Po boku sovětských vojsk u Sokolova • Druhá světová válka • druhasvetova.com

 

Po boku sovětských vojsk u Sokolova

Transport československého praporu za přesunu k frontě sledoval trasu Kujbyšev, Syzraň, Penza, Olšansk, Rjažsk, Mičurinsk, Grjazy, Voroněž, Ostrogožsk, Valujki. Dne 4. února, kdy transport stál na stanici Olšansk, bylo zachyceno hlášení sovětského rozhlasu informující o odjezdu československé jednotky na frontu. Tato zpráva, rozšířená okamžitě mezi vojáky zvláštním vydáním ,,Naše vojska v SSSR“, vyvolala mezi nimi vlnu nadšení, z něhož se zrodila iniciativní výzva k uspořádání sbírky na zakoupení tanku, který by nesl název Lidice. Sbírka vynesla částku umožňující zakoupení dalšího tanku, který měl podle přání vojáků nést jméno Ležáky, na paměť druhé z vyvražděných obcí.

Dne 11. února při zastávce ve stanici Mičurinsk odevzdali zástupci praporu místní pobočce státní banky 100 000 rublů na zakoupení tanků. Téhož dne byl odeslán telegram J. V. Stalinovi, v němž se oznamoval výsledek sbírky a žádalo se o přidělení tanků československé vojenské jednotce. Text telegramu za několik dní zveřejnil rozhlas spolu se Stalinovou odpovědí, vyslovující vojínům a důstojníkům československé vojenské jednotky v SSSR jeho osobní pozdrav a vděk Rudé armády s příslibem, že přání československých vojáků budou vyslyšena.

( Čechoslováci u Sokolova )

Příjezdem do stanice Valujki 19. února 1943 skončila první etapa cesty k frontě. Prokázala vysokou morálku, kázeň a bojové odhodlání. Ve 20:30 vydáním bojového rozkazu k pochodu po ose prvního úseku Valujki – Borki začala druhá etapa cesty 1. čs. samostatného praporu na frontu. Již předtím, kdy ešalon praporu projížděl osvobozeným územím, měli naši vojáci možnost přesvědčit se o hrůzách války. Viděli ruiny vypálených vesnic, měst, hovořili s lidmi, kteří byli svědky vražd mužů, žen i dětí. Tyto zážitky utvrzovaly vojáky v nenávisti vůči Němcům a posilovaly v nich bojové odhodlání. Ve 21:00 bylo zahájeno vykládání transportu. Roty se soustředily na shromaždištích, odkud vyrazily k pochodu. V 11:30 příštího dne dorazilo čelo do osady Borki. Mužstvo se rozmístilo po chalupách k celodennímu odpočinku. Mnohakilometrový pochod po zasněžených cestách a v mrazu byl velmi obtížný. Vojáci byli velmi unavení.

Přesun byl vzhledem k nebezpečí německých náletů rozvržen na několik nočních pochodů v délce 20 – 30 kilometrů. Hluboký sníh, mráz a vánice nadměrně vyčerpávaly tělesné síly. Zátěž, kterou tento přesun k frontě kladl na vojáky a zvláště na ty starší, tvrdě ověřovala důkladnost výcviku, ale i opravdovost bojového odhodlání. Objevily se vážné potíže. Narůstaly počty nemocných. Starší a slabší vojáci zůstávali pozadu. Velitelé nesli přirozeně odpovědnost za stav a bojeschopnost jednotky. Povzbuzovali své vojáky. Účastníci vzpomínají hlavně na nadporučíka Jaroše, který nejednou vysíleným vojákům své roty nesl zbraně, aby jim ulehčil chůzi. Nesmírnou houževnatost projevily ženy – zdravotnice, které obětavě ošetřovaly vojáky a všemožně jim pomáhaly bez ohledu na vlastní únavu.

( Zástava 1. československého praporu )

Cesta, kudy táhly kolony praporu, byla lemována viditelnými důkazy nedávných bojů.  Zbytky německých zátarasů, rozstřílená děla, tanky, vraky aut, odhozené součásti a zbraně. 1. československý samostatný prapor se měl v rámci 40. armády zúčastnit rozvíjení útoku ve středu sestavy Voroněžského frontu. Tato armáda 23. února osvobodila Achtyrku a odtud měla útočit jihozápadním směrem a proniknou k městu Čerkassy. Očekávaly se další rozkazy. Dne 27. února v 8:30 velitel frontu nařídil, aby se prapor do večera 1. března 1943 přesunul po určené ose Puškarnoje, Brodek, Čeremošnoje, Lipcy, Cirkuny do Charkova, kde měl být k dispozici veliteli města. Ve stanovený den čelní jednotky praporu v odpoledních hodinách vstoupily do charkovských ulic, srdečně vítány obyvatelstvem.

Ubytování praporu již bylo zajištěno v budově školy v ulici Rustaveliho. Byla zřízena strážní služba a vojáci se uložili k odpočinku, aby se zotavili ze strázní desetidenního pochodu, během něhož překonali vzdálenost zhruba 350 km. Podle dispozic, které dostal nazítří plukovník Svoboda od náčelníka štábu Voroněžského frontu, byl prapor prozatím zařazen do zálohy frontu a měl zůstat dva až tři dny v Charkově. Měl být vybaven trofejními automobily, přeorganizován na motorizovaný prapor a poté zasazen do bojů v sestavě 3. gardové tankové armády generálporučíka P. S. Rybalka, která v té době bojovala vpředu asi 60 – 80 km jihozápadně od Charkova. Z toho plynul úkol urychleně vycvičit řidiče. Již odpoledne byl vydán příslušný rozkaz velitelům rot. Dále se v rozkaze uvádělo, že prapor projde městem Charkovem, aby se představil obyvatelstvu. Náhlé zhoršení situace na frontě si však ještě týž den vyžádalo změnu v určení úkolů praporu.

( Snímek z bojů o ukrajinskou obec Sokolovo )

Vzhledem k ohrožení charkovského prostoru silnými tankovými jednotkami nepřítele, které po zatlačení pravého křídla Jihozápadního frontu vedly útok z prostoru Lozové do odkrytého boku Voroněžského frontu, přikročil štáb generálporučíka Kozlova k urychlenému organizování záchytné obranné linie na řece Mža. Velitel 1. čs. samostatného praporu, který byl 2. března v 18:00 nenadále povolán spolu se svým zástupcem do štábu obrany, dostal v souladu s prováděným opatřením rozkaz zaujmout v sestavě 25. gardové divize generálmajora Šafarenka úsek této obrany na levém břehu řeky od osady Timčenkov po osadu Arťuchovka. Zde měl prapor vybudovat postavení polního typu se souvislým zákopovým systémem a odolný protitankový rajón. Brala se přitom v úvahu i eventualita, že za pochodu k prostoru obrany může dojít k boji s nepřítelem, který vytrvale útočí s přesilou tanků od jihu. Úkolem praporu bylo v takovém případě zatlačit nepřítele zpět za řeku Mža a udržet linii řeky ve stanoveném úseku jako součást obrany Charkova.

Dne 3. března 1943 v noci v 2:30 vyrazil prapor z Charkova a dvěma proudy se zrychleným zajištěným pochodem přesunoval do určeného prostoru na řece Mža. První, východní proud, jehož jádro tvořila 2. rota nadporučíka Kudliče, postupoval přes Zichov, Bezludovku a Konstantinovku do Arťuchovky. V druhém, západním proudu, pochodovala 1. rota nadporučíka Jaroše a 3. rota nadporučíka Janka se zbytkem praporu osadami Choroševo, Ostroverchovka do Timčenkova a Mirgorodu. Více než 30 km vzdálenost zdolávaly jednotky praporu za nepříznivého počasí, v tajícím sněhu a chvílemi v husté vánici. Cíle pochodu dosáhly v pozdních odpoledních hodinách. Zásluhou 78. gardového střeleckého pluku plukovníka K. V. Biljutina, který zadržoval postup nepřítele u osady Taranovka před řekou Mža, nedošlo k předpokládanému boji s německými tanky během pochodu. Pochodující proudy byly pouze beze škody napadeny německými letouny. Bránily se palbou z ručních zbraní.

 

Biljutinův pluk, vzdorující několikanásobné přesile německých tanků, proslul mimořádným hrdinstvím svých vojáků. Do historie Velké vlastenecké války se zapsalo navždy 25 Ukrajinců, příslušníků 1. čety 8. roty. Pod velením poručíka Šironina drželi od 2. března železniční přejezd u stanice Bespalovka v těsné blízkosti Taranovky jako důležité předsunuté postavení proti útokům drtivé přesily tanků. Dvacet bojovníků této čety postupně padlo a ostatní byli ranění. Němcům se však přes opakované útoky nepodařilo přejezd dobýt. Před postavením čety zůstalo po pětidenních bojích 30 zničených tanků a obrněných transportérů a více než 100 padlých Němců. Všech 25 obránců bylo vyznamenáno titulem hrdina Sovětského svazu.

Obětavý boj sovětských vojáků odvrátil od československého praporu vážné nebezpečí, protože prapor neměl v té době dostatek protitankových zbraní a nemohl by bez ženijně  vybudované obrany na stanovené čáře Timčenkov – Arťuchovka nepřítele zadržet. Československá jednotka, označovaná jako prapor Svoboda, byla začleněna do 25. gardové střelecké divize generála Šafarenka, jíž podléhal i Biljutinův pluk. Na poradě s generálem Šafarenkem 3. března 1943 na velitelství divize ve Zmijavě plukovník Svoboda navrhl, aby do obranného postavení praporu byla zahrnuta i vesnice Sokolovo před řekou Mža. Obranná sestava tak dostala podobu trojúhelníku obráceného hrotem proti směru, odkud se dal očekávat útok nepřítele. Tento hrot měl otupit průraznost útoku  a znemožnit nepříteli vytvoření výhodného výchozího postavení pro přechod řeky.

( Vojáci 1. čs. praporu v Buzuluku )

Němci v té době velkými silami motorizované pěchoty za podpory tanků a letectva vytrvale útočili na pozice sovětských jednotek u Taranovky, zhruba 10 km před Sokolovem. Obrana Sokolova jako těžiště obranného úseku byla svěřena Jarošově rotě zesílené dalšími jednotkami včetně sovětských ženistů a dělostřelců. Osadu Timčenkov na pravém křídle obrany za řekou měly bránit dvě čety 3. roty pod velením nadporučíka Janka. V sousedním Mirgorodu budovala obranu záloha praporu. Protitanková záloha v síle poloviny čety protitankových pušek na autech s dvěma protitankovými kanony byla připravena zasáhnout na křídlech obrany.

Na levém křídle v Arťuchovce zaujala obranu zesílená 2. rota nadporučíka Kudliče. Velitel praporu umístil své stanoviště prozatím do školy v Mirgorodě. Všechny čety vysunuly před sebe bojové zajištění, vysílaly se hlídky, zřizovalo se telefonní spojení a pod dozorem nadporučíka Zhora a s vydatnou pomocí civilního obyvatelstva se začalo s opevňovacími pracemi v terénu, který byl dosud promrzlý a pokrytý sněhem. Vlevo od obranného úseku čs. praporu podél řeky Mža přes jižní okraj města Zmijeva až k Severnímu Donci držely obranu jednotky 73. a 81. gardového střeleckého pluku 25. gardové střelecké divize. Napravo navazovalo na obranu praporu postavení 17. brigády NKVD. Takto se jevila situace v době, kdy 1. čs. samostatný prapor zaujal obranu na řece Mža. Šířka jeho obranného perimetru ( zhruba 15 km ) byla překvapivě velká. Tak rozsáhlé úseky se obvykle přidělovaly plukům a dokonce divizím. Jestliže však porovnáme početní stav praporu s jeho téměř tisíci vojáky s prořídlými sovětskými jednotkami a útvary, které bez oddechu sváděly těžké ofenzivní boje již od Stalingradu, ukazuje se, že československý prapor byl téměř pětkrát silnější než zmíněný Biljutinův pluk, který měl tehdy sotva 200 mužů.

( Příprava protitankové obrany v Sokolovu )

1. čs. samostatný prapor od 4. března usilovně budoval obranu. Jeho velitel v souvislosti se zařazením do sestavy 3. gardové tankové armády převzal odpovědnost za celý úsek, jehož část v prostoru Timčenkov bránily sovětské jednotky. Bezprostřední velení praporu připadlo tudíž jeho zástupci nadporučíku Lomskému, který byl toho dne povýšen na kapitána. Proměnlivá situace na bojišti přinášela časté organizační změny. Již následující den 5. března v noci byla československá jednotka pod pravomocemi velitele 62. gardové střelecké divize generálmajora Zajceva v důsledku opětovného připojení 25. gardové divize k Jihozápadnímu frontu. Československý prapor tvořil její levé křídlo a zřejmě zároveň levé křídlo armády a celého Voroněžského frontu.

K obraně dostal plukovník Svoboda jeho posilové a podpůrné prostředky, jeden raketometný oddíl spolu s jedním dělostřeleckým oddílem, dvě baterie protitankových děl a jednu ženijní rotu. V noci ze 7. na 8. březen přibylo do Mirgorodu i zbylých 10 tanků 179. samostatné tankové brigády z Taranovky. I tato brigáda byla dána k dispozici veliteli obranného úseku. Nálada československých vojáků před nadcházejícím bojem byla výborná. Obranné práce byly téměř dokončeny. Přátelské vztahy, které se během těchto dnů vytvořily mezi vojáky a vesničany, stejně jako příklady hrdinství sovětských vojáků v přilehlých úsecích rozněcovaly v československých vojácích nevšední bojové odhodlání.

( Zdravotnice pečují o „raněného“ během výcviku )

Nepřítel se bezvýsledně snažil narušovat obranné práce v prostoru rozmístění praporu bombardovacími nálety. Jeho dalekonosné dělostřelectvo se několikrát zastřelovalo na budovaná obranná postavení. Již 6. a 7. března docházelo k drobným potyčkám průzkumných hlídek s menšími skupinami německých vojsk. V prostoru Timčenkova se nepřítel 7. března pokusil skupinou tanků proniknou na druhý břeh. Včasným zničením mostu a palbou z postavení 3. roty v Mirgorodě se podařilo tanky zastavit a donutit k ústupu. Jeden z tanků byl zasažen. Vlastní boj o Sokolovo začal 8. března 1943. Průzkumné hlídky již dopoledne zjistily soustřeďování německých tanků a pěchoty na okraji lesa asi 3 km jihozápadně od Sokolova. V 11:00 se samopalníci čety podporučíka Sochora střetli s nepřítelem v prostoru Pervomajskij.

Odpoledne ve 13:30 vyrazilo čtrnáct německých tanků z lesa směrem od osady Kononěnkov proti pravému boku sokolovské obrany. Jakmile protitankové kanony z palebných stanovišť v Sokolově i z postavení za řekou zahájily palbu, německé tanky se stáhly zpět. Tři z nich však zůstaly stát. Část jejich posádek je opustila, přičemž tankisté dýmovnicemi vyvolali dojem, že vozidla jsou zasažena. Obsluhy kanonů, které zůstaly uvnitř, si nenápadně zjišťovaly cíle. Touto akcí nepřítel zčásti odhalil systém československé protitankové obrany. Přibližně o dvě hodiny později zahájili Němci útok nejprve na pravý i levý bok obrany a posléze čelně na jižní okraj vesnice. Do útoku nasadili větší počet tanků a obrněných transportérů s pěchotou.

( Nadporučík Otakar Jaroš, hrdina od Sokolova )

Na pravém křídle trojice německých tanků, které byly domněle zničeny, vyřadila přesnými zásahy dva protitankové kanony a těžký kulomet na pravém boku v postavení čety rotmistra Němce a usnadnila tak útočícím tankům a pěchotě pronikání do středu vesnice ke kostelu, kde měl svou pozorovatelnu nadporučík Jaroš. Obdobně se vyvíjel boj na levém křídle a v centru. Němci opakovanými ztečemi tanků a pěchoty na transportérech za silné minometné podpory přes houževnatý odpor obránců vnikali do vesnice a plamenomety umístěnými na vozidlech systematicky zapalovali jednotlivá stavení. Obránci, podporovaní palbou sovětských děl a raketometů z palebných postaveních za řekou, se v těžkých bojích dům od domu stahovali ke kostelu, kde zaujímali kruhovou obranu. Českoslovenští vojáci spolu se sovětskými dělostřelci, kteří podporovali jejich boj přímo v Sokolově, svorně osvědčovali vysokou bojovou morálku a obětavé hrdinství. Mnozí padli nebo byli raněni.

V době, kdy intenzita boje vrcholila, rozhodl se velitel praporu přispět 1. rotě na pomoc nasazením čety 3. roty ze zálohy praporu pod velením rotmistra H. Voráče, spolu s deseti tanky 179. samostatné tankové brigády. Těžké stroje se však pod náhlou oblevou nedostaly přes rozměklý led. Voráčova četa sice pronikla do Sokolova, ale její zásah bez podpory tanků nepřivodil zvrat v bojové situaci. Další boj o Sokolovo již byl zbytečný, neboť řeka se i pro německé tanky stala nepřekonatelnou překážkou. Proto vydal velitel praporu okolo 19. hodiny rozkaz přerušit boj a stáhnout se za řeku. Protože bylo přerušeno telefonní spojení, byla do Sokolova poslána spojka. V té době již zároveň s mnoha chrabrými československými i sovětskými obránci  Sokolova padl i velitel obrany nadporučík O. Jaroš a jeho zástupce nadporučík J. Lom. Zbytek roty postupně v urputných přestřelkách, které trvaly až do půlnoci, vyklidil pravý břeh řeky. O urputnosti bojů svědčí ztráty na československé straně: 86 mrtvých a 56 raněných, na straně Němců: 19 tanků, 4 – 6 obrněných transportérů a asi 300 padlých. Boje na čáře řeky Mža však ještě neskončily. Hned nazítří zahájila od Zmijeva na pravém křídle obranné fronty 6. armády protiútok úderná skupina pod velením generálmajora Firsova.

Její levý úderný klín obchvátil ze severu a východu Taranovku. Na postupu pravého klínu se měl protiútokem napojit i 1. čs. prapor. Rozkaz k tomu dostal jeho velitel plukovník Svoboda 9. března asi v 18:30. Úkolem praporu, posíleného pěší rotou 182. gardového střeleckého pluku, bylo za podpory tří raketometných oddílů a jednoho protitankového dělostřeleckého pluku zmocnit se opět Sokolova a zaujmou původní postavení. Protiútok praporu byl zahájen za tmy asi v 19:15. Druhá rota spolu s posilovými sovětskými jednotkami vyrazila přes zamrzlou řeku ze svých postavení v Arťuchovce. Přidělená rota 184. střelecké divize byla zastavena krátce po vyražení německou palbou a na rozkaz velitele 62. gardové střelecké divize se vrátila do výchozích postavení. To 2. československá rota přes silnou nepřátelskou palbu, která ji způsobila těžké ztráty, vytlačila Němce ze severozápadního okraje Sokolova. Její vojáci přitom prokázali velkou statečnost a bojové nadšení. Sám nadporučík Kudlič, třebaže byl raněn, řídil obětavě boj své roty až do konce. Vojáci pod jeho velením dobyli řadu domů, zničili několik kulometných hnízd, vyřadili tři tanky a pobili mnoho německých vojáků.

 

Také 3. rota překročila řeku a zaujala postavení v lese před Sokolovem, připravena zabránit palbou ústupu nepřítele ze Sokolova a připojit se k ve vhodném okamžiku k útoku 2. roty. Asi po čtyřech hodinách ( v 00:30 ) byl však protiútok praporu přerušen, když velitel 6. armády oznámil plukovníku Svobodovi, že stáhl své útočící jednotky zpět. Obě československé jednotky se pak rovněž stáhly zpět do svých obranných postavení. Příčinou přerušení útoku byla okolnost, že Firsonova úderná skupina musela v boji o Taranovku nasadit větší síly, než se předpokládalo, takže nemohla být vytvořena souvislá útočná sestava v prostoru Sokolova. Vzhledem k tomu, že Sokolovo podle údajů průzkumu bránil prapor německé pěchoty posílený 15 tanky, neměly dvě útočící roty československého praporu ani s posilovými a podpůrnými jednotkami potřebnou převahu k úspěšnému dokončení protiútoku.

Následující den, 10. března, se v obranném úseku našeho praporu kromě oboustranné činnosti nevyvíjela žádná bojová činnost. Firsovova skupina však po úporných bojích obsadila téměř celou Taranovku a částí svých sil postoupila asi 5 km na jihozápad a ovládla Rjabuchino. 81. střelecký pluk 25. gardové střelecké divize na jejím pravém křídle pronikl z jihu k Sokolovu a obsadil jeho okraj. Německé velení, když si ujasnilo, že se mu nepodaří prorazit na Charkov ani napravo přes Taranovku a Zmijev, ani ve středu přes Sokolovo a ani nalevo přes Marefu, kde vojska 3. tankové armády ve dnech 7. – 9. března zadržela postup německých vojsk od Nové Vodolagy, stáhlo své tankové jednotky od Sokolova k rozvíjení úspěchů dále nalevo do prostoru městečka Valki, kde nakonec německé jednotky prolomily v šířce 25 km sovětskou obranu.

( Sovětský dělostřelecký oddíl jako podpora 1. čs. praporu u Sokolova )

Sovětské velení vystihlo nepřátelský manévr a 10. března rychle přesunovalo část sil z prostoru Merefly a Sokolova k Charkovu. Československý prapor se musel vzdát většiny podpůrných prostředků ( 179. tankové brigády, dělostřeleckého oddílu a tří raketometných oddílů ). Tankové jednotky SS zatím vnikly 11. března do Charkova a současně částí sil počaly město odřezávat kruhovým postupem mířícím od severu do týlu obranného postavení 3. i 6. armády. Téhož dne v 6:00 Němci chystali pokus o prolomení československé obrany. Radista Kurt Markovič však zachytil německý rozkaz k soustředění. Po včasném dešifrování shromaždiště a hodiny, kdy měl útok začít, podařilo se raketometným a dělostřeleckým přepadem německý útok dvě minuty před jeho zahájením zmařit.

Němci však dvěma divizemi obnovili nápor od Taranovky přes Zmijev ve směru na Čugujev. Pravé křídlo 6. armády ( skupina generála Firsova ), oslabené o 2. gardový tankový sbor, který byl přesunut do Charkova, nebylo schopno tento útok zastavit. Dne 12. března padl Zmijev. Sovětská armáda ho sice příštího dne dobyla zpět, ale to nezměnilo nic na vážnosti situace. Dne 13. března ráno nařídil velitel 62. gardové střelecké divize, aby se 1. čs. prapor připravil k odchodu ve 23:00. Zvláštním rozkazem přitom velitel divize vysoce vyzdvihl úpornost a vytrvalost všech vojsk divize a vyslovil jim pochvalu. V noci byla na břeh řeky Mža před obranným postavením položena minová pole a roty zahajovaly postupně odpoutávání a odcházely směrem na Konstantinovku a Lisogubovku.

( Památník bitvy o Sokolovo )

Dne 14. března před večerem byl proud praporu jižně od železniční stanice Mochnač zaskočen náletem německých letounů a současně postupem německých tanků. Jednotky praporu se stáhly do lesa a připravovaly se k boji. Po setmění se prapor, rozčleněný na menší jednotky, vydal na pochod k osadě Mochnači na západním břehu řeky Severního Donce, aby unikl hrozícímu obklíčení. Musel oželet většinu dopravních prostředků i těžší zbraně. Přišel i o zásoby munice, zbrojní a spojovací materiál uložený v bedně velitelství. Podařilo se zachránit pouze osobní seznamy a některé další cenné dokumenty i s válečným deníkem. K ránu vyčerpané jednotky dorazily k přepravišti na Severním Donci. Po přechodu na druhý břeh řeky pokračovaly v pochodu. Kolem poledne vstoupily do osady Skripaj, kde se rozmístily k nezbytnému celodennímu odpočinku. Dne 16. března 1943 se pak prapor vydal na další pochod podél toku Severního Donce na severovýchod přes Bazelejevku do Nového Burluku. Sem dospěl 17. března časně ráno. Teprve v tomto místě byla hrozba obklíčení definitivně zažehnána. Vojákům se dostalo zaslouženého odpočinku.

Dne 25. března 1943 byl československý prapor převeden do zálohy Voroněžského frontu a dostal rozkaz přesunout se do osady Veseloje. Zadržením nepřítele v prostoru Sokolova se československý prapor úspěšně podílel na celkovém obranném úkolu, který plnila vojska Voroněžského a Jihozápadního frontu. Jeho účast v operacích, které zmařily záměr německého velení usilujícího o rozvrácení sovětské fronty v prostoru Charkova nebyla jen symbolická. Svědčí o tom ocenění, jehož se praporu dostalo bezprostředně po boji u Sokolova telegramem maršála Vasilevského a vojenské rady Voroněžského frontu, stejně jako pochvala velitele 62. divize. O úspěšném boji československých vojáků byla 2. dubna 1943 vydána i oficiální zpráva Sovětské informační kanceláře. Vojenský význam hrdinného boje 1. čs. samostatného polního praporu byl zvýrazněn politickou důležitostí faktu, že českoslovenští vojáci si jako první a tehdy jediná spojenecká jednotka iniciativně vymohli nasazení na frontě po boku Rudé armády. Výnosem prezídia Nejvyššího sovětu SSSR bylo 87 československých vojáků vyznamenáno za bojové zásluhy. Otakaru Jarošovi, povýšenému in memoriam na kapitána, byl jako prvnímu cizinci udělen titul hrdina Sovětského svazu. Plukovník Svoboda byl vyznamenán Leninovým řádem. Heroický boj československých vojáků tím vešel ve známost doma i za hranicemi a posílil domácí i zahraniční prestiž československého odboje.

 

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      design by Jakub M.             admin \ archiv aktualizací \ o webu \ kontakt