Zajišťovací divize • Druhá světová válka • druhasvetova.com

 

Zajišťovací divize

Jejím prvním velitelem byl plukovník Malár, který však byl vystřídán plukovníkem Kunou. Divizi tvořilo celkem asi 8 000 mužů ve dvou pěších plucích ( 101. a 102. ) a přezvědné skupiny. Divize měla posádku na severní Ukrajině a v Bělorusku v prostoru Fastov – Žitomir – Ovruč. Jejím hlavním úkolem byl boj proti partyzánům, kteří byli v této oblasti velice aktivní. Partyzáni operovali ve skupinách o velikosti pěšího praporu a byli pravidelně zásobováni ze vzduchu. V operačním prostoru divize byly také jednotky německé polní policie, maďarských Honvédů a kozáckých, litevských a lotyšských kolaborantů.

Zajišťovací divize požadovala od okamžiku svého vzniku přidělení obrněných vozidel, protože velké zalesněné oblasti v jejím operačním prostoru nemohly být účinně pokryty pěšími hlídkami nebo jednotkami na nákladních automobilech. Všechny její opakované žádosti však byly slovenským generálním štábem odmítány s odůvodněním, že obrněná vozidla ještě nejsou opravena. Divize si z nouze postavila improvizovaný obrněný vlak a používala ho ke střežení tratě Zinsk – Gomel. Tento vlak se osvědčil a několikrát úspěšně odrazil útoky partyzánů. Německý obrněný vlak č. 25 operoval ve stejné oblasti jako Zajišťovací divize. Byl sestaven z vozů předválečné československé armády a vezl s sebou tři ukořistěné francouzské tanky Somua S – 35. Zajišťovací divize spolupracovala s tímto obrněným vlakem v průběhu několika operací a mohla se tak přesvědčit o tom, jaký význam mají tanky v podobných bojích. Například 13. června 1942 byly dvě roty pěchoty, podporované kulomety a 37 mm protitankovými kanony, vyslány do prostoru Ivaskovic, kde v součinnosti se dvěma tanky Somua napadly a rozprášily partyzánský oddíl o síle 200 mužů.

( Vpravo první velitel Zajišťovací divize, plukovník Malár, spolu s plukovníkem Pavlem Kunou )

Zajišťovací divize dostala obrněná vozidla 27. června 1942. Byla jí totiž podřízena rota obrněných automobilů. Jejím velitelem byl poručík Gas. Rota měla šest obrněných automobilů OA. vz. 30 a 26 mužů. Byla přidělena kombinované přezvědné skupině v Korostenu. Skupině velel podplukovník Kmickiewicz. Jak on, tak většina jeho důstojníků zastávali antifašistický postoj a nebyli nadšeni přidělenými úkoly. Naproti tomu nový velitel divize plukovník Pilfousek byl horlivým přívržencem nacismu a později se dokonce stal příslušníkem Waffen – SS. Bylo tedy jen otázkou času, kdy se skupina dostane do konfliktu s velitelstvím divize. V červenci 1942 měla divize celkem 206 nákladních a 45 osobních automobilů, 7 cisteren, 2 autobusy a 4 rádiové vozy, 1 traktor, 14 ambulancí, 24 motocyklů a 4 motocykly s přívěsným vozíkem ( asi 75 % v pojízdném stavu ). Kombinovaná přezvědná skupina měla mnoho typů vozidel, což bylo typické i pro vozový park celé divize. Skupina měla dva motocykly ( jeden značky ČZ a jeden Jawa ), dva osobní automobily ( Škoda a DKW ), patnáct nákladních automobilů ( sedm Tater 27, čtyři Praga RV, dva Opel Blitz, jeden Ford a jeden Chevrolet ) a šest obrněných vozidel.

Výzbroj zajišťovací divize

6 296 pušek vz. 24, 2 273 pistolí vz. 22 a vz. 24, 370 lehkých kulometů vz. 26, 69 těžkých kulometů vz. 24 a 24 kulometů vz. 30, dále 16 protiletadlových děl ráže 20 mm Oerlikon, 24 protitankových kanonů ráže 37 mm vz. 37, dále 12 děl ráže 75 mm vz. 15, 8 děl ráže 100 mm vz. 14/19, 2 kanony ráže 105 mm vz. 35 a 25 minometů vz. 36

( Zajišťovací divize měla ve svém stavu také letku stíhacích Avií B – 534 )

Divize byla také posílena stíhací letkou s dvanácti stíhacími letouny B – 534 a pozorovací letkou se šesti pozorovacími stroji Letov – Š 328. Obě letky byly na letišti v Žitomiru, kde bylo také velitelství divize. Letky prováděly nejen pozorovací lety, ale také bombardovaly a ostřelovaly ze svých kulometů partyzánské tábory. Právě při jednom z těchto útoků v prosinci 1942 stíhací letka ztratila jednu ze svých Avií. Kombinovaná přezvědná skupina byla 5. srpna přemístěna do Bregina. V Breginu byla německá posádka, která brutálně terorizovala místní obyvatelstvo. Příslušníci skupiny nemohli proti tomuto teroru nic podniknout, ale ještě více se v nich prohloubilo jejich protifašistické smýšlení.

Skupina partyzánů napadla 1. srpna 1942 tři nákladní automobily se slovenskou pěchotou. K útoku došlo nedaleko vesnice Maloduše a osm slovenských vojáků bylo při něm zabito. 102. pluk vyslal do Maloduší trestnou jednotku Perun. Ještě před příjezdem této jednotky napadla vesnici stíhací letka. Její letadla vesnici bombardovala a ostřelovala z kulometů. Při útoku založila četné požáry a zranila či usmrtila mnoho obyvatel. Německá polní policie, která o náletu nebyla informována, zalarmovala kombinovanou předzvědnou skupinu. Její velitel vyslal do Maloduší pomocnou skupinu s hasičským vozem, doktorem a s četou obrněných automobilů. Později byli někteří obyvatelé nahnáni do jednoho z domů, kde byli postříleni, jako odplata za předchozí partyzánský útok.

( Slovenský pěšák na propagační fotografii )

Mezitím partyzáni neustále stupňovali svou aktivitu a divize proti nim musela zasahovat téměř neustále. Její letadla a tanky Somua jí v tom vydatně pomáhaly, ale obrněné automobily měly jen omezený význam, protože byly vázány na cesty. Divize proto znovu požádala o přidělení tančíků vz. 33, o kterých se domnívala, že by měly větší pohyblivost v písčitém terénu. Divize provedla během srpna proti partyzánům řadu akcí, ale ve většině případů nedošlo ke styku s nepřítelem, který se vyhýbal přímému boji. Většina slovenských vojáků navázala dobré styky s místním obyvatelstvem. Ukrajinci byli slovanští bratři, se kterými se mohli jakž takž dorozumívat. Slováci měli navíc pochopení pro těžký život malých sedláků, protože většina z nich byli také malí sedláci. Tyto dobré styky byly čas od času narušovány brutálními zákroky i občasnými popravami civilistů, které většinou prováděly jednotky 102. pluku.

Kombinovaná přezvědná skupina byla začátkem září přesunuta do Chojníku. Měla kontrolovat veliký prostor, který za normálních okolností nemohla s prostředky, jež měla k dispozici, pokrýt. Skupina měla nejen dobré styky s místním obyvatelstvem, ale dokonce sjednala s místními partyzány jakýsi druh příměří. Jeho podstatou bylo to, že skupina nepronásledovala a nenapadala partyzány, kteří jí na oplátku také nechávali na pokoji. V několika případech se jednotky skupiny a partyzánů setkaly v poli a odpoutaly se bez jediného výstřelu. Když se velitel divize dozvěděl o této situaci, napsal 5. září 1942 žádost na MNO, ve které požadoval odvolání podplukovníka Kmickiewicze a plukovníka Čániho, velitele 101. pluku. V této žádosti obvinil zvláště předzvědnou skupinu z bratříčkování se s obyvatelstvem, z nedostatku bojového ducha, dezercí a z nepřátelských vztahů vůči 102. pluku, jednotkám SS a německé polní policii.

( Muži zajišťovací divize ze 102. pluku se zajatými partyzány )

Plukovník Pilfousek a vojenský prokurátor stotník JUDr. Kadlečík vyšetřovali 12. září podplukovníka Kmickiewicze pro nedostatky, které se v jeho činnosti projevovaly. Protože podplukovník Kmickiewicz neprojevil dostatek lítosti, byl zbaven velení a poslán na Slovensko. Jeho nástupcem se stal podplukovník Veselý. Pod jeho velením bylo příměří s partyzány zrušeno a skupina začala hlídkovat na ostro. To vedlo k mnoha přestřelkám s partyzány. Zajišťovací divize dostala své první tanky 30. srpna 1942. Tento den převzala tankovou rotu vybavenou tanky LT – 40. Rota byla přidělena 101. a 102. pěšímu pluku. Dne 4. října velitelství divize znovu urgovalo přidělení roty tančíků, protože obrněné automobily byly díky nedostatku náhradních dílů na konci své použitelnosti. Kombinovaná přezvědná skupina utrpěla 8. listopadu citelnou porážku v Lojevu. Dostala zprávu, že silná jednotka partyzánů přemohla odpor posádky německé polní policie v Lojevu, obsadila ho a opevnila se v něm. Skupina vyslala čtyři obrněné automobily a motorizovanou pěchotu na nákladních automobilech, aby partyzány zahnaly. První kontakt s partyzány byl navázán asi 4 km přes Lojevem, ale obrněné automobily odpor snadno překonaly a postupovaly k prvním domům. Partyzáni je však ve skutečnosti vlákali do města, a jakmile obrněné automobily vjely do ulic, zahájili silnou minometnou palbu. Ta nejdříve zasáhla poslední nákladní automobily s pěchotou a zároveň zablokovala ústupovou cestu.

Další palba pak odřízla pěchotu, která musela opustit svá vozidla, od obrněných automobilů. Ta byla mezitím vystavena silné palbě z protitankových pušek. Dva obrněné automobily byly rychle za s sebou zasaženy a začaly hořet. Obě jejich posádky zahynuly. Třetí vozidlo bylo poškozeno a zbývající mělo plné ruce práce s krytím ústupu pěchoty, která utrpěla značné ztráty na lidech a ztratila navíc i tři nákladní automobily. Zbytek skupiny ustoupil do Chojniku a do Lojeva se vrátil až 10. listopadu. Partyzáni už byli ale dávno pryč, skupina mohla jen pohřbít své padlé a odtáhnout poškozené obrněné vozidlo.

( Poprava sovětských partyzánů )

Dne 14. listopadu partyzáni zaútočili dokonce i na Chojník. Jejich jednotka měla 800 mužů a byla podporována těžkými kulomety, 45 mm protitankovým kanonem a také 75 mm dělem. Boj trval od 03:00 do 13:30. Partyzáni ztratili asi 50 mužů. Přezvědná skupina měla tři padlé a osm raněných, ale německé jednotky z Bragina a kozácká jednotka, které přišly skupině na pomoc, měly větší ztráty. Protože rotě obrněných automobilů zbylo v pojízdném stavu pouze jedno vozidlo, byla koncem listopadu zrušena a 12. ledna 1943 poslána na Slovensko. Tanková rota byla používána hlavně k ochraně velitelství pěších pluků a nezúčastnila se již žádných ofenzivních akcí. Nakonec byla převelena na velitelství divize do své domovské posádky na Slovensku.

Tanková rota byla vystřídána 29. prosince 1942 další tankovou rotou z Turčianského Sv. Martina. Tato nová jednotka měla ve stavu šest tanků LT – 38, čtyři nákladní a jeden osobní automobil a motocykl. Jejím velitelem byl poručík Rohačík. Rota byla přidělena 101. pěšímu pluku, jehož velitelem byl plukovník Čáni a náčelníkem štábu kapitán Nálepka. Všichni tito důstojníci byli zarytými antifašisty. Partyzáni se snažili po nějakou dobu navázat styky s důstojníky a mužstvem divize a přesvědčit je, aby dezertovali. I když již dříve docházelo k dezercím malých skupinek nebo jednotlivých vojáků, 15. května 1943 dezertovali od 101. pluku náčelník štábu kapitán Nálepka, zpravodajský důstojník nadporučík Lysák a důstojník pro výzbroj poručík Petro. Uvítal je osobně generál Saburov, velitel všech partyzánských jednotek v této oblasti. Generál poslal na konci května tajný dopis plukovníku Čánimu, ve kterém ho vyzýval k přechodu na sovětskou stranu, ale plukovník Čáni byl mezitím zbaven velení.

( Partyzáni umisťují na železniční trať nálože )

Další dezerce byla pozoruhodná tím, že k ní bylo použito tanku. Jeden z řidičů, svobodník Korbela, předstíral, že musí vyzkoušet motor. Podařilo se mu vyjet s tankem ze shromaždiště v Jelsku a odjet. Málem dosáhl vesnice Remez, o které věděl, že je obsazena partyzány. Při brodění přes řeku ale tank uvázl v bahně. Korbela se jej pokusil spolu s partyzány vytáhnout, ale bez úspěchu. Po vymontování kulometů proto tank nechali v bahně a ustoupili. Během ústupu je ostřelovala letadla. Divize později tank vyprostila. Slovenští přeběhlíci utvořili vlastní partyzánskou jednotku pod velením kapitána Nálepky. Protože morálka Zajišťovací divize dále upadala, její velení požádalo 20. května 1943 o přemístění divize z prostoru, ve kterém působila od podzimu 1941. Žádost poukazovala na bratříčkování s civilním obyvatelstvem a na častou dezerci. Velení divize také požadovalo další rotu tanků, nové obrněné automobily s lepší průchodností v terénu a tři letadla Fieseler Fi – 156 Storch. Požadavkům divize nebylo vyhověno. Naopak. Divize musela odeslat několik tanků do týlu k opravám a nedostala za ně náhradu. Dne 1. srpna 1943 byla přejmenována na 2. pěší divizi a krátce na to přemístěna na italskou frontu, kde byla použita hlavně ke stavbě obranných opevnění v severní Itálii. Před odjezdem ještě přišla o zbývající obrněná vozidla, protože zbytek tankové roty byl odeslán na Slovensko.

Dne 15. listopadu 1943 byla divize přejmenována na Technickou brigádu. Ta se žádných bojů proti spojeneckým jednotkám v Itálii nezúčastnila, ale bylo jí dovoleno ponechat si nejnutnější výzbroj až do konce války. Zpočátku byla umístěna jižně od Raveny a Cervia. V lednu 1944 působila v okolí Monte Cassina a v březnu se přemístila do oblasti Tagliacozzo – Avezzano. V té době měla ve stavu 147 důstojníků, 169 poddůstojníků a 4 176 vojínů. V květnu jí posílili 2 důstojníci a 845 vojínů se sedmi vagóny výzbroje a výstroje. V červnu 1944 brigáda přesunula svůj 101. pěší pluk do sousedství Bologno di Romana a 102. pěší pluk k Badia Tedalda. Dne 1. dubna 1944 byla přejmenována na 2. technickou divizi a jejím velitelem byl jmenován plukovník Imro. Ten ale 30. července dezertoval k Američanům i se svým náčelníkem štábu kapitánem Hujsem.

V srpnu se divize přesunula k Ferraru. Jejím novým velitelem se stal plukovník Veselý. V září se přesunula na severní břeh řeky Pád. Velitelství divize bylo ve Fratta Polesine, 101. pěší pluk byl v Pescaře a 102. pluk v Capitalle. Na konci ledna 1945 dostala divize další posily, takže měla celkem 7 000 mužů. V severní Itálii spolupracovala s italskými partyzány skupiny Garibaldi. Řada vojáků se k partyzánům přidala. Celá divize pak bojovala po boku partyzánů během osvobozování Lombardie v dubnu 1945. Po osvobození Itálie se jednotka přejmenovala na 1. pěší divizi. Jejím velitelem se stal plukovník Kmickiewicz. Divize se spojila s 1. českou samostatnou pěší brigádou ( ta byla vytvořena z českého vládního vojska ) a vytvořila tak Skupinu československých vojsk v severní Itálii. V létě 1945 se tato skupina vrátila do vlasti. Nejprve přes americký sektor do Plzně, pak do Prahy, Brna a konečně na Slovensko.

 

 

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      design by Jakub M.             admin \ archiv aktualizací \ o webu \ kontakt