Italští potápěči a posádky výbušných člunů 1940-1941 • Druhá světová válka • druhasvetova.com

 

Italští potápěči a posádky výbušných člunů 1940 – 1941

Pokud se řekne italské ozbrojené síly za 2. světové války, u mnohých zájemců o historii naskočí v nejlepším případě lítostný úsměv, ne – li něco horšího. Skutečně, bojové výkony Mussoliniho vojsk mnohdy nepostrádaly prvky bezdůvodné nabubřelosti, žalostné neschopnosti a diletantizmu. Královské námořnictvo ( Reigia Marina ), se však mohlo vždy spolehnout na jeden specifický segment – 1. lehkou flotilu, jejímž úkolem bylo napadat britské a další spojenecké lodě v jejich přístavech. Tato jednotka pod velením kapitána Paola Aloisiho vznikla na konci 30. let jako dítě majora Tesei Teseiho a majora Eliose Toschiho, stejně jako prince Junia Valeria Scipionea Borgheseho. První dva byli otcové italského řiditelného torpéda, druhý velitelem ponorky Scire, speciálně upravené pro převoz těchto zařízení a později, v květnu 1943, velitelem celé jednotky.

Již od 1. světové války měli příklad k následování. Na přelomu října a listopadu 1918 pronikli dva Italové z Benátek do přístavu v Pule a umístili s pomocí primitivního řiditelného torpéda Mignatta miny na bitevní loď Viribus Unitis a nákladní loď Wien, které je obě potopily. Tesei s Toschim vymysleli, jak tomuto primitivnímu plavidlu dodat moderní prvky. V roce 1935 byly plány torpéd s lidskou posádkou zaslány s úspěchem ministerstvu válečného námořnictva. Na následné prototypy dohlížel admirál Fangola a ke konci roku 1936 se v La Spezii vytvořila malá skupina jejich pilotů. Plavidlo dostalo název SLC ( Siluro a Lenta Corsa – torpédo pomalého běhu ), avšak kvůli žalostné ovladatelnosti okamžitě získalo přezdívku Maiale ( prase ). Řídit jej bylo asi tak snadné, jako jezdit na praseti. Kromě těchto pomalých a tajemných torpéd vyvinulo italské námořnictvo i rychlé čluny s trhavou náloží nebo torpédem. Obě jednotky byly v roce 1938 podřízeny fregatnímu kapitánovi Paolu Aloisimu a pojmenovány 1. lehká flotila. V lednu 1940 se i s nově nabranými členy, uskutečnil první cvičný pokus. V zálivu u La Spezie byla z ponorky Ametista kapitánporučíka Borgheseho vypuštěna tři torpéda s lidskou posádkou. Žabí muži napadli italskou loď Quatro a při návratu ještě vyzkoušeli nový systém krátkovlnných signálů, které je měly navést zpátky k ponorce. Ten však bohužel nefungoval. Od této chvíle plánovalo velení pouze jednocestné operace. Žabí muži se měli po akci spojit s agenty nebo partyzány a pokusit se dostat zpět do vlasti. Rozhodujícím momentem bylo utajení, takže všichni příslušníci 1. lehké flotily museli držet jazyk za zuby, což bylo zvláště u Italů těžkým břemenem.

( Italské Maiale je připravováno na akci )

V srpnu 1940 dostala 1. lehká flotila úkol potopit v alexandrijském přístavu letadlovou loď HMS Ark Royal a bitevní lodě HMS Queen Elizabeth a HMS Valiant. Jako výchozí základna měla působit ponorka Iride, která mohla plout nejvýše 30 m pod vodou, protože SLC nebyly odzkoušeny na větší tlak. To samozřejmě usnadňovalo její objevení. Torpéda měla být naložena před přístavem Tobruk z doprovodného plavidla. Dne   21. srpna si posádky britských letounů vracející se z bojové akce všimly plavidel zakotvených v zálivu Bomba. Na palubě motorové lodě Monte Gargano byl kontraadmirál Bruno Brivonesi, velitel italského námořnictva v Libyi, pověřený řízením celé operace. Brzy připlula i Iride a spolu s dalšími doprovodnými plavidly vytvořila pro Brity neodolatelný cíl. Zatím bohužel můžeme jen spekulovat o tom, do jaké míry byl následný britský útok výsledkem odposlechu nebo náhody. Každopádně, následující den podnikly tři Swordfishe od 824. perutě RAF, kterým velel námořní kapitán Oliver Patch, nečekaný torpédový útok, který potopil jak Monte Gargano, tak Iride, na níž zahynula většina posádky. Zachránilo se 20 mužů a všech 10 žabích specialistů. Čtyři Maiale putovala na dno moře. Letoun nadporučíka Wenhama byl zasažen, ale pilot se se zraněním dokázal vrátit zpět, za což obdržel vyznamenání DFC.

Výsledkem této katastrofy bylo přizpůsobení dalších dvou ponorek, Gondar a Scire, pro převoz SLC. Každá z nich mohla nést tři Maiale, jedno na přídi a dvě na zádi. Po dokončení úprav obdržela Gondar kapitánporučíka Francesca Brunettiho rozkaz k útoku na Alexandrii č. 2. Před přístav dorazila 29. září a krátce nato, když dostala kvůli odplutí cílů rozkaz k návratu, byla napadena torpédoborci HMAS Stuart a HMS Diamomd. Ty ji pronásledovaly celou noc a nakonec ji donutily k nouzovému vynoření. Posádka naskákala do moře a krátce nato šla ponorka ke dnu. Mezi zajatými byl i Elios Toschi, což byla pro Italy velká ztráta. Ponorka Scire vyplula 24. září a manévrovala u Gibraltaru se třemi Maiale na palubě. Dostala však také rozkaz ke stažení, protože britské lodě vypluly na moře včas před jejím připlutím. Další pokus následoval v říjnu. Již 15. tohoto měsíce reorganizoval Vittorio Maccagatta 1. lehkou flotilu na X. flotilu, načež ji rozdělil na podmořskou a hladinovou část. Podařilo se mu rovněž založit, jako součást italské námořní akademie v Livornu, školu žabích mužů na základně San Leopoldo. Velení převzal kapitánporučík Angelo Belloni. Ještě tentýž měsíc se ponorka Scire ke Gibraltaru vrátila. Vyplula 21. října a opět vezla tři SLC a čtyři posádky. Dvě měly při akci problémy. V jedné ponorce vybuchl jeden z akumulátorů, druhá měla potíže s kyslíkovými přístroji, zatímco třetí se nějak dosoukala do blízkosti bitevního křižníku HMS Barham. Nálož však byla tak daleko, že nezpůsobila žádné významnější škody. Dva potápěči byli zajati. Ostatním čtyřem se podařilo uniknout do neutrálního Španělska a odtud potom do La Spezie.

( Posádka pózuje na praseti )

Kromě pověstných Maiale měla X. flotila i výbušné čluny. V noci z 25. na 26. března 1941 vypluly z ostrova Stampalia dva italské torpédoborce ( Crispi a Quintino Sella ), které nesly na palubě šest člunů MTM, jimž velel kapitánporučík Luigi Faggioni. Na přídi nesly tyto čluny 330 kg výbušnin, které detonovaly v předem nastavené hloubce. Okolo půlnoci bylo všech šest mužů připraveno k akci. Čluny přepluly nezpozorovány asi 10 kilometrů dlouhým a úzkým zálivem Suda, překonaly tři zátarasy a ve dvojicích se pustily ke svým cílům. Tři měly buď technické, nebo jiné problémy kvůli obrovskému vedru, ale další tři zasáhly. Jeden narazil do tankeru Pericles, který byl po potopení vyzdvižen a poslán do Alexandrie na opravu. Během špatného počasí se však 14. dubna rozlomil a klesl ke dnu. Další dva čluny se vrhly na křižník HMS York, který byl jejich zásahy těžce poškozen. Při výbuchu měli údajně zahynout pouze dva námořníci, ale loď byla nucena najet na mělčinu. Dlužno dodat že všech šest mužů z MTM člunů se dostalo do zajetí, s čímž se však počítalo.

Scire opustila La Spezii znovu 25. května 1941, pro tři Maiale nalodila v Cadizu čtyři posádky a zamířila znovu ke Gibraltaru. Cílové lodě – HMS Renown, HMS Ark Royal a HMS Sheffield, odpluly stíhat německou bitevní loď Bismarck, takže se potápěči pokusili alespoň zničit nákladní loď. Kvůli dalším technickým závadám však znovu selhali. Pro špatné počasí byl 26. června zrušen dlouho plánovaný útok na Maltu, ale o měsíc později k němu nakonec došlo. Zrovna na ni šťastně doplul konvoj sedmi obchodních lodí, z nichž pouze jedna, byla poškozena torpédem z MAS 532 nebo 533. Cílem Italů bylo zničit plavidla dříve, než vyloží náklad. Plán na průnik byl technicky komplikovaný a jeho úspěch závisel na správném časovém harmonogramu. Nepočítal však s agresivní britskou reakcí.

( Italský výbušný MTM člun )

Po setmění 25. července vyplula z Augusty eskortní loď Diana, která na palubě nesla devět výbušných člunů MTM, doprovázená torpédovými čluny MAS 451 a 452 a malým elektrickým člunem MTM, dopravujícím obě Maiale. Přibližně 40 kilometrů severně od Malty byly výbušné čluny spuštěny na vodu a nadále vlečeny MAS následovány elektrickým člunem. Britské radary záhy zachytily Dianu a obrana se mohla včas připravit. Okolo třetí hodiny ráno se celý svaz přiblížil na pouhých několik desítek metrů od přístavu. Časový plán se začal hroutit hned na začátku, kdy místo tří náletů podnikla Regia Aeronautica pouze jeden a to ještě v době, kdy byl útočný svaz daleko od cíle. Navíc se na SLC objevily poruchy, které vše zase zdržely. Maiale majora Teseiho se mělo postarat o zničení silné ocelové sítě, spuštěné až téměř na dno. On i jeho spolubojovník zahynuli při výbuchu nálože, jenže síť zůstala nepoškozena, jak ostatní brzy zjistili.

Carabelli, pilot jednoho z člunů, se rovněž rozhodl obětovat a vrazil do sítě, jenže výbuch byl tak silný, že rozbořil i přilehlý most, ke kterému byla připevněna, čímž paradoxně vstup definitivně zatarasil. Během dvou minut pak prudká palba, podporovaná silnými reflektory, všechny čluny zničila. MAS 451 byl zasažen bombou z britského letounu, když se snažil uniknout na Sicílii. MAS 452 sice jeden Hurricane sestřelil, ale dalšími byl ostřelován a celá jeho posádka zahynula. Člun se však nepotopil a posloužil sestřelenému britskému pilotovi jako záchrana. Katastrofální operace tím skončila, přičemž X. flotila zaznamenala 15 mrtvých a 18 zajatých. Italská admiralita se od svých agentů v Algecirasu dověděla o velkém nahromadění lodí v Gibraltaru. V noci z 19. na 20. září zaútočila tři nová Maiale typu SSB a podařilo se jim potopit tanker Denbydale a malý Fiona Shell, na kterém byl zabit jeden námořník. Těžce poškozen byl navíc parník Durham, jenž byl posazen na mělčinu a poté odvlečen do Falmouthu. Pak již následovala slavná operace k potopení britských bitevních lodí v Alexandrii.

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      design by Jakub M.             admin \ archiv aktualizací \ o webu \ kontakt