Italské Královské letectvo – Druhá světová válka – druhasvetova.com

 

Italské Královské letectvo

 

Italské Královské letectvo ( Regia Aeronautica ) bylo vytvořeno 24. ledna 1923 jako druh zbraně nezávislý na leteckých službách armády a námořnictva. Zřízení ministerstva letectví v roce 1925 pak postavilo tuto novou službu na pevný základ. Během meziválečných let bylo italské letectvo vysoce uznáváno. Italská letadla byla technicky vyspělá a velitelé letectva, mezi které patřil i letecký teoretik Giulio Douhet, byli považováni za jedny z nejpokrokovějších. V roce 1940 však došlo k úpadku.

Itálie vybudovala ve 20. a 30. letech moderní letectvo, ale dále jej nerozvíjela s tím důsledkem, že v době vypuknutí války byla italská letadla první linie převážně zastaralá. V průběhu 2. světové války byly učiněny pokusy nahradit oporu italského stíhací letectva, Fiaty CR.32 a CR.42, ale kvůli průmyslové a technické slabosti země se nepodařilo vyrobit v dostatečném množství letoun, který by napravil italský problém s nedostatečnou výzbrojí a slabými pohonnými jednotkami.

( Výsostný znak italského Královského letectva )

Dalším vážným problémem, kterému letectvo čelilo, byla obrana italských koloniálních držav a příliš mnoho závazků, které vyžadovalo vyplnění Mussoliniho velkolepých záměrů. Po vyhlášení války Velké Británii a Francii 10. června 1940 se italské letectvo zapojilo do bojů proti francouzskému a britskému protivníkovi po celém Středomoří. Zpočátku si italské letectvo vedlo poměrně dobře, ale s nasazením stíhacích letounů Hawker Hurricane a hlavně Supermarine Spitfire na konci roku 1940 se rovnováha vychýlila ve prospěch RAF. Během října 1940 vyslal Mussolini Letecký expediční sbor do Belgie, aby pomohl německé Luftwaffe v bitvě o Británii. Jeho výsledky však byly žalostné, navíc utrpěl těžké ztráty. Další expediční síly byly v srpnu 1941 vyslány proti Sovětskému svazu jako součást křížového tažení proti bolševismu. Konečným výsledkem však bylo přetížení italských zdrojů a nedostatek zoufale potřebných strojů a leteckého personálu ve Středomoří.

Na tomto bojišti se Regia Aeronautica zapojilo do leteckých útoků na Maltu a do podpory armády v Libyi. Nezdar úsilí vyřadit Maltu a zabránit britským konvojům v plavbě napříč Středozemním mořem umožnil vybudovat britské síly v severní Africe a nakonec se postaral o porážku oslabených sil Osy na podzim 1942 u El - Alameinu. V Italské Východní Africe poskytovalo letectvo armádě průzkum a leteckou podporu. Síly obou stran zde byly poměrně vyrovnané, ale italské letectvo bylo rychle opotřebováváno. Italští letci bojovali až do hořkého konce, dokud nebylo 24. října 1941 sestřeleno jejich poslední letadlo.

( Italské bombardéry Savoia – Marchetti S.M.79 Sparviero  na cestě ke spojenecké „pevnosti“ Malta )

Stoupající ztráty během let 1941 – 1942 nebyly vyrovnány vzrůstající výrobou letadel a Německo nakonec převzalo tíži letecké války v severní Africe, zatímco italské letectvo se soustředilo zejména na průzkum a zásobování, jakož i na obranu samotné Itálie před vzrůstajícími útoky spojeneckých bombardovacích sil. Zhroucení sil Osy v severní Africe v květnu 1943 a obrovský nárůst počtu kvalitnějších spojeneckých letounů zatlačil italské letectvo do defenzívy. Navzdory statečnému úsilí nebyli Italové schopni zastavit trend spojenecké materiální převahy a 8. září 1943, s podpisem příměří, již italské Královské letectvo prakticky neexistovalo. Válku začalo s téměř 2 000 operačními letadly a s téměř stejným počtem v záloze. Na konci září 1943 čítalo letectvo 1 200 strojů, z nichž asi jen polovina byla bojeschopná.

V roce 1940 bylo italské letectvo rozděleno do čtyř Územních leteckých zón, které pokrývaly Itálii, a pěti zámořských velitelství. Zatímco letectvo bylo nezávislou silou v rámci ozbrojených sil, k dispozici bylo také armádní letectvo se 37 letkami, které byly přiděleny přímo pozemním silám, jakož i námořní letecká služba s 20 letkami hydroplánů a létajících člunů a 10 letkami dopravních letadel. V onom roce působilo v Královském letectvu 12 000 pilotů a příslušníků leteckých posádek, 6 100 nelétajících důstojníků a 185 000 poddůstojníků a mužů pozemního personálu.

( Poměrně značná část italských stíhačů měla bohaté zkušenosti ještě z dob španělské občanské války )

Základní taktickou jednotkou byla letka ( Squadriglia ), která měla početní stav kolem 9 strojů, se 3 dalšími v záloze, ačkoliv bombardovací letky měly obvykle pouze 6 letadel. Příležitostně mohla být letka rozdělena do dvou rojů. Dvě až tři letky tvořily leteckou skupinu ( Gruppo ) a dvě nebo více skupin mohly tvořit křídlo ( Stormo ), základní taktický útvar v rámci italského Královského letectva. Dvě nebo tři křídla byla příležitostně spojována, aby vytvořila leteckou brigádu, která spojená s další brigádou mohla tvořit leteckou divizi. Největším útvarem pak byl letecký sbor, který sestával ze dvou či více stejnorodých stíhacích nebo bombardovacích leteckých divizí.

Síly v rámci územních leteckých zón se základnou v Itálii byly organizovány následovně:

Severní zóna – sedm bombardovacích křídel a jedna skupina stíhacích Fiatů CR.42

Centrální zóna – tři bombardovací křídla, dvě stíhací křídla a jedna stíhací skupina

Jižní zóna – pět bombardovacích křídel, jedno stíhací křídlo, jakož i nezávislá stíhací a střemhlavá bombardovací skupina

Jihovýchodní zóna – jedno noční bombardovací křídlo, křídlo hydroplánů a jedna stíhací skupina Fiatů CR.32

( Pozemní personál provádí údržbu bitevní Bredy Ba.65 )

Největší zámořské velitelství mělo základnu v Libyi a bylo tvořeno čtyřmi bombardovacími křídly, stíhacím křídlem a třemi dalšími stíhacími skupinami a dvěma skupinami a dvěma letkami koloniálního průzkumného letectva. Těžké ztráty způsobené britskými útoky v lednu a únoru 1941 měly za následek následné posílení italského letectva v severní Africe. Zdejší vzdušné síly dosáhly svého nejvyššího početního stavu v říjnu 1942. Jednalo se o:

Sedm skupin stíhacích letounů MC.202

Pět skupin stíhacích letounů Fiat CR.42

Jedna skupina střemhlavých bombardérů Junkers Ju 87

Jedna skupina bombardérů Z.1007

Dvě skupiny bombardérů SM.79.

Nedostatek náhradních dílů a leteckého paliva vážně omezil účinnost italského letectva v severní Africe, které bylo ve skutečnosti počátkem roku 1942 podřízeno Luftwaffe. Letectvo v Italské východní Africe bylo rozděleno do tří velitelství:

Eritrea – deset letek bombardérů a tři letky stíhacích strojů

Střední Etiopie – devět letek bombardérů, dvě letky stíhacích strojů a jedna letka pro bitevní útoky

Jižní Etiopie – tři letky bombardérů

Celkem bylo po východní Africe rozmístěno 338 letounů, z nichž bylo 187 u operačních jednotek.

( Nejpočetnější italskou stíhačkou v bojích v severní Africe byl dvojplošný Fiat CR.42 Falco )

Vpád italské armády do Řecka byl podporován Albánským vzdušným velitelstvím ( jedno křídlo bombardérů a jedno křídlo hydroplánů + jedna skupina bombardérů SM.79, skupina letounů pro bitevní útoky a dvě letky stíhačů ) a italskou Jihovýchodní zónou. S posilami na Řeky útočilo na 380 strojů, kterým čelilo pouze 149 řeckých, respektive později letounů britské RAF. Po dobu prvních měsíců roku 1941 probíhaly neustálé bitvy mezi italským Královským letectvem a řeckým letectvem podporovaným RAF  o získání kontroly ve vzduchu. Konflikt vyřešil teprve německý vpád do Jugoslávie a Řecka, zahájený 6. dubna 1941. Jednotky italského letectva zůstaly v Řecku až do roku 1943 s odpovědností za útoky na spojeneckou plavbu v oblasti Egejského moře a východního Středomoří.

Ačkoliv docházelo k příležitostným bombardovacím náletům ze strany britského Bomber Command na Itálii teprve v roce 1942, po vyvinutí úspěšných čtyřmotorových bombardérů s dlouhým doletem, se průmyslová centra v severní Itálii stala terčem podpůrných útoků letadel se základnou ve Velké Británii. Odpovědí Italů bylo vytvoření tří skupin nočních stíhaček a z Německa bylo dodáno množství radarem vybavených Messerschmittů Bf 110 a Dornierů Do 217J, ale bez řádného systému pozemní kontroly se účinná obrana ukázala jako nemožná. Naštěstí pro Itálii byla hlavní tíže spojenecké strategické letecké ofenzívy namířena proti Německu. Ztráta severní Afriky přivedla většinu letectva za účelem obrany mateřské země proti očekávané spojenecké invazi zpátky do Itálie. 10. července 1943, do data spojeneckého vylodění na Sicílii ( operace Husky ), bylo na ostrově 165 letadel, k dispozici měli Italové i další, působící v rámci Jižní zóny. Ačkoliv první den invaze byla potopena jedna spojenecká dopravní loď, italské ztráty byly těžké. Spojenecká vzdušná převaha nad bitevním polem těžce opotřebila italské letectvo. Mnoho strojů bylo navíc zničeno na zemi. Regia Aeronautica tak prakticky ztratilo možnost vést efektivní obranu nejen Sicílie, ale i pevninské Itálie.

 

 

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      design by Jakub M.             admin \ archiv aktualizací \ o webu \ kontakt