Slovenští protestantští politici stáli v opozici vůči katolické vládě slovenského státu už před jeho vytvořením, protože chtěli zachovat jednotu Československa. Po vytvoření samostatného slovenského státu usilovali o znovuvytvoření jednotného Československa. Jejich opozice zesílila ve druhé polovině války, kdy bylo jasné, že Německo válku prohraje. Věděli, že slovenský národ se bude muset postavit Němcům, bude – li chtít být přijat do tábora Spojenců. V opačném případě by bylo se Slovenskem jednáno jako s poraženým spojencem nacistického Německa.

Jen malá část slovenské inteligence byla orientována vyloženě proněmecky. Poměrně značná část důstojnického sboru byla protestantského vyznání. Důstojníci byli z velké části bývalý učitelé, kteří nesouhlasili s katolizací slovenských škol. Prostý slovenský lid nebyl politicky aktivní. Ačkoliv jeho naivnější část mohla být vděčná Německu za jeho pomoc při osvobození od Československa, Slováci, přes oficiální propagandu, nikdy necítili k Německu opravdové přátelství. Slovenský národ si dobře uvědomoval německou okupaci Schutzonne s jejími továrnami a sklady, německé využívání slovenského průmyslu, které se stávalo stále zřetelnější a konečně i nucené odstoupení jižního Slovenska Maďarsku. Vojáci, kteří se vraceli z fronty, navíc vyprávěli o zvěrstvech páchaných Němci v Sovětském svazu a o dezercích jejich kamarádů.

( Československý obrněný automobil OA. vz. 30, používaný povstalci )

Vojensky bylo SNP připravováno členy slovenského velitelství pozemního vojska ( tzv. vojenským ústředím ) pod velením podplukovníka Jána Goliána. Jeho odbojová skupina nebyla ve slovenské armádě jediná, ale byla podporována ministrem národní obrany generálem Ferdinandem Čatlošem, který byl o přípravách povstání informován a londýnskou československou vládou. Nekomunističtí odpůrci slovenské vlády udržovali rádiové spojení s Londýnem od roku 1943 a plánovali svržení Tisovy vlády. Komunistická strana Slovenska byla velice aktivní. Již v roce 1943 vytvořila Slovenskou národní radu složenou z představitelů Komunistické strany Slovenska a občanského bloku, představitelů agrární strany a sociální demokracie, která měla za úkol připravovat a koordinovat boj proti slovenské vládě. Komunisté zpočátku odmítali myšlenku jednotného Česko – Slovenského národa a ve svém tisku dokonce propagovali vtělení Slovenska jako svobodné sovětské republiky do Sovětského svazu. Po podepsání československo – sovětské smlouvy v Moskvě museli přijmout oficiální stranickou linii a s ní obnovení Československa. To ale nikterak neznamenalo, že by byli ochotni se vzdát vedoucí úlohy při plánování povstání, protože by tím ztratili možnost ovlivňovat poválečný vývoj na Slovensku. Československá vláda v Londýně si byla dobře vědoma plánů komunistů, a proto prosazovala své představitele jako jediné a zákonné velitele povstání. To přirozeně vedlo k zákulisním politickým bojům, které narušovaly tak potřebnou jednotu.

Generál Čatloš navrhl v lednu 1944 vytvoření Východoslovenské armády a vybudování obranných postavení v Karpatech. Německé vrchní velení 12. února 1944 plán přijalo a přípravy začaly. Vojenské velení vydalo 12. 4. 1944 rozkaz k přesunu vojsk 1. a 2. divize na východní Slovensko do prostoru Habura, Humenné, Vilag. V posádkách tak zůstaly jen převážně náhradní jednotky. Ve stejnou dobu začaly také přesuny vojenského materiálu, potravin, pohonných hmot a peněz. Ty byly řízeny jak vojenskými, tak civilními představiteli. V červnu 1944 byly na středním Slovensku zásoby potravin na tři měsíce, 1 300 000 litrů benzínu v různých skladech a 3,54 miliardy slovenských korun v bance v Banské Bystrici.

( Povstalecký obrněný vlak Štefánik ve stanici Ulmanka )

Vojenský plán předpokládal, že obě divize Východoslovenské armády otevřou karpatské průsmyky sovětské armádě, zatímco Zápolná armáda obsadí území povstání a bude ho ve spolupráci s oddíly partyzánů bránit do příchodu sovětské armády. Tento plán byl schválen 29. června 1944 jak československou vládou v Londýně, tak Slovenskou národní radou. Delegace Slovenské národní rady byla vyslána do Moskvy, aby informovala sovětskou vládu o chystaném povstání a koordinovala vojenské akce se sovětským generálním štábem. Bylo domluveno, že povstání bude zahájeno podle tohoto plánu, pokud by popud k němu dali sami Němci, vojenským obsazením slovenského území.  

Vojenský štáb povstání, rozdělil v červenci 1944 slovenské území na tři sektory. Nejdůležitější byla východní část, kde byly posádkou obě divize Východoslovenské armády. Centrální část zahrnovala jednotky v Banské Bystrici, Zvolenu, Breznu nad Hronom, Kremnici, Lešť – Oremov Lazu, Banské Šťianvnici, T. Sv. Martinu, Liptovském Sv. Mikuláši, Mokradi, Ružomberoku, Dolnom Kubíně, Kežmaroku, Popradu, Levoči a Spišské Nové Vsi. Západní část počítala s jednotkami v Žilině, Trenčíně, Novém Městě nad Váhom, Hlohovci, Topoľčanech, Zemianských Kostoľanech, Nitře, Piešťanech, Pezinku, Nemšové, Trnavě a Bratislavě. Protože slovenská armáda byla malá a důstojníci se navzájem dobře znali, byli také rozděleni do tří skupin. V první byli ti, kteří se aktivně účastnili příprav povstání. Důstojníci ve druhé skupině byli také považováni za antifašisty a měli být o povstání informováni těsně před jeho začátkem. Důstojníci ve třetí skupině byli považováni za nespolehlivé a ihned po zahájení měli být zbaveni svých funkcí.

( Ministr národní obrany generál Ferdinand Čatloš, stojící na lehkém tanku LT – 38, promlouvá ke svým mužům )

Jmenování velitelů, kteří měli převzít velení okamžitě po zahájení povstání, neprobíhalo hladce. Nejhorší situace byla ve dvou nejdůležitějších oblastech – u divizí Východoslovenské armády a v bratislavské posádce. Na východním Slovensku byl původně navržen jako velitel generál Augustin Malár, který ale nebyl štábem povstání schválen. Když odjel 10. srpna do Bratislavy, převzal velení nad oběma divizemi plukovník Viliam Talský. Neměl však čas převzít velení a navázat spojení se štábem povstání, což značně usnadnilo odzbrojení obou jeho divizí německou armádou a vyřazení pro povstání tak důležitých a nejlépe vyzbrojených svazků z akce. Podplukovník Golián vyměnil během krátké doby třikrát velitele posádky v Bratislavě. To způsobilo značný zmatek a nakonec i selhání povstání v západním sektoru.

Němci měli velice schopnou zpravodajskou službu při své vojenské misi v Bratislavě, při velitelstvích v Banské Bystrici, Trenčíně a Prešově i u každé slovenské divize. Většinou však neznali slovenský jazyk. Není proto divu, že začali něco tušit. Německé vrchní velitelství ( OKW ) podřídilo 3. srpna 1944 Východoslovenskou armádu skupině armád Severní Ukrajina, které velel generálplukovník Harpe. Ve stejný den požádalo slovenskou vládu o prohlášení severovýchodního Slovenska za operační oblast, a o povolení, aby německé transporty mohly projíždět Slovenskem a o zřízení německých vojenských skladů na slovenském území. Slovenská vláda všechny tři požadavky schválila. Němci momentálně neměli dostatek jednotek k obsazení karpatského pásma. Počítali s jeho obsazením v případě, že by se fronta přiblížila. Ale nebezpečí, že obsadí celé Slovensko, bylo zcela reálné, zvláště po obsazení Maďarska v březnu 1944.

( Povstalci na pochodu k Dobšiné )

V létě 1944 se moskevské vedení Komunistické strany Československa rozhodlo posílit partyzánské hnutí na Slovensku. K tomuto rozhodnutí dospělo bez konzultací s Komunistickou stranou Slovenska. Skupiny partyzánů vycvičených v Sovětském svazu byly vysazeny na Slovensko a další skupiny přešly na slovenské území z východního Polska. Veškeré akce partyzánů byly řízeny z velitelství v Kyjevě. Tento stav přetrval i po zahájení povstání a vedl k vážným problémům při koordinaci činnosti partyzánských skupin s jednotkami armády, které měli partyzáni podporovat. Zvýšená aktivita partyzánů musela dříve či později přivolat vyslání německých jednotek na Slovensko, protože slovenská armáda nebyla schopna ani ochotna potlačit činnost partyzánů sama. Organizátoři povstání se báli předčasné německé okupace a snažili se přesvědčit partyzány, aby vyčkali se svými akcemi až na začátek povstání. V tomto směru však nebyli úspěšní.

Rychlý rozmach partyzánského hnutí lze posoudit ze dvou německých hlášení do Berlína – německý vyslanec na Slovensku Hans Elard Ludin v dubnu 1944 hlásil, že na Slovensku nejsou prakticky žádní partyzáni a že nejsou hlášeny žádné případy sabotáží. V červenci byl generálplukovník Fritz Schliefer nucen hlásit, že partyzáni jsou podporováni nejen civilním obyvatelstvem, ale dokonce i jednotkami slovenské armády a že situace se může stát velice nebezpečnou, jestliže nebudou přijata okamžitá opatření. Slovenská vláda se rozhodla vyhlásit stanné právo na celém Slovensku počínaje 12. srpnem 1944. Ve stejnou dobu byly vybrány jednotky slovenské armády, které měly za úkol provést rozhodnou akci proti partyzánům v oblasti Nízkých Tater. Tato akce trvala tři dny, ale její výsledek byl mizivý, protože partyzáni byli varováni jak generálem Čatlošem, tak podplukovníkem Goliánem.

( I tito dělostřelci slovenské armády se připojili k povstání )

Velvyslanec Ludin hlásil 24. srpna do Berlína, že po poradě s presidentem Tisem důrazně doporučuje vyslat na Slovensko několik německých jednotek pro boj proti partyzánům. V této době se slovenská komunistická strana snažila přesvědčit partyzány, aby omezili svou činnost, ale bez úspěchu. Protože byli partyzáni řízeni z Kyjeva a pokyny pro jejich činnost musely být konzultovány a pravděpodobně i ovlivňovány ústředním výborem Komunistické strany Československa v Moskvě, je docela možné, že ústřední výbor strany v Moskvě nechtěl, aby Komunistická strana Slovenska získala na Slovensku příliš velký vliv a snažil se jí situaci zkomplikovat.

Odzbrojení dvou slovenských pěších divizí Východoslovenské armády bylo plánováno na 24. srpna 1944. Potřebné jednotky byly vyčleněny ze skupiny armád Heinrici. Krycí jméno této operace bylo Kartoffelnernte. Slovenská armáda dostala 25. srpna zprávy o soustřeďování německých jednotek na moravských hranicích. Od 26. srpna byly přípravy na ozbrojené povstání urychleny. Jednotkám armády bylo vydáno ostré střelivo a dostaly rozkaz zahájit obsazování důležitých budov ve svých posádkových městech, v některých případech i ve spolupráci s partyzány. Dne 27. srpna 1944 železničáři upozornili partyzány, že velká skupina německých důstojníků cestuje rychlíkem z Budapešti do Berlína. Byla to vojenská mise plukovníka Otta, která musela po 23. srpnu opustit Rumunsko. Mise sestávala z vyšších i nižších důstojníků Wehrmachtu a čtyř důstojníků Waffen – SS. Rychlík byl zastaven v Tuarčianském Sv. Martinu a mise vylákána do kasáren pod záminkou, že partyzáni podminovali trať. Příští den byla celá mise postřílena při přestřelce, která vznikla při pokusu o její odzbrojení.

( Povstalci na nákladních automobilech )

Partyzáni tentýž den zlikvidovali u Vrútek skupinu německé polní policie. Němci jí vyslali na pomoc asi 40 mužů na třech nákladních automobilech, ale i tato jednotka byla zničena. Při této akci partyzánům pomáhaly i čtyři tanky LT – 38 z martinské posádky. Německé jednotky na Moravě byly odeslány do Rumunska a tak bylo nebezpečí okamžité německé okupace Slovenska prozatím zažehnáno. Organizátoři povstání chtěli průběh událostí zpomalit, ale to již nebylo možné. Němci začali vysílat na Slovensko své jednotky. Počínaje 29. srpnem tak reagovali na akce partyzánů a to se souhlasem slovenské vlády. Jejich nejbližším cílem bylo zlikvidovat partyzány v prostoru Ružomberoku – Žilina – Martin – Zvolen a stabilizovat situaci v této důležité průmyslové oblasti. Němci původně předpokládali použití 10 000 – 15 000 mužů po dobu jednoho týdne. Ale tento plán nepočítal se všeobecným povstáním, které Němci neočekávali.

První dvě vyslané německé jednotky, přibližně v síle pluku, byli síly plukovníků von Ohlena a von Juncka. Von Ohlenova skupina sestávala ze záložního 82. pluku pancéřových granátníků, výcvikových praporů Volksturmu ( II/1 a II/8 ) ,úderné skupiny Senica, 1. roty 373. praporu Volksturmu a záložní tankové roty s patnácti tanky PzKpfw IV, celkem asi 3 000 mužů. Von Junckova skupina byla vytvořena ze štábu 85. tankového pluku s jednou smíšenou a jednou spojovací rotou, ze ženijní čety, čety těžkých kulometů, 13. záložního praporu pancéřových granátníků a 8. roty stíhačů tanků. Další okupační jednotky byly formovány ve vojenských okruzích VII ve Vratislavi, IX v Hannoveru, X v Hamburku, XI v Kasselu a XII ve Vídni.

( Na Slovensko byla letecky dopravena i 2. čs. paradesantní brigáda )

První skupina měla v plánu zaútočit v prostoru Povážská Bystrica – Kotešová – Dolný Hričov. Druhá skupina vyrazila z prostoru Lieskovec – Krasno – Čadca s úmyslem obsadit Ružomberok. Major Josef Dobrovodský, velitel žilinské posádky, nařídil ráno 29. srpna 1944 zahájit aktivní obranu proti německým jednotkám. SNP začalo oficiálně ve 20:00 téhož dne, kdy byly mobilizovány záložní ročníky 1938 a 1939. První záložníci začali přicházet ke svým jednotkám již 30. srpna ráno. Téhož dne se několik partyzánských skupin připojilo v Banské Bystrici k armádě. Protože místní obyvatelstvo znalo německé agenty a přisluhovače, partyzáni dostali jejich seznamy a likvidovali je ještě téže noci.

Ráno 30. srpna svolal plukovník Golián ( povýšený dnem vypuknutí povstání ) poradu všech důstojníků a oznámil jim, že od tohoto okamžiku je Slovensko ve válce s Německem a že všechny jednotky slovenské armády se od nynějška považují za jednotky 1. československé armády. Všechny stávající slovenské předpisy a nařízení byly zrušeny a mužstvo bylo vyzváno složit novou přísahu. Rozhlas v Bánské Bystrici vysílal od začátku povstání zprávy, které byly zachyceny nejen na celém Slovensku, ale i v Londýně a v Moskvě.

(  Vyčkávání na příjezd německé kolony )

Prezident Tiso odpověděl vlastním projevem v bratislavském rozhlasu. Ujistil Slováky, že německé jednotky přišly na Slovensko s cílem zlikvidovat partyzánské bandity a jednotky slovenské armády jim budou v tomto boji pomáhat. Vyzval všechny slovenské občany, aby zůstali věrni slovenským zásadám a slíbil amnestii povstalcům, kteří dobrovolně složí zbraně. V noci na 1. září 1944 byla bratislavská posádka odzbrojena jednotkami úderné skupiny Schill. Tato jednotka SS sestávala ze tří praporů pěchoty, dělostřelecké baterie s houfnicemi ráže 150 mm, oddílu stíhačů tanků s dvaceti vozidly Hetzer a z čety obrněných vozidel SdKfz 251. Celková síla úderné skupiny Schill byla asi 2 200 mužů. Tato skupina byla vytvořena převážně z frekventantů důstojnických škol Waffen – SS dislokovaných v Protektorátu. Nitranská posádka zůstala věrna Tisově vládě a posádky v Hlohovci, Seredi, Novém Měste nad Váhom, Trenčíně a Nemšové se nepřipojily k povstání jako organizovaný celek, pouze asi 900 jednotlivých vojáků přeběhlo k povstalcům. To Němcům umožnilo obsadit bez boje území okolo dolního toku Váhu a kontrolovat důležité přístupové cesty, které byly nutné k proniknutí do oblasti horní Nitry a do údolí řek Hron a Žitava. Na západním Slovensku byly navíc důležité zbrojovky a velké vojenské sklady, jejichž ztrátu povstalci později citelně pocítili.

Dne 30. srpna 1944 bylo skupině armád Heinrici nařízeno odzbrojit obě divize Východoslovenské armády. Jednotky XXIV. tankového sboru v součinnosti se skupinou generálmajora Enno von Rintelena a dalšími záložními jednotkami vnikly na slovenské území z Polska a během dvou dnů obě divize bez odporu odzbrojily a internovaly jejich mužstvo. Jen u 1. divize byl vydán sporadický rozkaz nenechat se odzbrojit. Některé jednotky se probily na území povstalců, nebo k partyzánům, část se rozešla a zbytek upadl do zajetí.

( Slovenští partyzáni – jejich síla se na konci povstání odhadovala na 12 000 mužů )

Území kontrolované povstalci bylo na počátku SNP ohraničeno na východě linií Levoča – Spišská Nová Ves – Dobšiná, na západě linií Žilina – Bánovce nad Bebravou, na severu a na jihu dosahovalo bývalých hranic slovenského státu. Území zahrnovalo 18 okresů ( třetinu z celkového počtu ) a zabíralo plochu o přibližné rozloze 20 000 km², na které žilo asi 1,7 milionu obyvatel. Ze 37 000 vojáků Zápolné armády zůstalo asi  9 000 věrných Tisově vládě. Přibližně 18 000 vojáků vytvořilo jádro 1. československé armády na Slovensku. K nim se připojilo 29 000 záložníků a později i 2 860 mužů 2. paradesantní brigády 1. československého armádního sboru ze Sovětského svazu, přepravených na Slovensko letecky. Povstalecké jednotky byly na počátku povstání organizovány do 16 pěších praporů, 9 ( nebo 10 ) samostatných pěších rot a 7 dělostřeleckých baterií. Na začátku října 1944 už povstalci měli 18 pěších praporů, 20 dělostřeleckých baterií, tři obrněné vlaky, 10 až 12 tanků a kolem 20 letadel ( nepočítaje v to letadla 1. československého stíhacího pluku ).

Podle organizačních tabulek mělo družstvo deset mužů, četa tři družstva + pozorovatele a spojky, celkem 34 mužů. Rota měla 4 důstojníky a 2 pozorovatele. Rota byla vyzbrojena 83 puškami, 9 lehkými kulomety, 9 granátomety a 180 granáty. Tři roty tvořily prapor. Velitelství praporu se štábní rotou a pomocnou četou mělo 9 důstojníků, 7 poddůstojníků a 98 mužů se 69 puškami, 26 pistolemi, 8 protitankovými puškami a 4 minomety. Prapor měl ve stavu také 48 koní, 23 povozů, jeden nákladní a jeden osobní automobil a motocykl. Prapor měl celkem 480 mužů.

Odhady počtu partyzánů se značně liší. Podle jednoho pramenu jich bylo mezi 18 000 až 26 000. Většina partyzánů byla slovenské národnosti. V jejich řadách bojovali také Češi, Rusové, Ukrajinci, Němci, Maďaři, Francouzi, Poláci, Jugoslávci a Židé. Podle jiného pramene bylo v červenci 1944 jen 233 partyzánů. Jejich počet vzrostl na 1 320 v srpnu a k 9. září jich bylo 6 770. Na konci povstání se jejich počet odhadoval na 12 000 mužů. Plukovník Golián 31. srpna zorganizoval 1. československou armádu do dvou vojenských obranných oblastí ( VOO ). Velitelem 1. VOO ( SV – stanoviště velitele Bánská Bystrica ) byl jmenován plukovník Kuna. Zahrnovala záložní jednotky 1., 2. a 3. pěšího pluku a dělostřelecké skupiny z 1. a 11. dělostřeleckého pluku. Jejím hlavním úkolem bylo bránit údolí Nitry a Turiec a zabránit německým jednotkám proniknout do oblasti Hron – Bánská Bystrica – Zvolen. Síla partyzánů představovala asi 8 až 10 praporů bez těžkých zbraní. 2.VOO ( SV – Liptovský Sv. Mikuláš ) velel plukovník Bodický. Byla složena ze záložních jednotek 4., 5. a 6. pěšího pluku a dělostřeleckých jednotek 2. a 12. dělostřeleckého pluku. Bránila oblast Oravy, dolního a horního Liptova a horní Spiš.

 

První boje na severozápadě

První boje vzplály na severozápadním úseku již 29. srpna 1944 na přístupech k Žilině. Tamní velitel major Dobrovodský zorganizoval posádku do dvou bojových a jednoho záložního praporu. Měl k dispozici přes 1 000 mužů vyzbrojených pěchotními zbraněmi a malou dělostřeleckou jednotku. Jako podpora mu byla přidělena četa tanků se třemi tanky LT – 38 a jedním stíhačem tanků Marder III. Původně rozmístil své jednotky k obraně Žiliny, ale plukovník Golián mu nařídil šetřit síly a zaujmout obranu u Strečna, kde úzké údolí Váhu vytvářelo ideální terén pro obranu. Povstalci sice neměli dostatek ženistů a výbušnin, měli ale dostatečnou palebnou sílu k zablokování údolí. K vojákům se připojily partyzánské skupiny nadporučíka Velička a francouzští partyzáni kapitána deLanurienna. Partyzáni nadporučíka Velička dostali za úkol obsadit výšiny na pravém břehu Váhu.

Von Ohlenova skupina zaútočila 31. srpna. Její první dva čelní útoky byly odraženy, ačkoliv byly podporovány tanky. Francouzští partyzáni se svými dvěma 37 mm protitankovými kanony a tanky LT – 38 zasáhly pásy dvou čelních nepřátelských tanků, které se musely stáhnout. Němci proto zkusili obchvatný manévr a v krátké době se jim podařilo obsadit výšiny na pravém břehu řeky. Veličkovi partyzáni, kteří je měli bránit, je ani neobsadili. Němci začali z těchto výšin ostřelovat obránce v údolí a pozorovatelé začali řídit dělostřeleckou palbu a útoky střemhlavých bombardérů na pozice povstalců. Ti se přes statečnou obranu ( Marder III zničil dva PzKpfw IV palbou z ústí tunelu, další německý tank spadl do jámy vzniklé vyhozením nájezdu do tunelu ) museli stáhnout.

( Německý stíhač tanků Marder III, použitý povstalci u Strečna )

Povstalci zaujali nové obranné pásmo na linii Grúň – Košariská – Janošíkovo – Panošina. V tomto novém postavení je podporovala baterie 105 mm kanonů vz. 35 a baterie 80 mm kanonů vz. 30. Kromě toho zde měli dvě roty 37 mm kanonů a jednu rotu 75 mm protitankových kanonů. Z protitankových kanonů a pěších rot byly vytvořeny navzájem se podporující jednotky. Němci obnovily útok 2. září, ale byli znovu odraženi, ačkoliv byli posíleni dalšími sedmi tanky. Jejich Stuky znepokojovaly obránce, ale v hornatém terénu se nemohly plně uplatnit. Povstalci ztratili během protiútoku všechny tři tanky LT – 38 s stíhač tanků. Obrana byla narychlo posílena čtyřmi tanky LT – 35. Tyto tanky byly zasazeny v otevřeném terénu k obraně dvou mostů a byly také zničeny německými protitankovými kanony. Dva dvojplošníky Š – 328 z letiště v Dražkovicích bombardovaly a ostřelovaly německé jednotky a dělostřelecké pozice, ale bez úspěchů.

Povstalci byli mezi 1. a 3. zářím posíleni několika pěšími rotami a bateriemi 75 mm a 105 mm děl. Jejich obrana byla dobře vybudovaná, ale Stukám se přesto podařilo zničit většinu baterií. Čelní jednotky von Ohlenovy skupiny, podporovány všemi přidělenými tanky, zaútočily 4. září na Vrútky údolím, zatímco křídla obcházela město po okolních výšinách. Po silné minometné a dělostřelecké přípravě, která umlčela většinu kulometných hnízd povstalců, Němci pozdě odpoledne zaútočili na Vrútky pěchotou, kterou podporovaly tanky. Obránci zprvu drželi svá postavení, ale po krátké chvíli byli donuceni k ústupu, který se brzy změnil v útěk. Noc naštěstí zastavila německou ofenzívu a obránci mohli zaujmout novou obrannou linii na čáře Kopanice – Dolné Zaturčie – Priekopa.

( Zničený povstalecký lehký tank LT – 38 )

Dne 5. září byla ze 178. záložní divize a ze skupin von Ohlena a von Juncka vytvořena nová německá 178. divize pancéřových granátníků Tatra. Měla přibližně 6 000 mužů. Divize téhož dne zaútočila, ale byla odražena. Povstalci dokonce provedli se dvěma tanky PzKpfw III verze N a třemi tanky LT – 38 protiútok na Vrútky. Oba PzKpfw III pronikly do města, kde byly zničeny německou protitankovou obrannou. Lehké tanky LT – 38 se dostaly severně od Priekopy do nerovného boje s PzKpfw IV a mohly mluvit o velkém štěstí, že z něho vyvázly beze ztrát. Povstalecké tanky byly do boje nasazeny bez podpory dělostřelectva, pěchoty a letectva a zaplatily za to vysokými ztrátami. Povstalcům po této akci zůstali pouze dva PzKpfw III verze N, dva stíhače tanků Marder III a tři LT – 38. Dílny pluku útočné vozby urychleně pracovaly na opravách a podařilo se jim dodat na frontu dalších sedm LT – 38 a jeden LT – 35. Další tři LT – 40 byly zničeny v martinských kasárnách při náletu střemhlavých bombardérů Junkers Ju 87 Stuka, které patřily bitevní eskadře Immelman, která byla přesunuta na Slovensko z Rumunska.

Během pokračujících protiútoků povstalci mezi 7. a 9. zářím ztratili další LT – 38, PzKpfw III verze N a Marder III. Povstalci v tomto sektoru ztratili celkem devět tanků, dva stíhače tanků Marder III a několik 75 mm protitankových kanonů i s jejich tahači. Němci za stejnou dobu ztratili sedm středních tanků PzKpfw IV, jedno samohybné dělo Sturmgeschütz III a několik obrněných transportérů SdKfz 251. I když se zdálo, že Turiec bude ztracen, obranné boje v údolí Strečna poskytly obráncům čas potřebný k vybudování pevné obranné linie. Němcům trvalo dalších 17 dnů, než se jim podařilo ji prolomit.

( Partyzáni útočí na německou jednotku )

Boje na severovýchodě

Také situace povstaleckých jednotek na severovýchodě se začala ve stejné době zhoršovat. V Levoči měl záložní prapor 5. pěšího pluku asi 500 mužů bez těžkých zbraní. Prapor byl posílen rotou tanků se třinácti LT – 38          ( 2. rotou pluku útočné vozby, bez jedné čety, která byla původně ve stavu Východoslovenské armády ), jež byla původně vyslána proti partyzánům. K těmto armádním jednotkám se připojily i menší partyzánské skupiny. V Popradu bylo jen asi 300 mužů, kteří proti sobě měli početné a dobře ozbrojené německé civilní obyvatelstvo. Posádku naštěstí posílili partyzáni a slovenští dobrovolníci. Těmto spojeným jednotkám se podařilo Němce odzbrojit a město ovládnout.

Posádka v Kežmaroku byla obklíčena místními Němci a volala o pomoc. Povstalci plánovali útok jednotek z Levoče a Liptovského Sv. Mikuláše s podporou tanků a dělostřelectva. Útok začal 30. srpna, ale brzy uvázl, protože narazil na dobře vyzbrojené jednotky místních Němců. Dne 31. srpna dorazil z Nowého Saczu do Kežmaroku posílený pluk německé 1. tankové armády z armádní skupiny Sever. Tato silná, dobře vyzbrojená a zkušená jednotka snadno prorazila a rozprášila lehce vyzbrojené skupiny partyzánů a nezkušené záložníky, kteří uprchli do hor. Němci rychle obsadili Levoču, Kežmarok a Poprad a připravovali se k postupu na Liptovský Sv. Mikuláš.

( Opuštěná a částečně zničená technika povstalců )

Dne 2. září dorazila z Noweho Targu úderná skupina SS Schäffer. Dostala rozkaz postupovat na Horní Liptov, obsadit Liptovský Sv. Mikuláš a Ružomberok a spojit se skupinou von Ohlena. Poražení povstalci mezitím zorganizovali nové pásmo obrany u Kvetnice. Popradská posádka byla posílena částí posádky z Levoče, partyzánskou skupinou Sláva a devíti tanky. Němci zaútočili 2. září za podpory minometů a obrněných vozidel. Obránci vydrželi jejich tlak jen po krátkou dobu a o den později byli zatlačeni až k Telgártu. V té době ztratili povstalci též muniční sklad umístěný v obci Kvietnica. Velitelství bylo včas informováno o nutnosti tento sklad evakuovat, ale evakuaci nezajistilo.

Německé jednotky obsadily Telgárt 3. září, ale velitelství 1. československé armády soustředilo mezi 3. a 4. zářím k obraně tohoto úseku několik partyzánských skupin, prapor dobrovolníků a rotu frekventantů letecké školy. Tyto jednotky byly posíleny rotou tanků a rotou protitankových kanonů. Nejdůležitější však bylo, že dostaly i nového a zkušeného velitele. Tímto velitelem byl kapitán Ján Staněk. Tomu se podařilo spojit tyto různorodé části, vytvořit z nich soudržné jednotky a během pro Němce překvapivého protiútoku 5. září dobýt zpět Telgárt. Jednotky kapitána Staňka obsadily i okolní kopce, což se ukázalo jako rozhodující při odrážení německých útoků 6. a 7. září. Když byly německé útoky v oblasti Telgártu zastaveny, zaútočila úderná skupina Schäffer ( 4. září ), na Horní Liptov, Štrbu a Važec. Obránci se pokusili ji zastavit u Liptovského Hrádku, ale Němci obešli jejich křídla a 5. září obsadili Liptovský Sv. Mikuláš. Části pěšího pluku, které byly vyslány ze Zvolena s úkolem napadnout údernou skupinu Schäffer z týlu, se ani nepokusily navázat s německými jednotkami kontakt.

( Povstalci sledují pohyb německých jednotek )

Obrana povstalců byla v tomto stadiu omezována příkazem londýnské exilové vlády, který doporučoval soustředit síly na obranu středního Slovenska, zejména na oblast Zvolen – Bánská Bystrica – Brezno, protože bránit celé povstalecké území bylo nad síly 1. československé armády. Tento příkaz byl v podstatě rozumný, ale nebral ohled na místní situaci, která nemohla být v Londýně známa. Velitelství 1. československé armády ale situaci v poli znalo a mělo na ni pružně reagovat. Místo toho však nařídilo všeobecný ústup. Slovenská posádka v Ružomberoku měla přibližně 870 mužů a šest dělostřeleckých baterií s děly rozličných ráží. Do kontaktu s nepřítelem se dostala 6. září a po krátkém boji ustoupila na linii Ostro – Biely Potok – Vlkolinec, kde se spojila s jednotkami obránců, které ustoupily od Liptovského Sv. Mikuláše a Liptovského Petra. Německá úderná skupina Schäffer tak získala další poměrně laciné vítězství. Němci ale nemínili usnout na vavřínech.

Okamžitě se pokusili o proniknutí na jih do údolí řeky Revúca, kudy vedla nejkratší cesta do Bánské Bystrice. Ve stejnou dobu zahájili další útok na Dolný Kubín a Ĺubochňu. 6. pěší pluk v Dolnom Kubíně byl posílen záložníky na více než 5 000 mužů. Jeho sílu však značně snižovala neschopnost velitelů a morálka mužstva, která byla velice nízká. Jakmile úderná skupina Schäffer ovládla silnici z Ružomberoku do Dolného Kubína, izolovala tento pluk od hlavního povstaleckého území a prakticky ho tím vyřadila z jakýchkoli dalších akcí. Jednotky obránců se soustředily na linii Ostro – Biely Potok – Trienská dolina – Vlkolinec – Siprúň. Velení se ujal podplukovník Ján Černek, který spolu se svým náčelníkem štábu kapitánem Strakou reorganizoval obranu, znovu nastolil kázeň a s podřízenými jednotkami vybudoval a zaujal obranu, kterou jednotky delší dobu držely.

( Muži 6. pěšího pluku )

Další boje na severozápadě

Po obsazení Vrútek se německé jednotky měly pokusit proniknout k Martinu. Obránci byli mezitím posíleni čerstvými jednotkami pěchoty a několika skupinami partyzánů. Dne 7. září provedli protiútok s cílem dobýt nazpět Vrútky. Jejich útok byl však zastaven a Němci zahájili svůj plánovaný postup. Jejich hlavní síly postupovaly za podpory tanků po hlavní silnici, zatímco křídla se snažila vniknout do lesů a obsadit výšiny, z nichž bylo možné ovládat údolí. Partyzáni však tentokrát obsadili výšiny včas a zuřivě je bránili. Němcům se podařilo ovládnout Kľačany, ale byli zastaveni na linii Dolné Zaturčie – Priekopa – Hrádok.

Příští den zaútočili znovu, byli však nejen zastaveni, ale protiútok obránců je zatlačil do Vrútek. Povstalci dokonce ukořistili jeden střední tank PzKpfw IV a jedno samohybné dělo Stug III a okamžitě je nasadili s posledním LT – 38 do všeobecného útoku na Vrútky. Dobře maskovaným německým dělostřeleckým bateriím se sice podařilo všechna tři obrněná vozidla vyřadit z činnosti, ale útok povstalců pokračoval. Podařilo se jim obsadit Kľačany, ale německý protiútok je zastavil před Vrútkami. Pak se situace stabilizovala, protože ani jedna z bojujících stran nebyla dostatečně silná na to, aby dokázala prosadit svůj zámysl.

( Jedna z mnoha partyzánských skupin )

 Fronta na jihozápadě

Úderná skupina Schill otevřela po pacifikaci Bratislavy třetí frontu. Silná posádka v Nitře ( 2 000 mužů ) se k povstání nepřipojila a Němci ji odzbrojili. Posádka v Topoĺčanech se k povstání připojila až v poslední chvíli a to po důrazném přesvědčování partyzánů. K prvnímu dotyku s německými jednotkami došlo 3. září mezi obcemi Zbehy a Čakajovce. Obránci byli snadno zatlačeni na čáru Topoĺčany – Krnča. I tato linie však byla dovedně manévrujícími německými obrněnými skupinami překonána a Topoĺčany padly navečer 3. září. Obránci byli zahnáni i z další obranné linie Chynorany – Žabokreky a byli donuceni zaujmout novou obranu na čáře Brodzany – Veĺké Bielice – Navojovce – Skačany.

Úderná skupina Schill udržovala povstalce pod tlakem a 4. září obsadila Veĺké Bielice. Obránci byli narychlo posíleni další partyzánskou skupinou, ale úderná skupina Schill přesto dokázala 6. září obsadit Baťovany. Další den Němci pronikli do Vestenické doliny a jejich předvoj dosáhl předměstí Skačan. Povstalecké jednotky plánovaly na 9. září protiútok, ale Němci zaútočili hodinu před plánovaným začátkem útoku povstalců a za podpory dělostřelectva a letectva zcela rozehnali překvapené povstalce, prolomili jejich obranu v Malých Uhercích, zabili více než 300 slovenských vojáků a 150 jich zajali. Obránci ztratili téměř všechno své dělostřelectvo, minomety a těžké kulomety. Jejich velitel, kapitán Adolf Weinhold, byl navíc zajat. Novým velitelem se stal kapitán Ján Malár, který se snažil obranu reorganizovat, ale nepodařilo se mu to, protože Němci ještě týž den obsadili Oslany.

( Chvilka oddechu před dalším bojem s německými jednotkami )

Tato krátká akce je typickým příkladem toho, že malá, ale dobře vybavená, organizovaná a vycvičená jednotka může prolomit špatně připravené obranné pozice mnohem silnějšího protivníka. Velitelství 1. československé armády vydalo 10. září všem velitelům jednotek v poli rozkaz, v němž vypočítávalo nedostatky obránců. Bylo v něm mimo jiné uvedeno: „Obranná postavení jsou nevhodně volena, nedostatečně připravena a obvykle nejsou ani zamaskována. Protitankové překážky jsou většinou přímo směšné a nezastavily by ani nákladní automobil. Navíc nejsou hlídány a kryty palbou. Palebná postavení děl se většinou budují jen do jednoho směru, ačkoliv nepřítel může přijít z kterékoliv strany. Mužstvo sedí ve stínu a hraje karty, zatímco by mělo budovat obranná postavení. Muži ani často nevědí, proč bojují! Velitelé nemají zálohy a nepřipravují opatření pro případ, že jejich obranná linie bude proražena. V takovém případě podléhají panice.“

Rudá armáda, která původně počítala s útokem přes karpatské průsmyky, byla nyní donucena změnit plány, aby mohla povstalcům pomoci. To Němce donutilo k tomu, aby narychlo posílili karpatskou frontu a stáhli ze Slovenska jednotky, které chtěli použít při potlačení povstání. Ze Slovenska tak byly staženy: 338. pěší pluk 208. pěší divize z okolí Prešova, průzkumný prapor 68. pěší divize a 1. pluk 1. tankové armády z Popradu a celá 357. pěší divize, celkem asi 12 500 mužů. Dne 17. září byl na slovenském letišti Zolná, východně od Zvolena, přesunut ze Sovětského svazu 1. československý stíhací pluk. Hned příští den jeho letouny LA – 5FN zaútočily na letiště v Piešťanech, kde byla soustředěna většina německých letadel, zničily deset strojů na zemi a dalších deset poškodily. Letadla tohoto pluku byla pro povstalce velkou posilou, protože byla moderní a pilotovali je zkušení letci. Do své evakuace 25. října pluk vykonal 573 bojových letů, sestřelil 9 německých letadel ( dalších 5 pravděpodobně ), svrhl 624 pum a vystřílel přes 50 000 nábojů. Letadla pluku prováděla průzkumné lety i nálety na německé pochodové proudy a dělostřelecká postavení.

( Lavočkiny LA – 5FN byly vítanou posilou povstalců )

Vybojováním kontroly ve vzduchu Lavočkiny umožnily i zastaralým povstaleckým stíhacím letounům Avia B – 534 a letounům Letov Š – 328 provádění průzkumných letů a náletů na pozemní cíle. Po zničení letiště v Piešťanech přesunula Luftwaffe svou základnu na letiště Nový Dvor u Malacek, které povstalci nemohli se silami, jež měli k dispozici, zničit. Požádali proto o pomoc US Air Force. Američané vyslali 20. září 150 létajících pevností B – 17, které zničily nejen hangáry, dílny a tankovací zařízení letiště v Novém Dvoru, ale i 12 letadel na zemi. Dalších 29 letadel navíc poškodily. Povstání bylo v 1. fázi aktivně podporováno také 4. gardovou bombardovací divizí složenou ze tří pluků vyzbrojených americkými bombardéry B – 25 Mitschell. Divize byla dislokována v okolí města Vinnica na Ukrajině. Letadla této divize shazovala 4. září zásoby na letiště Tri Duby a od 20. září také na pomocná letiště Rohozná a Brezno nad Hronom. Během tří zářijových týdnů podnikla divize 498 letů a shodila 253 tun zbraní, munice a léčiv.

Ve 2. fázi, po získání letiště Krosno, podnikal 5. orelský letecký sbor především noční lety na letiště Tri Duby. Od 26. září sbor podnikl 701 letů, při nichž na Slovensko dopravil 385 tun zásob a 1 928 vojáků. Při zpátečních letech letadla sboru evakuovala 698 raněných a v posledních dnech povstání odvezla slovenský zlatý poklad. Během této doby přišla 4. gardová bombardovací divize jen o jeden letoun. 5. sbor pak přišel celkem o 14 letounů ( osm letounů Li – 2 a šest letounů Douglas C – 47 ). Dva americké letouny B – 17G přivezly 17. září z italského Bari 8 tun zásob a odvezly posádky sestřelených amerických letounů, které byly osvobozeny během povstání. Doprovázelo je 42 stíhacích letounů P – 51 Mustang. Dalších šest B – 17 s eskortou třiceti dvou Mustangů přivezlo 10. října 16 tun zásob a 20 členů jednotek OSS. Při zpáteční cestě bylo na palubách těchto letadel dalších dvacet osvobozených amerických letců a slovenská delegace, která pokračovala v cestě do Londýna.

 

2. taktická skupina úspěšně bránila svůj úsek u Telgártu a mezi Královou Lehotou a sedlem Čertovica.               6. taktické skupině se podařilo zastavit postup německých jednotek a zkonsolidovat svoji obranu v oblasti Biely Potok jižně od Ružombereku. 3. taktická skupina na jihozápadě zjistila novou německou jednotku, kterou byl posílený prapor 14. divize SS Galizien. 5. taktická skupina držela na severozápadě v šachu divizi Tatra. Nejhorší byla situace v sektoru 4. taktické skupiny, jež byla oslabena a demoralizována porážkami, které utrpěla od úderné skupiny Schill. Němci zaútočili znovu 11. září a rozehnali obránce Zemianských Kostoľan. Povstalci se stáhli k Novákám, ale ani tam postup nepřítele nezastavili. Němci 13. září obsadili Nováky i se sklady munice a paliva. 4. taktická skupina v té době měla pouze dvě oslabené pěší roty, jednu dělostřeleckou baterii a tři tanky LT – 38. Armádní velitelství ji z nepochopitelných důvodů přesto neposílilo. Skupina byla u Prievidze poražena znovu, ale tentokrát již mnohem silnějším nepřítelem. Prievidza padla 14. září. Její ztráta znamenala pro obránce velkou ránu, protože Němcům otevřela cestu pro útok na Handlavou a umožnila spojení úderné skupiny Schill s divizí Tatra. Tím byly vystaveny možnosti útoku i týly 3. a 5. skupiny.

Jednotky 5. taktické skupiny byly vystřídány čerstvými silami. Tím se jejich situace natolik zlepšila, že nejen udržely svá postavení, ale začaly podnikat i protiútoky do boků a týlu divize Tatra. Tyto útoky byly natolik úspěšné, že Němci hlásili, že útočící jednotky jsou složeny z ruských výsadkářů, kterým velí ruský generál. Situace u Kraľovan v severním úseku tak růžová nebyla. Obrana kraľovanského údolí byla svěřena praporu pěchoty, který byl posílen protitankovými kanony a dvěma tanky LT – 38. Další prapor bránil Hubovou. Obě jednotky dosud nebyly znepokojovány nepřítelem, což otupilo jejich bdělost. Ačkoliv měly dostatek času pro důkladné vybudování svých obranných postavení, nevyužily ho.

( Povstalci vyzbrojení protitankovou puškou a německými výsadkářskými přilbami se slovenskými bílými kříži )

Obránci byli ze svého klidu vyrušeni 12. září, kdy úderná skupina Schäffer zaútočila z Ružomberoku ve směru na Hubovou. Německé jednotky bez velkých problémů prolomily obranu a 13. září obsadily Kraľovany. Obránci zasadili své zálohy, ale ani těm se nepodařilo německý postup zdržet déle než do 15. září. Toho dne povstalecké jednotky ustoupily do Párnice a spojily se s oravskou skupinou. Němci tak získali kontrolu nad celým údolím Váhu i s jeho silnicí a železniční tratí. Tím se jim podařilo oddělit oravskou skupinu od ostatních povstaleckých jednotek a navíc spojit údernou skupinu Schäffer s divizí Tatra. Velitele německých jednotek Obergruppenführera a generála zbraní SS Clause Bergera vystřídal Obergruppenführer a generál policie Hermann Höfle. Generál Höfle předložil detailní plán na totální likvidaci povstání. Plán měl čtyři hlavní části:

1)      Spojit údernou skupinu Schäffer s divizí Tatra a otevřít železniční trať Ružomberok – Vrútky – Žilina.

2)      Jednotkami divize Tatra dobýt Martin a spojit divizi s jižními jednotkami.

3)      Zničit partyzánské jednotky v okolí Žiliny a Trenčína.

4)      Zaútočit na Banskou Bystrici a Zvolen s cílem zničit centrum povstání.

Prvotního cíle již bylo dosaženo, ačkoliv železniční trať nebyla ještě použitelná po celé délce. Němci totiž neměli dostatek jednotek na střežení celého údolí, což partyzánům umožnilo pronikat a narušovat zde železniční provoz. Druhého cíle mělo být dosaženo útokem z jihu do týlu 5. taktické skupiny. 4. taktická skupina byla mezitím posílena dvěma pluky pěchoty, dvěma samostatnými rotami pěchoty a dělostřeleckými jednotkami. Tyto jednotky dostaly 17. září rozkaz zaútočit a dobýt zpět Prievidzu. Útok byl naplánován ze tří směrů, ale součinnost vázla a jednotky nezaútočily současně. To Němcům umožnilo postupně odrazit útoky povstalců a během vlastního protiútoku zatlačit útočící povstalecké jednotky až do jejich výchozích postavení a způsobit jim těžké ztráty. Velení armády opět neuvolnilo jednotky 3. taktické skupiny s jejich silným dělostřelectvem pro útok do boku úderné skupiny Schill. Místo toho se rozhodlo posílit 4. taktickou skupinu několika menšími jednotkami ze svých záloh, ale ty již nemohly zhoršující se situaci nijak ovlivnit. Německé jednotky zaútočily ve spolupráci s místním německým obyvatelstvem v noci 20. září z Vyšehradného a snadno pronikly Rudnem a Slovenským Pravnem až do Príbovců.

( Obránci Sučan byli přemoženi až po tvrdém boji muže proti muži )

Mezitím byla divize Tatra posílena 1008. a 1009. praporem a 20. září zaútočila na Sučany, které padly po tuhých bojích muže proti muži. Divize pokračovala v útoku na Štiavničku, ale tam byla zastavena praporem pěchoty, který podporovala skupina partyzánů. Udržení Štiavničky zabránilo obklíčení a odříznutí 5. úderné skupiny v Turci, ale její situace zůstávala tak vážná, že generál Golián nařídil její evakuaci. Ústup z Turce začal ráno 21. září a byl zajišťován jednotkami 1. české partyzánské brigády. Partyzáni Němcům sice znemožnili odříznutí ustupujících jednotek skupiny, ale za cenu těžkých ztrát. 5. taktická skupina ustoupila na linii Rakša – Diviaky – Dubové, z níž mohla bránit Kremnicu a Malý Šturec. Velení armády příští den zreorganizovalo obranu této oblasti. 5. taktická skupina musela předat všechny své těžké zbraně 3. a 4. taktické skupině a její pěší jednotky byly staženy k reorganizaci. Tím, že byl Turiec evakuován, byl splněn druhý cíl plánu generála Höfleho. Německé jednotky přistoupily k plnění třetího úkolu, k vyčištění svého týlu od partyzánů. To se jim nepodařilo a čas, který tím ztratily, přišel velice vhod povstalecké armádě, jež mohla vybudovat nová obranná postavení a reorganizovat svoje poražené a rozptýlené jednotky.

Útoky povstaleckých jednotek na severovýchodě

2. taktická skupina zjistila od německých zajatců, že německá armáda byla nucena stáhnout některé své kvalitnější jednotky na karpatskou frontu a že její postavení v úseku brání jen jeden nezkušený prapor. Jednotky kapitána Staneka přešly 21. září do útoku a po krátkém boji obsadily horu Kozovec a telgártský tunel. Dne 22. září v útoku pokračovaly a dosáhly Pusté Pole. Po obsazení hory Javorina prolomily německou obranu v Hamrech a navečer 24. září obsadily Podlesk. Tam je zastavil rozkaz armádního velení, které se obávalo, aby nebyly německým protiútokem odříznuty. Němci byli i tak vytlačeni z oblasti a povstalci získali kontrolu nad všemi cestami z Popradu na jejich území.

( Skupina povstalců vyzbrojená od čs.  lehkého kulometu vz. 26, přes pušky vz. 24, sovětský PPŠ – 41 až po německý MP 38 )

Němci 11. září obsadili údolí Váhu v oblasti Červeného Kúta, ale 20. září byli vystaveni silnému protiútoku povstalců. Proniknutí jednotek kapitána Staneka do jejich boku Němce přinutilo k tomu, aby 23. září vyklidili Kráľovu Lehotu a ustoupili až k Popradu. Jednotky 6. taktické skupiny také nezahálely. Vybudovaly silná obranná postavení v údolí řeky Revúca a obsadily horu Ostro. Z ní pak řídily dělostřeleckou a minometnou palbu na Ružomberok a přilehlé údolí Váhu. Němci se od 15. září snažili obranu povstalců vyvrátit a zvláště pak obsadit horu Ostro, ale jejich útoky byly několikrát odraženy, takže 21. září od tohoto plánu na čas upustili.

Kolem 20. září začala Komunistická strana Slovenska cílevědomě usilovat o získání úplné kontroly nad armádou. Jako záminku využila ústupy a porážky, které armáda do té doby utrpěla. Požadovala, aby do velitelských funkcí byli jmenováni jen důstojníci a poddůstojníci zcela oddaní revolučnímu boji slovenského lidu. Snažila se také vymýtit veškeré zbytky tradic a myšlení předválečné československé a Tisovy slovenské armády. Ke všem jednotkám byli vysláni tzv. osvětoví důstojníci, aby v nich probudili revoluční nadšení a aby dohlíželi na velitele. Velení armády bylo prakticky podřízeno Slovenské národní radě a vliv londýnské vlády byl prakticky eliminován.

( Povstalečtí důstojníci plánují další obranu )

Štáb armády byl zredukován na minimum a uvolnění důstojníci posláni na frontu. Zároveň byla nařízena druhá celková mobilizace. Továrny a vojenské ústavy na povstaleckém území byly zcela zapojeny do pomoci armádě v jejím boji. Vojenský chemický ústav v Zemianských Kostoľanoch začal vyrábět výbušniny už v roce 1943. Ke konci srpna 1944 byla výroba zvýšena a k 18. září ústav vyrobil 18 tun výbušnin. Výroba byla později přenesena do Harmance a nakonec na Tri Vody, kde se 27. září začaly vyrábět protipěchotní a protitankové miny. K 26. říjnu ústav armádě a partyzánům dodal 12 000 protipěchotních a více než 3 000 protitankových min. Železniční dílny ve Zvolenu začaly s opravami obrněných vozidel ihned po zahájení povstání. Jejich největším příspěvkem byla stavba tří obrněných vlaků ( Štefánik, Hurban a Masaryk ). Každý z vlaků měl dělový vůz, dva vozy s tanky LT – 35 nebo LT – 38 a kulometný vůz. Výzbroj se skládala ze tří děl a desíti až dvanácti kulometů. Posádku tvořilo přibližně 70 mužů. Dílny ve Vyhni vyrobily dva improvizované obrněné automobily na podvozku nákladních aut. Další podniky dodávaly benzín a maziva, kamuflážní barvy, ženijní materiál, zápalné lahve a další materiál. Civilisté ve věku 17 až 60 let byli využíváni k budování opevnění, údržbě letištních ploch a k opravám silnic a železničních tratí poškozených německými pumami. Zdravotní služba byla dobře zorganizována a zabezpečena jak personálně, tak materiálně. Několik stálých vojenských nemocnic bylo doplněno civilními sanatorii. Kolem 700 raněných bylo evakuováno sovětskými letadly při jejich zpátečních cestách.

Německé přípravy na všeobecnou ofenzívu

Potom, co byl evakuován Turiec, dostaly povstalecké jednotky rozkaz bránit přístupové cesty do údolí Nízkých Tater. Handlová byla vyklizena bez boje. Jednotky úderné skupiny Schill jí obsadily 23. září. Obránci měli za úkol bránit Novou Lehotu, ale i tu Němci téhož dne obsadili. Velitelství 3. taktické skupiny posílilo obranu dalšími jednotkami. Němci, výborně informováni místním obyvatelstvem německé národnosti o pohybech a rozložení povstaleckých jednotek, zaútočili na styku mezi 3. a 4. taktickou skupinou, obsadili výšiny mezi Novou Lehotou a Janovou Lehotou a otevřeli si tak cestu na Kremnicu. Velení armády rozpoznalo hrozící nebezpečí a vyslalo další jednotky do tohoto úseku. Několik praporů pěchoty a rota tanků zahájily protiútok. Početně slabší německé jednotky vyklidily Janovu Lehotu a vlákaly povstalce do pasti. Nedostatečný průzkum, špatná součinnost mezi jednotkami a jejich nízká morálka vedly k porážce, útočící jednotky byly zastaveny a téměř zničeny německým protiútokem. Povstalci museli ustoupit až do Žiaru nad Hronom, ale i tam je bombardovala Luftwaffe a způsobila jim další ztráty. K 1. říjnu měli povstalci 25 000 mužů ve zbrani a kolem 5 000 neozbrojených vojáků v pěti taktických skupinách, 61 děl různých ráží, 2 obrněné vlaky, 20 tanků a dalších 20 v opravě.

( Lokomotiva obrněného vlaku Štefánik, postaveného ve Zvolenu )

Němcům trvala příprava útoku na Žiar nad Hronom několik dnů. Zaútočili až 3. října a město rychle dobyli. Další postup německých jednotek byl zastaven až u Jalné, kde obránce podporoval obrněný vlak Štefánik. Ovládnutí Žiaru nad Hronom rozdělilo 3. taktickou skupinu do dvou částí. Některé z jejich jednotek musely ustoupit až k Bánské Štiavnici. Přibližně ve stejnou dobu začaly postupující německé jednotky vyvíjet tlak i na 1. taktickou skupinu. Ačkoliv měla nejvíce času na vybudování svých obranných postavení, nevyužila ho. Divize Tatra ovládla 25. září Turčianský Michal a Turčianské Teplice. Její hlavní útok začal 4. října, kdy její předvoj pronikl do údolí Rakšy. Němci výborně využívali hornatý terén a opakovaně pronikali mezi postaveními obránců. Podařilo se jim dobýt dělostřelecká palebná postavení a tak získat většinu děl povstalců. Během postupu se dostali až téměř k nádraží v Čremošném. Díky dobře vybudované protitankové obraně, přisunutí několika čerstvých jednotek a včasnému příjezdu obrněného vlaku Hurban se v tomto kritickém okamžiku podařilo německý postup zastavit. Průsmyk Malý Šturec zůstal prozatím v rukách povstalců.

Divize Tatra změnila směr svého postupu a 4. října zaútočila na jednotky 4. taktické skupiny v úseku Sklené – Dolný Turček a rozehnala prapor nadporučíka Davida. Situaci zachránila rota veteránů, kteří bránili Dolný Turček tak dlouho, než se ostatním jednotkám podařilo ustoupit. 4. taktická skupina pak byla pověřena obrannou Kremnických hor, protože Kremnica sama byla obsazena Němci 6. října. K tomuto dni měly divize Tatra a úderná skupina Schill celkem 28 tanků PzKpfw IV, dva tanky Tiger I, 6 stíhačů tanků Hetzer a samohybných děl Stug III, kolem 20 obrněných transportérů a přes 20 lehkých tanků ( podle nepotvrzených zpráv bylo divizi Tatra přiděleno 50 PzKpfw 35 ( t ) z rezervních skladů ). Němci zaútočili ve stejnou dobu i na 3. taktickou skupinu v prostoru Žiaru nad Hronom, který padl 3. října. Úderná skupina Schill obsadila příštího dne Starou Kremničku a v boji zcela zničila dva pěší prapory obránců a několik malých partyzánských skupin.

( Povstalci s lehkým kulometem vz. 26 zahajují palbu na německé jednotky )

Generál Höfle nařídil svým jednotkám zaútočit i na severním úseku, ale všechny pokusy německých jednotek o proniknutí obranou 6. taktické skupiny v okolí Bieleho Potoka byly odraženy, i když byla úderná skupina Schäffer posílena jedním plukem divize Tatra. Němci se mezi 4. a 8. říjnem pokusili neustálými útoky prolomit obranu povstalců, ale bez úspěchu. Německé jednotky napadly čtyři taktické skupiny povstalců najednou. Bylo to v souladu s operačním plánem generála Höfleho a jeho čtvrtým cílem – zničit centrum povstání. To se Němcům v této chvíli ještě nepodařilo, ačkoliv zničili řadu jednotek povstalců a demoralizovali zbytek. Povstalci byli v této době posíleni příchodem 2. paradesantní brigády ze Sovětského svazu. Tato jednotka byla dopravena letecky na letiště Tri Duby i s veškerou výzbrojí mezi 25. zářím a 15. říjnem. Její přepravu zpomalily podzimní deště, které často rozmáčely travnaté letištní plochy, takže těžká dopravní letadla někdy nemohla přistávat i několik dní.

Dne 7. října přiletěl z Moskvy generál Viest a převzal velení 1. československé armády. Přišel právě včas, protože generál Golián a jeho štáb vzhledem k neúspěchům armády v minulých týdnech ztráceli sebedůvěru. První rozkaz generála Viesta byl určen 2. paradesantní brigádě, která měla znovu dobýt Jalnou. Pro tuto akci byla brigáda posílena pěším praporem a partyzánskou skupinou kapitána Jána Nálepky. Brigáda zaútočila ve směru Trnavá Hora – Jalná, zatímco partyzáni postupovali z Kľačan na Pitelovou, odřízli na severu německé jednotky a zabránili německým posilám vyslaným ze Žiaru nad Hronom zasáhnout do boje. Útok začal 10. října a skončil úspěšně 12. října, kdy brigáda obsadila Jalnou a vyčistila od německých jednotek úsek mezi Jalnou a Budčou. Tato akce dočasně stabilizovala povstaleckou obranu v tomto úseku.

 

 

Heinrich Himmler svolal na 5. října do Vídně poradu, na které vyjádřil svoji nespokojenost s pomalým postupem vojenských operací proti povstalcům a s tím, že povstání nebylo ještě zcela zlikvidováno. Generál Höfle dostal rozkaz okamžitě zahájit ofenzivní akce. Protože generál žádal o posily, byla mu přidělena 2. SS Sturmbrigade Dirlewanger z Polska a 18. divize SS pancéřových granátníků Horst Wessel z Maďarska, které velel Brigadeführer Wilhem Trabandt. Tato divize s 39. a 40. plukem SS pancéřových granátníků, 18. tankovým praporem a 18. pancéřovým dělostřeleckým plukem představovala úctyhodnou bojovou sílu. Pro plánovanou ofenzívu soustředili Němci ke 12. říjnu 1944 následující jednotky: 178. divizi pancéřových granátníků Tatra, velitel generálporučík Karl Friedrich von der Meden, údernou skupinu Schill, velitel Sturmbannführer Gerhard Schill, údernou skupinu Schäffer, velitel Sturmbannführer Ludwig Schäffer, 14. divizi SS Galizien, pod velením Brigadeführera Nikolause Heilmanna, 708. divizi lidových granátníků, pod velením plukovníka Wilhelma Bleckwenna, 271. divizi lidových granátníků, velitel generálmajor Martin Bieber a brigádu SS Dirlewanger. V oblasti Myjavy působila exotická Východoturecká bojová skupina Waffen – SS v síle přibližně praporu. Jednotky armády slovenského státu zahrnovaly polní roty a pohotovostní jednotky Hlinkovy gardy a jeden prapor Hašíkovy Domobrany. 18. divize SS Horst Wessel zahájila přesun z Maďarska 8. října a všechny její jednotky byly na Slovensku 17. října. Letadla Luftwaffe patřila jednotkám 8. letecké armády a zahrnovala stíhací letouny BF 109 a Fw 190, bombardovací stroje Ju 87, Ju 88, Hs 129 a Si 204D, Ju 52 na shazování letáků a dále letouny Fw 189 a Fi 156, které byly používány k průzkumu.

Generál Viest mohl proti německé ofenzívě postavit 18 pěších praporů, 27 dělostřeleckých baterií, 3 obrněné vlaky, 10 až 12 lehkých tanků a 20 letadel ( 18 stojů La – 5, jednu Avii B – 534 a jeden Letov  Š – 328 ). Jeho pěchota celkem čítala asi 60 000 mužů + 12 000 partyzánů, ale pouze asi tři čtvrtiny slovenských vojáků měli zbraně a všichni povstalci byli vyčerpáni předchozími boji. Německá ofenzíva začala 19. října 1944. V západním úseku byla mezi Kremnicí a Žiarem nad Hronom k útoku připravena divize Tatra. Brigáda Dirlewanger vystřídala na severu u Bieleho Potoka údernou skupinu Schäffer. Úderná skupina Wittenmayer, která byla složena ze tří posílených praporů 14. divize SS Galizien, byla soustředěna severovýchodně od Liptovského Hrádku. Hlavní úder byl plánován z jihovýchodu ve směru na Lučenec. Měly ho vést jednotky divize SS Horst Wessel s asi 10 000 muži a úderná skupina Schill u Krupiny.

( Příslušník Hlinkovy gardy )

Jako předehru k všeobecné ofenzívě Němci bombardovali Banskou Bystrici, Liptovskou Osadu a letiště Tri Duby. Brigáda Dirlewanger pak zaútočila, jako první, na Biely Potok, ale po těžkých bojích byla zastavena. Úderná skupina Schill zaútočila z Antolu na Žibritov. I když povstalci tento útok očekávali, Němcům se podařilo jejich obranu prolomit a obsadit obě města. Obránci se stáhli k Dobré Nivě a Senohradu, ale Němci je pronásledovali i tam a způsobili jim další ztráty. Velení 1. československé armády začalo připravovat obranu Zvolena z jihu, ale doposud nemělo nejmenší tušení o hrozícím útoku divize Horst Wessel. Povstalci naopak doufali, že horšící se situace v Maďarsku Němcům zabrání přesunout jakékoliv jednotky na slovenskou frontu.

Divize Horst Wessel zahájila útok 19. října. Hlavní úsilí soustředila ve směru na Muráň, odkud měly její jednotky dále postupovat na Tisovce na západě a Červenou Skalu na severovýchodě. Vedlejší úder směřoval z Rimavské Soboty na Rimavskou Baňu a Tisove, kde se předpokládalo spojení tohoto křídla s hlavními silami. Třetí proud měl vyčkávat, až na sebe oba proudy upoutají hlavní síly obránců a pak zaútočit na Podkriváň a Detvu. Pravý proud dobyl Chyžné a střední proud Rimavskou Baňu už první den útoku. Úderná skupina Schill postoupila o 18 km a obsadila Babinou, která leží jižně od Zvolena. Obránci k 18. říjnu ztratili 27 tanků LT – 38, pět LT – 35, tři PzKpfw III verze N a čtyři stíhače tanků Merder III. Do probíhajících obranných bojů proto zasadili zbývajících pět LT – 38, šest LT – 40, tři LT – 35 a poslední PzKpfw III verze N. Dne 20. října se do boje zapojily i 2. paradesantní brigáda, obrněný vlak Štefánik, jednotky 3. taktické skupiny a partyzáni. Povstalcům se tím podařilo stabilizovat frontu na linii Dobrá Niva – Sása – Pliešovce. Úderná skupina Schill byla přinucena přejít do obrany, ale jeden z jejich praporů stačil ještě obsadit Senohrad, který leží východně od Krupiny. Hlavní síly 18. divize SS mezitím odpoledne 20. října dobyly Revúcu a během nočního útoku i Muráň. V ostatních úsecích se obránci udrželi, ale jejich postavení byla ohrožována neustálým postupem 18. divize SS, která se obsazením Muráně dostala do týlu 2. taktické skupiny. Dne 21. října tato divize bojovala s obrněným vlakem Masaryk, obsadila Červenú Skalu a Telgárt, obrátila se na západ a postupovala k Rimavské Bani a Tisovci.

( Mapka Slovenska a situace během SNP )

Dne 22. října zahájil postup doposud vyčkávající levý proud 18. divize SS a zaútočil ve směru od Lučence na Zvolen. Slabá obranná postavení 3. taktické skupiny u Tomašovců byla snadno překonána. Němci hladce postoupili až k Podkriváni a obsadili Pliešovce a Sásu. Tím, že neustále měnili směr svého útoku, se Němci snažili zmást obránce a dezorganizovat jejich činnost. To se jim nakonec podařilo. Další útok podnikla divize Tatra, ale byla zastavena na dobře připravených obranných postaveních. Stejně tak byla odražena i brigáda Dirlewanger na Bielom Potoku a v údolí Necpal. I úderná skupina Wittenmaeyr byla zastavena u Kráľové Lehoty. Ačkoliv se německým jednotkám dosud nepodařilo prolomit obranu na žádné z těchto front, jejich stálý tlak zabránil obráncům přesunout síly na jih, kde probíhal hlavní německý útok.

Generál Viest svolal na 22. října poradu svého štábu s veliteli všech taktických skupin. Porada rozhodla přemístit pět taktických skupin ( 1., 2., 4., 5. a 6. ) na přístupy k Nízkým Tatrám a k Velké Fatře a 3. taktickou skupinu s jednotkami letectva do Slovenského Rudohoria, aby se zabránilo úplnému zničení armády. Partyzáni měli ve stejnou dobu přejít k partyzánskému způsobu boje v německém týlu a snažit se narušovat německou dopravu a zásobování. Příští dva dny proběhly celkem v klidu. Obránci se domnívali, že německé jednotky byly předcházejícími boji oslabeny a přinuceny zastavit ofenzivní akce a proto odložili reorganizaci své obrany. Zdánlivý klid byl přerušen 25. října, kdy prapor brigády Dirlewanger vytlačil partyzány z údolí Necpal a dobyl důležitou výšinu Ploska, což mu otevřelo cestu na Banskou Bystricu. Další její prapor postoupil za Biely Potok. Úderná skupina Wittenmayer dobyla Malužinou a kontrolovala tak trať Ružomberok – Poprad.

( Ústup zbytků povstaleckých jednotek k Donovalům )

Nejhorší situace však stále panovala v jižním sektoru, kde se hlavním silám 18. divize SS podařilo prolomit obranu povstalců a obsadit Brezno. Tím se otevřelo údolí Hronu a přímá cesta na Banskou Bystricu. Povstalci plánovali obranu Bánské Bystrice, ale museli bez boje vyklidit Zvolen, protože neměli dostatek záloh na posílení jeho obrany. Dne 25. října se letiště Zolná a Tri Duby dostala do dosahu palby německého dělostřelectva.            1. stíhací pluk proto musel rychle evakuovat svá letadla a Luftwaffe tak opět získala ničím nerušenou nadvládu ve vzduchu. Dne 26. října se německé jednotky stahovaly na Banskou Bystricu od Zvolena i od Brezna. Divize Tatra prolomila obranu povstalců, obsadila Kordíky a postupovala také na Banskou Bystricu. Brigáda Dirlewanger dobyla Liptovskou osadu a Vyšnou Revúcu, zatímco úderná skupina Wittenmayer obsadila Čertovicu.

Velitelství 1. československé armády se 26. října přesunulo do Donoval a Bánská Bystrica byla vyklizena bez boje. Dne 27. října vstoupily do města jako první jednotky úderné skupiny Schill ( 12 stíhačů tanků Hetzer a 7 obrněných transportérů SdKfz 251 se ženijní rotou ), které následovaly jednotky 18. divize SS Horst Wessel. Generál Viest vydal svůj poslední rozkaz 1. československé armádě 28. října v 04:00. Přijal porážku armády jako organizovaného celku a vyzval všechny vojáky, aby odešli do hor a pokračovali v partyzánské válce. Jeho velitelství v té době už nemělo styk se všemi jednotkami a tak byly konečné dispozice ponechány na vůli jednotlivých velitelů.

( Zbytky zničené povstalecké kolony u Donoval )

Partyzáni se snažili kontaktovat ustupující jednotky a získat co nejvíce vojáků do svých skupin, ale většina mužstva pravděpodobně odešla domů. Je třeba zdůraznit, že jak z taktického, tak i ze zásobovacího hlediska nebylo možné začlenit dalších téměř 60 000 mužů bez munice a zásob do celkem malého prostoru, i kdyby byla celá armáda přešla k partyzánům. Němci začali hned 29. října s operacemi, které měly za cíl zlikvidovat jak partyzány, tak zbytky armády jako další vojenskou hrozbu. Jejich jednotky zajaly díky zradě 3. listopadu v Pohronskom Bukovci generály Viesta a Goliána. Oba byli převezeni nejprve do Bratislavy a pak do Berlína, kde byly jako zrádci popraveni, i když generál Viest byl zřejmě popraven v koncentračním táboře Flossenbürg. S nimi byli zlikvidováni i generálové Imrich Jurech a Augustín Malár, plukovníci Souhrada a Peknik a major Krátky. V horách Němci zajali patnáct členů americké vojenské mise a dopisovatele Mortona a Nováka z agentury Associated Press. Celá tato skupina nakonec zahynula v koncentračním táboře Mauthausen.

Jednotky, které ustoupily do hor, byly z dalších bojů vyřazeny, protože měly málo zbraní, munice a potravin a navíc nebyly vybaveny zimním oblečením. Němci hlídali vesnice v údolí, které jediné mohly zásobovat tyto skupiny potravinami a tak je prakticky vyhladověli. Jejich jednotky navíc stále pročesávaly hory a nutily partyzány k neustálým přesunům, což bylo v horách v zimních podmínkách neobyčejně únavné. Mnoho partyzánů a bývalých vojáků armády zahynulo hladem a vyčerpáním. Až na jaře 1945, když se fronta přiblížila, mohli partyzáni obnovit ofenzívu a nakonec se spojit s postupující Rudou armádou. Podle současných německých pramenů ztratili povstalci přibližně 4 000 padlých a 15 000 zajatých.

( Zbytky techniky a výzbroje povstalců v Donovalech po potlačení povstání )

Po porážce povstání zřídili Němci Einsatzgruppe H se sídlem v Bratislavě pod velením Oberstturmbannführera J. Witiskyho. Skupina byla kombinací jednotek Sicherheitdienstu a Sicherheitspolizei a jejím úkolem bylo pacifikovat Slovensko. Sestávala z Einsatzkommanda ( EK ), Sonderkommanda ( SK ) a Kommanda zu besondere Vervendung ( KzbV – Komanda pro zvláštní účely ) s velitelstvími v Bratislavě ( KzbV 29 ), Nitře     ( KzbV 15 ), Ružomberoku ( SK 7 ), Trenčíně ( EK 7 ), Bánské Bystrice ( EK 14 ) a v Prešově ( KzbV 27 ) a z menších jednotek v dalších třiceti pěti městech. Tyto jednotky měly celkem mezi 500 až 800 muži a úzce spolupracovaly s Hlinkovou gardou.

Závěrečné měsíce

Část jednotek 1. československé armády ustoupila po potlačení SNP do hor a připojila se k partyzánům, část byla zajata a část se nenápadně vytratila do civilu. Německo obsadilo zbytek Slovenska a slovenská vláda se zoufale snažila obnovit kontrolu nad státními záležitostmi. Německé vrchní velení soustředilo ke konci roku 1944 silné jednotky k obraně východního Pruska a Maďarska. Východoslovenský výběžek byl obsazen jen slabšími jednotkami Wehrmachtu, protože tamní hornatý terén nedovoloval rozsáhlé ofenzivní akce a byl výhodný pro obranu. Tento výběžek však na druhé straně tvořil přirozený čep, na kterém závisela celá německá obrana na východní frontě. Z toho důvodu Němci nepočítali s vyklizením Slovenska ani v roce 1945. Úsek mezi Košicemi a polským Jaslem byl bráněn 1. tankovou armádou, které velel generál Gotthard Heinrici a maďarskou 1. armádou. Jihovýchodní slovenskou hranici od Košic k Hronu bránila 8. polní armáda. Slovenská vláda byla po povstání reorganizována a její nespolehlivý členové odstraněni. Nový ministr národní obrany Haššík začal organizovat Domobranu a polní jednotky Hlinkovy gardy převzaly úkoly policie a četnictva. Pohotovostní oddíly Hlinkovy gardy byly organizovány na základě rozkazu hlavního velitele HG z 21. 9. 1944.

( Němečtí vojáci po potlačení povstání likvidují partyzánské skupiny )

Prezident Tiso poslal z Bánské Bystrice telegram Adolfu Hitlerovi, ve kterém mu děkoval za pomoc prokázanou při potlačení povstání. V lednu 1945 nařídil také novou mobilizaci záloh až do ročníku 1944 a nabádal Domobranu k boji proti sovětské armádě. Po lednové mobilizaci měla Domobrana celkem 41 533 mužů, ale z tohoto počtu bylo jen 26 633 mužů na slovenském území a více než dvě třetiny z nich nebyly ozbrojeny a byly využívány pouze ke stavbě opevnění. Morálka jednotek Domobrany byla velice nízká a většina mužstva se zajímala jen o návrat ke svým rodinám. Konečná porážka Německa a jeho spojenců byla nevyhnutelná. Dne 15. března 1945 se v Trenčíně konala tajná schůzka několika vysokých důstojníků Domobrany, Hlinkovy gardy a policie. Svolal ji ministr národní obrany Haššík a měla za úkol zhodnotit stav jednotlivých jednotek a možnosti jejich použití. Počet vojáků oddaných bratislavské vládě byl odhadován na 2 000 mužů. Porada měla rozhodnout, zda tito vojáci mají bránit Trenčín, demobilizovat nebo ustoupit s německými vojsky na Moravu.

Plukovník Sisovský poukázal na to, že veškeré spojení s Bratislavou je přerušeno a požádal o přečtení poslední direktivy ministerstva národní obrany. Ministerstvo v ní nařizovalo, aby veškerá výzbroj a zásoby z vojenských skladů byly vydány vojákům a gardistům a to i s peněžní hotovostí v pokladnách jednotek. Nadbytečné zásoby měly být vydány civilnímu obyvatelstvu. Dr. Tiso s některými členy své vlády a předsedou národního shromáždění opustil 3. dubna 1945 Bratislavu. Pod ochranou generála Höfleho se skupina odebrala do Holiče a později do Rakouska. Dr. Tiso ještě na konci dubna přednesl projev v rozhlasu, ve kterém nabádal k zachování slovenského státu. V květnu se skrýval v kapucínském klášteře v Altöttingenu, kde byl vypátrán a 6. června 1945 zatčen americkou CIC. Americké úřady ho vrátily Československu. Rudá armáda obsadila během dubna většinu slovenského území a postupovala na Moravu. Zbytky slovenské armády se vytratily. Některé polní jednotky Hlinkovy gardy ustoupily s německými jednotkami na Moravu a dokonce i do Čech, kde byly nakonec zajaty postupujícími sovětskými a československými jednotkami