Na začátku války v roce 1939 nemělo Norsko příliš početnou armádu. Samotné vedení státu navíc považovalo účinnou obranu prakticky za nemožnou. Situace se však změnila po vypuknutí sovětsko – finské Zimní války, kdy došlo k navýšení početního stavu norské armády. Tyto nové útvary však přestaly velmi rychle existovat, neboť v březnu 1940, po podepsání příměří mezi Finskem a Sovětským svazem, byly rozpuštěny.

Norské pozemní síly se v době německého útoku, v dubnu 1940, nacházely uprostřed mobilizace. Navíc podstatná část mužstva byla tvořena právě odvedenými branci. Přesto se však Norové postavili na statečný odpor, který byl zlomen až po dvou měsících těžkých bojů, především v oblasti Narviku, kde se do akcí významně zapojily rovněž i spojenecké expediční síly, složené například z britských, francouzských či polských jednotek. Do kapitulace, 9. června 1940, utrpěli Norové ztráty přesahující 1 300 padlých a raněných, což je poměrně nízké číslo vzhledem k intenzitě bojů. Armáda dosahovala při plné mobilizaci počtu asi 100 000 mužů, jimž jako vrchní velitel velel král Haakon VII. Pro snazší velení bylo Norsko rozděleno na celkem šest vojenských okruhů. Štáby měly svá působiště v Haldenu, Trondheimu, Oslu, Bergenu, Hardstadtu a Kristiansandu. Podle plánů mělo každé z těchto šesti velitelství/okruhů postavit a do boje nasadit brigádu, později celou divizi + posádkové a pomocné oddíly.

( Norové vytvářely lyžařské oddíly, které se snadno pohybovaly v zimní krajině )

Sestava norské pěší divize byla následující: Štáb, dva až tři pěší pluky, polní dělostřelecký pluk, nebo horský dělostřelecký prapor. Výjimku představovala 2. pěší divize v hlavním městě Oslu, která měla ve svých řadách královskou gardu a jezdecký pluk. Naproti tomu 5. a 6. pěší divize disponovaly ženijním a leteckým praporem. Norské pěší pluky měly tabulkový stav 3 750 mužů, jež byli vyzbrojeni puškami Krag – Jorgensen M1894. Podpůrné zbraně pluku byly tvořeny lehkými kulomety Madsen ráže 6,5 mm, těžkými kulomety Colt – Browning M1929 + několik těžkých minometů. Jistou zvláštností některých norských pluků byly cyklistické prapory, které v zimě vytvářely lyžařské oddíly.

Sestava norských dělostřeleckých pluků byla následující: Každý měl tři prapory, jež byly tvořeny dvěma až třemi bateriemi. Každá baterie měla čtyři děla. Výzbroj 1. a 2. praporu vždy představovaly houfnice Kongsberg ráže 120 mm. 3. prapor, který tvořil zálohu, se skládal ze tří baterií polních kanonů Ehrhardt M1901 ráže 75 mm. Norská armáda měla téměř nulovou motorizaci, takže všechny dělostřelecké zbraně byly přepravovány pomocí koní. Co se týče protiletadlových jednotek, ty byly vybaveny lehkými 20 mm kanony Madsen a protiletadlovými kanony Kongsberg M1932 ráže 75 mm.