Po hrdinném, ale marném boji, byla norská vláda, potažmo norské vrchní velení nuceny opustit svou zemi. Jediným možným řešením, byla evakuace do Velké Británie kam Norové dorazili v červenci 1940. Ihned se začalo s dojednáváním vojenské spolupráce mezi oběma zeměmi. Již brzy poté vznikla první norská rota. Dostala jméno po svém veliteli poručíku Lingem. Tato jednotka spolupracovala s britskou SOE a působila v okupovaném Norsku. Ke konci roku 1940 působilo ve Velké Británii ( po přesunech mužů k námořnictvu a letectvu ) něco málo přes 100 důstojníků a 1 100 poddůstojníků a mužů.

V následujícím roce vytvořili Norové pěší brigádu. Ta byla tvořena pěším praporem, dělostřeleckou baterií a velitelstvím. Na jaře 1942 došlo k početnímu nárůstu norských jednotek. Důvodem byl útok britských Commandos na Lofoty ( březen 1941 ) a evakuace Špicberků ( červenec 1941 ). Početní stav armády však i nadále zůstával nízký a to i přesto že nyní mohli Norové nasadit 250 důstojníků a 2 300 poddůstojníků a mužů. Použití norských jednotek tak bylo stále silně omezeno. V květnu 1945, po bezpodmínečné kapitulaci nacistického Německa, sloužilo v exilové armádě asi 2 500 mužů, kteří byli přiděleni převážně k britských jednotkám.

( Původně britský doprovodný torpédoborec HMS Badsworth - v srpnu 1944 byl předán norskému válečnému námořnictvu kde sloužil pod jménem Arendal až do roku 1961 )

Co se týče letectva, po kapitulaci své domoviny, respektive ještě krátce předtím, uprchlo do Velké Británie asi 120 letců, ti si sebou přivezli i tři letouny. Norským letcům byly dány k dispozici výcvikové základny v Kanadě. Dobře známé je tzv. Malé Norsko, tedy výcviková základna u Toronta, kde se brzy začalo cvičit asi 120 norských pilotů a členů posádek. První norská peruť jež byla prohlášena za bojeschopnou ( 330. ), byla zařazena do sestavy Velitelství pobřežního letectva na konci dubna 1941. V červenci téhož roku vznikla i první stíhací peruť ( 331. ). Na začátku roku 1942 se k ní připojila i 332. stíhací peruť. Početní stav norských leteckých útvarů RAF v tomto období představovalo na 200 důstojníků a až 1 400 poddůstojníků a mužů.

Do Velké Británie dorazily i zbytky norské válečné flotily. Celkem se jednalo o jednu ponorku, dva torpédoborce, deset menších strážných lodí a určité množství různých pomocných plavidel. Norské exilové velení vydalo následně rozkaz, aby část mužů od pozemních útvarů, přešla k námořnictvu. Daleko významnější krok, ale provedla norská vláda již 22. dubna 1940, tedy ještě v době bojů o Norsko, když převzala pod svoji kontrolu norské obchodní loďstvo. Tak se na 1 000 lodí podařilo evakuovat do spojeneckých přístavů a tato plavidla a jejich posádky, dohromady asi 30 000 námořníků, poté sloužily spojeneckému válečnému úsilí a podílely se na zásobování německými ponorkami ohrožované Británie. Na začátku roku 1943 se početní stav norského válečného námořnictva pohyboval kolem čísla 5 000 mužů všech hodností, což vlastně odpovídalo předválečným tabulkám.  Ke konci války došlo ještě k nárůstu stavů až na téměř 7 500 námořníků, kteří obsluhovali téměř 60 lodí, mj.: 6 torpédoborců, 2 ponorky, 1 stíhač ponorek, 4 korvety, 19 minolovek, 10 motorových torpédových člunů, 1 depotní loď, 11 strážních člunů a několik dalších plavidel.