Kokoda, 1942 • Druhá světová válka • druhasvetova.com

 

Kokoda

 

V moři bahna

Prakticky všechny boje v Tichomoří se vyznačovaly obrovskou náročností. Neskutečnému vlku, husté jungli, strmým horám a fanatickému nepříteli tak museli spojenečtí vojáci čelit i na Nové Guineji.

Na jaře 1942 se Spojenci v Tichomoří ocitli v zoufalé situaci. V únoru japonské ozbrojené síly překvapivým útokem z vnitrozemské jungle obsadily strategický přístav Singapur, kde do zajetí padlo přes 100 000 mužů. Austrálii, jež doposud zůstávala v bezpečné vzdálenosti od bojišť, najednou hrozila japonská invaze. Většina australských jednotek přitom bojovala buď v zámoří, nebo již neexistovala. Australské královské letectvo ( RAAF ) se japonským vzdušným svazům nemohlo rovnat a totéž platilo také pro námořní síly, které sice disponovaly křižníky a torpédoborci, ale žádnými v Pacifiku tolik potřebnými letadlovými loděmi. Ke všemu byla organizace obrany pobřeží nejmenšího kontinentu, až na hustě obydlené východní pobřeží prakticky opuštěného, velmi obtížná.

S ohledem na geografické podmínky vyžadovaly boje v Tichomoří před každou invazí obsazení vhodného přístavu a letiště, odkud mohly vzlétat letouny a vyplouvat válečné a dopravní lodě k pobřeží pod kontrolou nepřítele. Pro útoky na východní australské pobřeží připadla v úvahu Nová Guinea s přístavem Port Moresby v jižní části ostrova. Pokud by se ji Japoncům podařilo obsadit, mohli by nejen vyslat invazní flotilu do Austrálie, ale také ochromit její námořní zásobování.

( Australští vojáci ustupují rozbahněnou kokodskou stezkou )

Poprvé se Japonci strategický přístav pokusili získat již v květnu 1942, ale Američané včas rozpoznali nebezpečí a do oblasti vyslali své letadlové lodě s úkolem invazi odrazit. V námořním střetnutí dnes známém jako bitva v Korálovém moři sice obě strany utrpěly citelné ztráty, takticky zvítězili Japonci, ale strategické vítězství připadlo Spojencům. Japonci se sice vylodili na Tulagi na Šalamounových ostrovech, ale až do Port Moresby se nedostali, takže si Austrálie mohla na chvíli vydechnout. V červnu pak japonské námořnictvo utrpělo těžkou porážku v bitvě u atolu Midway, a tak Japonci začali hledat nové cesty k obsazení Port Moresby, které by nevyžadovaly nasazení silných námořních svazů. Nakonec se rozhodli pro kombinovaný útok. Jedna část invazních vojsk se měla po vylodění na severu Papuánského poloostrova vydat přes vnitrozemský horský masiv k Port Moresby, kam měla současně postupovat i druhá část japonských sil z východu. Ta se měla shromáždit v Milneově zátoce na východním cípu poloostrova. Tažení považovali Japonci za předem vyhrané, a tak se prakticky neobtěžovali vysláním průzkumných jednotek a zajištěním větší podpory, což se jim ale později velice vymstilo.

Z námořní a letecké základny Rabaul na Nové Británii začaly od června 1942 vyplouvat japonské transportní lodě naložené mužstvem, které se shromažďovalo k útoku na severním pobřeží. V červenci jich již v prostoru přístavu Buna čekalo více než 11 000. Jejich velitel plukovník Jokojama naplánoval postup vnitrozemím podle mapy bez předběžného průzkumu po tzv. kokodské stezce vedoucí severojižním směrem napříč celým poloostrovem ze severního pobřeží Nové Guineje až do Port Moresby. Měřila si 160 kilometrů a překonání této vzdálenosti nemělo pro elitní císařské vojáky představovat větší problém. Australané měli v oblasti jednu četu papuánské pěchoty a část 39. pěšího praporu bránící především provizorní přistávací dráhu přibližně v polovině stezky u vesnice Kokoda, kterou využívala transportní letadla z Port Moresby.

( Japonci vstupovali do tažení s mohutnou početní převahou, která jim však v náročných podmínkách Nové Guineje nebyla příliš platná )

K prvním střetům došlo 23. července 1942 a v následujících dnech Australané vedli ústupové boje na zdrženou, kdy se snažili na vhodných místech zřizovat léčky. Japonci měli sice velkou početní převahu, ale obráncům pod velením podplukovníka Williama Owen pomáhala jungle a domorodci. Japonci tlačili oslabené australské čety až k přistávací dráze v Kokodě, kterou přes hrdinský odpor Australanů v noci na 29. července obsadili. Zbytky Australanů pak s Japonci v patách pokračovali v ústupu na jih.

Brzy se ale ukázalo, že japonské plány byly příliš optimistické. Především přes pohoří Owena Stanleyho procházející celým ostrovem místy přesahující 4 000 m nad mořem, nevedou žádné skutečné cesty. Kokodská stezka před válkou k jeho přechodu sloužila, ale jen domorodcům. Tam, kde bez nesnází prošlo několik místních mužů, se tisíce vojáků obtížených zbraněmi a zásobami probíjely vpřed jen obtížně a pomalu. Pobřežní jungle místy přecházela do bažin, půda byla nasáklá vodou a silné lijáky situaci ještě zhoršovaly. Zatímco v pralese trpěli vedrem a všudypřítomným vlkem, v horách, kde v noci mrzlo, jich mnoho vyřadilo podchlazení. V září 1942 nicméně začaly čelní japonské jednotky sestupovat z hor směrem k Port Moresby. Australané však sílili. Přisunuli nejdříve zbývající roty 39. praporu a už v srpnu se zde vylodila také 7. pěší divize povolaná ze severní Afriky a 25. pěší brigáda. Naopak zásobování a přísun posil Japonců kvůli dlouhotrvajícím bojům na Guadalcanalu vázly. Situace se ale pro ně vyvíjela nepříznivě také na východě ostrova, odkud měly z Milneovy zátoky k Port Moresby postupovat další japonské útvary.

( Australská pěchota během odpočinku v pohoří Owen Stanleyho )

Vrchní velitel spojeneckých sil v Tichomoří, americký generál Douglas MacArthur, však v Milneově zátoce začal již od června budovat leteckou a námořní základnu, odkud hodlal ohrožovat Japonce v Rabaulu. Ženisté zde během několika týdnů vybudovali letiště pro stíhací letouny, později známé pod názvem Gili Gili. Do zátoky připlouvaly další posily a přilétlo i několik stíhaček Curtiss P – 40 Warhawk, které ihned začaly s bojovými hlídkami nad okolními vodami.

V polovině srpna 1942 se na základně nacházelo asi 10 000 spojeneckých vojáků. Velel jim generálmajor Clowes, jenž sem dorazil s 18. australskou pěší brigádou zocelenou v bojích s německým Afrikakorpsem. Vojáci, kteří čekali útok Japonců každým dnem, posilovali obranná postavení. Útočníci si však dávali na čas a až 24. srpna vypluly z Rabaulu první dvě transportní lodě s 1 900 vojáky. Ochranu jim poskytovaly dva lehké křižníky a tři torpédoborce, letecké krytí chybělo úplně. O půlnoci následujícího dne zakotvily obě transportní lodě v Milneově zátoce, asi 15 kilometrů od spojenecké základny, a začaly s vykládkou, ovšem jejich přítomnost neunikla pobřežním pozorovatelům a jakmile se rozednilo, zaútočily z letiště v Port Moresby bombardéry B – 17, které jedno z nákladních plavidel těžce poškodily. Japonský námořní velitel nechtěl riskovat a odplul i s nevyloženými zásobami na palubě. Na břeh se také dostalo asi jen 1 200 mužů. Spojenecké stíhací letouny poté hlásily jejich pohyb na základnu a ostřelovaly celý prostor výsadku. Japonci sice z okolních ostrovů vysílali rychlé motorové čluny a lodice s vojáky a zásobami, ale americké letouny hlídkovaly i nad mořem a většinu těchto posil dokázaly svými palubními zbraněmi zlikvidovat. Během války v Tichomoří se tak Japonci poprvé dostali do situace, kdy museli bojovat proti přesile. Jejich morálka však zůstávala vysoká a opakovanými útoky se snažili spojenecké letiště dobýt.

( Japonští vojáci se z předmostí v Milneově zátoce snaží prorazit k zde umístěné spojenecké námořní a letecké základně )

Australané hájící Milneovu zátoku neměli kam ustoupit a dobře věděli, že v případě porážky nemohou počítat se slušným zacházením. Nalezené zohavené mrtvoly jejich zajatých spolubojovníků, které je měly zastrašit, tak spíše utužovaly jejich odhodlání k boji. Až konce srpna 1942 se Japoncům podařilo vylodit dalších téměř 800 mužů, kteří se ihned zapojili do útoků. Odvaha Japoncům tradičně nechyběla, ale Australané se na útok dobře připravili a spojenečtí stíhači mohli operovat prakticky bez omezení, protože japonské velení nasadilo všechny použitelné letouny do bojů o Guadalcanal.

Velitel japonského 8. loďstva viceadmirál Mikawa vyslal na začátku září další tisícovku vojáků pod velením kapitána Jasudy, jenž dostal rozkaz soustředit všechny síly a rozhodným útokem Australany konečně zničit. V té době už ale vyčerpaným vojákům docházely zásoby a kosily je nemoci, takže ani tento útok neměl příliš šancí na úspěch. To si nakonec uvědomil i Mikawa, rozkaz k útoku tedy zrušil a místo něj 4. září 1942 nařídil evakuaci zbytku japonských sil z prostoru Milneovy zátoky. Během dvou následujících nocí se do transportních lodí nalodilo asi 1 300 zubožených Japonců, zatímco několik stovek dalších jich zůstalo v jungli, kde postupně umírali na nemoci a vyčerpání.

( Australští obránci nakonec i za použití minometů odrazili všechny japonské pokusy o dobytí základny v Milneově zátoce )

Porážka japonských jednotek v Milneově zátoce definitivně zabezpečila východní křídlo obrany Port Moresby, a Spojenci tak mohli soustředit veškeré své síly do severního sektoru. V polovině září už muži plukovníka Jokojamy v noci viděli světla Port Moresby, ale k pobřeží prorazit nedokázali. Obrana neustále posilovala, zatímco velitel 17. japonské armády generál Hjakutake zodpovědný za oblast Nové Guineje a Šalamounových ostrovů posílal všechny síly na Guadalcanal, který považoval ze přednostní bojiště. Japonským vojákům tak už na další útok nezbývaly síly a Spojencům nyní stačilo držet obrannou linii a shromažďovat síly k protiútoku.

MacArthur však nehodlal vyčkávat. Měl v plánu nepřítele z ostrova vytlačit co nejdříve, protože boje u Port Moresby vázaly síly, které zamýšlel nasadit jinde, a navíc základnu ohrožovaly letouny za japonského polního letiště na severním pobřeží, kam nepřátelská letadla přilétala na mezipřistání z Rabaulu. Američané se z problémů Japonců na kokodské stezce poučili, a proto hledali jiné možnosti, jak se dostat na sever. Ukázalo se, že překročit hory po domorodých stezkách s těžkou výzbrojí, municí a zásobami by bylo i za podpory domorodých nosičů příliš vyčerpávající, a proto raději zvolili cestu po moři. Zde pomohli domorodci, kteří dokonale znali plavební cesty a jejichž loďky mohly plout i mezi pobřežními útesy. Malé skupiny vojáků americké 32. pěší divize se tak vylodily v první polovině listopadu 1942 na pobřeží u vesnice Pongani, asi 40 kilometrů jihovýchodně od Buny, kde začaly s budováním přistávací dráhy pro nákladní letouny se zásobami.

( Vyčerpaní ale vítězové, Australané se svými typickými klobouky )

Mezitím po kokodské stezce vyrazily na sever lehce vyzbrojené australské útvary 25. pěší brigády doprovázené domorodými stopaři a nosiči. Postup byl sice vyčerpávající, ale nesrovnatelně méně než pro ustupující zbytky Japonců. Předsunutí průzkumníci nacházeli desítky mrtvých a zcela vyčerpaných císařských vojáků. Zatímco Spojenci neutrpěli větší ztráty, Japonci přišli o stovky mužů a ti, kterým se podařilo ustoupit až na severní pobřeží, byli se silami u konce.

Australané a Američané se setkali 20. listopadu 1942 nedaleko pobřeží na Dobodurské planině, jediném místě v širokém okolí vhodném pro vybudování letiště pro vícemotorová letadla. Na severním pobřeží se bojovalo velmi tvrdě až do ledna 1943, kdy poslední stovka obklíčených  Japonců vyrazila do sebevražedného útoku banzai. Poprvé během celé války tak Japonci utrpěli drtivou porážku a iniciativu přebrali Spojenci. I když zůstával vítězný konec války v Pacifiku ještě daleko, jeden z kroků k němu byl vítězně vybojován právě v Milneově zátoce a na kokodské stezce.

 

 

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      design by Jakub M.             admin \ archiv aktualizací \ o webu \ kontakt