Bitva Narva, 1944 – Druhá světová válka – druhasvetova.com

 

Narva

Bitva evropských SS

Krvavý zápas o strategické město Narva a následně o Tannenebrskou linii bývá právem označován jako bitva evropských SS. Na německé straně zde bojovali dobrovolníci nejen z řad evropských zemí, ale i z Estonska a jejich fanatický odpor zhatil sovětské plány na rychlý průnik do Pobaltí.

Dne 14. ledna 1944 vypukla sovětská zimní ofenzíva, které německá armádní skupina Sever pod velením Georga von Küchlera nemohla vzdorovat. Převaha Rudé armády byla na severu drtivá. V mužích a dělostřelectvu 3:1 a v tancích dokonce 6:1. Nejen že byla brzy definitivně prolomena blokáda Leningradu, ale během ledna se fronta posunula o mnoho desítek kilometrů na jihozápad a během ústupu byla řada německých jednotek zcela zničena. Rudá armáda tak koncem ledna stanula před Narvou, městem mezi Čudským jezerem a Narvským zálivem, před severní branou do Estonska a celého Pobaltí a před místem, kde téměř před dvěma sty padesáti lety, v roce 1700, švédský král Karel XII. porazil ruského panovníka Petra I.

Narvu, město ležící na stejnojmenné řece, která odvádí vodu z Čudského jezera, na jejímž protějším břehu se nachází ruské město Ivangorod, Sověti hodlali získat rychle. Podle instrukcí samotného Stalina měla být dobyta nejpozději do 17. února a sovětské tanky měly pokračovat dál do Estonska. Sovětský vůdce dobře věděl, že průlom do nejsevernějšího pobaltského státu by zásadním způsobem ohrozil armádní skupinu Sever, která by se tak ocitla v nebezpečí obklíčení. Přes Estonsko měly sovětské síly pokračovat dále na jih, do Lotyšska a Litvy, odkud měly začít bezprostředně ohrožovat samotné německé území, Východní Prusko. Kromě toho, že by úspěch na estonských hranicích dále zásadním způsobem rozvázal ruce baltské flotily, šlo také o Finsko, které svému mocnému východnímu sousedovi stále vzdorovalo a na jehož území by bylo možné z estonských letišť pohodlně provádět letecké útoky. Strategický význam Pobaltí si však uvědomovala i druhá strana. Ovládnutí Baltského moře by znamenalo ohrožení dodávek železné rudy ze Švédska a dalších surovin z Pobaltí a sejně tak Němci chápali význam Pobaltí pro vytrvání Finska ve válce. Právě úspěchy při obraně Narvy byly jedním z důvodů, proč Finové odmítli sovětské mírové podmínky v dubnu 1944. Roli ale hrály i psychologické faktory. Německý vliv v Pobaltí byl historicky velmi silný.

( Mladý pancéřový granátník je právě dekorován odznakem za samostatné zničení tanku, který se mu podařilo vyřadit z boje poblíž Narvy na jaře 1944 )

S postupem Rudé armády se aktivizovali i Estonci, kteří měli se sovětskou okupací dost vlastních zkušeností. Podle nejnovějších údajů stála sovětská okupace v letech 1940 – 1941 život na 48 000 estonských občanů. Okupační úřady nařídily mobilizovat a 7. února 1944 vystoupil s projevem poslední premiér nezávislého Estonska Jüri Uluots, který spoluobčany vyzval k obraně své země a k dobrovolnému vstupu do formujících se jednotek. Estonci se však bojů proti Rudé armádě účastnili již dříve. K roku 1942 jich po německém boku bojovalo přibližně 20 000. Únorová výzva spojená s nucenou mobilizací se setkala s úspěchem a k pohraničním jednotkám a do 20. estonské divize SS se přihlásily další desetitisíce dobrovolníků. Odhaduje se, že celkem na německé straně bojovalo během 2. světové války asi 70 000 Estonců. Bojovali ale také v Rudé armádě, neboť ještě před příchodem Němců zde proběhla mobilizace a k roku 1942, kdy vznikl 8. estonský střelecký sbor, jich v Rudé armádě sloužilo asi 18 000.

Koncem ledna sovětská 2. úderná armáda pod velením generála Fedjuninského a jižně od ní 59. armáda generála Korovnikovova a 8. armáda generála Starikova stanuly před Narvou, jejíž dobytí sovětské vrchní velení nekompromisně požadovalo. Okolí Narvy bylo také posledním zbytkem tzv. linie Panther plánované v roce 1943, která měla po neúspěších Wehrmachtu z roku 1943 na východní frontě sahat od Azovského moře až k Narvskému zálivu. Lesnatý a bažinatý terén pokrývající část úzké pevninské šíje nahrával obráncům. Pro soustředěný útok větších sil bylo možné využít jen průchodná místa, kde se obrana mohla dobře připravit. Pro obránce měla velký význam železnice spojující Narvu s hlavním městem Estonska Tallinnem, na kterou také sovětské útoky opakovaně cílily. Samotná Narva byla výborně situována, představovala baštu umožňující kontrolovat boje na frontě jak na sever, tak na jih od města. Právě na řece Narvě, v Narvě a Ivangorodu se jádro německých sil včetně Hitlerových evropských legionářů zakopalo.

( Přesun pancéřových granátníků rozbahněným bojištěm severně od Narvy )

Dne 27. ledna byla z jednotek LIV. sboru 18. armády armádní skupiny Sever dislokovaných v okolí Narvy vytvořena skupina Sponheimer. Své označení dostala po generálu pěchoty Otto Sponheimerovi, který v jejím čele stál až do 23. února, kdy byl vystřídán generálporučíkem Johannesem Friesnerem. Téhož dne bylo uskupení přejmenováno na Armee – Abteilung Narwa ( armádní skupina Narva ) s úkolem zabránit Sovětům v překročení úžiny mezi Narvským zálivem a Čudským jezerem a ve vstupu do Estonska. Na papíře se skládala z mnoha německých jednotek a divizí, které ale měly k plným stavům daleko a k 1. březnu čítala asi 123 000 mužů. Obrana Narvy a fronty severně od ní pak připadla III. germánskému tankovému sboru SS pod velením generála Felixe Steinera. Jeho základem byla 11. divize SS pancéřových granátníků Nordland, v níž kromě dobrovolníků ze Švédska, Dánska a Norska sloužili i Švýcaři či Francouzi a která v roce 1943 sbírala bojové zkušenosti na Balkáně v boji proti jugoslávským partyzánům. Druhou složku germánského sboru pak tvořila dobrovolnická brigáda pancéřových granátníků SS Nederland a 20. dobrovolnická divize SS ( 1. estonská ), která však musela být na frontě nasazena předčasně, s nízkými stavy a neukončeným výcvikem a která se do bojů zapojila až ve druhé polovině února. Obrana klíčového místa tak byla svěřena právě Hitlerovým žoldnéřům z mnoha koutů Evropy a Narvu v zimě a na jaře 1944 bránili Norové, Dánové, Holanďané a zejména dobře motivovaní Estonci. V létě se k nim pak přidali další evropští dobrovolníci a právě to je důvod, proč se těžké boje první poloviny roku 1944 v okolí Narvy označují jako bitva evropských SS.

Sovětské pokusy o překročení řeky, jichž se účastnily jednotky všech tří zmiňovaných armád, začaly od počátku února a hned zpočátku byly úspěšné. Útočníkům se během bojů v první polovině února podařilo získat předmostí na západním břehu řeky a to ve směru jak na západ, tak na jih od bašty obránců. Současně se v noci na 14. února přeplavili přes úžinu mezi Pskovským a Čudským jezerem a vytvořili zde předmostí, které však obránci okamžitým náletem bitevních letounů Junkers Ju 87 a bleskovým protiútokem zneutralizovali a do akce nasazená sovětská námořní brigáda byla zcela zničena. Ve druhé polovině února se Sovětům dařilo předmostí na levém břehu Narvy dále rozšiřovat a dokonce nakrátko přerušit klíčovou železnici spojující Narvu s estonským zázemím. Jejich záměr byl logický. Z předmostí jižně od města hodlali postupovat na sever, přetnout strategickou železnici a průnikem k mořskému pobřeží obránce ve městě obklíčit. Obránci naopak ve snaze zatlačit nepřítele zpět za řeku podnikli řadu prudkých protiútoků. Tyto boje pak probíhaly po celý únor. Obránci se ale přesile dokázali ubránit a do počátku března se dokonce podařilo zničit sovětské předmostí severně od města. Na sovětské straně tak koncem února zavládlo zklamání. Během února ztratila 2. úderná armáda přibližně 30 000 mužů. Na únorový neúspěch sovětské velení zareagovalo posílením svých sil. Přestože tak Sověti dokázali v březnu u Narvy shromáždit přibližně 200 000 mužů, výraznějších úspěchů se jim už dosáhnout nepodařilo. Němci nejen, že se úporně bránili, ale pokračovali v protiútocích ve snaze zlikvidovat sovětská předmostí. Koncem dubna již byly obě strany zcela vyčerpané a navíc přišla obleva, která znemožnila další akce. Například divize Nordland ztratila do konce dubna 1944 třetinu stavu, tedy přibližně 3 500 mužů. Podobně na tom byli i estonští dobrovolníci či brigáda Nederland, která přišla o 3 300 mužů, tedy více než o polovinu původního stavu.

( Známý snímek unavených estonských příslušníků SS v bojích o Narvu )

Relativní klid u Narvy, držené silami III. germánského tankového sboru SS, vydržel až do července 1944. Červnový začátek letní ofenzívy proti armádní skupině Střed si vyžádal stažení značné části sil z Narvy a okolí a jejich nasazení v Bělorusku. Na estonských hranicích tak zůstalo asi jen 30 000 mužů, zejména evropských dobrovolníků, k nimž se však nově připojili zejména valonští a vlámští dobrovolníci organizovaní v útočných brigádách SS Wallonien a Langemarck. Bylo čím dál jasnější, že se Narva přibližně čtyřikrát silnějšímu nepříteli a se sovětskými silami na předmostí na jižním křídle dlouho ubránit nedokáže. Proto německé velení přistoupilo k vybudování pásu opevnění ve vzdálenosti 16 km východně od města mezi Narvským zálivem a Čudským jezerem. Jeho součástí byla i historická opevnění z 18. století a v jejím středu stály tři tzv. Modré kopce. Název linie pak odkazoval k německému úspěchu ze srpna 1914, kdy Němci u Tannenbergu rozdrtili Rusy. Propagandistický název byl však zavádějící. Stejně tak jako k německým úspěchům odkazoval také k porážce z roku 1410 z bitvy u Grunwaldu, která se v německém prostředí označuje jako bitva u Tannenbergu, v níž spojené polsko – litevské síly porazily vojsko Řádu německých rytířů. Němci se už chystali stáhnout na novou linii, ale právě tehdy přišel další sovětský útok.

Významnější sovětské aktivity začaly 20. července, kdy dělostřelectvo 8. armády o síle 50 000 mužů, začalo z předmostí jižně od Narvy ostřelovat nepřátelské pozice na železniční stanici Auvere. Pozice hájené zejména Estonci Sověti bombardovali několik dní a 24. července přišel jejich útok. Obránci nejen že se ubránili, ale sami dokonce přešli do protiútoku a zamezili tak přetnutí železnice a obklíčení Narvy. Sověti během bojů o stanici přišli přibližně o 3 000 mužů, německé ztráty byly asi čtvrtinové. Téhož dne, 24. července, zaútočila na sever od města také 2. úderná armáda a začalo být jasné, že další držení vysunuté Narvy je příliš riskantní a že je třeba zkrátit frontu a přesunout se do připravených obranných pozic na západě. Velitel III. germánského tankového sboru SS Steiner reagoval skutečně nordickou lstí. V noci na 25. července začal s tichým vyklízením Narvy. Své hlavní síly, muže divize Nordland a brigády Nederland, z města v tichosti stáhl a mosty přes Narvu nechal vyhodit do vzduchu. Ráno 25. července se dala do pohybu 2. úderná armáda. Po masivní dělostřelecké přípravě se sovětské jednotky začaly na raftech přepravovat přes řeku, ale břeh severně od Narvy bránili estonští dobrovolníci. Sovětům se jejich houževnatou obranu nedařilo překonat, takže se německý ústup z Narvy obešel bez větších ztrát a v zásadě proběhl podle Steinerových představ. Jedinou výjimku představovalo úplné zničení pluku General Seyffardt brigády Nederland, který byl při zpackaném ústupovém manévru zmasakrován. Sověti tak sice 26. července po šesti měsících obsadili Narvu, ale svého hlavního cíle, zničení zde dislokovaných německých sil a proniknutí do Estonska, stále nebylo dosaženo.

( Sovětští kulometčíci podporují palbou těžkého kulometu Maxim postup svých spolubojovníků v jednom z mnoha sovětských útoků na Tannenberskou linii západně od Narvy )

Německé síly tedy dokázaly bez větších ztrát ustoupit na Tannenberskou linii, na níž centrum jejich obrany tvořily tři nevysoké kopce stojící kolmo k obranné linii. V pořadí od východu na západ se nazývají Kopec sirotků, Kopec granátníků a nejvíce na západ stojí Kopec lásky. Právě ony představovaly zásadní překážku v pohybu sovětských sil na západ a tak se staly centrem odporu Steinerova sboru. Skupině Narva velel generál pěchoty Anton Grasser, který již 4. července vystřídal Friesnera. Bez rezerv, bez záloh a prakticky bez tanků se obrátil na velitele skupiny armád Ferdinanda Schörnera, toho však Hitler instruoval vést boj do posledního muže. Sověti začali s bombardováním Kopce lásky 26. července. Brzy sice zničili všechny stromy, ale obránci byli dobře zakopaní. Místa bojů 27. července sice osobně navštívil generálplukovník Schörner, ale ani to nemohlo zabránit tomu, aby obrana povolila a 28. července Kopec sirotků vyklidila. K nejprudším bojům pak došlo následujícího dne, kdy po obligátní dělostřelecké přípravě zahájili útok na prostřední kopec. Přestože obránci kladli silný odpor, kolem poledne Sověti obsadili Tannenberskou linii v tomto úseku. Na poslední chvíli bylo rozhodnuto o použití posledních 7 tanků, kterými obránci disponovali. Ty dokázali Sověty, zřejmě již bez munice, dokonale vylekat a následným improvizovaným protiútokem poskládaným ze všeho, co bylo po ruce, se podařilo pozice na západním a prostředním kopci dobýt zpět. Podle hlášení z 30. července byla hlavní příčinou sovětského neúspěchu špatná koordinace mezi pěchotou a dělostřelectvem a dobře připravená obrana. Sovětské tanky najížděly na miny, které ženisté nedokázali vyčistit. Během pěti dnů, od 24. do 29. července, tak Sověti ztratili 120 tanků.

Během posledních dvou červencových dnů pak boje pokračovaly v obdobném duchu. Sověti se, tentokrát již neúspěšně, pokoušeli znovu získat prostřední kopec, Kopec granátníků. Marné sovětské pokusy o získání strategických kopců potom trvaly, byť již s menší intenzitou, až do 10. srpna, do kdy přišly o dalších 44 tanků. Sovětské velení se poté muselo definitivně smířit s neúspěchem a fronta se v této oblasti na Tannenberské linii stabilizovala až do poloviny září. Ztráty Hitlerových zahraničních dobrovolníků byly velké. Například brigáda Nederland byla fakticky zredukována na velikost pluku a obdobné ztráty postihly i ostatní legionáře. Další sovětská ofenzíva začala 14. září, o čtyři dny později jednotky skupiny Narva, respektive to, co z nich zbylo, opustily Tannenberskou linii a 22. září Sověti vstoupili do Tallinu, oproti původně zamýšlenému únoru však s několikaměsíčním zpožděním. Německá obrana za svůj úspěch zaplatila vysokou cenu. Od února do srpna 1944 ztratila přibližně 14 000 padlých a dalších 54 000 raněných. Ztráty druhé strany ale byly ještě mnohem větší. Hrubé odhady hovoří o sovětských ztrátách v řádech statisíců. Bitva o strategicky klíčovou Narvu tak skončila faktickým německým vítězstvím. Sověti přes svoji značnou převahu nedokázali v průběhu několika měsíců ani za cenu obrovských ztrát překonat fanatický odpor obránců, který si kromě mnoha německých životů vyžádal tisíce obětí z řad Západoevropanů a Estonců.

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      Design by Jakub M.      o tomto webu \ kontakt