Finské letectvo 1939-1940 • Druhá světová válka • druhasvetova.com

 

Finské letectvo 1939 – 1940

Organizace letectva

Finské vzdušné síly ( Ilmavoimat ) byly vytvořeny 6. března 1918 s velitelstvím umístěným v Helsinkách. Velitelem byl J. F. Lundqvist. Ke 30. listopadu 1939 se vzdušné síly skládaly z následujících složek:

A. letectvo

B. protiletadlové dělostřelectvo, převedené pod vzdušné síly od armády v roce 1937

C. služba protiletecké výstrahy

V meziválečném období bylo finské letectvo rozděleno na šest leteckých základen ( Lentoasema 1 – 6 ), které byly 1. ledna 1938 reorganizovány do tří leteckých pluků:

1. ( hloubkový bombardovací – průzkumný ), 2. ( stíhací ) a 4. ( bombardovací ). K velitelství finského námořnictva byla rovněž přidělena jedna peruť a jedna doplňovací peruť a také 19. flotila švédských dobrovolníků, která sice byla označena jako finský letecký pluk, ale silou byla rovna peruti. Během Zimní války tvořily jednotlivé perutě dočasné letecké odřady, které byly sestavovány pro konkrétní úkoly a pojmenovány podle velitele odřadu, obvykle stíhacího pilota s nejvyšší hodností v eskadře. Letecký pluk ( Lentorykmentti – LentoR ), kterému velel plukovník nebo podplukovník, se skládal z velitelství, velitelské roty, leteckého polního skladiště, čety polní údržby, tří – pěti  perutí se statutem praporu a doplňovacího leteckého pluku s jednou nebo dvěma cvičnými perutěmi. Letecká peruť ( Lentolaivue – LLv ), které velel major nebo kapitán, měla své velitelství, velitelskou rotu a dvě – pět  ( obvykle tři ) letky se statusem roty, každé letce ( Lentue ) velel kapitán nebo poručík.

Finský Fokker D. XXI.jpg

( Fokker D.XXI připravovaný ke vzletu )

Celkově mělo Finsko 16 perutí šesti typů létajících s letouny zakoupenými v zahraničí, cizími letouny vyrobenými v licenci nebo s kořistními sovětskými stroji. Letectvo bylo tvořeno:

Čtyři stíhací perutě ( 22., 24., 26. a 28. ), každá s 27 bojovými a 6 záložními letadly, 4 – 10 letadel na jednu letku. Finové disponovali Fokkery D.XXI ( nizozemský letoun, vyráběný ve Finsku ), Morane – Saulnier M.S. 406 ( Francie ), Gloster Gladiator Mk.II a Bristol Bulldog Mk.IIA a Mk.IVA ( Velká Británie ), Fiat G.50 ( Itálie ) a Brewster 239 ( Spojené státy ).

Tři bombardovací perutě ( 42., 44. a 46. ), každá se 13 bojovými a 4 záložními letadly, 2 – 4 letadla na jednu letku: Bristol Blenheim Mk.I a Mk.IV ( Velká Británie ).

Jedna peruť hloubkových bombardérů  ( 10. ) se 13 bojovými a 4 záložními letouny, 2 – 4 letadla na jednu letku: Fokker C.V. ( Nizozemí ), později stíhací Fokker D.XXI.

Jedna smíšená peruť ( F19 ) se stíhačkami Gloster Gladiator Mk.II a lehkými bombardéry Hawker Hart ( Velká Británie ) a dopravními letadly Junkers W.34 ( Německo ).

Tři průzkumné perutě ( 12., 14. a 16. ), každá se 13 bojovými a 4 záložními letadly, 2 – 6 letadel na jednu letku. V únoru 1940 byly 1/LLv.12 a 2/LLv.14 vyzbrojeny stíhacími letouny Gloster Gladiator ( 6 pro každou peruť ), ostatní letky si ponechaly každá 4 průzkumná letadla: Blackburn/VL R.29 Ripon IIF ( Velká Británie – finská výroba ). VL Kotka I a II, Fokker C.V. a Fokker C.X. ( Nizozemí ) a Junkers K43 ( Německo ).

Finští letci.jpg

( Finský stíhač se svými mechaniky u letounu Brewster Buffalo americké výroby )

Jedna peruť námořního průzkumu ( 36. ) se 13 bojovými letouny a 4 záložními stroji, 2 – 6 letadel  na jednu letku: Blackburn/VL R.29 Ripon IIF ( Velká Británie – finská výroba ) a Junkers F13fe a W.34 ( Německo ), Avro Anson, Gloster Gamecock a Bristol Bulldog Mk.IIA a Mk.IVA ( Velká Británie ), Polikarpov I – 16 ( Sovětský svaz – kořistní ).

1. a 2. letecký pluk byly přiděleny armádě na šíji na podporu II. a III. sboru, 16. peruť byla přidělena ke IV. sboru a 4. letecký pluk měl základnu v jižním Finsku. V severním Finsku neoperovaly žádné letecké jednotky. Bojová taktika, vyvinutá podplukovníkem Richardem Lorentzem, velitelem 2. leteckého pluku, nařizovala finským pilotům, jejichž stíhačky byly pomalejší než sovětské a neměly žádnou, nebo minimální pancéřovou ochranu, aby útočili na sovětské bombardéry, ale aby se za každou cenu snažili vyhnout kontaktu se sovětskými stíhači.

Letecké hodnosti

Finské letectvo, včetně přidělených vojenských úředníků, používalo armádní hodnosti. Nejvyšší hodností byl generálmajor ( Kenraalimajuri ), kterou měl od 16. května 1936 J. F. Lundqvist, od 3. října 1941 po Lundqvistově povýšení, to byla hodnost generálporučík ( Kenraaliluutnantti ). V leteckých jednotkách se vojenský mistr – praporčík ( Sotilasmestari ) ve funkci pilota nazýval letecký mistr ( Lentomestari ) a obdobně, letecký mechanik se nazýval letecký mechanik 1. třídy ( I pl: n lentonemekaanikko ). Nejnižší hodností u leteckých jednotek byl vojín letec ( Lentosotamies ).

Protiletadlové dělostřelectvo

Jediný předválečný  protiletadlový pluk byl při mobilizaci 22. října 1939 rozšířen na třináct těžkých protiletadlových baterií ( 1., 2., 22., 51. – 60. ) s kanony ráže 75 – 76 mm, devatenáct lehkých protiletadlových baterií ( 1. – 12., 21. – 26., 51. ) s kanony ráže 20 – 40 mm, šest protiletadlových kulometných rot ( 1. – 3., 5., 51. a 52. ) s kulomety ráže 7,62 mm a kanony ráže 20 mm, dvacet pět těžkých protiletadlových kulometných čet ( 21. – 35., 51., 53. – 59., 61. a 62. ) s kanony ráže 20 mm a čtyři lehké protiletadlové kulometné čety ( 51., 52., 54. a 55. ) s kulomety ráže 7,62 mm.

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      design by Jakub M.             admin \ archiv aktualizací \ o webu \ kontakt