Již od svého vzniku se Finsko snažilo vybudovat v rámci své armády také obrněné síly. Mladý stát zakoupil ve Francii kromě jiných zbraní i lehké tanky Renault FT – 17, které patřily k nejúspěšnějším prvoválečným konstrukcím. Celkem jich do Finska zamířilo 32, z toho 14 bylo vyzbrojeno kanonem ráže 37 mm, zbytek nesl pouze jeden kulomet. Tyto stroje tvořily po dlouhou dobu základ finského tankového vojska, protože až do 30. let finská armáda nakupovala a zkoušela pouze jednotlivé stroje převážně britské výroby, např. tančík Carden – Loyd Mk.IV. Finské jezdectvo také uvažovalo o posílení obrněnými vozidly a objednalo si jeden švédský automobil Landsverk 181, ale k dalším nákupům již nepřistoupilo.

Na pozadí stále se zhoršující politické situace 30. let si finská generalita uvědomovala zastaralost tanků FT – 17, které se již hodily spíše do muzea než  na bojiště. Finové si proto objednali výborné britské tanky Vickers Armstrong Mk.E v jednověžové verzi. Do Finska ještě před vypuknutím Zimní války dorazilo 32 strojů, ale kvůli nedostatku financí přišly bez výzbroje, radiostanic a dalšího vybavení, což prakticky vylučovalo jejich bojové nasazení. Finské strojírenské závody je proto osadily děly vymontovanými ze stařičkých Renaultů FT – 17 a místo chybějících moderních kulometů nesla vozidla samopaly Suomi nebo kulomety Hotchkiss z 1. světové války. Tato nouzová výzbroj nemohla stačit k úspěšnému boji se sovětskými lehkými tanky T – 26 vyzbrojenými 45 mm kanonem. Finové proto objednali ze Švédska kanony Bofors ráže 37 mm.

( Ještě ve 30. letech byly páteří finských obrněných sil francouzské lehké tanky Renault FT - 17 )

Těsně před začátkem sovětsko – finské války tak měla země tisíce jezer k dispozici jen asi 60 provozuschopných tanků, zařazených do dvou obrněných praporů, i když polovina z nich byly FT – 17 bez výraznější bojové hodnoty. Finská vláda si však nemohla dovolit další rozsáhlé investice do svých tankových sil.

Finské tankové prapory během Zimní války nedostaly příliš možností ukázat své schopnosti v manévrovém boji. Staré francouzské FT – 17 jejich posádky zakopaly ve věžových postaveních na Mannerheimově linii, kde sloužily jako statické opěrné body. Do otevřeného boje se Renaulty pouštět nemohly, protože se svou slabou výzbrojí nedokázaly sovětským obrněncům ublížit a samy by naopak byly velmi zranitelné. Moderní Vickersy pak velitelé nasazovali především jako protitankové zbraně, které Finům zoufale chyběly.

( Finští tankisté s ukořistěnými sovětskými lehkými tanky T – 26 )

Jedinou finskou útočnou tankovou operací během celé Zimní války se stala bitva u Honkaniemi, asi 15 kilometrů jihovýchodně od města Viipuri. Finové v těchto místech zadržovali postupující sovětské jednotky a po přisunutí záloh naplánovali protiútok, jenž měl zničit jeden z uzlů odporu u jezera Näykkijarvi a poté zatlačit útočníky na východ. Do akce se chystala i 4. tanková rota, vyzbrojená 13 tanky Vickers Armstrong Mk.E, jíž velel poručík Heinonen. Finský divizní velitel vydal rozkaz k přesunu do výchozích pozic v noci 25. února 1940. Kvůli počátečním zmatkům ve spojení se některé jednotky ztratily a ráno byly připraveny pouze čtyři prapory pěchoty ze šesti, dva ze čtyř dělostřeleckých oddílů a pouhých 8 tanků. Pětice Vickersů zůstala kvůli poruchám stát na 50 kilometrové trase přesunu a do bojů již nestihla zasáhnout.

Finský nápor cílil na jednotky 84. střelecké divize vyzbrojené tanky T – 26 i protitankovými děly ráže 45 mm. 6 Vickersů vyrazilo do útoku spolu s pěšími prapory, ale proti silné sovětské obraně se nedokázaly prosadit. Tanky neměly radiostanice, takže nemohly komunikovat ani mezi sebou, ani s nadřízenými veliteli. Logicky tak vázla koordinace útoku. Jednotlivé stroje s podporou pěchoty vyrazily proti sovětským postavením, ale štěstí jim nepřálo. Jeden z finských tanků zapadl do jámy a poškodil si věž natolik, že se musel stáhnout do výchozího postavení, zbylých 5 bylo v souboji se sovětskými tanky a děly zničeno a uniknout dokázalo jen několik členů posádek. Bitva skončila neúspěchem a první tankový útok ukázal velké nedostatky ve výcviku a vybavení, což Finy příliš nepřekvapilo, protože museli neustále improvizovat. Jediné, co jim nechybělo, byla odvaha.

( Finská armáda používala celkem 7 ukořistěných sovětských tanků T - 28 )

V průběhu Zimní války získali Finové obrovské množství válečného materiálu, který zůstal stát v dobytých kotlích motti a na příjezdových trasách Rudé armády. Opravárenské jednotky stahovaly všechna vozidla do dílen a připravovaly je znovu k nasazení. Sovětský svaz ztratil v bojích a na přesunech více než 3 000 obrněných vozidel všech typů, z toho asi 1 100 lehkých tanků T – 26. Finové je ukořistili v různém stavu zachovalosti, od zcela nepoškozených po vyhořelé vraky. Všechny pojízdné stroje buď opatřovali novou kamufláží, nebo je jen označovali finskými výsostnými znaky. Z nepojízdných strojů vymontovali vše, co se vymontovat dalo. Přeživší Vickersy dostaly sovětské kanony a kulomety, k nimž měli Finové velké zásoby střeliva.

Zajímavou kořistí se stalo 7 třívěžových tanků T – 28, které Finové provozovali pod jménem Postijuna až do konce roku 1944. Tehdy je kromě jednoho vozidla přestavěného na vyprošťovací verzi vyřadili z výzbroje kvůli podmínkám mírové smlouvy uzavřené se Sovětským svazem. Finská armáda dále ukořistila i lehké plovoucí tanky T – 38 a rychlé BT – 7. Jako užitečné se ukázaly i obrněné automobily BA – 10 a BA – 20, které sloužily jako velitelská vozidla obrněných jednotek. Dělostřelci zase uvítali pásové tahače Komsomolec používané k přepravě munice a tahání děl. Na začátku Pokračovací války tak měli Finové prakticky všechnu výzbroj kořistní, což kladlo velké nároky na improvizaci mechaniků a zásobovačů.

( Z Německa dodaná samohybná děla Stug III vyzbrojená kanonem ráže 75 mm se přesunují na karelskou frontu, na čelním pancíři je dobře vidět finské výsostné označení )

Na základě vlastních zkušeností ze Zimní války i pozorování německé taktiky Bleskové války vybudovali Finové obrněnou brigádu, ke které v červnu 1942 připojili ještě jednu pěší brigádu a týlové složky, čímž vznikla obrněná divize. Během Pokračovací války měli Finové čím dál větší problémy s udržováním kořistní techniky v bojeschopném stavu, a proto se obrátili na své německé spojence s objednávkou na moderní obrněnce. V roce 1943 tak z Německa dorazilo 30 a v roce 1944 ještě dalších 29 samohybných děl Stug III Ausf. G, což podstatně zvýšilo sílu divize. Finské samohybky nesly sovětské kulomety a pro zvýšení pasivní ochrany je posádky obkládaly kládami a silnými poleny.

Tvrdé boje, které se rozhořely v roce 1944, opět ukázaly potřebu obrněných jednotek. Finové tak nakoupili z Německa modernizované střední tanky Panzer IV Ausf. J, jichž dorazilo celkem 15. Obrněnce přišly příliš pozdě na to, aby se ještě stihly zapojit do bojů se Sověty, navíc místo posledních 3 vozidel, poslali Němci kořistní sovětské střední tanky T – 34. Vedle nich zůstávaly stále ve službě i silně opotřebované lehké T – 26. Obrněná divize potřebovala také protiletadlové zbraně, a tak Finové u svých švédských sousedů objednali modifikaci lehkého tank L – 30, která byla vyzbrojena protiletadlovým kanonem Bofors ráže 40 mm. Finská armáda převzala celkem 6 těchto strojů, které potom sloužily až do konce války. V letech 1944 – 1945 putovala část původně sovětských strojů do šrotu, ale některé tanky T – 26 sloužily až do 50. let. Páteř poválečných obrněných sil ale tvořila německé samohybná děla Sturmgeschütz III a střední tanky Panzer IV. Oba německé typy ve finské armádě sloužily až do 60. let, kdy již byly příliš zastaralé a mechanikům se nedostávalo náhradních dílů.