Operace Crusader, 1941 • Druhá světová válka • druhasvetova.com

 

Operace Crusader

 

Prolomení obležení Tobruku

18. listopadu 1941 zahájila britská 8. armáda z Egypta pozemní ofenzívu s cílem vytlačit vojska Osy ze severní Afriky. Po krvavé třítýdenní bitvě, v níž obě strany přišly o většinu svých tanků, byla prolomena pozemní blokáda přístavu Tobruk a německo – italské síly ustoupily zpět na západ.

Po útoku Osy proti britským silám v severní Africe v dubnu 1941 se fronta stabilizovala přibližně podél egyptsko – libyjské hranice. Ministerský předseda Winstona Churchill však požadoval aktivní postup a v červenci přiměl maršála Wawella, vrchního britského velitele na Středním východě, k podniknutí ofenzívy, známé jako operace Battleaxe, kterou však síly Osy odrazily. Neúspěch stál Wawella místo, které převzal generál Auchinleck, jeden z nejschopnějších, i když méně známých britských generálů 2. světové války. Po svém nástupu do funkce začal s přípravou nové ofenzívy. Dokázal však odolat Churchillovu nátlaku na její co nejrychlejší zahájení, protože si před útokem chtěl zajistit takovou převahu, která by vítězství nad nepřítelem zaručovala. V listopadu 1941 Auchinleckův štáb nabyl přesvědčení, že taková situace nastala a že ofenzívu s kódovým názvem Crusader ( Křižák ) již nelze odkládat.

V severní Africe pod vlajkou Britského společenství národů bojovali vojáci z mnoha zemí. Byli organizováni v nově vzniklé 8. armádě, jejímž velitelem se stal generálporučík Cunnigham, hrdina nedávné úspěšné operace proti italským silám v Etiopii. Armáda sestávala ze dvou sborů, pohyblivého XXX. ( který se skládal ze 7. obrněné, jihoafrické pěší divize a gardové brigády ) a XIII. sboru, složeného z novozélandské a indické pěší divize a jedné obrněné brigády. Ve druhém sledu je nutno přičíst i síly v obleženém Tobruku, ležícím 120 kilometrů západně od egyptské hranice. Jeho posádku tvořila zesílená britská pěší divize a asi 70 tanků.

( Britská 25liberní houfnice zahajuje dělostřeleckou přípravu k operaci Crusader )

Plán předpokládal, že XXX. sbor využije svoji početní převahu nad nepřítelem, v otevřeném boji porazí jeho tankové síly a následným rychlým přechodem pouště vytvoří koridor k obleženému Tobruku, odkud ve správnou chvíli vyrazí obránci ke vstřícnému výpadu. XIII. sbor měl mezitím postupovat podél pobřeží, obsadit klíčové opěrné body Osy a připojit se k závěrečnému pokusu o prolomení blokády Tobruku. Britské velení předpokládalo, že po této rozhodující bitvě v libyjské poušti bude vytlačení německo – italských vojsk ze severní Afriky už jen otázkou času.

Klíčovou roli v operaci měly hrát tanky. XXX. sbor disponoval 560 křižníkovými tanky Crusader a lehkými americkými M3 Stuart. V sestavě XIII. sboru pak bylo zařazeno dalších 120 obrněnců, převážně pěchotních tanků Matilda II a Valentine. Britská 8. armáda tak představovala nejmocnější dosud vytvořené obrněné uskupení na severoafrickém bojišti. Celkem mohli Britové do bitvy nasadit téměř 700 tanků v prvním sledu a dalších 400 měli v záloze. Útoku se zúčastnilo 118 000 mužů, jako podpora bylo připraveno 650 letounů. Morálka vojsk byla vysoká a vojáci o úspěchu nepochybovali. Plán operace odrážel nejen vysoké ambice britského velení, ale i Churchillovu touhu po okamžitém úspěchu, který nutně potřeboval s ohledem na britskou veřejnost, dosavadním průběh války velmi frustrovanou.

( Novozélandská pěchota na postupu k Tobruku )

Německo – italská vojska v severní Africe se členila do tří armádních sborů. Jedním z nich byl německý Afrikakorps, tvořený 15. a 21. tankovou divizí + jednou neúplnou mechanizovanou divizí. Zbylé dva sbory byly italské, jeden se skládal ze čtyř pěších divizí, které se z velké části zúčastnily obléhání Tobruku, druhý byl složený z tankové divize Ariete a motorizované divize Trieste. Celému uskupení fakticky velel generálplukovník Erwin Rommel, ačkoliv formálně podléhala italskému velení. Celkově vojska Osy čítala asi 119 000 mužů, z nichž většinu představovali Italové. Ti měli převahu i v bojové technice s výjimkou tanků, kde z celkového počtu 390 stroj připadalo na německá vozidla asi 250 kusů. Z tohoto počtu ovšem typy, které se svou kvalitou mohly rovnat britským, či je převyšovaly, jako byly střední Panzery III a IV, čítaly pouze 160 obrněnců. Bojová hodnota italských tanků M13/40 byla ve srovnání s jejich protějšky obecně horší, ale i ony dokázaly být při dovedném taktickém použití nebezpečným soupeřem. V sestavě vojsk Osy operovalo 400 letadel, z toho polovina německých. Rommel kusé informace o chystané britské ofenzívě podcenil. Přípravy k ní byly dobře maskovány a k utajení přispělo i špatné počasí těsně před útokem, které znemožnilo provádět průzkumné lety. Svoje hlavní úsilí zaměřoval na dobytí Tobruku, které vnímal jako zásadní podmínku pro pokračování postupu ke strategickému Suezskému průplavu. Zpráva o začátku britského útoku jej zaskočila a trvalo téměř půl dne, než si plně uvědomil, že jde o generální útok a nikoliv o pouhý průzkum bojem.

18. listopadu 1941 zaútočil britský XXX. sbor v celé šíři sestavy. V čele se nacházela 7. obrněná divize, jejíž tři brigády se rozvinuly vedle sebe a postupovaly jako hroty trojzubce proti postavením Osy. První den britská vojska prakticky nenarazila na žádný odpor a valila se pouští rychle vpřed. 7. obrněná brigáda, prostřední hrot trojzubce, dorazila druhého dne k letišti Sidi Rezegh, jen asi 20 kilometrů od obranného perimetru Tobruku, kde zničila či ukořistila asi deset italských letounů, které nestačily vzlétnout. Okolí letiště ležícího na vyvýšené planině nad Tobrukem se stalo epicentrem největších bojů celé operace. K zastavení britského průlomu byla nasazena německá motorizovaná divize spolu s částí italských sil obléhajících Tobruk. Dočasně se tak podařilo nápor britských tanků zadržet, ale bylo zřejmé, že bez dalších posil nepůjde spojení útočníků s obleženou posádkou zabránit. Během útoku se však další dva hroty britského trojzubce otupily. Na levém křídle se 22. obrněná brigáda střetla u Bir el Gubi s italskou divizí Ariete a nechala se vtáhnout do léčky. Po klamném ústupu italských tanků vjely britské obrněnce před hlavně připravených protitankových děl. Brigáda v následném boji ztratila 40 ze svých 160 Crusaderů. Na pravém křídle musela 4. obrněná brigáda odolávat náporu 21. německé tankové divizi. Naštěstí pro ni Němci záhy svůj útok odvolali, aby spolu s 15. tankovou divizí dostali pod kontrolu situaci u letiště Sidi Rezegh.

( Německý střední tank Panzer III v protiútoku do boků britské 7. obrněné divize )

Obě německé tankové divize spolu s italskou tankovou divizí Ariete udeřily do boku a týlu britské 7. obrněné divize, která se dle původních rozkazů chystala na definitivní průnik k Tobruku. Britové se tak museli otočit a postavit k boji na nové frontě, čímž ale operace Crusader ztratila dynamiku. Ve dnech 21. – 23. listopadu 1941 se rozhořel velký tankový střet, svým rozsahem a urputností srovnatelný s boji na východní frontě. Sestavy vojsk se promíchaly. Jednotky vycházely z boje, aby v rychlosti doplnily spotřebovanou munici a pohonné hmoty a opět se vracely do bitevní vřavy. Ztráty na technice na obou stranách stoupaly, podstatně hůře ze střetu ale vycházeli Britové, kteří přišli o 430 tanků oproti 110 obrněncům Osy. Všechny tři brigády 7. obrněné divize byly prakticky rozbity, ovšem Britové mohli přeživší posádky doplnit. Tuto možnost však síly Osy během bitvy ani po ní kvůli potopení většiny konvojů s posilami britským námořnictvem a letectvem, opírající se o základnu na Maltě, prakticky neměly.

Bezprostředně po tomto střetu se Rommel rozhodl ke kontroverznímu kroku. Nesnažil se zasadit prakticky poraženému nepříteli u Sidi Rezegh poslední úder a spokojil se s tím, že nedošlo ke spojení pronikajícího XXX. sboru s obhájci Tobruku. S úmyslem vyvolat překvapivým nájezdem svých tankových divizí paniku v britské týlu se otočil na východ zpět k egyptským hranicím. V minulosti se mu podobný manévr opakovaně vyplatil, v průběhu operace Crusader však nikoliv, neboť jeho nástroje na uskutečnění ambiciózního úmyslu nestačily a obě tankové divize byly v důsledku předchozích bojů již značně vyčerpány. Čas na doplnění a odpočinek jim však Rommel nedal a 24. listopadu podnikl útok směrem k linii drátěných zátarasů tvořících egyptskou hranici. Jako nůž máslem projel britským týlem, ale paniku se mu vyvolat nepodařilo. Velitelé britských uskupení rozesetých v poušti si totiž uvědomili, že v této situaci bude výhodnější nestahovat se a neriskovat své zničení za přesunu, a místo toho zaujali kruhovou obranu.

( Britské pěchotní tanky Valentine zničené v jenom z mnoha krvavých střetů u Sidi Rezegh )

Je ovšem třeba podotknout, že Erwin Rommel nebyl od svého cíle daleko, protože velitel 8. britské armáda generálporučík Cunningham o vydání rozkazu ke všeobecnému stažení vojsk skutečně uvažoval. Do věci se však vložil vrchní velitel na Středním východě generál Auchinleck, který přiletěl na velitelství 8. armády a ústup zakázal. Cunnighama přitom ve velení armády nahradil generálporučíkem Neilem Ritchiem, který dostal jednoznačný úkol – nepřipustit ústup a za každou cenu dosáhnout prolomení blokády Tobruku. Na východ vysunutým jednotkám Afrikakorpsu tak začalo hrozit odříznutí od zdrojů pohonných hmot a munice a navíc se v té době opět pronikavě změnila situace u Sidi Rezegh, kam dorazily britské posily. Vzhledem k tomu, že se Rommel ztratil v poušti a byl dočasně nezvěstný, vydal náčelník štábu Deutsche Afrikakorps generálporučík Crüwell v jeho nepřítomnosti rozkaz k návratu tankových divizí k Tobruku. Rommel sice po návratu z pouštního bloudění vyjádřil s tímto rozkazem nesouhlas a chtěl pokračovat v nájezdu, nakonec jej ale potvrdil. Obě německé tankové divize se probíjely zpět na západ a těžiště bojů se opět vrátilo k Sidi Rezegh.

Nehledě na těžké ztráty XXX. sboru mohl nový velitel 8. britské armády vynést ještě jednu silnou kartu, a sice zapojení XIII. sboru. Ten postupoval podél pobřeží, kde se nacházely opěrné body Osy, především Bardia a Sollum. Vzhledem k dramatickému vývoji situace u Tobruku byla ze sboru vyčleněna novozélandská divize. Za úkol dostala urychleně postupovat vpřed po pobřežní magistrále a spojit se s obránci Tobruku, od kterých se čekal nový vstřícný útok. Postupně se ke klíčovému místu Sidi Rezegh začaly stahovat další spojenecké jednotky, včetně Novozélanďanů a Indů. Poté, co se v tomto prostoru objevily německé tanky vracející se z výpadu na východ, rozhořela se nová bitva o přístupy k Tobruku. Důležitou roli přitom hrály také italské divize, které přístav nadále obléhaly, a také jeho obránci, provádějící výpad.

( Obránci Tobruku se připravují na výpad z pevnosti )

Druhá bitva u Sidi Rezegh, která se rozpoutala 29. listopadu 1941, se stejně jako první rozpadla do celé řady lokálních, ale krvavých střetnutí, v nichž velké ztráty utrpěla především novozélandská divize postupující v prvním sledu XIII. sboru. Koridor k obráncům Tobruku se sice nejprve podařilo vytvořit, brzy byl ale opět přerušen. Na obou stranách se projevovalo vyčerpání vojáků bojujících nepřetržitě již třetí týden a generálporučík Ritchie se za této situace snažil využít britské početní převahy v tancích k obchvatu křídla vojsk Osy z pouště. Rommel tento úmysl prohlédl, ale neměl dost sil, aby manévru na rozsáhlém prostoru zabránil. S velkým sebezapřením se proto rozhodl 4. prosince 1941 ukončit obléhání Tobruku a stáhnout svá vojska na západ do lépe hájitelných pozic, nejdříve na úroveň Gazaly a poté ještě dál na západ. Po osmi měsících blokáda Tobruku konečně skončila a právě v tom nakonec spočíval hlavní úspěch původně mnohem ambicióznější operace Crusader.

Ačkoliv se Erwin Rommel v reakci na britskou ofenzívu dopustil několika pochybení, v závěrečné fázi se při stahování vojsk projevil jeho taktický génius v plné výši. Nedopustil obklíčení jednotek Osy, která vyklidila Kyrenaiku a definitivně se zastavila kolem 12. ledna 1942 až po 250 kilometrech na linii u El Agheily. Operace Crusader tak skončila britským vítězstvím, byť ne v žádném případě drtivým. Po sérii porážek v Norsku, Francii, Řecku, Krétě a v severní Africe šlo o první britskou akci, která přiměla Wehrmacht k ústupu a která ukázala, že Rommel není neporazitelný. Přibližné britské ztráty během operace činily asi 18 000, německé 13 000 a italské 20 000 mužů. Jejich část však šla na vrub pozdějším kapitulacím posádek zanechaných v opevněných místech na pobřeží po ústupu německo – italských vojsk. S odstupem se zdá, že někteří Rommelovi podřízení, zejména generálporučík Crüwell, měli na situaci často správnější názor, který ale jejich nadřízený nezohlednil. Ač skvělý taktik, nedokázal vždy zvážit operační situaci v celé její komplexnosti. Z linie u El Agheily vyrazil Rommel v lednu 1942 k novému překvapivému útoku, který jej za šest měsíců dovedl k El – Alameinu. Tobruk, o který se tak úporně bojovalo, vojska Osy v červnu 1942 dobyla za jediný den, což vedlo k povýšení Erwina Rommela na polního maršála.

 

 

 

 

 

 

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      design by Jakub M.             admin \ archiv aktualizací \ o webu \ kontakt