Pomocníci Luftwaffe - děti ve válce • Druhá světová válka • druhasvetova.com

 

Pomocníci Luftwaffe

Klasickou metodou, jak rozšířit řady bojovníků v případě, že se ztráty nedaří nahrazovat běžnými odvodovými ročníky, je snižování věku odvedenců. Aby posílil řady protiletadlové obrany Německa, rozhodl se Adolf Hitler povolat i 15leté školáky. V průběhu let 1943 – 1945 spojenecké letecké útoky na cíle v Německu stále mohutněly. Zpočátku britské noční nálety ohrožovaly především západní a severozápadní oblasti Německa, kde docházelo k plošnému bombardování velkoměst. Poté se k nim přidaly americké denní útoky s cílenými kobercovými nálety, které většinou mířily proti průmyslovým či vojenským cílům. Od konce roku 1943 spojenecké bombardéry chránil stíhací doprovod, jenž německým stíhačům brzy způsobil takové ztráty, že se nejdůležitějším prostředkem obrany proti bombardování stal flak. Ve stejné době začali Spojenci napadat i střední, jižní a východní oblasti Říše.

S prodloužením německých front v letech 1941 a 1942 narůstalo úsilí Wehrmachtu uvolnit pro nasazení na bojištích muže schopné vojenské služby, kteří dosud zůstávali ve vlasti. Rozkazem ze 20. září 1942 nařídil Adolf Hitler, aby bylo 120 000 příslušníků Luftwaffe převedeno k pozemnímu vojsku či ke Kriegsmarine. To znamenalo obrovské snížení počtu příslušníků protiletadlové obrany Německa, ale Říšské ministerstvo letectví připravilo plán, jak tyto ztráty nahradit. Od dubna 1942 sice existovala možnost využívat studenty u takzvaných baterií Heimatflak, tato služba však byla dobrovolná a omezená věkovou hranicí 17 let. Nyní se ale uvažovalo o 16letých dětech, které ještě nepodléhaly povolání do Říšské pracovní služby. Tak byli vynalezeni takzvaní Luftwaffenhelfer – pomocníci Luftwaffe ( Flakhelfer ), oficiálně napůl studenti, napůl Hitlerova mládež, ve skutečnosti ale téměř vojáci. Rekrutovali se pouze z vyšších a středních škol. Žáci obecných škol opouštěli školu většinou ve 14 letech a učni se pomocníky u flaku nestávali. Tento předpis byl prolomen v roce 1945, kdy začali být povoláváni i učni, ne však jako pomocníci Luftwaffe, ale jako takzvaní Flak – V – Kanoniere.

( Nášivka a nárameníky příslušníků Flakhelfer )

Göringovo ministerstvo letectví začalo jednat s ministrem školství Rausem a do debaty se zapojily i další organizace. Celá věc totiž byla značně ožehavá. Povolat ze středních škol chlapecké ročníky 1926 a 1927 k pomocné službě u Luftwaffe podle ministra zahraničí von Ribbentroppa znamenalo ukázat světu, že Německo již mele z posledního a že musí hnát k bojovým jednotkám i 16leté děti. Obavy o narušení školního vzdělání desetitisíců mladíků vyjádřili také ministr vnitra a především samotní rodiče a učitelé. Konečné rozhodnutí učinil Hitler v lednu 1943. Původní plán byl trochu změněn. Povolaní měli být nasazeni v blízkosti svých domovů, dívek se odvody netýkaly, ale po dosažení 17 let se mohly přihlásit dobrovolně. Řada nejasností panovala především v otázce, pod kterou organizaci vlastně pomocníci Luftwaffe patří. Jejich oficiální název zněl Luftwaffenhelfer ( HJ ). Říšskému vůdci mládeže Axmannovi se podařilo prosadit, aby museli na vycházkové uniformě nosit nárameník HJ a na čepici kosočtverečný odznak Hitlerjugend.

Příslušnost k Luftwaffe pak naznačovala orlice s hákovým křížem na trojúhelníkové nášivce nošená na pravé straně prsou. Nošení symbolu Hitlerjugend ale mladíci většinou odmítali a ignorovali. Nárameníky s písmeny HJ nosili v tašce a navlékali si je, až když se měli hlásit u velitele baterie. Na čepici si připevňovali malou orlici, která naznačovala, že patří k Luftwaffe a nikoli k Hitlerjugend. O tomto obcházení pravidel se nahlas nemluvilo, aby zůstala zachována fikce o příslušnosti k HJ. Mělo sloužit především k tomu, aby se před veřejností zatajila skutečnost, že 15 a 16leté děti musí sloužit u zbraní. Hitlerjugend ostatně nemělo žádnou možnost, jak uplatnit svůj vliv mezi bateriemi flaku. Počátkem roku 1943 byly povolány nejprve školní třídy ročníku 1926. Podle předpisů studenti působili jako pomocníci Luftwaffe jen několik měsíců, pak je čekalo povolání do Říšské pracovní služby. Ve druhé polovině roku 1943 přišla řada na ročník 1927 a v lednu 1944 byly povolány páté třídy vyšších a středních škol, především ročníky 1928. Tito žáci dosáhli teprve v průběhu roku 1944 16 let, ti nejmladší teprve na konci roku.

( Skupinové foto jedné ze tříd mladíků, pomocníků Luftwaffe )

Pomocníci Luftwaffe byli povoláváni po třídách a alespoň zpočátku nasazováni v okruhu 50 kilometrů od svého domova. To umožňovalo zachovat alespoň skromnou školní výuku. Každý týden je čekalo 18 hodin, po třech hodinách němčiny, latiny, historie a matematiky a dvě hodiny fyziky, chemie a zeměpisu. Proti zrušení výuky angličtiny protestovala řada rodičů, kteří dokonce v některých případech uspěli. Studenty většinou přijížděli vyučovat jejich učitelé z původních škol, ale pokud to nebylo možné, dostávali učitele nové, místní. S rostoucí intenzitou náletů a se stále přibývajícími úkoly bylo čím dál náročnější udržet počet vyučovacích hodin. Studenti byli po službě a nočních náletech většinou velmi vyčerpaní. Za své také brzy vzala i zásada nasazení do vzdálenosti 50 kilometrů od domova. Kromě školní výuky museli pomocníci absolvovat také školení se zbraněmi a zařízeními, s nimiž pracovali u flaku. To trvalo zpravidla 4 – 8 týdnů a zahrnovalo poznávání letadel, pomoc u mapového stolu, seznámení se se zaměřovacími přístroji a kanony a také palbu na vlečené cvičné terče.

Osvojili si teoretické základy balistiky a rádiové techniky. Označení pomocníci Luftwaffe sice naznačuje, že měli pomáhat příslušníkům Luftwaffe, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. Prostě je nahradili, převzali jejich povinnosti a stali se mířiči, nabíječi či střelci. U lehkého flaku byl skutečným vojákem pouze velitel posádky. Kromě vojáků a pomocníků sloužil u flaku ještě další personál jako písařky, telefonistky nebo obsluhy světlometů. Mnohdy také sovětští zajatci nebo dobrovolníci z východu, tzv. Hilfswillige, kteří kopali kryty, dopravovali munici apod. Po propuštění od flaku čekala studenty Říšská pracovní služba a pak povolání do armády. Ještě předtím ale mohli vykonat takzvanou nouzovou maturitu, která jim ovšem po válce většinou nebyla uznána.

( Flakhelfeři při obsluze lehkého flaku, jasně je zde vidět rukávová páska Hitlerjugend )

Základ protiletadlového dělostřelectva tvořily kanony ráže 88 mm, které mohly střílet až do výšky 10 000 m. Méně často se používaly 105 mm a 128 mm kanony, nasazené jen na nejohroženějších místech. Mnohem početnější než zbraně velkých ráží byly baterie lehkého flaku s rážemi od 20 do 37 mm, určené pro obranu proti hloubkovým stíhacím bombardérům. S výjimkou několika funkcí, které vyžadovaly speciální vzdělání nebo předpokládaly obzvláštní tělesnou sílu, zastávali pomocníci Luftwaffe u kanonů i přístrojů všechny funkce. K první bojové ztrátě došlo 1. března 1943, kdy britská bomba zabila šest studentů sloužících u flaku v Berlíně. Kromě nich zahynulo i čtrnáct sovětských Hiwis, o kterých se však veřejně nemluvilo. Studentům vypravili státní pohřeb a na jejich rakve položil velitel Luftwaffe berlínské oblasti Železné kříže. Chlapci v uniformách s odznakem HJ a orlicí Luftwaffe na prsou vedli klasický vojenský život, ovšem ve srovnání s normálními vojáky měli o něco lepší podmínky. Vykonávali práci vojáků od flaku, obsluhovali stejné přístroje a děla, ale bydleli v barácích u baterií po třídách a ne dohromady se staršími vojáky. Měli nárok na žold ve výši 1 marky denně, z toho ale obdrželi pouze polovinu, zbytek dostali jejich rodiče po ukončení jejich služby u flaku.

Skutečnými vojáky pomocníci u flaku nebyli, i když se ve válečných situacích, když jejich baterie pálily na nepřátelské letouny, ocitali často. Vzhledem k věku na ně velitelé brali určité ohledy. Dostávali delší dovolené a vycházky, školní docházka a ubytování ve vlastních barácích představovaly také určitý komfort. Občas se také, v závislosti na okolnostech, velitel baterie pokusil dát civilizovanou podobu alespoň obědům, kdy se na stole objevil ubrus a porcelán. Bývalo vcelku běžné, že po noci, kdy baterie střílela, přišel rozkaz, že pomocníci smějí spát o hodinu déle. Pro školáka také neplatila tak přísná disciplína jako pro vojáky, takže při menších přestupcích velitel baterie zpravidla přimhouřil oko. Pomocníkům Luftwaffe se mělo vykat. Podle válečného práva však neměli status kombatantů. To zpočátku mnoho neznamenalo, ale s příchodem Rudé armády na německé území v roce 1945 se to mohlo stát smrtící pastí. Sověti si totiž mysleli, že pomocníci Luftwaffe nejsou vojáky a zacházeli s nimi jako s partyzány ( na místě je popravovali ). Velení Luftwaffe zareagovalo tak, že pomocníky, kteří byli při obsluze nepostradatelní, rychle přeřadilo k dělostřelcům, tedy k běžným vojákům s vojenskou knížkou. To mělo za následek, že v roce 1945 sloužili ve Wehrmachtu 16letí chlapci jako řadoví vojáci.

( Důstojník právě zkouší své svěřence z údajů potřebných k obsluze protiletadlového děla )

Sebevědomí pomocníků pramenilo z pocitu, že konají mnohem více, než by po šestnáctiletých chlapcích šlo požadovat v normální době. Ještě sebevědomější se jevili svým rodičům, mladším kamarádům či vrstevníkům, kteří nebyli povoláni ze zdravotních důvodů a jimž vyprávěli o své službě. K vystřízlivění z bludu hrdinského poslání přivedla pomocníky obvykle zkušenost z výcviku, ke které patřila nesmyslná šikana ze strany poddůstojníků, z nichž mnozí zřejmě neuměli nic jiného než to a nezřídka si chtěli na mladících zchladit žáhu. Execírky, kterým se mladící museli podrobovat, byly proti tomu zcela nevinné. V letech 1943 a 1944 nabývala spojenecká letecká ofenzíva na intenzitě. Spojenecká produkce letadel převyšovala ztráty a technické vynálezy bombardéry oproti protiletadlové palbě zvýhodňovaly. Pomocí speciálních radarů mohly najít cíl i v noci a zasáhnout jej s obdivuhodnou přesností.

Přes den útočily těžce vyzbrojené a stíhači doprovázené americké bombardéry B – 17 a B – 24 a pokládaly koberce bomb na vymezené cíle. Německé radary byly oslepovány staniolovými pásky shazovanými ze spojeneckých strojů a stíhači si většinou vylámali zuby na silném doprovodu bombardérů. Kolem Porúří, Berlína, Hamburku a Schweinfurtu i dalších klíčových průmyslových oblastí byly instalovány těžké protiletadlové baterie. Zde pomocníci Luftwaffe většinou zažívali útok za útokem. Při nasazení u těžkého flaku sice došlo ke zdokonalení – zřízení těžkých baterií s celkem 18 kanony, které mohly vypálit salvu každých 5 vteřin, to však nemohlo náletu zabránit. Sice se občas podařilo mnoho letounů sestřelit, to ale nestačilo. Jedno město za druhým měnily spojenecké bombardéry v trosky a opětovně obnovená výrobní zařízení se stávala terčem dalších a dalších náletů. V roce 1944 se začal projevovat nedostatek munice a palebná clona musela být dříve ukončována, v pozdějším období směla být vedena jen na přilétající svaz, nikoli na kolem letící či odlétající a už vůbec ne na jednotlivé stroje. Nakonec se spojenecká letiště natolik přiblížila Říši, že se stíhací bombardéry mohly prohánět nad Německem a baterie flaku se stále častěji stávaly jejich cíli. To všechno nebyly pro pomocníky pouze abstraktní poznatky, ale každodenní zkušenosti. Někteří sice ještě doufali v obrat ve válce díky zázračným zbraním, ten ale nepřišel. Na podzim 1945 opět začalo normální školní vyučování. Někdejší pomocníci Luftwaffe se vrátili do školních lavic a začali znovu tam, kde před dvěma či třemi lety skončili.

 

 

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      design by Jakub M.             admin \ archiv aktualizací \ o webu \ kontakt