Organizace Rudé armády – Druhá světová válka – druhasvetova.com

 

Organizace Rudé armády

Střelecké jednotky

Při vypuknutí války se Rudá armáda skládala z pěti hlavních složek: pozemního vojska, válečného námořnictva, vojenského letectva, vojska protivzdušné obrany a týlu. Největší složkou bylo jednoznačně pozemní vojsko dosahující 79,3%, vojenské letectvo představovalo 11,5% a válečné námořnictvo pouhých 5,8%. Pozemní vojsko bylo rozčleněno na pět hlavních zbraní a mnoho technických a podpůrných složek. Hlavními zbraněmi bylo střelecké vojsko, tankové vojsko, dělostřelectvo, jezdectvo a výsadkové vojsko. Pomocnými zbraněmi bylo železniční, automobilové, ženijní, spojovací a protichemické vojsko. Sověti nazývali pěchotu střeleckým vojskem podle staré ruské tradice, kde střelec představoval na rozdíl od pouhé pěchoty elitu. Střelecké vojsko bylo během války největší samostatnou složkou Rudé armády a představovalo 75% vojáků pozemního vojska. Na začátku války měla Rudé armáda 303 divizí, ze kterých bylo 88 v procesu výstavby a nebylo ještě v bojové pohotovosti. V rámci střeleckého vojska existovaly čtyři druhy divizí. Střelecké divize ( 178 ) , horské střelecké divize ( 18 ), motorizované divize ( 31 ) a motostřelecké divize ( 2 ).

V létě roku 1941 byla po debaklu ve Finsku střelecká divize ve stavu reorganizace. Na základě nových tabulek počtů z dubna 1941 střelecká divize čítala 14 483 mužů a tvořily ji tři střelecké pluky. Palebná podpora byla zajišťována dvěma střeleckými pluky, protitankovým a protiletadlovým oddílem. Tanková podpora byla skromná, pouze 16 lehkých tanků, protože většina tanků byla začleněna do nově vytvořených mechanizovaných sborů. Červnová invaze roku 1941 zastihla Rudou armádu uprostřed reorganizace a větší část střeleckých formací byla organizována podle starých tabulek. Boje v létě roku 1941 byly příliš náročné, celkem bylo ztraceno 100 střeleckých divizí. Válka vedla k okamžitému povolání všech mužů ve věku 23 – 36 let, muži ve věku 18 – 22 let byli povoláni již při vypuknutí války. V červenci 1941 bylo v ozbrojených silách 5,3 milionů vojáků. Rudá armáda byla roku 1941 především slovanská. Tvořili ji převážně Rusové, Ukrajinci a Bělorusové. Příliš nepovolávala muže ze střední Asie, Kavkazu ani Dálného východu i přesto, že neslovanské menšiny představovaly více než čtvrtinu sovětské populace. Problém byl především v začleňování jinak než rusky mluvících skupin do armády. Výjimkou byly horské střelecké a jezdecké divize, které běžně verbovaly Gruzínce a ostatní obyvatele Kavkazu. Politika povolávání mužů do armády se v průběhu války měnila.

( Sovětští pěšáci odpočívají před dalším bojem )

Představu o ohromných ztrátách, které Rudá armáda utrpěla během tohoto období, si lze vytvořit podle skutečnosti, že Sověti vytvořili 400 nových divizí mezi létem a prosincem roku 1941, avšak na konci tohoto období měli pouze 80 divizí připravených do boje proti Němcům. Bylo zrušeno celkem 124 střeleckých divizí kvůli těžkým ztrátám a byly vybudovány některé nové formace na zbývajících chatrných základech starých divizí, někdy pouze s několika sty přeživšími. Ohromné množství padlých na straně Rudé armády v létě 1941 vedlo k zásadní reorganizaci střeleckých divizí. Motorizované divize, které měly doplnit tankové divize v rámci mechanizovaných sborů, nebyly nikdy zcela vytvořeny. Mnohé byly zrušeny a hrstka těch, které přežily do prosince 1941, byla motorizována pouze v názvu. Většinou byly zcela oslabeny. Jedna z nich, 1. moskevská motostřelecká divize, se udržela ve službě dlouho díky svým skvělým výkonům. Střelecké divize byly předmětem reorganizace v červenci 1941 především z důvodu ztrát ve výzbroji při bojích v obklíčení. Naléhavá potřeba formací vedla k oslabení jejich síly. Od začátku války do prosince 1941 bylo vytvořeno 286 nových střeleckých divizí. Divizní početní stav klesl ze 14 483 na 10 859 mužů. Největší snížení se týkalo dělostřelectva, což podstatně zasáhlo palebnou sílu. Ve skutečnosti nebyly sovětské střelecké divize přebudovány na úroveň před válkou na základě dostupné dělostřelecké podpory, o kterou se opíraly namísto minometů, do zimy 1944 – 1945. Kvalita sovětské pěchoty klesala velice rychle, výcvik byl minimální. Z 286 nových divizí se 24 divizí skládalo jen z postarších civilních dobrovolníků s ručními zbraněmi. Dalších 22 divizí bylo zformováno z jednotek ostatních druhů zbraní a služeb, často bez pěchotního výcviku. Nicméně splňovaly svůj účel. V zimě 1941 – 1942 byla fronta stabilizována a Němci byli zahnáni na ústup od bran Moskvy.

Slovanské etnické skupiny utrpěly v letech 1941 – 1942 největší ztráty na životech. Německá okupace západní části Sovětského svazu navíc zasáhla větší část Ukrajiny a většinu Běloruska. Sověti proto museli intenzivně povolávat muže z etnických menšin na Kavkazu, ve střední Asii a na Dálném východě. Během války Rudá armáda zformovala minimálně 42 národních divizí a více než 20 národních brigád skládajících se z Litevců, Uzbeků, Arménů a ostatních etnických skupin, které byly řízeny většinou důstojníky ruské národnosti. Baltské jednotky sloužily politickým a zároveň vojenským účelům s určením předvést místní přijetí sovětské role po záboru Pobaltí v roce 1940. V Zakavkazsku byly důvody původně vojenské, kvůli bojům v regionu v roce 1942. Podrobnosti o těchto národních divizích jsou nejasné, některé byly běžné střelecké divize, které vznikaly v jednotlivých regionech, zatímco ostatní byly specificky označovány za etnické formace. Divize vzniklé v této oblasti zahrnovaly čtyři ázerbájdžánské, pět arménských, osm gruzínských a několik smíšených střeleckých divizí. Ve střední Asii vedla tradice kozáckého jezdectva k formování spíše jezdeckých divizí než pěchoty. To zahrnovalo pět uzbeckých, tři tádžické, tři kirgizské, dvě turkmenské, dvanáct kazažských, dvě kalmycké, dvě baškirské, jednu čečensko – ingušskou a jednu kabardinsko – balkarašskou jezdeckou divizi.

( Sovětští vojáci v ruinách Berlína vyzbrojení mimo jiné těžkým kulometem Maxim vz. 1910 na jeho typické kolové lafetě )

Rudá armáda zvýšila také nábor ruských žen. Ženy byly již tradičně povolávány jako lékařky a zdravotnice a zaujímaly především nebojové pozice v týlu. Avšak situace se natolik zhoršovala, že byly ženy nakonec posílány i na bojiště. Byly využívány v jednotkách protiletadlové obrany a existují proslulé případy tří leteckých pluků s ženskými posádkami. Přestože nebyly ženy běžně povolávány do standardních střeleckých jednotek, sloužily také jako odstřelovačky. V posledním roce války byly řady tankistů tak prořídlé, že ženy pracující v továrnách na výrobu tanků, které dokázaly tanky řídit a opravovat, byly povolávány jako řidičky tanků. Mnohé byly natolik schopné, že povýšily na velitele tanku. Celkem 76 sovětských žen bylo vyznamenáno nejvyšším sovětským vyznamenáním, titulem Hrdina Sovětského svazu. Třetina z nich patřila k letectvu ( 27 ) a třetina mezi partyzány nebo odbojáře ( 21 ). Také 8 žen odstřelovaček, 2 průzkumnice, 1 tankistka a 12 zdravotnic získalo toto vyznamenání, mnohé z nich posmrtně. Koncem války tvořily ženy 10% početního stavu Rudé armády, především šlo o Rusky. Sověti také v roce 1943 zformovali několik spojeneckých vojenských jednotek. Největší z nich byla Polská lidová armáda ( LWP ), která zahrnovala především bývalé válečné zajatce a vyhnance. LWP se v letech 1944 – 1945 značně rozrůstala, když bylo Polsko osvobozováno z německé okupace. Například během bojů v Berlíně představovaly polské jednotky téměř desetinu nasazených vojsk. Vznikly také československé a jugoslávské jednotky, ale ty byly příliš malé vzhledem k nedostatku mužů. Po sovětské okupaci Rumunska a Bulharska se jejich armády připojily k Rudé armádě, ponechaly si však původní výzbroj a organizaci.

Jezdectvo Rudé armády

Rudá armáda vyžívala jezdectvo během 2. světové války mnohem častěji než jiné armády. Sovětské jezdectvo bylo po roce 1939 značně omezeno. Mnohé staré jezdecké divize tvořily základ nových tankových divizí. Část jezdectva však byla zachována díky své význačné roli v občanské válce v letech 1917 – 1921 a díky osobnímu postoji mnoha představitelů vojenského velení, například maršála Buďonného a Klementa Vorošilova. Na počátku války existovalo devět jezdeckých a čtyři horské jezdecké divize. Během letních bojů nezastávaly významnou úlohu a v srpnu 1941 bylo jejich uspořádání co do velikosti výrazně zredukováno z teoretického počtu 9 240 mužů na nové lehké jezdecké divize pouze se 3 000 muži. Zvýšil se tedy počet jezdeckých divizí. Ke konci roku 1941 dosáhl jejich počet 82. Avšak tyto formace byly natolik malé, že odpovídaly brigádám. Běžně byly soustřeďovány do sborů se dvěma nebo třemi divizemi a tyto sbory se co do síly podobaly skutečným divizím.

( Sovětská jízdní jednotka, dobře vybavená na ruskou zimu )

Náhlý nárůst jezdectva byl důsledkem závažných nedostatků Rudé armády v oblasti moderních rychlých sil. Jezdectvo bylo původně využíváno jako hipomobilní pěchota a k průzkumným operacím. V divokém ruském terénu a kvůli špatným povětrnostním podmínkám bylo jezdectvo mobilnější než motorizované jednotky s obrněnými transportéry. Ve skutečnosti Sověti úspěšně využívali jezdecké jednotky společně s tankovými v rámci nezvyklých mobilních útočných skupin. Po zkušenostech ze zimy 1941 – 1942 dokonce i Němci formovali jednotky jezdectva pro podmínky východní fronty. Rok 1942 představoval rozkvět jezdectva Rudé armády. Zčásti to bylo ovlivněno tím, že pocházelo z jižních oblastí, kde roku 1942 probíhala většina bojů. Mnoho národních jezdeckých divizí bylo formováno ve střední Asii. Sovětské jezdectvo upadalo kvůli revilitalizaci sovětských tankových formací, které přejímaly mobilní akce, v létě roku 1942. V létě roku 1943 bylo jezdectvo uspořádáno do 27 divizí a sloužilo až do konce války. Během operace Bagration v Bělorusku v létě roku 1944 došlo ke sloučení 3. gardového mechanizovaného sboru s 3. gardovým jezdeckým sborem a vznikla tak Jezdecko – mechanizovaná skupina, která sloužila velice úspěšně v zalesněných oblastech západního Sovětského svazu. Jedna z nejproslulejších operací jezdectva proběhla v srpnu 1945, kdy Jezdecko – mechanizovaná skupina generálplukovníka Issy A. Plijeva bojovala v krátké válce s Japonskem v Mandžusku.

Tankové a mechanizované vojsko

Ačkoliv tankové a mechanizované vojsko Rudé armády představovalo pouze desetinu pozemních sil, mělo nepoměrný vliv na konečné vítězství. Mechanizované sbory byly v roce 1941 velice rozsáhlé. Bylo jich 29, každý se dvěma tankovými a jednou motorizovanou divizí. Byly mnohem větší než německé motorizované sbory. Němci měli ve skutečnosti pouze přibližně 3 500 tanků oproti 28 000 sovětských tanků a obrněných vozidel. Avšak sovětské mechanizované sbory byly v roce 1941 pouze na papíře. V prosinci 1941 měli Sověti přibližně pouhých 2 000 zbývajících tanků, které měli čelit Němcům. Sovětské tankové síly v roce 1941 tvořily především lehké tanky T – 26 a tanky řady BT. Tyto tanky byly často nepřiměřeně podceňovány, ve skutečnosti měly vhodnou konstrukci, trochu slabší pancéřování, ale byly dobře vyzbrojené kanony ráže 45 mm. Určitě byly lepší než německé PzKpfw II, které představovaly významnou část německé Panzerwaffe ( tankové zbraně ). Jejich hlavní problém nespočíval v konstrukci, ale v poruchovosti. Rozsáhlé hromadění sil Rudé armády ve 30. letech v sobě odráželo posedlost množstvím. Sovětské továrny chrlily ohromná množství tanků a obrněných vozidel. Avšak mnoho jich bylo vadných a továrny většinou ignorovaly problémy ohledně náhradních dílů. To vedlo k tomu, že se v roce 1941 44% tanků porouchalo a vyžadovalo běžnou opravu a 26% tanků potřebovalo generální opravu. Jak sovětské tankové jednotky ustupovaly, nechávaly za sebou záplavu porouchaných vozidel.

( Kolona sovětských lehkých tanků T – 26 )

Sovětská tanková síla byla v procesu přestavby na skvělou strukturu nové generace, včetně středního tanku T – 34 a těžkého tanku KV. Tank T – 34 měl revoluční konstrukci a představoval hlavní pokrok v tankové technologii. Tanky T – 34 a KV Němce v roce 1941 skutečně zaskočily, avšak neměly zásadní vliv na průběh bojů a to z několika důvodů. Obě vozidla byla příliš nová a měla mnoho technických problémů. Byla vyráběna ve spěchu a vykazovala mechanické problémy s motory a převodovkami, které vedly k rozsáhlým poruchám, a byla k dispozici v malých počtech. Dále byla taktika Sovětů nedomyšlená, především když čelili zkušeným tankovým silám, jako byla německá Panzerwaffe. Na konci léta 1941 Rudá armáda zrušila všechny velké tankové formace, zrušila mechanizované sbory a rozpustila většinu zbývajících tankových divizí. Sovětští velitelé neměli zkušenosti, dovednosti ani výzbroj, aby mohli velet těmto ohromným jednotkám. Kromě toho se vrátili zpět k základu. Novými formacemi byly tankové brigády, zhruba rovnocenné se západním tankovým praporem, doplněné motostřeleckou rotou. V létě roku 1942 získali Sověti dostatek zkušeností ve využívaní tankových jednotek, aby mohli opět začít formovat velká tanková uskupení. Nové tankové a mechanizované sbory byly sbory pouze v názvu. Podle západních norem šlo o divize.

Poprvé byly nové formace využity v létě roku 1942 a nedopadlo to nejlépe. Několik tankových sborů bylo prakticky zničeno zkušenými německými tankisty. Avšak Sověti získali zkušenosti ve vedení těchto nových jednotek a v zimě roku 1942 bylo nakonec jezdectvo nahrazeno tankovými a mechanizovanými sbory, které byly rychlejší a mobilnější. Výsledky tankových a mechanizovaných sborů během krutých zimních bojů v lednu 1943 u Stalingradu dokázaly, že sovětské tankové vojsko dosáhlo zralosti. Nedostatky tanků T – 34 byly nakonec odstraněny a začala se osvědčovat velice způsobilá konstrukce. Tank KV byl v mnoha ohledech velkým zklamáním. Ačkoli byl velmi dobře vyzbrojen, jeho mobilita nebyla dobrá. Sovětské tankové prapory byly na začátku roku 1942 smíšené, zahrnovaly rotu s tanky KV, rotu s tanky T – 34 a rotu s lehkými tanky. Toto uspořádání se ukázalo jako nepraktické a v průběhu roku Sověti postupně vytvořili homogenní tankové prapory vyzbrojené pouze tanky typu T – 34. Těžké tanky KV byly zařazeny do samostatných tankových pluků určených k podpoře pěchoty, protože pro svou malou rychlost nebyly vhodné pro využití ve formacích tanků T – 34.

( Sovětský těžký tank KV – 1 , byl dobře pancéřovaný i vyzbrojený a německé jednotky v roce 1941 nepříjemně zaskočil )

Sovětské taktické nedokonalosti pramenily ze dvou hlavních problémových oblastí. Výcviku a konstrukce vozidel. Sovětský tankový výcvik, stejně jako většina sovětského výcviku během války, byl omezený kvůli ohromnému nedostatku instruktorů. Průměrný tankista Rudé armády prošel podstatně kratším výcvikem než tankista německý. Například Němci byli velice kritičtí vůči výcviku sovětských řidičů. Sovětské tanky většinou jezdily po úpatí kopců nebo podél daných cest, protože jízda tak byla snazší. Sověti nevyužívali terénu, aby schovali svá vozidla před nepřátelskou palbou. Důležité byly také nedostatky v konstrukci sovětských tanků. Sovětské tanky se během války zaměřovaly na tři hlavní věci. Pancéřování, průchodnost a palebnou sílu. Většinou byly na stejné úrovni jako tanky německé, pokud šlo o tato kritéria. Jejich hlavní nedostatky spočívaly ve složení posádky. Na začátku války měly posádky tanků T – 34 a KV zastaralé uspořádání, kdy velitel tanku současně nabíjel dělo. To ho odvádělo od jeho hlavního úkolu zaměřování cílů a nasměrování tanku. Německé tanky měly tříčlenné střelecké posádky, ve kterých velitel pouze velel. Sovětské tanky také doplácely na absolutně nevhodná stanoviště velitelů. Němečtí velitelé tanků obecně operovali s hlavami venku, kde sledovali horizont. Sovětské tanky byly na něco takového nedostatečně uzpůsobeny a u prvních verzí T – 34 a KV bylo zcela nemožné, aby velitel operoval takovým způsobem.

To, že Sověti uznali tyto nedostatky, je evidentní na tancích, které se začaly objevovat v roce 1944, jako například T – 34/85 a IS – 2. Sověti však pokračovali i s výrobou nevhodných malých tanků T – 60 a T – 70 až do roku 1943, většinou proto, že automobilové závody, které je vyráběly, neměly kapacity na výrobu větších vozidel T – 34. V roce 1943 přešly na útočné dělo SU – 76, které se stalo podpůrným prostředkem pěchoty. Tažení v létě 1943 zaznamenalo nejrozsáhlejší tankovou bitvu za celou válku v oblasti kurského výběžku. Na taktické úrovni se měly sovětské tankové jednotky od Němců stále co učit, ale na operační úrovni byli sovětští velitelé velice zkušení ve využívání rychlých sil a Němci nakonec přišli na východní frontě o strategickou iniciativu. V roce 1943 se poměry v kvalitě mezi Sověty a Němci rapidně změnily. Německý výcvik začal v porovnání se sovětskou úrovní upadat.

( Častý obrázek, hlavně z prvních fází operace Barbarossa v červnu 1941, němečtí vojáci si prohlížejí opuštěné sovětské tanky řady BT )

Němci, kteří v roce 1943 přijali nové střední tanky PzKpfw V Panther za hlavní, přinutili Sověty, aby v letech 1944 – 1945 změnili uspořádání svého tankového programu. Sověti začali být velice nespokojení s těžkými tanky kvůli problémům s tanky KV. Odpovědí na tuto situaci byl tank IS – 2. Sověti ho nazývali těžkým tankem, ale ve skutečnosti patřil do stejné hmotnostní kategorie jako německý Panther. Po roce 1943 tvořil velkou část sovětských tankových sil nový, lépe vyzbrojený tank T – 34/85. Ale těžká obrněná vozidla jako IS – 2 a jeho samohybné kanony ISU – 122 a ISU – 152 tvořily větší část tankových sil Rudé armády, než kdy předtím.

Výsadkové vojsko

Rudá armáda byla první evropskou armádou, která vytvořila výsadkové vojsko velkého rozsahu. Sovětští výsadkáři byli nasazeni ve válce s Finskem a během okupace rumunské Besarábie v roce 1940. Na počátku války v roce 1941 měli Sověti pět výsadkových sborů v evropské části SSSR a jednu výsadkovou brigádu na Dálném východě. Sovětské výsadkové operace v průběhu 2. světové války byly komplikovány nedostatkem dopravních letounů. Německé vojenské letectvo v létě 1941 zničilo většinu těžkých dopravních letounů TB – 3 a výsadkové jednotky musely využívat dopravní letouny Aeroflotu. V důsledku toho byli výsadkáři využíváni především jako elitní pěchota během bojů v roce 1941.

První větší výsadkové operace začaly v lednu 1942, ale počasí a nedostatek letadel je odsoudil k nezdaru. Největší z těchto operací byl pokus o nasazení 4. výsadkového sboru v oblasti Vjazmy. Byl to naprostý nezdar. Pro přepravu všech výsadkářů najednou by bylo zapotřebí 600 letounů, avšak k dispozici jich bylo pouze 22. Vysazení bylo zahájeno 27. ledna a 23. února ještě nebylo dokončeno a to za velice krutých zimních podmínek. Vojáci byli rozprášeni a nakonec se museli v oddělených skupinách probojovávat cestu zpět k sovětským liniím až do června 1942. Důsledkem tohoto nezdaru byla nejprve přeměna ostatních výsadkových sborů na gardové střelecké divize a výstavba nových gardových výsadkových divizí od září 1942. Většina jich navzdory všemu zůstala opět u pěchoty. Poslední větší nasazení výsadkářů proběhlo v září 1943, kdy byly 1., 3. a 5. gardová výsadková brigáda nasazeny na Dněpru, aby zabezpečily předmostí. Byl to další krvavý nezdar. Sověti provedli bezpočet malých vysazení vojáků námořní pěchoty a improvizovaných armádních jednotek, ale jejich výsadkové operace ve Velké vlastenecké válce byly obvykle neúspěšné.

( Výsadkáři nastupují do letounu TB – 3 )

Dělostřelectvo

Sovětské dělostřelectvo představovalo ve 2. světové válce nejefektivnější zbraň Rudé armády. Sovětské zdroje tvrdí, že způsobilo 60 až 80 % nepřátelských ztrát. Ačkoli bylo dělostřelectvo v bojích velice důležité, ztratilo svůj rozhodující vliv, který mělo během 1. světové války, především z důvodu zásadního nástupu tanků a mobilnějšího charakteru války. Dělostřelectvo bylo dlouho oblíbenou bojovou specializací Rudé armády. Přitahovalo nejdovednější konstruktéry zbraní a talentované důstojníky. Na počátku války měly střelecké divize k dispozici dva dělostřelecké pluky se 76 mm, 122 mm a 152 mm kanony a houfnicemi. Velké ztráty výzbroje v roce 1941 vedly k významným omezením v divizním dělostřelectvu. Bylo zmenšeno na jeden pluk s oddílem vyzbrojeným 76 mm kanony a oddílem se 122 mm houfnicemi. Kromě toho měly střelecké pluky baterii vyzbrojenou 76 mm plukovními děly s krátkou hlavní. Děla vyšší ráže než 122 mm byla soustředěna na frontové a armádní úrovni. Střelecké divize se začaly silně spoléhat na minomety, které měly doplnit jejich dělostřelectvo. Divizní dělostřelectvo se koncem války zvětšovalo především v množství děl.

Sověti se snažili koncentrovat svou zvětšující se dělostřeleckou armádu a to včetně zálohy vrchního velení. Na počátku války tyto síly představovaly pouze 8 % dělostřelectva a koncem války již dosahovaly 35 %. Nové dělostřelectvo zálohy vrchního velení zahrnovalo dělostřelecké divize a od roku 1943 také speciální průlomové dělostřelecké sbory. V záloze vrchního velení se také nacházely pluky vyzbrojené zbraněmi velké ráže. Tyto jednotky byly centrálně řízené a přidělované armádám a frontům na základě závažnosti útočných operací. Sověti také mnohem více než většina ostatních armád preferovali raketomety. Ty skvěle odpovídaly zálibě Sovětů v masivní palebné síle. Zajišťovaly koncentrovanou palbu v krátké době v porovnání s běžným dělostřelectvem. Také jejich jednoduchá konstrukce byla pro Sověty atraktivní. Běžná děla vyžadovala přesné obráběcí stroje. Odpalovací zařízení raket využívalo jednoduchou kolejnici, kterou bylo možné vyrobit v malé dílně. Rudá armáda během války oficiálně nazývala raketomety jako gardové minomety. Na konci války existovalo 7 gardových minometných divizí ve srovnání s 30 standardními dělostřeleckými divizemi.

( Příprava munice do houfnice ráže 152 mm )

Němečtí dělostřelečtí důstojníci byli ohromeni intenzitou sovětské dělostřelecké palby, ale řízení palby je příliš neuchvátilo. Cítili, že činnost sovětského dělostřelectva byla předvídatelná a že toto dělostřelectvo velice často dávalo přednost palbě na plochu před přesnými bodovými údery. Němci také zjistili, že v prvních letech války se Sověti soustředili převážně na cíle bezprostředně podél fronty a často ignorovali cíle v týlu. Avšak Němci pochopili, že taktika Sovětů se v průběhu války rychle zdokonaluje. Pokud někdy důstojníci německého dělostřelectva pohrdali svými protivníky, neplatilo to pro německou pěchotu. Pro frontové vojáky bylo sovětské dělostřelectvo obávanou a respektovanou silou. V dalších letech války se situace zhoršovala, když se sovětské dělostřelectvo rozšiřovalo do značných rozměrů. Během operací v letech 1941 – 1942 byla jeho síla jen zřídka vyšší než 70 – 80 hlavní na kilometr fronty v hlavním útočném úseku. Do léta 1944 se tento počet zvýšil na 220 hlavní. Během berlínské operace tato intenzita dosahovala až 375 hlavní na kilometr frontové linie, což byla skutečně hrůzná palebná záplava. Sověti během války nevyvinuli mechanizovanou dělostřeleckou jednotku a upřednostňovali tažené dělostřelectvo. Samohybná děla jako SU – 85 a SU – 100 byla navržena jako samohybný protitankový kanon. Těžká samohybná děla jako ISU – 122 a ISU – 152 byla zbraněmi pro přímou palbu, většinou ovládaná tankovými posádkami a nebyla určena pro tradiční nepřímou dělostřeleckou palbu. Masově nasazované samohybné dělo SU – 76 bylo většinou využíváno pro palbu přímé podpory pěchoty, i když mohlo být použito i pro nepřímou palbu.

Námořní pěchota

Sovětské válečné námořnictvo, především hladinové lodě, se po počátečních bojích v létě 1941 účastnilo jen nepatrného množství akcí. Baltské loďstvo bylo z větší části drženo v Leningradu. Černomořské loďstvo, i když aktivnější, často drželo německé vojenské letectvo v přístavech. Námořnictvo se tak stalo zálohou pozemního vojska. Tradičně u loďstev existovaly jednotky námořní pěchoty, které měly zajišťovat pozemní bojové akce. V říjnu 1941 bylo vytvořeno 25 nových brigád námořní pěchoty, které bojovaly po boku střeleckého vojska Rudé armády, a později vzniklo dalších 10. Ty byly nasazeny hlavně na frontě u Leningradu a také částečně při obraně Moskvy. Byly také velice aktivní v bojích podél pobřeží Černého moře v roce 1942. Kromě těchto běžných formací jednotlivé válečné flotily v průběhu války formovaly improvizované prapory a roty. Námořní pěchota se zúčastnila více než stovky vyloďovacích akcí taktického významu, především v oblasti Černého moře.

Vojska lidového komisariátu vnitřních věcí ( NKVD )

( Uniforma příslušníka NKVD )

Vedle Rudé armády během války působila na frontě také vojska lidového komisariátu vnitřních věcí. V roce 1941 bylo pohraniční vojsko NKVD odpovědné za ochranu státních hranic a bylo velice aktivní během počátečních bojů v červnu 1941. Během války došlo k rozšíření operačních vojsk NKVD. Tato vojska byla organizována do střeleckých a jezdeckých divizí a měla za úkol udržovat vnitřní pořádek v Sovětském svazu. Na začátku války NKVD zformovalo 15 střeleckých divizí. V dobách krize byly tyto jednotky poslány na frontu jako standardní střelecké divize. NKVD některé tyto divize přeměnilo na jednotky zvláštního určení a jedna z nich byla nasazena během bojových akcí na Krymu. Nebyla to však jejich hlavní role. Byly určeny k posílení odolnosti Rudé armády a během ústupu byly rozvinuty do přehradných pluků a praporů, které měly za úkol shromažďovat zběhy a zamezovat ústupu. Jejich další úlohou byl boj s protisovětskými guerillami a provádění trestných výprav proti etnickým skupinám, které spolupracovaly s Němci.

Operační vojska NKVD se v posledních letech války rozrůstala, až byla nakonec tvořena 53 divizemi a 28 brigádami, pohraniční vojsko nepočítaje. To odpovídalo přibližně desetině střeleckých divizí Rudé armády. Tyto jednotky byly využívány během guerillových bojů na Ukrajině a v Pobaltí, které trvaly do počátku 50. let. Byly také zapojeny do masových deportací etnických skupin v letech 1943 – 1945. Z určitého přehledu připomínaly formace NKVD německé jednotky Waffen – SS, co se týká nezávislosti na normálních vojenských strukturách. Avšak jednotky NKVD byly využívány především pro zajišťování vnitřní bezpečnosti a represivní akce a nebyly dostatečně vyzbrojeny pro boj na frontě. Na rozdíl od Waffen – SS neměly tankové a mechanizované divize.

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      Design by Jakub M.      o tomto webu \ kontakt