Operace Bodenplatte, 1945 • Druhá světová válka • druhasvetova.com

 

Operace Bodenplatte

 

Poslední úder Luftwaffe

1. ledna 1945 na západní frontě zaútočily letouny Luftwaffe na základny spojeneckého taktického letectva. Operace Bodenplatte vstoupila do dějin jako poslední skutečně rozsáhlý ofenzivní počin německého letectva.

Během září 1944 se Wehrmachtu a jednotkám Waffen – SS na západní frontě podařilo ještě jednou situaci stabilizovat. Po vítězné bitvě v Normandii a následném pronásledování německých jednotek přes severozápadní Francii a Belgii došly spojeneckým armádám pohonné hmoty a ztratily svou pohyblivost, Spojenci navíc utrpěli porážku během operace Market Garden v Nizozemí. Fronta se ustálila na betonových pevnostech Západního valu, v obtížně průchodném terénu belgických Arden a na vodních tocích protínajících podmáčený terén nizozemských rovin.

Prohraná normanská bitva stála Luftwaffe mnoho sil. Ztráty stíhacích jednotek byly skutečně katastrofální. Od června do srpna 1944 ztratili Němci celkem 4 251 jednomístných stíhaček, z čehož velká část připadala právě na západní frontu. Úplný kolaps se však nekonal. Navzdory těžkým ztrátám se stíhací složka Luftwaffe dokázala, alespoň z kvantitativního hlediska, opět postavit na nohy. Německý průmysl úspěšně prošel rozsáhlou reorganizací, produkce řady typů byla ukončena a výroba se soustředila především na stíhací letouny. V září 1944 dokázaly německé továrny, navzdory těžkým spojeneckým náletům, vyprodukovat 3 821 letadel, nejvíce za celou válku. Plných 2 996 z nich připadalo na jednomístné Messerschmitty Bf 109 a Focke – Wulfy Fw 190. Příliv nově vyrobených strojů pomohl zacelit rány stíhacích jednotek a vzbudit otázky, jak s obnovenými silami naložit. Střetly se tak dvě koncepce.

( Navzdory těžkým ztrátám utrpěným v létě 1944 se Němcům toho roku podařilo vyrobit vůbec největší počet letounů za celou válku, na fotografii tažný kůň stíhacích eskader Messerschmitt Bf 109 )

Část špiček Luftwaffe v čele s generálem stíhačů Adolfem Gallandem hodlala zasáhnout proti spojenecké strategické bombardovací ofenzívě. Vznikl plán soustředit síly pro masový útok proti americkým bombardérům, tzv. Velký úder. Podle nejoptimističtějších očekávání měla následná vzdušná bitva způsobit nepříteli tak velké ztráty, že by zhroucení morálky jeho posádek mohlo vést k přerušení denních náletů. Galand již pro potřeby Velkého úderu soustřeďoval síly a vytvářel nezbytné zálohy.

Další část špiček Luftwaffe, zde šlo o důstojníky prakticky zaniklého bombardovacího letectva, kteří získali po selhání stíhacího letectva při obraně Říše ve velení stále větší vliv, hodlala obnovenou sílu stíhacího letectva využít při podpoře případného pozemního útoku. Hlavním představitelem tohoto křídla byl generálmajor Dietrich Peltz. Jako vždy v té době však záleželo na konečné Hitlerově vůli, a Führer plánující protiofenzívu v Ardenách se rozhodl pro druhou možnost, tedy že masa stíhaček bude využita při útoku na základny nepřátelského letectva v Nizozemí, Belgii a na severu Francie. Operace dostala krycí jméno Bodenplatte a původně měla začít první den ardenské ofenzívy. Očekávalo se od ní zničení významného počtu spojeneckých letounů již na letištích a zajištění vzdušné převahy během rozhodujících prvních dnů útoku. Jednotky Luftwaffe určené k podpoře pozemního úderu dostal na starost generálmajor Peltz.

( Generálmajor Dietrich Peltz 1914 - 2001 )

Němci útok zahájili silami tří svých armád ( 6. tankové armády SS, 5. tankové armády a 7. armády ) ráno 16. prosince 1944 v doposud klidném a Američany slabě bráněném úseku fronty v Ardenách. Nepříznivé počasí ovšem zabránilo znásobit její sílu také plánovaným masivním leteckým úderem proti spojeneckým letištím, a operace Bodenplatte tak byla odložena. Plán ofenzívy v Ardenách nazvané operace Wacht am Rhein ( Stráž na Rýně ) předpokládal prolomení fronty v oblasti Monschau – Echternach. Tankové síly měly proniknout hluboko do nepřátelského týlu, překročit řeku Maasu a během týdne dosáhnout přístavu Antverpy. Úder měl spojenecká vojska rozdělit ve dví, podlomit jejich bojeschopnost a připravit půdu pro následná separátní mírová jednání.

Úder zastihl Spojence nepřipravené a v prvních týdnech německé formace dosáhly pozoruhodných úspěchů. Dne 22. prosince 1944 ovládli Němci důležité belgické městečko Sankt Vith. Němcům se však nepodařilo dobýt obklíčené Bastogne a jejich postup se i na ostatních úsecích fronty zastavil kvůli sílícímu odporu amerických jednotek. Již 26. prosince americká 4. obrněná divize prolomila obklíčení Bastogne. Od tohoto dne Němci ztratili strategickou iniciativu a spěli k porážce.

( Lesy okolo belgického Bastogne byly svědky krvavých bojů )

Jednou z příčin neúspěchu ofenzívy v Ardenách se stala vzdušná nadvláda spojeneckého letectva. V prvních dnech se nemohla kvůli nepříznivému počasí naplno projevit, ale změna počasí Spojencům od 23. prosince umožnila ve vzduchu operovat s plnou silou. Nebe zaplnily americké letouny 8. a 9. americké armády a také 2. taktické letecké armády RAF. Pokusy Luftwaffe zabránit řádění nepřátelského letectva vzdušnými boji selhaly, mezi 17. a 27. prosincem 1944 ztratily německé stíhací útvary 664 strojů, a co hůře, padlo či v nepřátelském zajetí skončilo na 345 pilotů. Zbývala poslední naděje, jak situaci zvrátit. Bez ohledu na propásnutí nejvhodnějšího termínu přeci jen realizovat operaci Bodenplatte.

Vyhlídky na úspěšné zvládnutí tak komplexní operace však nebyly valné. Ačkoliv se podařilo do jisté míry obnovit sílu stíhací složky, byla Luftwaffe v prosinci 1944 pouhým stínem své původní síly. Nacházela se v personální krizi, trpěla nedostatkem kvalitně vycvičených letců i pohonných hmot. Pro vzdušnou podporu operace Wacht am Rhein disponovalo k 20. prosinci Luftwaffenkommando West 2 360 letouny, včetně 1 770 jednomotorovými stíhačkami a 40 proudovými letouny Messerschmitt Me 262 a Arado Ar 234. Bojeschopnost dosahovala úrovně 65 – 70 %. Letectvo však bylo pro potřeby podpory pozemní ofenzívy nevhodně složeno, opíralo se hlavně o stíhačky převedené z plnění úkolů protivzdušné obrany Říše. Piloti bránící nebe zbytku nacistického Německa proti náletům amerického armádního letectva neměli ve většině případů s útoky na pozemní cíle mnoho zkušeností.

( K útoku bylo shromážděno okolo 40 moderních proudových letounů z nichž většinu tvořily stíhací Messerschmitty Me 262 )

Mimořádné ztráty Luftwaffe během roku 1944 se totiž pochopitelně netýkaly pouze výzbroje, ale také personálu. U stíhacích jednotek nyní tvořili jeho největší část mladí piloti, kteří se vesměs vyznačovali vysokou morálkou a mladistvým nadšením. Dětství a dospívání prožili v nacistickém Německu a jako příslušníci Hitlerjugend byli vystaveni intenzivní indoktrinaci. Věřili v Hitlera, národní socialismus a bojové přátelství vynášené oficiální propagandou. Jejich výcvik však naprosto nedostačoval. Nedostatek pohonných hmot, chybějí cvičné stroje a nutnost cvičit při omezených kapacitách stále větší počty mužů donutili Němce přípravu budoucích stíhačů drasticky zredukovat. V porovnání s americkým armádním letectvem či RAF byl u Luftwaffe výcvik nových pilotů v letech 1943 a 1944 výrazně kratší.

Naproti tomu vzdušné síly Spojenců se na přelomu let 1944 a 1945 nacházely ve výborné kondici. Disponovaly početným, kvalitně vycvičeným a sebevědomým letovým personálem i špičkovými letouny. Kromě toho těžily z výrazné početní převahy. Jednoznačně o tom vypovídají čísla ze září 1944. Tehdy bylo na kontinentálních a britských letištích shromážděno 9 720 bojových letounů – 3 735 stíhaček, 1 404 středních bombardérů, 4 581 těžkých bombardérů a 411 průzkumných strojů. Nešlo přitom o veškeré spojenecké prvoliniové letouny. Tyto počty zahrnují pouze letadla 8. a 9. americké letecké armády, Bombardovacího velitelství RAF a 2. taktické letecké armády RAF. Pro operaci Bodenplatte nakonec Němci dokázali do 31. prosince 1944 shromáždit 986 letounů Messerschmitt Bf 109, Focke – Wulf Fw 190, Junkers Ju 88 a proudových Arad Ar 234 a Messerschmittů Me 262. Akce se jich zúčastnilo 929. Zde je nutno připomenout, že nasazené jednotky se nacházely v případě strojů i pilotů dosti hluboko pod tabulkovými stavy, podle nich měly totiž disponovat 2 665 letadly a stejným počtem pilotů.

( V tomto stádiu války již v jednotkách sloužilo již pouze malé procento veteránů, kteří zažili velké německé úspěchy rozmezí let 1939 – 1941 )

Večer 31. prosince vládla na letištích stíhacích jednotek Luftwaffe na západě Německa vzrušená atmosféra. Na předletových přípravách, které proběhly převážně odpoledne či v podvečer, se piloti dozvěděli, že následujícího rána zaútočí na spojenecká letiště na území Belgie, Nizozemska a Francie. Kolem 18:30 dorazilo na letiště dohodnuté heslo „Auftrag Hermann 1. 1. 1945 Zeit 09:20 ( úkol Hermann, 1. 1. 1945, čas 09:20 ), potvrzující provedení operace a stanovující čas úderu na cíle. Velitelé vydali přísný zákaz pití alkoholu a ponocování. Piloti odcházeli spát ve 22:00, pouze někteří zkušení letci příkazy porušili a s vědomím, že je život krátký, Nový rok náležitě zapili. Zatímco pozemní personál pracoval na letounech většinu noci, piloti na letiště dorazili 1. ledna 1945 kolem 6:00, ještě za tmy. Následovaly závěrečné předletové přípravy. A pak již čekání ve vymrzlých kokpitech na pokyn ke startu.

Ráno od zhruba 8:20 začaly za mohutného řevu motorů z německých letišť startovat smečky Messerschmittů a Focke – Wulfů. Rotující vrtule zvedaly oblaka sněhu. Přihlížející mechanici při pohledu na počty letounů, které dokázala Luftwaffe shromáždit pro jedinou akci, snad na chvíli zadoufali, že válka ještě není prohraná. K cílům stíhačky směřovaly nízko nad zasněženou zemí ( 20 – 40 metrů ). Navigaci pro každou skupinu ( Gruppe ) obstarávaly noční dvoumotorové Junkersy Ju 88G. Otočné body nad vlastním územím vyznačovaly kouřové signály a světlice. Let zprvu komplikovaly cáry ranní mlhy, záhy se ale vyjasnilo, což nahrávalo spojenecké protiletadlové obraně.

( Messerschmitty Bf 109 zanedlouho vyrazí k útoku na spojenecká letiště )

Ještě nad územím Říše došlo k prvním problémům. Některé stroje se musely předčasně vrátit kvůli technickým poruchám či rovnou nouzově přistát. Horší bylo, že na prolétající formace letounů pálily obsluhy německého Flaku, nezvyklé vídat vlastní stroje v takovém počtu. Po přiblížení k frontě se dvoumotorové Ju 88G návodčích odpoutaly a vrátily na letiště. Stíhačky poté pokračovaly samostatně. Fronta o sobě dala vědět hustou přehradnou palbou. Plánovači Luftwaffe se dopustili jednoho závažného pochybení. Příletové trasy volili oblastmi, kde se v předchozím období intenzivně bojovalo. Byly zde ovšem soustředěny silné spojenecké jednotky, a tudíž také hrozila vysoká koncentrace protiletadlového dělostřelectva. To se týkalo zejména eskader JG 11 a SG 4, které se k cílům blížily nad pověstným Hürtgenským lesem. Některé trasy se kromě toho ukázaly jako příliš dlouhé, a útočníci se nad frontou dostali až po 9. hodině, kdy již byly obsluhy spojeneckých protiletadlových děl uvedeny do pohotovosti. V tomto případě šlo hlavně o eskadry JG 1 a JG 26, jejichž stíhačky prolétaly nad ústím Šeldy a dostaly se zde do palby nejen pozemních, ale také námořních protiletadlových děl.

Čas útoku byl stanoven pro všechny skupiny na 9:20, což se ukázalo jako velká chyba, za kterou Luftwaffe draze zaplatila. Propásla tak totiž nejvhodnější čas k přepadu, neboť některé spojenecké stíhací jednotky mezitím vzlétly k plnění obvyklých úkolů, převážně bitevních operací. Startovaly kolem 9:00, takže ve chvíli německého útoku již byly ve vzduchu a navíc mohly boj zahájit ztečemi z výškové převahy, protože Němci letěli co nejníže, aby podlétli spojenecký radarový kryt. Piloti Luftwaffe se se svými protivníky nemohli ve většině případů v kvalitě výcviku a v bojových zkušenostech měřit, a tak souboje většinou končily vítězstvím Spitfirů, Thunderboltů a Mustangů. Těžké ztráty v bojích utržily německé stíhací eskadry JG 1, JG 3, JG 6, JG 11 a JG 53.

( I přes těžké ztráty se Němcům podařilo poškodit či zničit celou řadu spojeneckých letounů, na fotografii hořící americké stíhačky P – 47 Thunderbolt )

Němečtí stíhači po akci nárokovali 79 sestřelů a podle dokumentu Luftwaffe ze 3. ledna 1945 bylo 55 letounů zničeno jistě, z toho 19 Spitfirů a 15 Thunderboltů P – 47, dalších 11 bylo vedeno jako pravděpodobně zničené. Ve skutečnosti dokázali němečtí letci sestřelit pouze 15 spojeneckých letadel a 10 dalších poškodili. Naopak piloti britské 2. taktické letecké armády nahlásili 57 sestřelů a stíhači americké 9. letecké armády dalších 40. Reálně spojenečtí piloti zničili něco mezi 65 – 80 německými stroji. Celkem se však na mateřská letiště nevrátilo až 270 německých strojů, což byla jedna třetina nasazeného počtu.

Většina sestav německých stíhaček nicméně pronikla nad spojenecká letiště a zahájila útoky. Analýza po akci ukázala, že momentu překvapení dosáhlo 11 z 34 zúčastněných skupin Luftwaffe. Během postřelování zaparkovaných letounů se rychle projevil problém v podobě nedostatečného výcviku řady mladých německých letců. Ti se nad letišti pohybovali výše, než bylo zdrávo. Manévrovali opatrně, vyhýbali se razantním obratům, zatáčky po útocích točili pozvolna a navíc přímo nad letištní plochou, takže se stávali snadným cílem odhodlaných obsluh protiletadlových děl. Ztráty ještě zvýšil neuvážený rozkaz provádět na silně bráněné cíle opakované zteče. Jestliže první nálet měl šanci nepřítele překvapit, při druhém a třetím se již němečtí útočníci setkávali se zuřivou protiletadlovou palbou, i přesto se ale Němcům podařilo na zemi zničit něco přes 200 spojeneckých letounů a poškodit dalších 160. Tyto ztráty však dokázaly během několika týdnů zcela nahradit. Ztráta více než 230 pilotů, z nichž 143 padlo, však Luftwaffe definitivně zlomila vaz.

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      design by Jakub M.             admin \ archiv aktualizací \ o webu \ kontakt