Nezdařený pokus vojsk Osy o pokoření malého středomořského ostrova

Když Benito Mussolini vyhlásil 10. června 1940 spojencům válku, zřejmě přehlédl význam Malty. Tento omyl měl vzhledem ke strategické poloze ostrova ve Středozemním moři, na půli cesty mezi Sicílií a severní Afrikou, přijít Italy i Němce velice draho.

V roce 1936 se Duce spojil s nacistickým Německem v Ose Berlín – Řím, ale přestože se stavěl do militaristické pózy a zaznamenal úspěch v Habeši, jeho armáda nebyla na dlouhou válku dostatečně připravena. Když však byla Francie na pokraji zhroucení a Hitler na vrcholu moci, chopil se Mussolini příležitosti urvat si s nepatrným rizikem podíl na kořisti i pro sebe.

Duce se nechal rolí vojevůdce příliš unést a rozhodl se napadnout Řecko a z Italy ovládané Libye vyslat své divize i proti Britům v Egyptě, aby se zde zmocnily důležitého Suezského průplavu a otevřely cesty k arabským ropným polím. Když Mussolini vyhlásil Británii válku, bylo na Maltě k ochraně námořní základny v La Vallettě a tří letišť k dispozici místo doporučených 156 pouze 68 protiletadlových děl. Letecké síly byly rovněž naprosto nedostačující – 9 obstarožních dvojplošníků, 5 torpédových bombardérů Fairey Swordfish a 4 stíhačky Gloster Gladiator, které bojovaly proti italským útočníkům téměř tři týdny samy. Británie tedy začala zvyšovat i útočný potenciál Malty. Na ostrov přiletěly stíhačky Hawker Hurricane a další Swordfishe, z La Valletty měly proti nepřátelské námořní přepravě operovat torpédoborce a ponorky. V září dorazil první konvoj obchodních lodí s nákladem vojenského materiálu pro místní skladiště.

( Britský konvoj na Maltu )

 Koncem roku 1940 bylo Mussoliniho válečné úsilí v troskách. Za pouhých 6 měsíců potkaly jeho pozemní síly katastrofy v Řecku a v severní Africe a britské námořnictvo uštědřilo jeho loďstvu zdrcující porážku v Tarentu. Do hry se proto s úmyslem pomoci svému spojenci vložil Hitler a konflikt se okamžitě vyostřil. V prosinci se na Sicílii, vzdálenou pouhých 100 km od Malty, přesunul 10. letecký sbor Luftwaffe pod velením generála Geisslera. Díky jeho stíhačkám Messerschmitt Me 110, Me 109 a bombardérům Junkers Ju 88vrostly letecké síly Osy v této oblasti až na 400 strojů. Velitel letectva na Maltě, letecký vicemaršála Hugh Lloyd, měl na třech maltských letištích – Luqa, Hal Far a Takali – k dispozici pouze 16 bombardérů Vickers Wellington, 12 torpédových Swordfishů, hrstku amerických lehkých bombardérů Martin Maryland a pouze 16 stíhaček Hurricane. Dalších 16 měl přivézt následující konvoj. Geisslerovým úkolem bylo dosáhnout převahy ve vzduchu, aby bylo možné bezpečně přepravit nově vytvořený Afrika Korps pod velením generálporučíka Erwina Rommela, včetně dopravních prostředků a výstroje do Libye a zásobovat ho zde. Geissler k němu přistoupil s typickou německou důkladností a počátkem ledna 1941 začala Malta plně pociťovat přítomnost Luftwaffe.

Až do této chvíle dokázaly konvoje zajistit zásobování ostrova, třebaže přitom byly vystaveny italským útokům. Situace se však začala radikálně měnit, neboť 10. letecký sbor byl speciálně vycvičen v útocích proti lodím. Dne 10. února 1941 napadly Geisslerovy Stuky novou britskou letadlovou loď HMS Illustrious doprovázející konvoj a vážně ji poškodily. S velkými obtížemi doplula do velkého přístavu v La Vallettě, kde se jí dělníci v docích válečného námořnictva pokusili opravit, avšak nálety německých střemhlavých bombardérů jejich úsilí mařily. Provizorně zaplechované HMS Illustrious  se v noci na 23. ledna podařilo vyklouznout a oklikou se dostala do Spojených států, kde prošla důkladnou opravou.

( Pozemní personál doplňuje munici do kulometů britskému Hurricanu, aby jeho pilot mohl opět co nejrychleji vzlétnout proti nepříteli )

Když se přípravy na přesun Afrika Korpsu z italských přístavů do Libye chýlily ke konci, intenzita náletů na Maltu se výrazně zvýšila a slabé letecké síly na ostrově utrpěly těžké ztráty. Ke konci února byly zbývající bombardéry Wellington staženy a na počátku března byl počet provozuschopných stíhaček Hawker Hurricane zredukován na osm. Proto se mohl Rommel se svým Afrika Korpsem a tisíci italskými vojáky přepravit do severní Afriky téměř nerušeně. Třebaže nálety na ostrov pokračovaly nepravidelně ještě dalších šest měsíců, jejich intenzita se podstatně snížila, neboť Geisslerovu 10. leteckému sboru přibyly nové úkoly – letecké krytí německých operací na Balkáně a v Západní poušti. V tomto období relativního klidu byly letecké síly na Maltě značně posíleny. Vrátily se i britské bombardéry a konvoje dál udržovaly spojení s ostrovem, třebaže v listopadu 1941 utrpěla Británie potopením letadlové lodi HMS Ark Royal vážnou ztrátu.

K Britům bojujícím v Egyptě byly všechny zásoby dopravovány oklikou kolem mysu Dobré naděje. Vůči silám Osy, které dopravovaly pohonné hmoty na vzdálenost pouhých 500 km napříč Středozemním mořem, byli tedy ve značné nevýhodě. Malta však vychýlila misky vah ve prospěch Britů, neboť měla pro letecké i námořní napadání nepřátelských konvojů ideální polohu. Více než 60 % zásob určených pro Afrika Korps a vypravovaných z italských přístavů skončilo na dně moře. Největší ztrátou bylo potopení tankerů. V listopadu byl Rommel v důsledku katastrofálního nedostatku pohonných hmot přinucen téměř zastavit válečné operace. Tato situace byla i hlavní příčinou, proč se letectvo Osy soustředilo plnou silou znovu na Maltu.

( Italské letectvo útočí na Maltu )

Na straně Osy se náletů zúčastnila Luftflotte 2 polního maršála Alberta Kesselringa a italské letectvo, Regia Aeronautica. Nad britskými silami měly výraznou početní převahu. Ztráty strojů RAF na zemi i ve vzduchu dosáhly alarmujících rozměrů – v půli února 1942 zbývalo Britům pouze 11 provozuschopných Hurricanů – a námořní základna v La Vallettě utrpěla těžké zásahy. V březnu přinesly unaveným obráncům ostrova alespoň částečnou úlevu stíhačky Supermarine Spitfire, které na Maltu přelétly z letadlových lodí. Řada těchto rychlých strojů však byla zničena na zemi za hromadných náletů na letiště.

S pomocí armádních jednotek však udření příslušníci RAF zdvojnásobili své úsilí a udržovali všechny zbývající letouny vyzbrojené a natankované, aby mohly okamžitě odstartovat. Také opravovali poškozené vzletové dráhy a budovali kryty, které cenné stroje chránily před výbuchy pum. V průběhu března letecká bitva nad Maltou zesílila. Dne 26. března byly nepřátelské útoky velice intenzivní. Podle oficiální situační zprávy RAF pro tento den byly střety tak početné, že je nebylo možné jednotlivě popsat. Malťané všechno snášeli velice statečně. Jejich domovy, kostely, veřejné a historické budovy se změnily v trosky, ztráty mezi civilním obyvatelstvem narůstaly a nedostatek potravin a základních životních potřeb přinášel další útrapy. Dne 15. dubna britský král Jiří VI. udělil jako projev úcty jejímu statečnému lidu, Jiřího kříž.

O měsíc později dospěl Kesselring k chybnému závěru, že Malta již nepředstavuje vojenskou hrozbu a řada jeho strojů byla přesunuta na východní frontu nebo k podpoře vojsk Osy v severní Africe. Po 10. květnu se frekvence i intenzita náletů na Maltu podstatně snížily a letadlové lodě mohly zakrátko zvýšit počet stíhaček na ostrově až na 300, což postačovalo pro zmaření jakéhokoliv nepřátelského záměru. V červnu si Malta mohla znovu oddychnout. Rommel dobyl velkou britskou základnu v Tobruku, kde se zmocnil velkých zásob pohonných hmot a jejího válečného materiálu. Přesvědčil své nadřízené, že invaze na Maltu již není nutná a požádal, aby vojáci původně určení pro operaci Herkules posílili jeho jednotky v severní Africe.

( Další životně důležitá obchodní loď doplula do bezpečí přístavu v La Vallettě )

Konvoje, které se snažily proniknout na ostrov, byly mezitím vystaveny silným útokům nepřátelských vzdušných a námořních sil. Na Maltu se podařilo doplout jen několika obchodním lodím. Situace byla natolik zoufalá, že potřebné zásoby na ostrov dopravovaly i ponorky. Bylo zřejmé, že pokud se do La Valletty nepodaří doplout většině lodí velkého konvoje se zásobami, bude Malta ztracena. Počátkem srpna zorganizovalo Královské námořnictvo operaci Padestal. Byl to největší konvoj, který byl na Maltu do té doby vyslán. V následující bitvě s nepřátelskými leteckými formacemi, ponorkami a torpédovými čluny přišli Britové o letadlovou loď HMS Eagle, dva křižníky, torpédoborec a devět obchodních lodí. Pět dalších nákladních lodí však doplulo do La Valletty a umožnilo ostrovu pokračovat v boji.

Třebaže narušování námořních komunikací Osy pokračovalo a Rommelovi trpícímu opět nedostatkem pohonných hmot uštědřil generál Bernard Montgomery u El Alameinu těžkou porážku, Malta stála znovu tváří tvář chmurné vyhlídce vyhladovění. Dne 19. listopadu zbývaly ostrovu potraviny na méně než 14 dní. Tentýž den však dorazil konvoj čtyř lodí. Od této chvíle obyvatelstvo Malty nebylo již nikdy vystaveno útrapám obléhání. Nálety na Maltu se ještě jednou nakrátko zintenzivnily. V říjnu se snažili Němci dopravit Rommelovi a jeho Afrika Korpsu více pohonných hmot. Po osmidenních bojích, v nichž Královské letectvo sestřelilo100 nepřátelských letadel za cenu ztrát 27 vlastních strojů, však nebe nad ostrovem opět utichlo. Po listopadu 1942, kdy se válečný osud obrátil proti Rommelovi, následovalo ještě několik těžkých náletů. Ty však postupně ochabovaly a po vyhnání Osy z Afriky v květnu 1943 zcela ustaly. Bitva byla vyhrána.