Překročení Rýna u Remagenu, 1945 • Druhá světová válka • druhasvetova.com

 

Překročení Rýna u Remagenu

 

Dobytí Ludendorffova mostu

Počátkem března 1945 se americká vojska na západní frontě přiblížila k Rýnu, jehož mohutný tok tvořil přirozenou překážku bránící Spojencům v postupu do nitra Německa. Nikdo ještě netušil, že shodou příznivých okolností se podaří získat jeden z mostů přes řeku provozuschopný.

V březnu 1945 představoval Rýn poslední naději Wehrmachtu, že se spojenecký postup zastaví. V předcházejících měsících totiž utrpěla německá armáda obrovské ztráty a po selhání ofenzívy v Ardenách jí už nezbývalo nic jiného než jenom ustupovat. Nyní však spojenecké jednotky dospěly k Rýnu a všichni věděli, že jeho překonání nebude snadnou záležitostí. Strategický význam řeky si Němci pochopitelně dobře uvědomovali a ženisté svými náložemi plánovitě ničili jeden most za druhým. Pokud by se totiž Spojencům podařilo dostat se na druhý břeh, měli by otevřenou cestou do srdce průmyslové oblasti Porúří. Adolf Hitler nařídil armádní skupině B bránit Porúří za každou cenu a také vrchní velitel spojeneckých sil generál Dwight D. Eisenhower věděl, že další postup bude obtížný. Proto v jeho hlavním stanu způsobila 7. března 1945 velký rozruch telefonická zpráva o tom, že vojákům 9. obrněné divize padl do rukou provozuschopný železniční most u městečka Remagen.

Mohutný ocelový most u Remagenu byl postaven v letech 1916 – 1918, aby mohla německá císařská armáda snáze přesouvat vojáky na západní frontu. Umožňoval totiž přímou jízdu z východního břehu řeky na západní ve směru Kolín – Koblenz. Pojmenoval jej 1. května 1918 osobně císař Vilém II. podle šéfa generálního štábu generála Ericha Ludendorffa. Celková délka mostu byla 325 metrů. Mostem vedla dvojkolejná železniční trať a kromě toho měl i chodník pro pěší. Jak bylo v té době obvyklé, na jeho koncích byli vybudovány velké obranné věže opatřené střílnami, ubikacemi pro posádku a skladišti ( dvě věže na každé straně ). Ve 20. letech byl most používán hlavně chodci. Když se však nacisté dostali v roce 1933 k moci, začali uvažovat o zničení mostu v případě budoucí války, což mělo být uskutečněno pomocí 600 kg trhavin. Ty byly také přímo na mostě umístěny, ale po vítězném německém západním tažení na jaře a v létě 1940 je armáda odstranila. Teprve spojenecké vylodění v Normandii a následný postup do nitra Francie vyvolaly nutnost přivést nálože TNT zpět do Remagenu. Na mostě a pod ním však měly být rozmístěny až v době přiblížení nepřítele.

( Železniční Ludendorffův most v Remagenu, zcela vlevo dole je vidět jedna z obranných věží )

Remagenský most se stal celkem třikrát terčem útoků spojeneckých letounů, a to v průběhu října a prosince 1944 a znovu v lednu 1945. S výjimkou prvního náletu však neutrpěl vážnější poškození. Naopak začalo být nanejvýš aktuální jeho zničení samotnými Němci. 1. března 1945 byla totiž zahájena operace Lumberjack, v jejímž průběhu měla americká 1. armáda generálporučíka Courtney Hodgese vyčistit západní břeh Rýna od nepřátelského odporu a pak vyrazit vstříc 3. armádě generála George Pattona. K provedení úkolu měl Hodges k dispozici III. sbor generálmajora Leonarda Gerowa a VII. sbor generálmajora Lawtona Collinse. Jejich protivníkem byla německá 15. armáda pod velením generála pěchoty Gustava von Zangena. Německé jednotky již byly neustálými boji unavené a v předchozích měsících utrpěly těžké ztráty. Zangenova armáda měla 309 tanků a samohybných děl, ale z tohoto počtu byla celá třtina nebojeschopná, respektive potřebovala větší či menší opravy. Chyběly také pohonné hmoty, a jednotky nutně potřebovaly posily. Jenže ty nepřicházely, a pokud nějaké dorazily, nebyly podle Zangena schopné bojového nasazení.

Celá 15. německá armáda tak mohla podél frontové linie nasadit pouhých 40 000 mužů a velitel německých jednotek na západní frontě, polní maršál Gerd von Rundstedt odhadoval, že jeho síly v rámci skupiny armád B tvoří ekvivalent pouhých 6,5 plně vybavených divizí. Ke všem problémům bylo navíc ještě třeba přičítat komplikace s velením a pravomocemi v oblastech bojů. Kromě jednotek Wehrmachtu totiž existovaly i tzv. vojenské oblasti, jejichž velení bylo zodpovědné za obranu svého území. Spadaly pod ně také jednotky ženistů pověřené ostrahou mostů přes Rýn a přípravou jejich demolic. Mezi polními jednotkami a vojenskými oblastmi však často docházelo ke kompetenčním sporům, což ještě více oslabovalo už tak chabou německou obranu.

( Jednotky 15. německé armády byly „posilovány“ u oddíly Volkssturmu )

Remagen spadal pod Wehrkreis XII Nord generálporučíka Kurta von Berga se štábem v Koblenzi, který disponoval ženijní jednotkou Landespionier – Regiment 12. Remagenskou oblast měl již od roku 1943 na starost III. prapor v čele s majorem Augustem Kraftem. Jeho podřízenými byli starší muži nevhodní pro službu ve frontových útvarech. Samotný most pak střežilo asi 120 mužů 12. roty tohoto praporu pod velením kapitána Carla Friesenhahna. Po vylodění Spojenců v Normandii posílila ochranu mostu ještě strážní rota tvořená vojáky zotavujícími se ze zranění. Tvořilo ji původně zhruba 100 mužů a velel jí kapitán Willi Bratge.

Je třeba říci, že obrana mostu byla zcela nedostatečná. Bratgeho jednotka se do začátku března 1945 zmenšila na pouhých 35 mužů, kteří měli kromě pěchotních zbraní k dispozici devět kulometů a jen dva 50 mm minomety. V Remagenu se sice ještě nacházel oddíl Volkssturmu, ale bojová kvalita těchto jednotek byla mizerná a navíc měly své vlastní velení, což opět komplikovalo situaci ohledně velitelských kompetencí. Působily zde také protiletadlové baterie Luftwaffe, které zaujaly pozice na obou březích Rýna. Roztříštěnost velení měla být částečně odstraněna tím, že od 1. března 1945 spadala Bratgeho jednotka pod 15. armádu, ale v praxi se tím mnoho nezměnilo. Němci pak mohli jen bezmocně přihlížet postupu spojeneckých jednotek.

( Kapitán Willi Bratge měl k dispozici pouhých 35 mužů )

Američané přitom měli k dispozici vše potřebné, netrpěli nedostatkem zbraní, pohonných hmot ani proviantu a jejich totální nadvláda ve vzduchu působila na Němce deprimujícím dojmem. Von Rundstedt doufal, že Rýn postup nepřítele zastaví a po zničení všech mostů bude Američanům trvat dlouho, než jejich ženisté vybudují pontonové přechody. Řadu mostů konečně poškodili sami Spojenci leteckými útoky v době bitvy v Ardenách, protože doufali, že tak zamezí dalšímu přísunu německých posil na frontu. Když se ale spojenecké jednotky začaly blížit k řece, další údery na mosty byly zakázány a Eisenhowerovo velitelství doufalo, že se snad některé podaří obsadit v použitelném stavu.

Velitel americké 12. skupiny armád generál Omar Bradley byl realista a příliš nedoufal, že by jeho vojáci mohli některý z významných mostů získat. Na druhou stranu věděl, že mosty představují jedinou ústupovou trasu i pro německé jednotky a k jejich zničení ženisty proto musí dojít až na poslední chvíli. Určitá naděje tu tedy byla. Operace Lumberjack zatím probíhala podle plánu a první americký průzkumný oddíl dosáhl Rýna severně od Kolína již 3. března. Samotné centrum tohoto města na západním břehu řeky obsadily 6. – 7. března 1945 jednotky VII. amerického sboru, ale všechny mosty Němci zničili a další postup proto nebyl možný. Také III. sbor po překonání německé obrany u Wollersheimu postupoval dál na východ.

( Na fotografii zničený Hohenzollernský most v Kolíně nad Rýnem )

Pozice německé 15. armády na západním břehu Rýna tak začaly být brzy neudržitelné. Hitler sice nařídil bránit opevnění Západního valu do posledního muže, ale tento rozkaz prostě splnit nešlo a řada velitelů jej od počátku považovala za nesmyslný. V průběhu 6. března obsadila americká 9. obrněná divize generálmajora Johna Leonarda Mackenheima okolí Remagenu a vyčistila ho od německého odporu. Rozkazy na příští den nařizovaly postoupit až k Rýnu, obsadit Remagen a Kripp a připravit se na pochod vstříc jednotkám Pattonovy 3. armády blížící se z jihu. Nikdo příliš nepočítal s tím, že by se mohlo podařit obsadit Ludendorffův most, ale denní rozkaz přece jen zakazoval vést těžkou palbu v jeho okolí, aby nedošlo ke zbytečným škodám.

Útočím jednotkám 9. obrněné divize velel brigádní generál William Hoge, který je rozdělil na dvě kolony. Severní dostala na starost samotný Remagen a obec Kripp, zatímco jižní byla zodpovědná za obsazení městečka Sinzig. Na německé straně mezitím vládl chaos. Bratge se svými muži podléhal od 1. března štábu řídícímu obranu sektoru Bonn – Remagen. Jenže 6. března byl dosavadní velitel štábu generálporučík Walter Botsch jmenován do jiné funkce a jeho místo zaujal generálmajor Richard von Bothmer. Obránci mostu se však o této skutečnosti nedozvěděli, protože Američané zajali důstojníka, který jim měl informaci předat. Samotná obrana Remagenu spadala 7. března 1945 do kompetence velitel LXVII. sboru generála Otty Hitzfeldta, který pověřil obranou města majora Hanse Schillera. Major vyrazil do Remagenu doprovázen 8 vojáky, ti ale cestou padli do amerického zajetí a důstojník jako jediný vyvázl. Když dorazil k mostu, viděl, že situace je zoufalá. Bratge se na severní straně snažil organizovat ústup německých jednotek z okolí, pro které byl Ludendorffův most jedinou nadějí, jak se dostat na druhý břeh. Trhaviny určené k jeho zničení byly k dispozici a pečlivě rozmístěné. Pokud by z nějakého důvodu selhaly, měli Němci ještě záložní nálož. V jejím případě se však místo 600 kg kvalitní trhaviny jednalo pouze o poloviční množství průmyslové trhaviny nedostatečného účinku. A právě to byla fatální chyba, která se měla Němcům těžce nevyplatit.

( Vojáci 9. americké obrněné divize si probojovávají cestu ulicemi Remagenu směrem k mostu )

Okolo 10:30 7. března 1945 přeletěl nad oblastí americký průzkumný letoun, jehož pilot zjistil, že most dosud stojí. Ihned byl informován generál Hoge a také velitel 9. obrněné divize generálmajor Leonard. Oba se shodli na tom, že je nutné bezpodmínečně využít příležitosti, která se jim naskytla. Severní koloně útočících amerických jednotek velel podplukovník Leonard Engeman, a právě jeho muži dostali rozkaz zmocnit se mostu. Američany přitom chování Němců velmi udivilo, protože most nejenže stál, ale stále na něm probíhal čilý provoz. Boje o město začaly okolo 13. hodiny a Američané krok za krokem postupovali ulicemi. K obsazení mostu byla vyčleněna pěchota roty A poručíka Carla Zimmermanna od 27. praporu obrněné pěchoty, následovaná čtyřmi těžkými tanky M26 Persching ze 14. tankového praporu. Bratgeho muži ani příslušníci Volkssturmu se příliš nebránili a město bylo obsazeno celkem bez problémů. Velitel Remagenu major Schiller se mezitím přesunul do železničního tunelu na východním břehu Rýna. Kapitán Bratge na něj naléhal, aby most vyhodil do vzduchu, ale major to prozatím odmítal. Jako důvod uváděl, že německé jednotky ve městě a okolí by se ocitly v pasti. Také kapitán Friesenhahn začal Schellera přesvědčovat, aby nálože odpálil. Ten se k tomu však odhodlal až v 15:20.

Na majorův rozkaz otočil Friesenhahn klíčem v roznětce, jenže ke zděšení všech přítomných žádný výbuch nenastal. Není přesně jasné, z jakého důvodu. Zajatý Friesenhahn později tvrdil, že granát vypálený americkým tankem poškodil potrubí s dráty vedoucími k hlavním náložím. Na mostě však také pracovali polští dělníci a jeden z nich později prohlašoval, že provedl na potrubí sabotáž. To samé tvrdili i dva zajatí němečtí vojáci, který prý měli již války dost. Ať byla skutečnost jakákoliv, nyní muselo dojít na záložní nálož, kterou odpálil poddůstojník Anton Causy. Ozval se ohlušující výbuch a vypadalo to, že všechny naděje Američanů pohasly. Když se však dým rozptýlil, viděli ohromení němečtí vojáci, že most sice utrpěl škody, ale pořád stojí. Američané se již nacházeli v bezprostřední blízkosti a na nic nečekali. Zimmermannova pěchota pronikla na most a vojáci běželi v dešti střel německých obránců na druhou stranu. Jako první přeběhl seržant Alexander Drabik následován zbytkem roty A. Scheller se marně snažil navázat spojení s vyšším velitelstvím, a když se mu to nepodařilo, vydal Bratgemu rozkaz provést protiútok a sám odjel pryč na jízdním kole. Američané mezitím umlčeli německou obranu a po 16. hodině již měli zajištěné pozice na východním břehu Rýna. Bratge nyní viděl bezvýchodnost svého postavení a se zbytkem obránců kapituloval.

( Američany dobytý Ludendorffův most )

Obsazení mostu u Remagenu bylo pro Američany obrovským úspěchem. Bradley urychleně informoval Eisenhowera a ten nařídil posílit předmostí na východním břehu Rýna tak rychle, jak jen to bude možné. Výbuch záložních náloží sice most poškodil, ale ten přesto zůstal provozuschopný a během prvních 24 hodin jej přešlo téměř 8 000 amerických vojáků. Na německé straně se major Kraft pokusil se svými ženisty prorazit k mostu a dokončit jeho zničení, tento plán nevyšel a mnoho Němců padlo do zajetí. Také zamýšlený protiútok 11. tankové divize selhal, protože její tanky měly nedostatek paliva a byly nuceny zastavit v okolí Düsseldorfu. Sám Hitler se pravdu dozvěděl 8. března 1945 a následoval jeden z jeho pověstných výbuchů vzteku. Polní maršál Rundstedt byl odvolán a důstojníci zodpovědní za obranu mostu stanuli před vojenským soudem. 18. března velení oznámilo, že vojenský tribunál odsoudil k trestu smrti zastřelením majory Schellera, Strobela a Krafta, dále důstojníka Luftwaffe poručíka Karla Peterse a v nepřítomnosti i kapitána Bratgeho a to za hrubé porušení svých povinností a pro zbabělé nevykonání rozkazu. Rozsudek nad čtyřmi nešťastníky byl ihned vykonán. Německé velení se zároveň snažilo zničit remagenský most za každou cenu, jak také zněl Hitlerův rozkaz. Již v průběhu 8. března na něj zaútočily tři střemhlavé bombardéry Ju 87, ale všechny byly Američany sestřeleny. Němci se proto rozhodli pro jinou taktiku. Velitel Luftwaffe říšský maršál Hermann Göring, vydal výzvu k náboru dobrovolníků, kteří by na most podnikli sebevražedný útok. Také tento plán byl odvolán, protože podle názoru vyšších důstojníků by bomby podvěšené pod letouny nemusely při nárazu do mostu explodovat.

9. března 1945 se most stal cílem útoku německých Focke - Wulfů Fw 190, Messerschmittů Bf 109 a Me 410. Odpoledne toho dne pak zaútočily i proudové Messerschmitty Me 262 ze II. skupiny bombardovací eskadry KG 51 a zejména proudové bombardéry Arado Ar 234 od II. skupiny bombardovací eskadry KG 76, které tvořily speciální jednotku Gefechtsverband Kowalewski. Ale ani tyto moderní stroje nedokázaly most zničit. Američané totiž v jeho blízkosti rozmístili pět protiletadlových praporů a jejich palba byla natolik intenzivní, že nedovolovala Němcům svrhnout bomby z optimální pozice. Most sice utrpěl škody, ale žádná z nich nebyla fatální. Selhaly i pokusy o použití námořních min či torpéd. Poškozený most však nakonec přeci jen nevydržel nápor neustále projíždějících vozidel a otřesů z výbuchů a 17. března 1945 se zřítil do vod Rýna v okamžiku, kdy na něm pracovali američtí ženisté. 28 z nich zahynulo. V té době však bylo v jeho blízkosti postaveno šest velkých pontonových mostů a předmostí na východním břehu Rýna dosahovalo hloubky 15 a šířky 30 kilometrů. Postup Spojenců do nitra Německa tak už nemohlo nic zastavit.

 

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      design by Jakub M.             admin \ archiv aktualizací \ o webu \ kontakt