se zúčastní pouze jedna letadlová loď ( HMS Ilustrious ), jejíž bojová kapacita bude zvýšena o pět letounů Swordfish, které budou pilotovat nejzkušenější posádky z HMS Eagle. Smůla však provázela Brity i nadále. V noci na 9. listopadu, krátce po vzletu z HMS Ilustrious, přistál nouzově na moři Swordfish vyslaný na protiponorkovou hlídku. Letoun šel ke dnu, jeho posádku zachránil doprovodný torpédoborec. Další stroj havaroval následujícího dne dopoledne, třetí byl ztracen 11. listopadu. Posádky, které popisované havárie přežily, shodně uváděly, že příčinou nouzového přistání bylo vysazení motoru. Bylo zřejmé, že tři po sobě jdoucí mimořádné události se stejnými příznaky nemohou být náhodou. Okamžitě se rozběhlo pátrání po příčinách nehod, přičemž mechanici se hned od počátku zaměřili na palivovou soustavu. Vlastní armatury se zdály být nepoškozeny, v nádržích letounů byla ale nalezena voda, písek a další nečistoty. Ukázalo se, že všechny havarované stroje čerpaly palivo ze stejné nádrže na hangárové palubě.
( Náletu se zúčastnilo celkem dvacet jedna archaicky vyhlížejících palubních letounů Fairey Swordfish, z nichž část nesla torpéda a část pumy )
Konečný počet strojů připravených na palubě letadlové lodi HMS Illustrious k útoku na Taranto byl proto 21 letounů typu Fairey Swordfish, z nichž část nesla torpédo a zbytek maximální náklad pum a světlic. Každý stroj byl vybaven přídavnou palivovou nádrží o obsahu 60 galonů ( 270 litrů ). Tyto válcové nádoby však již nebylo možno zavěsit pod plně vyzbrojené letouny, takže byly upevněny v pracovním prostoru střelce a počet členů posádky se tím snížil na pouhé dva muže. Smíšené pocity pozorovatele, za jehož zády se vezlo 270 litrů hořlaviny, zřejmě není třeba podrobně popisovat. HMS Illustrious s doprovodem křižníků a torpédoborců se 11. listopadu večer blížila k bodu X, tedy k místu, odkud budou vzlétat palubní letouny. Uvedený bod se nacházel ve vzdálenosti 70 kilometrů od nejzápadnějšího bodu řeckého ostrova Kefallinia a 310 kilometrů jihovýchodně od cíle. Ještě před startem útočných strojů byl nad přístav Taranto vyslán čtyřmotorový létající člun Short Sunderland, který měl naposledy potvrdit, že italské bitevní lodě nevypluly na moře. Podle některých pramenů byly dalšími stroji, které se v operaci angažovaly, bombardéry Vickers Wellington z Malty, jež údajně shazovaly světlice pro usnadnění traťové orientace útočných letounů.
Vzlet první vlny letounů Swordfish tvořené 12 stroji se uskutečnil krátce před 21. hodinou, 9 letounů druhé vlny startovalo přibližně o hodinu a půl později. Zatímco první vlna opustila letovou palubu bez mimořádných událostí, v případě druhé vlny došlo ke kolizi dvou strojů pojíždějících na start, naštěstí s minimálními následky, které bylo možné relativně rychle opravit. Přesto se poslední stroj druhé vlny při vzletu opozdil přibližně o 20 minut. Posádka dalšího stroje byla nucena se vrátit po pár minutách zpět pro závadu přídavné palivové nádrže. První vlna se za letu k cíli neúmyslně rozdělila na dvě skupiny, když se od hlavní formace při průletu oblačností vzdálily tři ze šesti letounů vyzbrojených bombami spolu s jedním strojem nesoucím torpédo. Nad Taranto však nezávisle na sobě doletěly obě skupiny, první ve 22:58. Torpédonosné letouny první vlny úspěšně torpédovaly bitevní lodě Conte di Cavour a Littorio, letouny vyzbrojené bombami zasáhly dva křižníky a čtyři torpédoborce. Stroje druhé vlny se objevily na scéně krátce před půlnocí. Z jejich pěti torpéd jedno zasáhlo Littorio, další se zabořilo do trupu Ciao Duilio. Nad Tarantem se také konečně objevil i letoun zdržený opravou po kolizi a shodil své bomby na jeden z křižníků.
( Při nočním náletu britských letounů na italský přístav Taranto byla těžce poškozena i bitevní loď Littorio s výtlakem 40 724 tun a výzbrojí devíti děl hlavní ráže 381 mm )
Vzhledem k tomu, že Italové nedisponovali radarem, který stěží mohla nahradit síť leteckých naslouchacích stanic rozmístěná kolem přístavu, střílely obsluhy protiletadlových kanonů v podstatě naslepo. Určitým přínosem pro obránce mohly být světlomety, jichž bylo v oblasti rozmístěno více než 20, zatímco další tvořily součást vybavení kotvících plavidel. Osudné noci však zůstaly z neznámého důvodu vypnuty. Také balonová baráž byla nekompletní, více než 60 balonů se předešlého dne utrhlo při silném větru a vodík k naplnění náhradních nebyl na základně k dispozici. Přestože přístav bránilo 21 protiletadlových děl ráže 102 mm, kolem dvou stovek protiletadlových kulometů a další stovky hlavní na jednotlivých plavidlech, které dohromady vystřílely kolem 15 000 nábojů různých ráží, byly ztráty britského námořního letectva překvapivě nízké. Celkem byly sestřeleny dva letouny, přičemž dva muži zahynuli a dva byli zajati. Všechny ostatní stroje se vrátily na HMS Ilustrious, poslední z nich přistál krátce před třetí hodinou ranní. S tak nízkým procentem ztrát nikdo nepočítal, bylo by považováno za úspěch, pokud by se vrátila jen pouhá polovina nasazených strojů.
Italské ztráty byly hrozivé. Bitevní loď Littorio byla zasažena celkem třemi torpédy. Jeden otvor o ploše 120 metrů čtverečních vytvořila exploze na pravoboku blíže k přídi, o něco menší, se nacházel rovněž na pravé straně blíže k zádi a konečně třetí torpédo zasáhlo levobok, kde způsobilo protáhlou trhlinu o délce několika metrů. Všemi těmito otvory pronikala do podpalubí voda. Loď byla odtažena na mělčinu a opřela se zaplavenou přídi o dno, což ji zachránilo před úplným potopením. Dvacet tři členů posádky zahynulo. Exploze torpéda, které zasáhlo bitevní loď Ciao Diuilio, vyrvala na pravoboku otvor o celkové ploše přesahující 70 metrů čtverečních. Také v tomto případě se Italům podařilo dostat loď ke břehu, kde se opřela přídí o dno. Byl zabit pouze jeden člen posádky. Nejhůře z bitevních lodí dopadla Conte di Cavour. Voda valící se obrovským otvorem po explozi torpéda zaplavila loď dříve, než mohla být odvlečena na mělčinu a loď se potopila tak, že z vody čněly jen komíny a část nástaveb. Během nočního útoku přišlo o život šestnáct členů posádky. Křižník Trento i torpédoborec Libbecio a Pessagno byly poškozeny relativně lehce.
( Nejhůře zasažena byla bitevní loď Conte di Cavour, jež nebyla včas odtažena na mělčinu a potopila se )
Obrovské škody na bitevních lodích je třeba přičíst především nedokončené bariéře protitorpédových sítí, které navíc nedosahovaly až na dno, takže mnohá torpéda k lodím pronikla mezi spodním okrajem sítě a dnem přístavu. Littorio se Italům podařilo opravit ( za cenu odložení oprav ostatních lodí ) jako první a do operační služby se vrátila v březnu následujícího roku. V květnu byla schopna nasazení i Ciao Diuilio, avšak Conte di Cavour byla teprve v polovině roku 1941 vyzdvižena ze dna přístavu a až do italské kapitulace se jí nepodařilo opravit. Byla odvlečena do loděnic v Terstu, kde se jí stále neschopné plavby zmocnili Němci. V polovině února 1945 pak byla potopena pumami svrženými americkým letectvem.
V době pro Británii nejtěžší se dvacítce zastaralých palubních letounů Fairey Swordfish za cenu zanedbatelných ztrát ( dva stroje ) podařilo změnit rovnováhu sil ve Středomoří, kterou se Italům již nikdy nepodařilo přesvědčivě zvrátit na svou stranu. Zbývající italské bitevní lodě byly bezprostředně po náletu převeleny do Janova, La Spezie a Neapole, kde je před torpédovým útokem chránily nejen dokonalejší protitorpédové sítě, ale také nákladní lodě zakotvené podél jejich boků. Pro Royal Navy zůstávaly tyto obrněnce respektovaným soupeřem i nadále.