Pro italskou armádu v období 2. světové války se vžily přídomky slabá, či zbabělá. Čestnou výjimku představovaly tankové divize v čele s Ariete, která přes chronický nedostatek kvalitnější výzbroje vybojovala řadu vítězství. První větší obrněná divize Mussoliniho fašistické Itálie, která proslula pod označením 132a Divizione Corazzata Arieta ( 132. tanková divize Ariete ), vznikla 1. února 1939. Základnou tankistů s beranem ve znaku byla Verona.

Ariete byla zformována kolem 2. tankové brigády, jejíž jádro tvořil 8. pluk ostrostřelců ( v italštině Bersaglieri ) a 32. tankového pluku. Šlo o elitní útvary s hrdou historií, kdy Bersaglieri již za 1. světové války působili jako lehká pěchota, která se ve 30. letech transformovala v pěchotu mechanizovanou. K těmto oddílům záhy přibyl 132. pluk motorizovaného dělostřelectva s podpůrnými jednotkami. Do čela divize byl jmenován generál Carlo Di Simone. Ačkoliv Ariete představovala elitu italské armády, svou výzbrojí moc respektu nevzbuzovala.

( Znak 132. tankové divize Ariete )

V době vstupu Itálie do války v červnu 1940 sestával 32. tankový pluk z pětice tankových praporů. Tři prapory lehkých obrněnců byly vybaveny tančíky L3/35 s výzbrojí dvou kulometů ráže 8 mm. Další dva prapory středních tanků používaly zastaralé tanky Fiat 3000 ( vlastně derivát francouzských Renaultů FT – 17 z 1. světové války ). Místo nich ovšem postupně do výzbroje přicházel M11/39, jež znamenal značný výkonnostní posun.

Když se Benito Mussolini rozhodl zapojit do tažení proti Francii, Ariete se přesunula k hranicím. Po celou kampaň však zůstala v záloze tzv. Pádské armády a do bojů nezasáhla, měla totiž využít průlomu francouzských linií, k čemuž však kvůli chabému výkonu pěších jednotek nedošlo. Tankisty nicméně potěšily dodávky další techniky v podobě středních tanků M13/40. Jako první se s nimi seznámili příslušníci 3. praporu středních tanků. Příležitost otestovat stroje v boji dostal 32. tankový pluk poprvé v severní Africe, kde Ariete zprvu nebojovala jako celek, protože velení přidělilo vybrané prapory k různým operačním skupinám. V červenci 1940 v Libyi přistál 1. a 2. prapor středních tanků. Dohromady čítaly 600 mužů, 72 tanků, 56 vozidel různých typů, 37 motocyklů a 76 přívěsů. Staly se součástí bojové skupiny Maletti pojmenované po svém veliteli generálu Pietru Malettim. Tomu kromě tanků podléhalo i sedm praporů pěchoty, několik tančíků L3, dělostřelectvo a zásobovací oddíly. Skupina tvořila nejvýznamnější motorizovanou složku 10. armády Radolfa Grazianiho a stala se na africkém bojišti prvním italským vševojskovým svazkem.

( M13/40 jehož posádka za účelem zvýšení pasivní ochrany vozidla připevnila na nejohroženější části vozidla náhradní články pásů )

Po invazi do Egypta se 10. armáda chystala na postup k Marsa Matruh. Ráno 9. prosince 1940 však Italy předešla britská ofenzíva, když nepřítel během operace Compass udeřil na Malettiho uskupení v táboře Nibeiwa. Na čele útoku jelo 48 obávaných pěchotních tanků Matilda II, přezdívaných Brity Královny bojiště. Ty bleskově zničily 11 italských tanků M11/39. Italské obrněnce měly střežit průchody v minových polích, ale jejich posádky místo toho odpočívaly daleko od svých strojů. Matildy likvidovaly jeden italský tank za dobrým. Sám generál Maletti byl zabit. Za 5 hodin Britové zničili jedinou tankovou formaci Italů v severní Africe.

Ještě předtím v listopadu 1940 se vylodily 3. a 5. prapor s 57 tanky M13/40, které se staly součástí zvláštní obrněné brigády generála Valentina Babiniho. Do skupiny spadalo rovněž několik tančíků L3, pluk Bersagliérů, motocyklový prapor, dělostřelecký pluk a dvě protitankové roty. Ačkoliv na první pohled uskupení působilo impozantně, tankové posádky prošly jen základním výcvikem a mnozí důstojníci přijeli rovnou ze svých škol. Tanky M13/40 pocházely z první výrobní série, u které se ještě nepodařilo vychytat dětské nemoci. Technici zápolili především s vadnými čerpadly, rychlým opotřebením motorů i praskajícím pancířem. Pouze 3 obrněnce 3. praporu výrobce vybavil rádiem, takže posádky mohly akce koordinovat jen zastaralými vlajkovými signály.

( Tanky M13/40 5. praporu )

Po rozprášení Malettiho skupiny zůstávala Babiniho skupina jedinou italskou silou schopnou postavit se britským obrněncům. Ty v polovině ledna 1941 zamířily k pozicím 60. pěší divize u pobřeží a hrozily ji zcela zničit. Babini se rozhodl zahradit postup 4. obrněné brigádě, která nasadila 145 tanků, a zakopal se u Al – Machlí. Hlídkující britské lehké tanky a tančíky 23. ledna narazily na 12 italských M13/40. Italové zničili hned několik britských vozidel. Když Britové povolali na pomoc těžší obrněnce, rozhořela se velká tanková bitva. Poměr ztrát ale nakonec činil pouze 2 zničené M13/40 a 8 britských obrněnců, z toho 6 lehkých. Avšak po příjezdu 7. britské obrněné divize se Babini stáhl.

K dalšímu střetu došlo začátkem února 1941. Italům zbývalo 60 středních tanků M13/40, které měly obklíčit protivníka. Bez průzkumu i dělostřelecké přípravy ale vjely přímo před hlavně britských tanků. Výsledkem bylo, že Italové přišli o 23 strojů. Poučeni neúspěchem udeřili 7. února znovu, tentokrát i za podpory pěchoty a dělostřelecké palby. Proti 66 britským tankům vyjelo 30 M13/40. Italští tankisté bojovali na hranici sebeobětování a britská protitanková děla likvidovali palbou z bezprostřední blízkosti. Přeživší tanky se vrhly do nepřátelských postavení a pronikly až téměř k samotnému centru, poslední M13/40 zničili Britové pouhých 18 metrů od velitelství. Palba děl a příchod 6. australská pěší divize však ofenzívu odsoudily ke krachu a přeživší italští vojáci se vzdali.

( Italští vojáci jsou po nezdařeném útoku 7. února 1941 odváděni do zajetí )

Mussoliniho porážky v severní Africe a Řecku vzbudily u Němců obavy ze zhroucení italského spojence. Adolf Hitler proto přemluvil Duceho, aby přijal vojenskou pomoc. V Africe měla podobu expedičního sboru, jenž později proslul jako Deutsche Afrikakorps. Rovněž Italové vyslali do Libye čerstvé síly, reprezentované celou 132. tankovou divizí Ariete pod velením generála Ettoreho Baldassareho. Samotná Ariete dorazila do Tripolisu už v lednu 1941, tedy v době, kdy Britové měli na dosah konečné vítězství v severní Africe. K němu však nakonec došlo až o dva roky později a svůj podíl na oddálení porážky sil Osy měla i divize s beranem ve znaku.

Během první poloviny roku 1941 se Ariete nenacházela na plných stavech, neboť disponovala jen 80 obrněnci ( oproti tabulkovému stavu 160 ). Strojů M13/40 panoval nedostatek, a tak divize musela stále používat naprosto bezcenné tančíky L3 a v otevřeném boji se tak zkrátka nemohla postavit britským obrněným silám jako rovnocenný protivník. I v neúplném složení se záhy ( již pod německým velením ), zapojila do bojů. Nový vrchní velitel italských sil v severní Africe generál Italo Gariboldi totiž Ariete podřídil veliteli Afrikakorpsu, Erwinu Rommelovi. Ten během jara 1941 vsadil na organizovaná smíšená uskupení, v nichž mohla 132. tanková divize prokázat vysokou mobilitu. Poprvé dostala příležitost v dubnu při přesunu k Al – Machílí, kde se podílela na likvidaci 3. indické motorizované brigády. Neúspěch naopak zaznamenala tváří v tvář spojenecké obraně v Tobruku. Rommel ji obvinil z krachu společné ofenzívy. Ve skutečnosti Baldassare Němce předem varoval, že vzhledem k odvelení části dělostřelectva i nedostatku středních tanků nemá Ariete sílu udeřit na mohutné opevnění.

( Příslušníci 132. tankové divize Ariete během jednoho z útoků proti obleženému Tobruku )

Až v listopadu 1941 dosáhla Ariete plných stavů a disponovala i tabulkovými počty středních tanků. Její rostoucí hodnota se projevila u Bir – Al – Gúbí, kde Italové nasadili za podpory dělostřelectva a tří praporů Bersaliérů i 146 kusů M13/40. Jejich protivníkem tu byla 22. obrněná brigáda, vyzbrojená 158 křižníkovými tanky Crusader Mk.VI. Skvěle vybavenou, avšak nezkušenou jednotku Britové vyslali proti Ariete záměrně, aby si ve střetu s podceňovanými Italy vybojovala ostruhy. Bitva se ovšem 14. listopadu vyvíjela zcela jinak a italští tankisté způsobili mezi britskými Crusadery hotovou spoušť. Britové odepsali téměř 50 tanků a italská houževnatost narušila hlavní útok na Sidi Rezegh.

Navzdory ztrátám Britové Italy stále podceňovali a předpokládali, že se Ariete brzy zhroutí. Italské tanky M13/40 naopak pomohly německým obrněncům při likvidaci jihoafrické 5. brigády a poutaly v boji 1. jihoafrickou pěší brigádu i množství spojeneckých tanků, které by byly poslány k Tobruku. Koncem měsíce přešla 132. divize Ariete do útoku a 29. listopadu stanula proti 2. novozélandské pěší divizi. I když Mussoliniho vojákům hrozil útok britských tanků z boku, udeřili na důležitou kótu 175, téměř beze ztrát ji obsadili a zajali na 200 nepřátelských vojáků.

( Příslušníci divize Ariete po dobytí kóty 175 )

Na jaře 1942 prošla Ariete reorganizací a přezbrojením. Obdržela nové tanky M14/41, samohybná děla Semovente da 75/18 i protitankové dělostřelectvo. Se 133. tankovou divizí Littorio po boku se koncem května zúčastnila ofenzívy u Al – Gazaly, kde rozdrtila 3. indickou motorizovanou brigádu, zabila 500 a 600 vojáků nepřítele zajala. Ukolébáni vítězstvím však Italové podcenili průzkum a ještě téhož dne utrpěli od Svobodných Francouzů těžkou porážku u Bir – Hakeimu. 9. tankový prapor narazil na miny i protitanková děla a divize rázem přišla o 55 obrněnců. Její obrněné síly se ztenčily o polovinu, přesto i v dalších fázích kryla týl německých svazků a s pomocí dělostřelectva zadržela protiútok jedné obrněné a dvou pěších brigád.

V červnu se divize zapojila do dobývání Tobruku. Doplňování techniky ovšem vázlo a mechanici museli pracovat několik dní a nocí, aby opravili co nejvíce poškozených strojů. Nakonec do boje vyrazilo 80 tanků M14/41. Italy zdržel tuhý odpor skotských horalů, přes německou kritiku italská divize ovšem úkoly splnila a do 22. června 1942 přispěla k pádu tobrucké pevnosti. Ten otevřel Ose cestu do Egypta a Ariete a Littorio se zúčastnily pronásledování Britů ustupujících k El – Alameinu.

( Muži divize Ariete na postupu k El – Alameinu )

Oba svazky, sdružené se 101. motorizovanou divizí Trieste do XX. sboru, představovaly však jen stín původní síly. Ariete utrpěla velké ztráty a Littorio oslabovaly časté přesuny jeho jednotek. Vyčerpaní 132. tankové divize Ariete se projevilo 3. července, kdy měla dobýt hřeben Alam Nájil obsazený Novozélanďany. Útok rozbilo dělostřelectvo a letectvo a dílo zkázy dokonala zteč na bodák. Ariete přišla o 350 mužů, veškeré dělostřelectvo a stovku vozidel. Novozélanďané ztratili pouhé 2 padlé. Vzhledem k nepřetržitému dvouměsíčnímu nasazení bez posil a zásob se nebylo čemu divit. I přes ztráty se Ariete i Littorio v srpnu 1942 zapojily do Rommelovi ofenzívy u Alam Halfy, ale zastavily je minová pole a spojenecké  letecké útoky.

V dalších měsících síly Spojenců v severní Africe mohutněly, zatímco Ose docházela munice i palivo. K rozhodujícímu střetu došlo v říjnu 1942 ve druhé bitvě u El – Alameinu. XX. sbor zázrakem shromáždil 278 tanků, z nichž 129 připadalo na Ariete. Kvůli nepřátelské nadvládě ve vzduchu Italové sbor nemohli využít jako koncentrovanou sílu a roztáhli ho po celé frontové linii. Ariete s německou 21. tankovou a 90. pěší divizí držela jižní úsek. Bitva začala 23. října dělostřeleckou přípravou 8. britské armády a materiální převaha nepřítele se rychle projevila. Pod tlakem tanků generála Montgomeryho linie Osy postupně kolabovaly a Rommel 2. listopadu telegrafoval do Berlína, že je potřeba počítat se ztrátou všech jednotek v Africe. Hitler přislíbil posily, a přikázal Lišce pouště, aby držel své pozice do posledního muže. Rommel diktátorova tvrdost šokovala, přesto nechtěl jednat v rozporu s rozkazem. Rozhodl se pro kompromis. Nechal X. a XXI. Italský sbor na pozicích, zatímco německé jednotky s Ariete a Littorio stáhl na západ. Italským pěším divizím Němci zabavili motorová vozidla a ponechali je svému osudu.

( Němci zabavili svým italským spojencům po porážce u El - Alameinu veškerou použitelnou techniku a zanechali je svému osudu )

Ten německo – italské síly dostihl 4. listopadu 1942, kdy britská 8. armáda zahájila masivní průlom. Montgomeryho 1. obrněná divize napadla zbytky 21. německé tankové divize, zatímco slavné Pouštní krysy ze 7. britské obrněné divize udeřili na zbytky Ariete. Italové kryli německý ústup a kladli silný odpor, ale proti přesile neměli šanci. Zcela zdecimovaná Ariete jako divize přestala existovAT. Její poslední hlášení znělo: „Nepřátelské tanky pronikly jižně od nás. Ariete je obklíčena. Nacházíme se 5 kilometrů severozápadně od Bir el Ebd. Tanky Ariete stále v akci.“ Ačkoli Erwin Rommel 132. divizi obětoval, její ztrátu komentoval slovy: „V Ariete jsme ztratili nejstarší italské kolegy, od nichž jsme vždy požadovali více, než mohli být, vzhledem ke slabé výzbroji, schopni vykonat. Téhož dne v boji zanikly i Littorio a Trieste. Zbytky italské pěchoty bez přepravních kapacit padly do zajetí.

K formálnímu zrušení divize došlo 21. listopadu 1942 a jméno Ariete obdrželo seskupení složené z ustupujících zbytků XX. sboru. V dubnu 1943 se římská generalita pokusila obnovit slávu zničených formací a severně od Říma ustavila 135. tankovou divizi Ariete ( Ariete II ). Její formování se však nikdy úspěšně nezavršilo a stihla vystoupit jen proti bývalému německému spojenci, jež po italské kapitulaci okupoval Apeninský poloostrov. Odpor Ariete II trval krátce a velení jí záhy rozpustilo. Válečná cesta tankistů s beranem ve znaku se tak definitivně uzavřela.