Čínské letectvo bylo během 30. let, co se týče létajícího personálu, z velké části složeno ze zahraničních pilotů. Ti přicházeli do Číny z různých zemí, většinu však tvořili Američané. V době vypuknutí druhé čínsko – japonské války, v roce 1937, měli Číňané k dispozici téměř 500 letounů různých typů. Z tohoto počtu však byla drtivá většina zcela zastaralá a ještě než skončil rok 1937, bylo čínské letectvo prakticky zničeno. Generalissimus Čankajšek si však dobře uvědomoval potenciál, který v sobě letectvo skrývalo. Proto neustále naléhal na vznik dobrovolnických leteckých jednotek. Následně pak v roce 1938 vznikla jedna smíšená eskadra, ve které bojovali Američané, Nizozemci, Britové a několik dalších pilotů jiných národností. Tato jednotka, jež na vrcholu sil, disponovala necelou čtyřicítkou strojů, však zanedlouho přestala existovat.

Náhrada této formace se našla v podobě několika eskader, jež podle čínsko – sovětského paktu o neútočení z roku 1937 poskytl Sovětský svaz. Celkem se jednalo o 2 bombardovací a 6 stíhacích eskader. Ty byly v porovnání s čínskými jednotkami a částečně i v porovnání s Japonci vybaveny kvalitními stroji, především lehkými a rychlými bombardéry Tupolev SB – 2, či obratnými stíhačkami Polikarpov I – 16 a I – 153. Dosud jednoznačná japonská nadvláda ve vzduchu se náhle změnila, když stíhači ze země vycházejícího slunce nebyli schopni dostihnout nepřátelské bombardéry, které se odvažovaly útočit i bez leteckého doprovodu. Výhodou sovětských jednotek, byla rovněž jejich materiální připravenost a soběstačnost, když si všechny opravy a zásobování prováděly zcela samy. Dalším velkým přispěním Sovětů byla dodávka 400 nových letounů pro čínské piloty, kteří byli cvičeni v nově postavených leteckých učilištích. Zde pracovalo v roli instruktorů velké procento sovětských pilotů a členů pozemního personálu.

( Skupinové foto čínských stíhacích pilotů )

I když došlo díky tomuto úsilí k velkému nárůstu účinnosti čínských leteckých sil, stále to nebylo dost, aby byla dostatečně zajištěna obrana vzdušného prostoru a čínská města se i nadále stávala terčem těžkých japonských útoků. Brzy se však na scéně objevila asi nejznámější dobrovolnická jednotka, bojující v rámci čínského letectva. Byla jím Americká dobrovolnická skupina ( AVG ). Její řady zaplnili piloti a pozemní personál, naverbovaný generálem Chennaultem ve Spojených státech. Většina pilotů pocházela z řad armádního letectva, další létali u námořního letectva, či sboru americké námořní pěchoty. Aby Chennault obešel americký Zákon o neutralitě, došlo k vytvoření dvou společností. Byly jimi Čínské obranné zásobování a Ústřední letecká výrobní společnost. Všichni dobrovolníci pak byli považováni za civilní zaměstnance.

V době příjezdu do Číny, byla jednotka tvořena zhruba 100 piloty a 150 členy pozemního personálu. Její piloti létali na letounech P – 40 s typickou žraločí tlamou. Po japonském útoku 7. prosince 1941, a vstupu USA do 2. světové války, došlo k zastavení pokusů o rozšíření AVG o druhou skupinu. Neustálé bojové akce, rostoucí ztráty a pokles morálky, však způsobily, že někteří členové létajícího i pozemního personálu ukončili své působení u jednotky. Chennaultovy se sice následně podařilo většinu mužů přesvědčit, aby u jednotky zůstali a rovněž naverboval nové, ale to se již blížil zánik slavných Létajících tygrů, kteří byli v létě 1942 zařazeni do Čínsko – amerického úkolového uskupení, jemuž velel generál Chennault. To bylo o rok později zařazeno pod 14. americkou leteckou armádu, jež byla hlavním leteckým útvarem na čínském bojišti.