Němečtí parašutisté v letech 1933-1941 – Druhá světová válka – druhasvetova.com

 

Němečtí parašutisté v letech 1933 – 1941 

Jejich vznik provázela samá nej. K padákovým myslivcům nastupovali zprvu jen ti nejzdatnější muži, kteří se záhy měli zúčastnit těch nejrizikovějších akcí. Uspěli a rázem se tak stali miláčkem propagandy i nacistických pohlavárů. Přitom se jednalo o nejmladší složku německých ozbrojených sil, bojující od počátku své existence s konzervativními armádními kruhy. Historie německých výsadkářů ( Fallschirmjäger, FJ ) se začala psát roku 1933 spolu se vznikem speciální jednotky pruské zemské policie, jež brzy dosáhla síly pluku. Otcovství této myšlenky bývá připisováno pozdějšímu říšskému maršálovi Hermannu Göringovi, po němž nová bojová formace dostala pojmenování Regiment General Göring ( RGG ). Od roku 1934 plnili její muži nejen úkoly v rámci nárazových policejních akcí, ale též formou strážní služby na různých letištích, tou dobou základnách tajně obnovovaných jednotek vojenského letectva.

V říjnu 1935 prošel celý pluk reorganizací i zařazením pod Luftwaffe, když starost o ochranu letišť převzal Wehrmacht. RGG získal nové oddíly protiletadlového dělostřelectva a ze tří dosavadních pěších praporů ustanovil strážní jednotku. Čtvrtý prapor ( IV. /RGG ) pod velením majora Bräuera ovšem nastoupil cestu radikální přeměny v elitní výsadkový útvar. Oficiální vznik německých parašutistických jednotek označuje datum 29. ledna 1936, kdy říšský ministr letectví a vrchní velitel Luftwaffe Hermann Göring vydal rozkaz zřizující nový druh vojska, padákové myslivce, jak tehdy bojové parašutisty označovala dobová terminologie. Hned v únoru pak došlo na ustanovení příslušné výcvikové jednotky v prostoru letiště Stendal, na jehož ploše se od 4. května 1936 začali také potit první nováčci. Koncem roku sem přesídlil také celý IV. prapor a místo se tak stalo doslova legendární základnou německého vojenského parašutismu. Nadšené německé veřejnosti se pak budoucí vojenská elita poprvé předvedla během armádních manévrů u města Bückenburg 4. října 1936.

Pochodující němečtí výsadkáři v maskovacích uniformách.jpg

( Padákoví myslivci byli skutečnou elitou německé armády )

Pozemní armáda nechtěla ovšem zůstat za letectvem pozadu a pustila se proto do formování vlastních parašutistických jednotek 1. dubna 1937, kdy vznikla parašutistická pěší rota pod velením nadporučíka Zahna, domovskou základnou ovšem také ve Stendalu. První konkrétnější zprávy o nasazení německých armádních parašutistů pocházejí až z manévrů Wehrmachtu v září 1937 v Meklenbursku, kdy výsadkáři naznačili v týlu soupeře několik destrukcí i překvapivých přepadů odloučených velitelství a štábů. Konečně 1. dubna 1938 vyjmulo vrchní velení parašutistický prapor z rámce RGG a přejmenovalo jej na I. prapor 1. parašutistického pluku ( I. /FJR 1 ).

Během připojování Rakouska ke Třetí říši použila v březnu 1938 německá armáda poprvé své parašutisty při obsazování letiště Wagram u Vídně. Další muži směřovali do Štýrska, aby na letišti v Thalerhofu předvedli ukázkové přistání v 60 transportních letounech. Rakouský zemský hejtman i široká veřejnost pak mohli zhlédnout jejich přehlídku ve městě Graz. Další reorganizace přišly záhy, 15. března 1938 se původní výsadková rota Wehrmachtu rozrostla do samostatného parapraporu pod velením majora Heidricha, aby se následně 21. a 22. června zúčastnila námořních manévrů s výsadkem na ostrov Borkum. Netrvalo dlouho a osud Rakouska následovalo také doposud vzdorující Československo. Přípravy na Fall Grün, tedy napadení Československa vedly v roce 1938 ke zřízení 7. letecké divize, složené z parašutistických praporů armády i Luftwaffe. Samotný název letecká divize ( Flieger Division ) pouze zastíral její skutečné poslání. Dne 1. července 1938 převzal velení všech výsadkových jednotek generálmajor Student. Pro věc zapálený velitel dokázal v poměrně krátkém čase vtisknout nové formaci neobyčejně silného bojového ducha a vytvořit z ní elitu německé armády, i když za cenu nemalých obětí.

( Tento snímek pochází z operace Bruntál a ukazuje dopravní Junkersy Ju 52 výsadkářů 7. letecké divize a 16. pěšího pluku na improvizovaném letišti u Starého Města )

Je známo, že poslední fáze plánu na výsadkovou operaci proti ČSR zahrnovala také plány na výsadkovou operaci většího rozsahu, jež napadala týl linie těžkého opevnění severomoravského Bruntálska. Parašutisté 7. letecké divize tu měli svou akcí podpořit frontální útok 2. armády generála Rundstedta směrem na Olomouc a Brno. Jednotky 1. pluku ovšem doposud nevykazovaly plné stavy ( v září 1938 byly bojeschopné jen tři prapory, ostatní útvary teprve dokončovaly výcvik ) a musely proto přijmout podporu letecké pěchoty 16. pěšího pluku s muži, kteří prošli výcvikem pro transport letouny. V září 1938 se pak v rámci plánování přepadu Československa uskutečnily zatím největší manévry v historii Luftwaffe u Jüterbogu se 7. leteckou divizí v čele. Samotný Student pak zhodnotil působení nové armádní elity na výbornou.

Po přijetí mnichovského diktátu začala československá armáda vyklízet pohraničí bez boje. Německý generální štáb si ovšem nechtěl nechat ujít příležitost realizovat alespoň výsadek nanečisto, slibující zisk cenných zkušeností v podstatě bez rizika. Cvičná výsadková operace, nařízená samotným Göringem, se naplno rozjela ráno 7. října 1938. Německé dobové dokumenty se o ní zmiňují pouze termínem Luftandeübung, u nás je známá jakožto operace Bruntál. Improvizovanou přistávací plochu zbudovali vojáci v polích jižně od Starého Města, tedy asi 3 kilometry východně od centra Bruntálu. Během fiktivního přepadu nepřítele nedošlo z důvodů snahy o utajení k použití padáků a výsadkáři spolu s vojáky 16. pěšího pluku pouze vysedli z dopravních Ju 52 na improvizovaném letišti. I tak ovšem cvičení představovalo největší výsadkovou operaci ve střední Evropě před vypuknutím 2. světové války. K prvnímu lednovému dni roku 1939 pozemní armáda konečně předala Studentově divizi i svůj prapor Heidrichových výsadkářů a současně souhlasila s výcvikem 22. pěší divize, jakožto jednotky letecké pěchoty ( 22. Luftlande Infanterie Division ).

Výsadkáři s Tigerem na Ukrajině.jpg

( Snímek německých parašutistů v Normandii, podporovaných palbu těžkého Tigera I )

První válečný rok ovšem německým paragánům vavříny slávy ještě nepřinesl. Přitom právě 7. letecká divize obdržela v rámci operace Märzwind úkol vyrazit do hloubi českých zemí ( po odtržení Slovenska ) po seskoku poblíž Prahy, Brna a Tábora. Nevlídné počasí 14. a 15. března 1939 ale jakoukoliv akci znemožnilo. Také během polského tažení zůstaly bojové padáky ve skladech. Předpokládalo se sice nasazení parašutistů při obsazování významných mostů přes Vislu, problém však svým rychlým postupem nakonec úspěšně rozetnuly tankové síly Wehrmachtu. Zahálku výsadkářů na slezských letištích ukončilo až pověření akcemi typu hlubokého průniku do nepřátelského týlu ( boj s polským dělostřeleckým plukem zaplatil svým životem první padlý výsadkář, rotmistr Mensch ), podpory pěchoty či zabezpečení získaných letištních ploch.

Po pádu Polska následovalo šest měsíců zdánlivého klidu, než Němci vtrhli 9. dubna 1940 do Dánska a Norska. Studentovi parašutisté při tom obdrželi nenápadnou, ale důležitou roli v operacích, kde klíčovou roli sehrával čas. V Dánsku seskočili u Storstromského mostu na cestě do Kodaně. Povětšinou spícím obráncům tím připravili nepříjemné probuzení. Bez odporu zajatí Dánové přitom do poslední chvíle netušili, s kým mají vlastně tu čest, neboť výsadkářské uniformy ani helmy doposud neviděli. U Alborgu pak FJ zajistili opět bez boje dvě polní letiště, důležitá pro zajištění vzdušného koridoru do Norska. V zemi fjordů obsadili ihned po jejím napadení dva významné prvky systému obrany. Letiště Sola u Stavangeru a Fornebu u Osla, která udrželi až do příchodu posil.

( Němečtí výsadkáři na letišti Fornebu v Oslu, 1940 )

Tím však práce výsadkářů neskončila, protože 14. dubna se totiž v přístavech Namsos a Molde vylodili Britové. Rázem vzniklo nebezpečí jejich následného průniku do jižního Norska k jádru obklíčené norské armády. Britský generál Ruge umístil svůj štáb do malého městečka Dombas ve středním Norsku, 150 kilometrů severně od německých linií. Parašutisté pod velením nadporučíka Schmidta dostali rozkaz je obsadit. Po seskoku v neznámém horském terénu, jenž mnohým Němcům přinesl zranění, se rychle obklíčení FJ pět dní statečně bránili silnějšímu nepříteli, načež se museli vzdát. Tento zápas pak vlastně předznamenal charakter bitev, jež parašutisté prožívali po následujících pět let. Další výsadkovou operaci představoval boj roty majora Walthera u Narviku, kde posílili obklíčený pluk 3. horské divize. Dvě čety padákových myslivců seskočily 13. června na nejsevernější přístav Tromso. Tím se celé norské pobřeží ocitlo v německých rukách. Země kapitulovala a operace Wasserübung tak dospěla do svého cíle.

Od 10. května 1940 se naplno rozjely bojové operace nacistického Německa proti svým západním sousedům. Von Bockova armádní skupina B zaútočila současně na Nizozemí i Belgii. Předvoj úderu představoval Studentův výsadkový sbor – 7. letecká divize a 2. divize letecké pěchoty. Klíč k prolomení belgické obrany ležel v betonových útrobách moderní pevnosti Eben Emael, fortu, jenž svými děly kryl všechny přechody přes Albertův kanál i řeku Moselu. Představoval též nejdůležitější opěrný bod, u nějž se stýkaly linie opevnění Mosela – Albertův kanál a Mosela – Šelda. Strategické mosty i celou pevnost měli svým rozhodným úderem obsadit parašutistické jednotky s kluzáky. Útok nakonec úspěšně provedl úderný prapor 1. parašutistického pluku pod velením kapitána Kocha, jehož muži odstartovali 10. května ráno z letišť od Kolína nad Rýnem v letounech Ju 52 a v kluzácích DFS 230. Jeden z mostů sice překvapení obránci ještě dokázali zničit, jinak ovšem nedovedli německým výsadkářům jakkoli vzdorovat.

( Výsadkáři krátce po úspěšném dobytí belgické pevnosti Eben Emael )

I když hlavní úder směřoval proti Belgii, nechtělo německé hlavní velení opomenout ani zajištění svého pravého křídla – obsazením doposud neutrálního Nizozemska. Oba útoky se proto rozeběhly téměř současně. Přes řeky Waal, Moselu a Rýn vedly tehdy jen tři přechody – u Moerdijku, Dordrechtu a Rotterdamu. Všechny zdejší mosty museli výsadkáři bleskově dobýt a udržet až do příjezdu tanků 9. tankové divize, směřující do samotného středu Holandska – na Rotterdam. V Moerdijku seskočil II. prapor 1. pluku kapitána Pragera po náletu střemhlavých bombardérů současně na obou koncích 1 400 metrů dlouhého silničního a železničního mostu a po krátkém boji oba obsadil. V Dordrechtu se situace vyvíjela složitěji, když I. prapor 1. pluku most sice rovněž získal, jenže Nizozemci poté podnikli celou řadu protiútoků a způsobili výsadkářům těžké ztráty. Prvnímu praporu 2. pluku přiřkl plán obsazení letišť poblíž Haagu, s cílem je připravit pro vysazení letecké pěchoty. Jednotlivé roty však postihl chybný shoz, načež nedokázaly dokončit svěřené úkoly. Na letišti Valkenburg se útočící muži dostali do přesné palby obránců, kteří se zde na několika pozicích udrželi. Německá letecká pěchota tak musela při vysedání na letištní ploše kličkovat mezi kulkami a pomalé dopravní Junkersy tu utrpěly těžké ztráty. Když se na zodpovědných místech Luftwaffe rozkřiklo, že Ypenburg a Ockenburg zůstávají v rukou nepřítele a letectvo zde navíc ztratilo za jediný den bojů více než 100 letounů, padlo rozhodnutí veškeré další výsadky v okolí Haagu ihned zastavit. Letecká pěchota, doposud určená pro Ypenburg a Ockenburg tak zamířila ve směru Waalhaven, kde posílila výsadkáře probíjející se tou dobou předměstím Rotterdamu.

Poté, co Němci ovládli druhého dne konečně vzdušný prostor nad bojištěm, dali nizozemským obráncům nemilosrdně pocítit účinky leteckého bombardování. Následně se útočné tankové formace přelily přes Peelovu linii a tím zvrátily celkovou situaci jasně ve svůj prospěch. Také výsadkáři u Rotterdamu si mohli oddechnout, pozdě večer 13. května k nim dorazily předsunuté jednotky 9. tankové divize a převzaly jejich bojovou štafetu. Není bez zajímavosti, že zápolení o Rotterdam málem stálo život také nastupující hvězdu Luftwaffe a vlastně též tvůrce výsadkářů, generála Studenta. Kulka, patrně vystřelená z pušky příliš horlivého příslušníka jednotky Leibstandarte SS Adolf Hitler, prošla jeho čelem a tím jej na devět měsíců vyřadila ze služby. Výsadková operace proti Holandsku nesla punc první velké operace svého druhu ve 2. světové válce. Celkový úspěch vyvážil těžké ztráty Luftwaffe. Její potíže s nahrazením zničených dopravních letadel následně představovaly jeden z faktorů odkladu invaze do Velké Británie v létě 1940 na neurčito. Velení 7. letecké divize převzal od zraněného Studenta generálmajor Putzier. Válka se dále vyostřovala, v lednu 1941 vznikl XI. letecký sbor, jemuž velel již uzdravený Student. Útvar spojoval 7. leteckou divizi i 22. divizi letecké pěchoty, nově vytvořený 3. pluk padákových myslivců a parašutistický útočný pluk, dvě bombardovací eskadry zvláštního určení a zbrusu novou vzdušně – výsadkovou eskadru ( LLG 1 ) s nákladními kluzáky.

( Němečtí Fallschimjägeři v Řecku, 1941 )

Italský útok na Řecko dne 28. října 1940 přinesl zvýšenou aktivitu Britů v oblasti, dále stupňovanou po protiněmeckém převratu v Jugoslávii v březnu 1941. To byl impulz, který Hitler potřeboval k zahájení plánu Marita, tedy útoku na Balkán. Jugoslávie kapitulovala 18. dubna a Řecko vydrželo jen o pět dnů déle. Britský expediční sbor musel pod tlakem Luftwaffe ustoupit na Peloponés, načež mělo dojít k jeho záchraně evakuací. Vše ale záviselo na tom, zda Britové udrží most přes Korintský průplav. Situace se opět zdála jako stvořená pro nový zásah německých výsadkářů. Karta tentokrát padla na I. a II. prapor 2. pluku, posílený průzkumnou, ženijní a zdravotnickou rotou i baterií lehkého dělostřelectva.

Začala operace Hannibal, 26. dubna 1941 ráno odstartovaly letouny Junkers Ju 52 se šesti taženými kluzáky DFS 230. Poté vzlétlo 40 dopravních strojů s I. a II. praporem parašutistů na palubách. Když kluzáky přistávaly po obou stranách mostu, dosáhli výsadkáři opět dokonalého momentu překvapení a během 10 minut přemohli obránce, zatímco ženisté zneškodňovali mostní výbušniny. Britové si ale brzy uvědomili svou početní převahu a rozpoutali boj na život a na smrt. Náhle se ozvala ohlušující detonace a celý most se spolu s několika výsadkáři zřítil. Za vše snad mohla zbloudilá britská střela, jež odpálila už odpojené nálože. Krátce před výbuchem seskočili parašutisté I. a II. praporu také do oblasti Korintu, kde s ukořistěnými vozidly zahájili pronásledování ustupujícího nepřítele. Brzy zajali také vrchního velitele řecké Peloponéské armády. Na jeho výslovný rozkaz pak všechny řecké jednotky složily své zbraně. Brzy poté, co řecká vláda krále Jiřího II. Helénského uprchla na Krétu, vydal Hitler 25. dubna 1941 svůj rozkaz č. 28, v němž nařizoval provedení operace Merkur, později legendární výsadek na ostrov Kréta, který skončil pro německé jednotky vítězstvím, ale za nesmírně krvavou cenu. Po ovládnutí ostrova a zhodnocení celé akce, zakázal Adolf Hitler další akce podobného charakteru a němečtí výsadkáři poté až do konce války bojovali jako standardní lehká pěchota.

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      Design by Jakub M.      o tomto webu \ kontakt