Organizace sovětského letectva – Druhá světová válka – druhasvetova.com

 

Organizace sovětského letectva

První měsíce 2. světové války ukázaly sovětskému velení, že VVS zaostávají za svým nepřítelem jak v otázce výzbroje, tak výcviku či zkušeností. Problém ale tkvěl též v nepružné organizaci dostupných sil, které až ostudně často bojovaly zcela neefektivním způsobem. Rok 1942 však měl celé sovětské trápení razantně změnit. Na počátku operace Barbarossa podléhaly letecké jednotky jednotlivým armádám, což teoreticky zajišťovalo dobrou koordinaci s pozemními silami. Na druhou stranu však letectvo ztrácelo svou flexibilitu i samostatnost. Pod vlivem nepříznivých okolností a po vyhodnocení zkušeností ze strašlivého debaklu prvních týdnů a měsíců války pak Sovětský svaz přistoupil k nutné reorganizaci. Zmobilizované hospodářství navíc začalo chrlit ohromné množství letounů, o jejich zařazení do bojových jednotek musel rozhodnout kvalitní plán.

V době německé invaze sestávaly pluky sovětského letectva ze tří letek, jež dávaly dohromady asi 40 letounů. Letky se dělily na roje, základní taktické jednotky o třech a někdy i čtyřech strojích. Ze tří pluků a čtyř záložních letadel se složila letecká divize, která teoreticky disponovala 124 stroji. Silou tedy odpovídala německé eskadře ( Geschwader ), která se obdobně dělila na tři skupiny ( Gruppen ) po 40 letadlech a čtveřici štábních letounů ( Stab ). Dvě až tři sovětské divize pak dohromady tvořily letecký sbor o 250 až 375 strojích. Sbory teoreticky představovaly mohutnou údernou sílu. V praxi však počet letuschopných strojů většinou zdaleka nedosahoval tabulkových hodnot. Jeden letecký sbor zpravidla náležel k jedné pozemní armádě.

Stíhači v boji.jpg

( Pohled z přídě sovětského bombardéru na stíhací doprovod, jenž se právě vrhá na nepřítele )

Duší razantní změny sovětských vzdušných sil se stal velmi schopný generál Alexandr Novikov. Ten se obklopil týmem schopných důstojníků. Generál Nikitin řídil výcvik nových posádek, generál Žuravlev se stal náčelníkem štábu velení leteckých operací a konečně generál Falalejev se ujal funkce operačního důstojníka. Novikovův tým se s chutí vrhl do práce. Reformy se dotkly taktiky stíhacího boje, výcviku posádek, doplňování jednotek, letištních zařízení i pomocných technických služeb. Poměrně kuriózní název neslo tzv. zjednodušovací oddělení, které však odvádělo cenné služby při odstraňování byrokratických zádrhelů, duplicit a jiných nesmyslů osudově zatěžujících systém.

Na místo leteckých sborů nastoupily větší letecké armády obsahující pět a více leteckých divizí. Ve velitelské struktuře nyní podléhaly přímo velení jednotlivých frontů. Generálové tak nyní mohli lépe a hlavně ve větším měřítku koordinovat součinnost mezi pozemními a vzdušnými jednotkami. Letecké armády již tvořily doopravdy všestranný bojový svazek. Obsahovaly stíhací, bombardovací, bitevní, průzkumné i přepravní jednotky. Kurýrní pluky zůstaly mimo novou strukturu a stále podléhaly jednotlivým armádám, jež původně disponovaly 900 až 1 000 letadly. V letech 1944 – 1945 se průměrná síla leteckých armád zvýšila na 1 500 strojů. V rámci koncentrace vzdušných sil u gigantických závěrečných ofenzivních operací pak vzrostly početní stavy až ke 3 000 letounů. První letecká armáda se zformovala v květnu 1942. Velitelství ji přidělilo k Západnímu frontu. Zpočátku pod ni spadaly pouze dvě smíšené letecké divize. Každá z nich disponovala dvěma stíhacími pluky, plukem bitevního letectva, eskadrou dálkového průzkumu, spojovací eskadrou a konečně plukem nočních bombardérů. V průběhu dalších dvou let se ale síla armády rozrostla až na třináct leteckých divizí.

Stíhači před akcí.jpg

( Piloti, příslušníci protivzdušné obrany ve chvilce volna )

Sovětský svaz zformoval za 2. světové války plných 18 leteckých armád. Samostatnou složkou letectva se pak staly stíhací pluky protivzdušné obrany. V rámci celkové reorganizace se roku 1942 sdružilo 40 stíhacích pluků do Stíhací armády protivzdušné obrany, která ke konci války disponovala téměř stovkou stíhacích pluků. Hlavní stan si dále ponechal pod svou přímou kontrolou rezervní letecké sbory. Tyto formace se skládaly ze silných divizí ( každá až se 170 stroji ). Na začátku roku 1943 se v rezervách nacházelo plných 43% sovětských bojových letadel, což plně odpovídalo doktríně držení silných záloh ( kterou Rudá armáda praktikovala u i jiných druhů zbraní, například u tankových jednotek ). Z rezervních jednotek se také doplňovaly prořídlé frontové formace. Čerství piloti většinou putovali právě do záložních sborů, kde prohlubovali svůj výcvik předtím, než se vrhli do žáru bitvy.

SSSR měl na konci první válečné zimy jen mizivý počet bojeschopných středních bombardérů. Pokusy o útoky na německé území tak měly spíše propagační charakter. Dodávky amerických středních bombardérů A – 20 a B – 25 v rámci Smlouvy o půjčce a pronájmu a také přísun nově vyrobených Iljušinů Il – 4 však umožnily sovětské dálkové letectvo značně posílit. Nasazení bombardovacích jednotek však po celou dobu války rozdělovalo velitelské štáby na dva tábory. Některým důstojníkům se totiž nelíbil odklon části zdrojů do výroby strategických bombardérů, což nerespektovalo striktní názor, že vzdušné síly se musí soustředit výhradně na podporu pozemních vojsk. V březnu 1942 Sověti zformovali nové dálkové bombardovací letectvo. Zpočátku disponovalo sedmi bombardovacími divizemi, jednou přepravní divizí a rezervní brigádou. O rok později se mu dostalo posil v podobě osmi bombardovacích sborů ( každý se dvěma divizemi ). V prosinci 1944 se pak tyto jednotky zformovaly do 18. letecké armády, jež provedla na konci války dokonce několik masových náletů ve stylu západních Spojenců.

 

 
© 2008 - druhasvetova.com      Design by Jakub M.      o tomto webu \ kontakt     
Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním webu vyjadřujete souhlas.
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.