Tanková divize Hermann Göring - druhá světová válka | druhasvetova.com

 

Tanková divize Hermann Göring

 

Z původně malé policejní složky se v průběhu 2. světové války stalo elitní vojenské uskupení, které si vydobylo respekt nejen u jednotek Wehrmachtu, ale hlavně u nepřítele. Vojáci divize nesoucí jméno říšského maršála a velitele Luftwaffe Hermanna Göringa přitom prošli prakticky všemi bojišti.

Kořeny divize sahají do roku 1933, kdy se nacisté chopili v Německu moci. Někdejší stíhací eso z 1. světové války Hermann Göring tehdy získal mj. funkci pruského ministra vnitra a generálskou hodnost. Právě v jeho hlavě se poté zrodil nápad vytvořit jednotku z policistů naprosto oddaných nacistickým myšlenkám. Ta skutečně brzy poté vznikla a jejích 400 příslušníků bylo umístěno v berlínské čtvrti Kreuzberg. Zdejší obyvatelstvo bylo známé svou podporou komunistické strany a nový policejní útvar je proto měl pacifikovat. Jednotka se osvědčila a brzy byla přejmenována na Zemskou policejní skupinu generála Göringa.

( Znak výsadkové tankové divize Hermann Göring )

Hermann Göring držel nad svými svěřenci ochrannou ruku a v dubnu 1935 se formace rozrostla na pluk nesoucí jeho jméno. Jelikož však policejní síly dostal na starosti Reichsführer – SS Heinrich Himmler, rozhodl se šéf dosud utajovaného německého vojenského letectva přeřadit svůj policejní pluk právě do stavu Luftwaffe. Zde se začal zaměřovat na úlohu protiletadlové obrany. Útvar se postupně stával elitní formací, do které bylo rekrutováno mužstvo po celém Německu. Uchazeči o službu přitom museli splňovat ta nejnáročnější kritéria, především co se týká fyzické kondice. Jejich věk se měl pohybovat v rozmezí 18 – 25 let a vysocí museli být minimálně 168 cm. Kromě toho musel každý rekrut doložit svůj árijský původ, čistý trestný rejstřík a svou věrnost nacistické ideologii. Po vypuknutí 2. světové války se pak každý uchazeč musel upsat k minimálně 12 let trvající službě.

Výcvik probíhal v nově vybudovaných kasárnách v Berlíně – Reinickendorfu, které poskytovaly vojákům nebývalý komfort. Areál totiž zahrnoval mj. i bazény, a dokonce vlastní poštovní úřad. Vojáci pluku se Berlíňanům před válkou mnohokrát předvedli na různých slavnostních akcích a přehlídkách. Z jejich řad se také rekrutovali muži Göringovy osobní stráže, kteří hlídali jeho luxusní sídlo v zámku Carinhall na severu Braniborska. První ostré nasazení pluku se odehrálo v březnu 1938, když se jeho části, především 4. prapor, podílely na anšlusu Rakouska. Také během okupace Sudet v říjnu 1938 a následně v březnu 1939 i zbytku českých zemí tito elitní vojáci nechyběli. Jejich úkolem pak mj. bylo střežit strategicky důležité Škodovy závody v Plzni. Polského tažení se však nezúčastnili, protože tehdy zajišťovali protiletadlovou obranu Berlína a střežili Göringův hlavní stan.

( Příslušníci pluku Hermann Göring připravují protiletadlový světlomet, který bude strážit oblohu nad Škodovými závody v Plzni )

Skutečný boj si tak mohli vyzkoušet až na jaře 1940, kdy se části pluku zúčastnily okupace Dánska a Norska. Šlo zejména o oddíl, jemuž velel kapitán Waldemar Kluge. Jeho muži postupovali Norskem k Trondheimu a poté dál na sever až k polárnímu kruhu. Zde měli spolu s dalšími jednotkami za úkol obsadit přístav Bodo a následně pomoci německým horským myslivcům obklíčeným severně od Narviku. Během tažení na Západ na jaře 1940 operoval pluk v rámci několika menších bojových skupin, které úzce spolupracovaly s rychle postupujícími tankovými klíny a palbou svých 88 mm děl způsobily těžké ztráty francouzským a britským obrněným jednotkám. Úspěchy byly náležitě oceněny. Nejlepší vojáci pluku směli 21. června 1940 během podpisu příměří s Francií v Compiegne utvořit Hitlerovu čestnou stráž. Následně pluk zajišťoval protiletadlovou obranu na pobřeží kanálu La Manche a také v okolí Paříže. Do svých berlínských kasáren se vojáci vrátili až konce roku 1940.

Když v dubnu 1941 Němci spustili balkánské tažení, Göringův pluk byl zařazen do stavu 12. armády, kde však plnil pouze roli zálohy, a zůstával v Rumunsku. Tam zajišťoval zejména protiletadlovou obranu ropných polí v Ploješti. Následoval přesun na pozice podél řeky Bug, kudy od rozdělení Polska mezi Německo a Sovětský svaz v září 1939 vedla hranice mezi oběma státy. Přípravy operace Barbarossa již byly v plném proudu a pluk se na ní měl podílet v rámci 1. tankové skupiny generálplukovníka Ewalda von Kleista. Po boku 11. tankové divize se podílel na prolomení sovětských linií 22. června 1941 a obsluhy obávaných 88 mm protiletadlových děl ve střetech se sovětskými obrněnci opět prokázaly vysokou účinnost těchto zbraní.

( Příslušníci 2. střeleckého praporu pluku Hermann Göring s nákladním automobilem Krupp Protze poblíž sovětského Juchnova )

Desítky nepřátelských tanků byly zničeny na postupu směrem k městu Dubno, ale těžké ztráty se nevyhnuly ani Němcům. Pluk se potom podílel na obkličovacích operacích v prostoru Kyjeva a Brjanska a bojoval na frontě až do konce roku 1941. Vysloužil si přitom pověst elitní jednotky, která patřím k těm nejlepším v řadách Wehrmachtu. Části pluku byly následně staženy k odpočinku a doplnění do Německa a na frontě se naopak objevil nově zformovaný 2. střelecký prapor. Ten byl ale brzy takřka úplně zničen během mimořádně tvrdých bojů v okolí města Juchnov. Vojáci stažení do Německa mezitím plnili úkoly u protiletadlové obrany Mnichova a posléze je čekalo přeložení do Paříže, kde zůstali až do jara 1942. Jelikož se pluk v bojích osvědčil, bylo rozhodnuto navýšit početní stav mužstva a přeměnit jej na brigádu. Přípravy začaly v květnu 1942. Novým velitelem se stal generálmajor Paul Conrath. Brigádu Hermann Göring tvořily dva pěší pluky, jeden motorizovaný pluk, protiletadlový pluk a strážní prapor tvořenými třemi rotami.

Ani nový stav však netrval dlouho a v říjnu 1942 padlo rozhodnutí brigádu posílit a přeměnit na divizi. Formování nových divizních útvarů probíhalo jak v domovských kasárnách v Berlíně, tak i na různých místech v Belgii a Francii. Většina nově příchozích vojáků se k útvaru přihlásila dobrovolně, což se týkalo také několika tisíc příslušníků výsadkových jednotek včetně zbytků 5. výsadkového pluku, který utrpěl těžké ztráty během bojů o Krétu v předchozím roce. Oficiální název jednotky nyní zněl divize Hermann Göring a její struktura měla být podobná jako u německých tankových divizí. K jednotce tak přišla řada zkušených tankových posádek, další vybraní příslušníci Luftwaffe pak prodělali tankový výcvik.

( Nezvykle vypadají uniformy těchto tankistů, když jsou doplněny brigadýrkami Luftwaffe )

Papírově se divize skládala ze dvou granátnických pluků, přičemž každý se dělil na tři prapory pěchoty, rotu polních děl a protitankovou rotu. Dále z mysliveckého pluku o dvou praporech, jehož jádro tvořili zkušení výsadkáři. Následoval tankový pluk složený rovněž ze dvou praporů, protiletadlový pluk o těch praporech a konečně dělostřelecký pluk sestávající ze čtyř praporů a oddílu samohybných děl. Mimo to divize disponovala ještě menšími ženijními, průzkumnými a servisními složkami. Výcvik mužstva probíhal v jižní Francii a ty útvary, které se nejvíce přiblížily operační způsobilosti, velení rychle odeslalo do Itálie.

Němci však museli reagovat na spojenecké vylodění v Alžírsku z listopadu 1942 ( operace Torch ). Jako první byl na černý kontinent odvelen myslivecký pluk, který měl podporovat 10. tankovou divizi umístěnou v Tunisku. Další části stále plně nezformované divize Hermann Göring odcházely do severní Afriky v průběhu února a března 1943 a pod velením plukovníka Josepha Schmida zformovaly během závěrečné fáze severoafrické kampaně bojovou skupinu Schmid. Ta čítala zhruba 10 000 mužů kteří si v bojích s Američany, Brity a Francouzi rychle vysloužili respekt pro svou agresivitu v útoku a vytrvalost v obraně. Přes 400 mužů divize Hermann Göring na tuniských bojištích padlo. Většina ostatních, včetně těch nejzkušenějších veteránů, musela 12. května 1943 stejně jako zbytky sil Osy v Africe kapitulovat. Jen čerstvě povýšenému generálmajoru Schmidovi se s hrstkou vojáků podařilo na výslovný rozkaz Hermanna Göringa uniknout a dostat se do Itálie.

( V řadách divize byla kromě tanků zařazena i samohybná děla Stug III )

Ztráty utrpěné v Tunisku měly být doplněny v co nejkratší době, protože německé vrchní velení očekávalo spojenecké vylodění na Sicílii a potřebovalo každou divizi. Formace dostala nový název tanková divize Hermann Göring a měla být silnější než kdykoli předtím. Mužstvo, které bylo stále roztroušeno ve Francii či Německu, dostalo rozkaz shromáždit se v okolí Neapole a odtud následoval přesun na Sicílii. V červnu 1943 zaujali vojáci pozice kolem města Caltagirone. Bojová síla divize značně vzrostla zejména díky přísunu obrněné techniky. Jádro tvořil tankový pluk vyzbrojený obrněnci Panzer III, IV a samohybnými děly Stug III. Spojenecká invaze na sebe nenechala dlouho čekat a Britové a Američané ji spustili již 10. července 1943 ( operace Husky ). Jednotky tankové divize Hermann Göring se snažily společně s muži 15. tankové divize spojenecký průlom do nitra Sicílie zastavit, ale utrpěly těžké ztráty zejména kvůli lodnímu ostřelování podporujícímu vylodění.

Italští vojáci se navíc rychle vzdávali a tváří v tvář nepřátelské přesile tak divize musela ustoupit na sever k Messině a posléze tvořila zadní voj s úkolem krýt ostatní německé jednotky evakuované ze Sicílie. Přes prudké boje a silné spojenecké bombardování se většině vojáků Göringovy divize nakonec podařilo ostrov opustit i s těžkými zbraněmi. Němcům později složil ve svých poválečných pamětech poklonu dokonce spojenecký velitel Dwight D. Eisenhower, který napsal, že jejich tankové a výsadkové jednotky na Sicílii patřily k nejtvrdším protivníkům, s nimiž se během své vojenské kariéry utkal.

( Střední tank Panzer IV tankové divize Hermann Göring na Sicílii )

Novým působištěm divize se stalo okolí Neapole, kde se mělo mužstvo zotavit po předchozích bojích. Období klidu však nenastalo, protože už 3. září se jednotky britského XIII. sboru Montgomeryho 8. armády vylodily v Kalábrii a pár dní poté italská vláda oficiálně kapitulovala. Pro německé velení nebyl tento vývoj situace žádným překvapením a jednotky Wehrmachtu a SS rychle obsadily nejdůležitější strategická místa a začaly odzbrojovat italské vojáky. O den později, 9. září 1943, se na Apeninském poloostrově vylodili také Američané, stalo se tak poblíž Salerna. Podařilo se jim sice vytvořit předmostí, jenže Němci se nehodlali vzdát tak lehce.

Příslušníci tankové divize Hermann Göring přešli společně s dalšími třemi divizemi 11. září do protiútoku s cílem zahnat Američany 5. armády generálporučíka Clarka zpět do moře. Němci začali tvrdě dotírat na vojáky britské 46. pěší divize a využili přitom mezeru mezi britskými a americkými jednotkami v okolí Sele, kde postoupili do hloubky několika kilometrů. Odpoledne 13. září 1943 pak podnikli v britském sektoru silný útok, který sice zpočátku slavil úspěch, nakonec se ale Spojencům podařilo obrannou linii udržet. Některé německé jednotky se dostaly až do blízkosti Clarkova velitelství, ale kvůli intenzivní dělostřelecké palbě se nakonec musely stáhnout. Od vyloďovacích plážích je v té chvíli dělilo necelých 11 kilometrů. Také spojenecké letectvo se činilo a způsobovalo nepříteli těžké ztráty. Německé velení v čele s polním maršálem Albertem Kasselringem nakonec po osmi dnech marných bojů usoudilo, že šance zatlačit Spojence zpátky do moře již pominula. Wehrmacht se proto začal stahovat do nových obranných pozic severně od Neapole.

( Příslušníci tankové divize Hermann Göring prochází kolem vraku těžkého stíhače tanků Elefant poblíž italského Nettuna )

Novým působištěm tankové divize Hermann Göring se stala linie Volturno – Termoli, kde zaujala obranu společně s 15. divizí pancéřových granátníků. Němci mezitím budovali mohutné obranné pásmo zvané Gustavova linie s cílem zastavit spojenecký postup. Jejich taktika se přitom ukázala jako velmi účinná. Silniční i železniční mosty v místech spojeneckého postupu vyhodili do vzduchu, silnice podminovali a nepřítele znepokojovali neustálými drobnými přepady a léčkami. Postup Spojenců se výrazně zpomalil a jejich ztráty rostly. S příchodem podzimních dešťů potom velení nařídilo stáhnout větší část pozemní divize Luftwaffe do týlu u Frosignore, kde si měli vojáci konečně oddechnout. Některé úvary, zejména protiletadloví a protitankoví dělostřelci však čekali na vystřídání až do ledna 1944.

V té době se Němci zapletli do ošemetné situace. Na trase spojeneckého postupu totiž stál starobylý klášter Monte Cassino a velitel divizních dílen podplukovník Julius Schlegel nabídl jeho opatovi, že poskytne ozbrojený doprovod k převozu mnoha cenností do Vatikánu. Jelikož dunění dělostřelecké palby již bylo v klášteře dobře slyšitelné, opat souhlasil. Zprvu šlo všechno hladce a nákladní automobily naložené vzácnými knihami, listinami, obrazy a dalšími cennostmi mířily do Říma a zase zpět. Říšský maršál Hermann Göring byl však po celé Evropě neblaze proslulý loupežemi uměleckých děl, a tak není divu, že spojenecký rozhlas obvinil vojáky jeho divize, že chtějí klášterní poklad ukrást. Schlegel navíc o celé akci neinformoval svého velitele generálporučíka Conratha a k převozu uměleckých děl používal armádní vozidla svévolně, za což mu hrozil vojenský soud a poprava. Když ale do kláštera dorazil oddíl polního četnictva SS zatknout podplukovníka a jeho muže, řeholníci SS – many ujistili, že nic není rozkrádáno a Schlegel jim naopak velmi pomáhá. Conrath se navíc svého podřízeného zastal, takže záchrana pokladů nakonec mohla pokračovat a cenné klášterní zařízení díky tomu uniklo zkáze. Samotný klášter však byl během následujících bojů zcela zničen ( zejména kvůli spojeneckým náletům ).

( V červenci 1944 padl nedaleko Varšavy i příslušník divize, Heinz Göring, synovec říšského maršála )

Když se spojenecké síly přiblížily ke Gustavově linii, byla tanková divize Hermann Göring povolána zpět na frontu s úkolem bránit 8. britské armádě v postupu u řeky Garigliano. Spojenecké velení však připravilo plán, kterým chtělo Němce zcela zaskočit. 22. ledna 1944 se Američané s Brity vylodili v německém týlu u Anzia, severně od Gustavovy linie. Namísto rychlého postupu Němcům do zad však generál John P. Lucas posiloval vybudované předmostí a to poskytlo protivníkovi čas k protiútoku. Maršál Kesselring zareagoval rychle a vyslal na nové bojiště značné posily včetně částí tankové divize Hermann Göring. Ta se koncem ledna soustředila v okolí města Cisterna, kde se ještě před zahájením protiútoku střetla s vojáky americké 3. pěší divize a dvěma prapory elitních Rangers, kterým způsobila těžké ztráty. Spojenecký průlom u Anzia se nakonec nevydařil a změnil se v dlouhotrvající kruté poziční boje o předmostí. Göringova divize v tomto prostoru zůstala až do dubna 1944, kdy byla stažena z fronty na sever k Livornu. Tehdy došlo k jejímu přejmenování na výsadkovou tankovou divizi Hermann Göring. Na struktuře celé formace se ale prakticky nic nezměnilo. Proběhlo ale střídání na postu velitele, když v čele útvaru nově stanul generálmajor Wilhelm Schmalz, který se se svým útvarem připravoval na přesun do jižní Francie.

V polovině května 1944 se Spojencům konečně podařil průlom z předmostí u Anzia a Nettuna a po prudkých bojích padlo do jejich rukou i Monte Cassino. Kesselring tak musel opět povolat příslušníky divize Hermanna Göringa do bojů jižně od Říma. Velení nařídilo přesun za dne, vzhledem ke spojenecké převaze ve vzduchu ale šlo o nesmyslný rozkaz. Jednotlivé kolony byly po cestě neustále napadány nepřátelskými letouny a utrpěly těžké ztráty. Z 60 tanků Panzer IV jich do cíle dorazilo pouze 11. Další těžké ztráty pak divize utrpěla i při snaze zastavit spojenecký postup a začátkem července již měla méně než 50 % tabulkových stavů mužstva. Teprve v polovině téhož měsíce její vyčerpaní příslušníci opustili italské bojiště. Oddech je ale nečekal, neboť novým působištěm výsadkové tankové divize Hermann Göring se měla znovu stát východní fronta. Sověti zde totiž nedávno spustili letní ofenzívu s krycím názvem operace Bagration a Němcům hrozil úplný kolaps, když Sověti rozdrtili armádní skupinu Střed v Bělorusku.

( Panzer V Panther nadporučíka Rossmanna ve Východním Prusku )

Koncem července 1944 byly útvary divize vyslány do prostoru severovýchodně od Varšavy. Tady společně s 5. tankovou divizí SS Wiking obklíčily a zničily 3. sovětský tankový sbor, což bylo v době všeobecných německých porážek pro morálku vojáků značně povzbuzující. V následujících týdnech bránila divize linii podél řeky Visly a posléze za prudkých bojů ustupovala západním směrem. V té době také probíhal poslední reorganizační proces v historii této jednotky. Původní divize dostala do svého názvu číslici 1 ( výsadková tanková divize Hermann Göring 1 ) a pod číslem 2 začala být formována její sesterská divize. Společně pak měly od října 1944 zformovat výsadkový tankový sbor Hermann Göring, do jehož čela se postavil Wilhelm Schmalz, čerstvě povýšený na generálporučíka.

Jenže budování nového seskupení v době neustálých ústupových bojů nebylo snadné a skončilo až v lednu 1945, kdy už vojáci bránili území samotného Německa ve Východním Prusku. Tankisté se sice mohli opřít o vynikající střední tanky Panzer V Panther, s nimiž uštědřovali Rudé armádě těžké ztráty, na vývoji situace to však již nemohlo nic změnit. Koncem ledna 1945 se sbor ocitl spolu s dalšími německými útvary v obklíčeném Heiligenbeilu. Ztráty dosáhly během deseti týdnů hrozivých 75 % a teprve 25. března 1945 byl sbor po moři evakuován. Závěrečné boje se Sověty ve Slezsku a Sasku pak již byly jen labutí písní vojáků, kteří patřili k elitě německé armády. Většina z nich nakonec nedosáhla vytouženého zajetí západními Spojenci a musela se vzdát Rudé armádě.

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      design by Jakub M.             admin \ archiv aktualizací \ o webu \ kontakt