Armáda

Jihoafrické síly se zúčastnily válečného tažení ve třech hlavních oblastech – ve východní a severní Africe a v Itálii. Hrály hlavní roli při porážce italských jednotek v Etiopii a 1. a 2. jihoafrická pěší divize, ačkoliv na neúplných stavech, bojovaly během roku 1941 i v severní Africe. Kapitulace přístavu Tobruk 21. června 1942 představovala nicméně těžkou porážku, kterou Jihoafričané zaplatili ztrátou téměř 10 000 mužů 2. divize, což představovalo celou jednu třetinu jihoafrických sil! 1. pěší divize se 12. listopadu 1942 vrátila domů. Od dubna 1944 byla na italském bojišti nasazena 6. jihoafrická obrněná divize.

Když jižní Afrika, respektive Jihoafrická unie, vyhlásila 6. září 1939 válku Německu, jednotky, které byly k dispozici pro mobilizaci, představovalo 3 550 mužů tzv. Stálých sil, 14 500 dobrovolníků Aktivních občanských sil a 122 000 mužů zařazených do přepadových oddílů a Sdružení střelců obrany. Unie neměla obrněné jednotky a měla ve službě pouze 71 děl a houfnic různých ráží. Vládním cílem bylo vytvoření dvou hlavních útvarů, Domácích obranných sil, skládajících se z Generálního štábu, dvou divizí tzv. občanských sil + podpůrných jednotek.

( Jihoafričané s ukořistěnou italskou vlajkou, Etiopie 1940 )

První jednotka jihoafrické armády, která dorazila do Keni, přijela do jejího hlavního města, Mombasy, 1. června 1940. Na konci července jí následovala 1. jihoafrická pěší brigáda. Na základě tabulkového početního stavu 37 593 mužů, z nichž mělo být 33 070 bělochů, byla 13. srpna vytvořena 1. jihoafrická pěší divize ( skládala se z 1., 2. a 5. pěší brigády ). Na konci roku 1940 sloužilo ve východní Africe v rámci 1. divize, nebo jako součást 11. a 12. africké divize na 27 000 Jihoafričanů. Každá jihoafrická pěší brigáda byla tvořena třemi prapory, rotou obrněných automobilů + podpůrnými spojovacími, ženijními a zdravotnickými jednotkami. První útvar Jihoafrického tankového sboru, 1. tankový prapor, byl postaven v květnu 1941. V jeho výzbroji se nacházely obrněné automobily Marmon Herrington. Začátkem roku 1941 mohla Jihoafrická unie povolat, alespoň na papíře, celkem čtyři divize ( 1., 2., 3. a 1. divizi jezdeckých přepadových oddílů ).

Velitelství 1. pěší divize se společně s 5. pěší brigádou ( ze stejného útvaru ) vylodilo na začátku května 1941 v Suezu a následně se přesunuly do Marsá Matrúh, kde se k nim v červnu 1941 připojila 2. a v červenci i 1. pěší brigáda. Stálý problém pro jihoafrické divize představovaly lidské zdroje. Tabulkový stav představovalo 24 108 důstojníků a mužů, z nichž však pouze asi 13 000 bylo bělochů. To jasně odráželo rostoucí závislost na černošských vojácích. Z celkového počtu 954 důstojníků a vojáků každého pěšího praporu jich bylo 249 černé pleti.

( Jihoafričtí vojáci černé pleti v italském Somálsku )

Na konci června 1941 se v Egyptě začala seskupovat 2. pěší divize, která se v posledním týdnu července přesunula k El – Alameinu, aby zde následně její příslušníci začali budovat obranná postavení. Divize měla pouze polovinu svých dopravních prostředků, což v pouštím prostředí znamenalo velké oslabení. Jako posila dorazilo asi 2 100 černošských vojáků. Ti byli následně přemístěni k 1. pěší jihoafrické divizi, která měla také nedostatek mužstva. 2. pěší divize byla začátkem října 1941 zařazena do sestavy 8. britské armády. Obě jihoafrické divize se poté zúčastnily operace Crusader.

Na konci roku 1941 byla jihoafrická armáda tvořena 198 036 poddůstojníky a muži  + 11 700 důstojníky ( běloši i černoši dohromady ). Oddíly sloužící v obou divizích představovaly méně než polovinu celkového počtu jihoafrických pozemních sil na Blízkém východě, který čítaly téměř 68 000 mužů. Například u britské 7. obrněné divize ( známé Pouštní krysy ), či u 50. pěší divize sloužily 4. a 6. jihoafrický obrněný pluk, vyzbrojený lehkými obrněnými vozidly. Po bitvě o Alam el Halfa došlo k přezbrojení a přeskupení jihoafrických jednotek. Dne 1. února 1943 byla vytvořena 6. obrněná divize. V dubnu 1944 se jednotka, tvořená 12. motorizovanou brigádou, 11. obrněnou brigádou + podpůrnými oddíly vylodila v jihoitalském Tarantu. Během měsíce května byla 12. motorizovaná brigáda přeložena k novozélandské divizi, ale koncem měsíce přešla pod jihoafrické velení 24. britská gardová brigáda. Ta pak bojovala s Jihoafričany až do února 1945. Jako důsledek tohoto posílení byla 6. jihoafrická obrněná divize pravděpodobně jednou z nejsilnějších jednotek na italské frontě. Divize bojovala na Apeninském poloostrově až do německé kapitulace. Celkem ztratila na 3 500 mužů.

( Zdravotníci připravují odsun raněných na palubě letounu Hudson jihoafrického letectva )

Letectvo

Jednotky jihoafrického letectva sloužily nejprve v Keni, kde dokonce 1. bombardovací brigáda, jež měla ve výzbroji upravené německé Junkersy Ju 86! a staré bombardéry Hartebeest, bombardovala italské pozice celé čtyři hodiny před oficiálním vyhlášení války. Během tzv. habešského tažení si Jihoafričané připsali na svá konta sestřely celkem 95 italských letounů. Hlavní působiště jihoafrického letectva bylo poté přesunuto do severní Afriky. V říjnu 1942, v době 2. bitvy u El – Alameinu, zde operovalo již 13 jihoafrických perutí.