Estonci ve Wehrmachtu a Waffen – SS - druhá světová válka | druhasvetova.com

 

Estonci ve Wehrmachtu a Waffen – SS

 

Vedle protipartyzánských akcí se estonské policejní oddíly zapojily i do bojů s Rudou armádou. Proslavil se zejména 36. pěší prapor, který bojoval u Stalingradu. Na frontu dorazila jednotka v listopadu 1942 a ihned se ocitla pod těžkou palbou. Podle některých zdrojů se útvar natolik osvědčil, že celkem 42 Estonců obdrželo Železný kříž. Také 37. a 40. prapor se zapojily do akcí u Pskova, zatímco 38. prapor bojoval v oblasti Luga – Pskov – Gdov. Trojice praporů ( 29., 31. a 32. ) se s protivníkem střetla u estonské Narvy. V srpnu 1944 se 37. a 38. prapor zúčastnily bitvy u řeky Emajogi. Ve svém největším střetnutí zničili Estonci sovětské předmostí tvořené dvěma divizemi a znovu dobyli most, který tvořil klíčovou přístupovou cestu k Tallinu.

První pozitivní zkušenosti s výkony praporů Schuma vedly Němce k myšlence zahájit nábor Estonců také do Waffen – SS. Při příležitosti 1. výročí osvobození Tallinu od Sovětů vyzvali Němci dobrovolníky, aby se hlásili do estonské legie SS. Avšak mnoho vojáků bývalé estonské armády, kteří chtěli bojovat proti Sovětům, důvěřovalo spíše důstojníkům Wehrmachtu. I tak v listopadu 1942 začalo v polské Debici formování pluku o síle tří praporů. Po završení výcviku v dubnu 1943 velení vyčlenilo 1. prapor legie a připojilo ho k 5. tankové divizi SS Wiking. Jednotka se pod názvem Dobrovolnický prapor tankových granátníků SS Narwa začlenila do struktury divize coby 3. prapor pluku Westland a bojovala s výjimečnými výsledky. K mateřské estonské formaci se vrátila až v červenci 1944.

( Příslušníci dobrovolnického praporu tankových granátníků SS Narwa )

Další kolo odvodů bylo zahájeno v únoru 1943 a posily z řad 1. motorizované brigády SS zvýšily do konce září sílu estonské legie na více než 5 000 mužů. Zmatek však záhy vyvolal rozkaz požadující rozšíření úvaru na brigádu o síle dvou pluků, který se nedal rychle splnit. Přesto v říjnu 1943 nekompletní 3. estonskou dobrovolnickou brigádu SS vyslali bojovat proti partyzánům do oblasti Nevelu. Koncem roku zaujala brigáda pozice na linii fronty u města Staraja Russa, avšak již v lednu 1944 ji ofenzíva Rudé armády zatlačila zpět. V této situaci přišel rozkaz rozšířit brigádu na plnohodnotnou divizi. Protože však jednotka zároveň musela zůstat na frontě, probíhalo doplňování za chodu, složitě a zmatečně. Zintenzivněné odvody nicméně stavy postupně zvyšovaly, pomohlo i začlenění 658., 659. a 660. východního praporu. Jednotka dostala označení 20. dobrovolnická granátnická divize SS.

Jak Rudá armáda stále silněji tlačila na síly Osy u Narvy, šířily se mezi Estonci obavy z obnovy sovětské okupace a do služby se proto začali hlásit další a další muži. Kromě posílení divize tak došlo ke zformování dalších šesti pluků ostrahy hranic. Estonská divize SS v této době držela pozice na úseku fronty mezi Finským zálivem a Čudským jezerem, kde kladla přesile tvrdošíjný odpor. Estonci zůstali severně od Narvy až do srpna, kdy je sovětský postup na jihu donutil stáhnout se na západ. Následovaly nepřehledné boje v oddělených skupinách, které v září 1944 většinou operovaly v okolí Tartu v jižním Estonsku. Když však Tallinn 23. září obsadila Rudá armáda, dostaly všechny jednotky rozkaz ustoupit do Lotyšska.

( Stráž hlídá stanoviště lehkého protiletadlového kanonu Flak 38 ráže 20 mm, dobře je vidět bílé E s mečem na límcové výložce toho estonského esesmana )

Oslabená 20. dobrovolnická granátnická divize SS se stáhla až do Německa a během října a listopadu 1944 sbírala síly ve Slezsku, kde ji urychleně doplnili na bojové stavy příslušníci estonských pohraničních pluků rovněž evakuovaných na západ. Když Rudá armáda v polovině ledna 1945 obnovila útok a překročila řeku Vislu, estonská divize, nyní zařazená ve svazku 17. německé armády, na ni již čekala. I když Estonci věděli, že se jejich země již nachází v sovětských rukách, bojovali na oderské frontě dál. Vývoj bitvy dal vzniknout dvěma bojovým skupinám.

Jednotky kolem 45. pěšího pluku tvořily první skupinu, zatímco Kampfgruppe Rehfeldt, vytvořená kolem 47. pluku a jednotek ponechaných ve Slezsku tvořily druhou. V polovině března 1945 Sověti většinu divize obklíčili v opolsko – nyské kapse. Estoncům se podařilo obklíčení prolomit, avšak za cenu těžkých ztrát. Zahynul i velitel divize SS – Brigadeführer Franz Augsberger. Další týdny bojů zatlačily zbytky 20. divize SS až k Mělníku v Protektorátu Čechy a Morava. Do 8. května 1945 se přeživší příslušníci jednotky postupně vzdali Rudé armádě. V sovětských rukách je však, jako bývalé občany SSSR, čekal zpravidla krutý osud.

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      design by Jakub M.             admin \ archiv aktualizací \ o webu \ kontakt