1. horská divize - druhá světová válka | druhasvetova.com

 

1. horská divize

 

Německá generalita přisuzovala horským jednotkám mimořádný význam a budovala je ve velkém počtu. Patřila k nim i 1. horská divize. Navazovala na odkaz rakouských jednotek zemských střelců, rot horských vůdců, vysokohorských rot a německých horských jednotek.

Na rozdíl od granátníků myslivci představovali lehkou pěchotu, takže horské jednotky, s výjimkou některých útvarů SS, vesměs nedisponovaly obrněnou technikou. Jejich příslušníci podstupovali tvrdý výcvik spojený se slaňováním přímo v terénu, zdoláváním umělých stěn a s náročnými pochody na vzdálenosti až 60 kilometrů s plnou polní za den. Při náborech měli přednost obyvatelé hornatých jižních oblastí Říše ( především Bavoři a Rakušané ). Odvedenci patřili často k profesionálním či amatérským horolezcům a sportovcům, převahu měli zemědělci z alpského podhůří zvyklí na náročný život v horském terénu. Jednotky horských myslivců platily za elitní. Vzhledem k vývoji na frontě ovšem nepůsobily pouze v horském terénu. Zastávaly také roli lehké pěchoty. K těžší výzbroji těchto jednotek patřila obvykle horská děla a minomety, vozový park tvořila převážně lehká vozidla. Velení počítalo s tím, že značný objem výstroje, munice a proviantu ponesou muly.

( Znak 1. německé horské divize )

První podobný útvar velení sestavilo 1. června 1935 nejprve jako horskou brigádu pod velením plukovníka Ludwiga Küblera, její štáb sídlil v Mnichově. Kübler dostal 15. listopadu téhož roku rozkaz sestavit dva pluky horských myslivců ( čísla 99. a 100. ). Na podzim 1937 k nim přibyl ještě 98. pluk, s nímž jednotka dosáhla síly divize. Oficiálně ho velení jmenovalo 1. horskou divizí v dubnu 1938. Kübler ještě předtím povýšený na generálmajora, se se svou jednotkou přesunul do bavorského Garmisch – Partenkirchenu.

Divize se zúčastnila obsazení Rakouska i Sudet na jaře a na podzim 1938 a velení Wehrmachtu ji nasadilo také v polském tažení. Výchozí postavení zaujala koncem srpna 1939 na Slovensku, odtud spolu s 2. horskou divizí vpadla do jižního Polska. Vojáci denně urazili přes 35 kilometrů, už 8. září překročili řeku San a stejného dne se 98. pluk srazil v těžkém boji s Poláky u Dukly. Němci ze střetu vyšli vítězně. Formace dostala 10. září rozkaz k postupu na Lvov, kde se obránci opevnili. Obléhat ho začala už o dva dny později, boje skončily poté, co 20. září město obsadila Rudá armáda. Küblerovy úspěchy nezůstaly bez povšimnutí. Za polské tažení ho velení povýšilo na generálporučíka a získal též Rytířský kříž Železného kříže. Adolf Hitler vyznamenal Železným křížem I. třídy celkem 27 mužů 1. horské divize. Jednotka přišla o 23 důstojníků, 69 poddůstojníků a 313 vojáků.

( První velitel divize Ludwig Kübler byl po skončení války v Lublani popraven za válečné zločiny )

Západní tažení prodělala 1. horská divize jako součást 12. armády. Z výchozích pozic v pohoří Eiffel vpadla 10. května 1940 do Lucemburska a o dva dny později překročila belgické hranice. Postupovala přes řeku Másu bez vážnějších střetů s nepřítelem. První ostřejší střety s Francouzi propukly až na počátku června, kdy 99. a 100. pluk zadržovaly francouzské útoky na kanálu Oise – Aisne. Získaly na 600 zajatců, samy ale přišly o 16 % svého stavu. 98. pluk přitom zůstával v záloze. Po překročení řek Aisne a Marny útočila 1. horská divize na jih až k Lyonu, kde ji zastihla 25. června zpráva o příměří. Celkové ztráty nebyly i přes rychlý průběh tažení zanedbatelné. Divize přišla o 1 826 mužů, z toho téměř o 500 padlých. Jejím příslušníkům bylo uděleno pět Rytířských křížů.

Po triumfálním tažení na Západě se 1. horská divize intenzivně připravovala na operaci Seelöwe ( Lvoun ), tedy invazi na britské ostrovy. Část jednotky včetně 100. pluku velení přidělilo k nově vznikající 5. horské divizi. Tyto síly se pak zúčastnily útoku na Krétu a později bojů u Leningradu, Volchov či italského Monte Cassina. Ovšem zamýšlená invaze do Velké Británie se nakonec neuskutečnila stejně jako operace Felix, jež si kladla za cíl obsazení Gibraltaru. Na počátku dubna 1941 se 99. pluk zapojil do tažení proti Jugoslávii a postupoval na Bihač, aniž by narazil na odpor, který by stál za řeč. Jednotka v kampani přišla pouze o 6 padlých.

( Příslušníci 100. pluku 1. horské divize se zúčastnily i krvavých bojů na Krétě )

Před útokem na Sovětský svaz se do 20. června 1941 všechny součásti divize, tentokrát již pod velením generála Huberta Lanze, soustředily v prostoru, který dobyly na Polácích před necelými dvěma roky, tedy před Lvovem. Výpad směřoval na toto hlavní město ukrajinské Haliče, dějiště zvěrstev prchajících útvarů NKVD na politických vězních a odvetných pogromů a poprav, jejichž obětí se stali místní Židé. Do ukrutností páchaných místním ukrajinským a polským obyvatelstvem se zapojili kromě příslušníků SS i někteří Lanzovi muži. Horští myslivci pak pokračovali v bojích na Stalinově linii a v prostoru Vinici zajali na 10 000 Sovětů. Podobné úspěchy se opakovaly a euforie z vítězství pokračovala až do začátku září, kdy divize překročila Dněpr a pronikla do Nogajské stepi. Tam se v říjnu podílela na zničení 9. a 18. sovětské armády v bitvě u Azovského moře. Jednotka pronikla až do Doněcké pánve, 20. října její muži obsadili Stalino a dosáhli řeky Mius, kde ovšem museli společně s italskými spojenci čelit zuřivým sovětským protiútokům v zimě 1941 – 1942. Ztráty v opotřebovávacích bojích stoupaly, čety o 44 mužích musely někdy bránit úseky dlouhé až 800 metrů.

Tyto obtížné úkoly vystřídalo neméně náročné nasazení ve druhé bitvě o Charkov v květnu 1942. Útok armád Semjona Timošenka podle Stalinova scénáře letní ofenzívy skončil naprostou katastrofou a zajetím 170 000 rudoarmějců. Horští myslivci 1. horské divize museli zadržovat sovětské pokusy o průlomy z obklíčení v údolí řeky Běreky. Zde se odehrávaly nesmírně krvavé boje muže proti muži. V létě 1942 dostali horští myslivci z 1. divize konečně příležitost bojovat v terénu, který odpovídal jejich výcviku. Ofenzíva s cílem dobýt ropná pole na Kavkaze, pro Hitlera zásadní strategický bod celého východního tažení, přinesla boje se sovětskými vojáky v nadmořských výškách až 4 000 metrů. Jednotky pronikly k městu Majkop na pontském Kavkazu, dobýt hlavní cíl tažení – přístav Tuapse v Krasnodarském kraji na břehu Černého moře, se ale nepodařilo. Boje na Kavkazu na podzim 1942 působily vojákům skutečná muka kvůli počasí a výpadkům v zásobování.

( Horské myslivce čekal na Kavkaze nejen odhodlaný nepřítel, ale i nevyzpytatelné počasí a těžký terén )

Po těžkých ústupových bojích na kubáňském předmostí vrchní velení německé armády stáhlo 1. horskou divizi z východní fronty na středomořské válčiště. Bilance východního tažení byla strašlivá. Jednotka ztratila 13 227 mužů, z toho 3 000 padlých. Führer odměnil velký počet vojáků vyznamenáními včetně těch nejvyšších. Velitel Lanz a kapitán Harald von Hirschfeld získali Dubové ratolesti ke svým Rytířským křížům.

Působení 1. horské divize na Balkáně provází taková míra brutality, že spíš než sled vojenských operací připomíná výčet zločinů proti lidskosti srovnatelný s těmi nejodpornějšími, které měli na svědomí jednotky SS. Od jara 1943 nasazovalo velení horské myslivce do protipartyzánských akcí v Černé Hoře, západním Řecku a v Albánii. Hrůzné statistiky uvádějí, že do podzimu téhož roku vypálili 207 vesnic a povraždili na 2 000 civilistů, většinou Řeků a Albánců. Represáliím asistovaly místní albánské milice. Těžké ztráty utrpěli horští myslivci při nečekaném útoku partyzánského praporu Tomori v průsmyku Barmash u Ersekë v jihovýchodní Albánii 6. června 1943. V odvetu vypálili vsi Borovë a Barmash, v každé povraždili desítky lidí.

( Nákladní automobily 1. horké divize naložené na železničních vozech během přesunu útvaru na Balkán )

K nejhorším excesům patřil 16. srpna 1943 masakr v řecké vesnici Kommeno, kde příslušníci 1. horské divize povraždili 317 obyvatel včetně 94 dětí mladších 15 let. Velitel 12. čety nadporučík Reinhold Klebe vydal vesnici, kde se údajně našel kulomet, vojákům na milost a nemilost. Ti zaútočili na domy granáty a pobili všechny obyvatele, kteří nestačili utéct. V říjnu 1943 popravili partyzáni u Klissoury v severním Řecku zajatého nadporučíka Josefa Salmingera. 98. pluk pod velením majora Aloise Eisla v odvetu zničil 18 vesnic. V hlášení nadřízenému XXII. horskému sboru se divize vůbec netajila svými zločiny a nikdo se nad nimi nepočastoval. Další desítky zcela nevinných obětí si vyžádalo řádění horských myslivců ve Skines, Lyngiades a Camerinu. V oblasti Epiru v březnu 1943 pomáhala divize polnímu četnictvu s deportacemi 2 000 řeckých Židů do Osvětimi.

Ačkoli Titovi partyzáni přiznávali zajatým Němcům status válečných zajatců, Němci svého protivníka pokládali prostě za bandity. Ze 498 zajatých komunistických partyzánů a četniků na jaře 1943 členové 1. horské divize 411 postříleli. Jako součást 5. horského sboru SS se formace zúčastnila na jaře a koncem roku 1944 honu na vůdce komunistických partyzánů Josipa Broze Tita v Bosně, ale bez úspěchu. Naopak stále lépe organizovaní partyzáni zasazovali útvarům 1. horské divize tvrdší údery, zejména od léta 1944 v Černé Hoře. V září 1944 se dokonce u Zaječaru na bulharsko – jugoslávských hranicích ocitla 1. horská divize společně se 7. horskou divizí SS Prinz Eugen v obklíčení. Postupující Rudá armáda ji poté rozdělila na tři části. Jednotka chaoticky ustupovala k Bělehradu, kde ji Sověti v říjnu opět obklíčili. Zmizel tam dokonce i její velitel Walter Stettner von Grabenhofen. Ačkoli se divizi podařilo obklíčení prorazit, neustálé útoky Titových mužů jí působily těžké ztráty. Po stabilizaci jednotek vrchní velení německé armády začlenilo 1. horskou divizi do XXII. armádního sboru, který podnikal v březnu 1945 zoufalé protiútoky proti Sovětům jižně od Balatonu. Útvar nyní přejmenovaný na 1. lidovou horskou divizi se pak v sestavě III. tankového sboru stahoval do Rakouska v neustálých bojích s postupující Rudou armádou. Do 12. května se ve Štýrsku zbývající muži vzdali Američanům, kteří je internovali v zajateckém táboře Mauerkirchen. Na rozdíl od německých zajatců v SSSR, kteří pobyt v pracovních táborech nepřežili, nebo se vraceli v 50. letech, měli příslušníci divize štěstí, Američané je ze zajetí propustili již v červenci 1945.

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      design by Jakub M.             admin \ archiv aktualizací \ o webu \ kontakt