Největší tanková bitva ( 1943 )

Kursk byl největší tankovou bitvou v dějinách. Předvedl, že Rudá armáda dokáže porazit Němce v mechanizovaném válčení – právě v tom, co přineslo nacistům jejich překvapující vítězství v dřívějších období války.

Po porážce u Stalingradu na přelomu let 1942/1943 byli Němci na ústupu z Ruska. Přesto se v létě roku 1943 pokusili ještě jednou převzít strategickou iniciativu. Kolem města Kursk vznikl klín sovětských vojsk široký 240 kilometrů od severu na jih a pronikající 160 kilometrů na západ do německých linií. Dne 15. dubna 1943 nařídil Hitler operaci „Citadela“, jejímž cílem bylo obklíčit nepřátelská vojska rozmístěná v oblasti Kurska a zničit je soustředěnými útoky. Německý tankový stratég generál Heinz Guderian se proti tomu postavil. Obával se, že by Němci mohli utrpět těžké ztráty tanků, které by nebyli schopni v roce 1943 nahradit. Nové tanky Panther, na nichž tento plán závisel, trpěly dosud vývojovými obtížemi a Guderian se domníval, že by nová výroba tanků měla být určena pro západní frontu, aby Německo mělo k dispozici mobilní zálohy, které by bylo možno nasadit proti spojeneckému vylodění, jež bylo možno s jistotou očekávat v roce 1944. ( 6. 6. 1944 k němu skutečně došlo )

( V bitvě u Kurska poprvé nasazený německý střední tank PzKpfw V Panther )

Rovněž generál Walter Model, velitel německé 9. armády na východní frontě, byl proti této operaci. Řekl, že by možná mohla být úspěšná v březnu, ale v květnu již neměla žádné šance. Předložil průzkumné letecké snímky, jež ukazovaly, že Sověti vybudovali u Kurska silnou obranu, předvídajíce německý klepetový manévr a stáhli z průlomu většinu svých mobilních vojsk. Hitler však přikázal, aby se útok uskutečnil, z politických důvodů.

Ve skutečnosti nebyly tanky Panther do konce května připraveny a operace byla odložena až na 15. červen. K tomuto datu shromáždili Němci útočnou sílu o padesáti divizích – 900 000 vojáků. Ti měli podporovat sedmnáct obrněných divizí s 2 700 tanky a samohybnými děly. Problém spočíval v tom, že Sověti věděli, co Němci plánují. Sovětští špioni pronikli do vrchního velitelství německé branné moci a Stalin se o operaci Citadela dozvěděl 48 hodin poté, co k ní Hitler vydal rozkazy. Rudá armáda měla dost času zorganizovat obranu od 25 kilometrů do 40 kilometrů hloubky klínu. Jejich plánem bylo nechat Němce, aby se vyčerpali svou ofenzivou. Informace sovětské rozvědky byly natolik vyčerpávající, že Stalin věděl, kolika divizím má čelit a jak jsou vyzbrojeny. Znal i podrobnosti systému velení, pozice posil a zásobovacích kolon i přesné načasování dne D a hodiny H. To umožnilo Sovětům položit 400 000 min, které měly zavést německé obrněné jednotky do hnízd protitankových děl.

( Sovětská tanková kolona, zničená za přesunu )

Sovětská obrana byla úžasná. Měli 6 000 protitankových děl, 20 000 dalších polních děl, houfnic a moždířů a 920 raketometů. Nad Němci měli přesilu v poli se 75 divizemi 3 600 tanky. Celkem to představovalo 2 000 000 mužů podporovaných 4 000 letadly. Německá ofenzíva byla odložena až na 5. červenec, což poskytlo Sovětům ještě více času k přípravě obrany – což snadno předčilo německou ofenzivní schopnost. Asi dvacet minut před hodinou H Sověti bombardovali německé body soustředění. Německé tanky byly použity k podniknutí ulehčujících útoků, ale do večera prvního dne postoupily o necelých 10 kilometrů do hloubky sovětské obrany.

Severní rameno klepetového manévru bylo zastaveno druhého dne skoro přesně 20 kilometrů od výchozí čáry. Jižnímu rameni se podařilo proniknout do hloubky 32 kilometrů, a když bylo osm dní v bitvě, zajalo 24 000 mužů a zničilo nebo ukořistilo 100 tanků a 108 protitankových děl. Ale i tak byla mezera mezi oběma čelistmi klepet pořád ještě 120 kilometrů. Dne 12. července Sověti oznámili, že první část bitvy skončila. Zahájili vlastní ofenzívu proti německému klínu u  města Orel bezprostředně na sever. Hitler stál nyní před dilematem. Ztratil již 20 000 mužů. Jeho ofenzíva se protahovala a nyní by musel stáhnout některá ze svých vojsk, aby bránila Orel. Mezitím se Britové a Američané vylodili 10. července na Sicílii a otevřeli druhou frontu. Bylo třeba poslat vojáky, aby bránili jižní Itálii. Jako důsledek Hitler operaci ukončil.

( Druhý z tanků, na který v bitvě u Kurska Němci hodně spoléhali, těžký tank Tiger I )

Iniciativu měli nyní Sověti. Spustili dělostřeleckou přehradnou palbu, jež byla desetkrát silnější než u Verdunu za 1. světové války. Jejím cílem bylo bombardovat německá minová pole a dát vybuchnout co nejvíce min, aby se snížily ztráty při postupu. Na obloze probíhaly velké letecké bitvy s těžkými ztrátami na obou stranách, ale Rudá armáda učinila po třech dnech průlom. Za německými liniemi mezitím partyzáni vyhazovali do povětří železnice, aby zabránili zásobám a posilám dostat se na frontu. Pouze v noci z 20. na 21. července bylo zničeno 5 800 úseků kolejí. Celkově došlo mezi 21. červencem a 27. zářím k 17 000 útokům partyzánů na železnice. Němci byli nuceni vyklidit klín u města Orel a spálili tam veškeré zásoby a úrodu.

Ani na jihu se věci nevyvíjeli lépe. Němci stáli proti sedminásobné přesile. Sověti pokračovali v přisunování dalších posil. Hitler odmítl dovolit vojákům v tomto prostoru ustoupit na nová obranná postavení a 30. července 1943 skupina tanků dosáhla omezeného úspěchu, když donutila Rudou armádu ustoupit zpět přes řeku Mius. Zanechala za sebou 18 000 zajatců a 200 děl. Nicméně 3. srpna prorazili Sověti mezerou mezi německými armádami na sever a na jih od Kurska a poslali do průlomu velký počet mechanizovaných jednotek. Během čtyř dnů postoupili o 112 kilometrů. Německé tankové skupiny se potulovaly po bojišti a vybojovávaly sporadické akce, ale sovětský útok nemohlo nic zastavit. Zatímco Němci ztráceli muže, když se stahovali zpět, Rudá armáda získávala brance na každém kilometru, o který postoupila vpřed. Německá armáda pokračovala v boji ještě skoro dva roky, ale po Kursku už neexistovalo nic, co by mohlo zabránit Rudé armádě postupovat kupředu až do Berlína.