Od května 1941 působil 11. čs. prapor – Východní v prostoru Marsa Matrúh, ležícím hluboko v Západní poušti, kde konal strážní službu. Britská vojska, rozmístěná v severní Africe a na Středním východě prožívala v té době krušné časy. Německo – italská vojska pronikla až k egyptské hranici a rovněž v Iráku, Sýrii a Libanonu se situace pro Brity nevyvíjela příznivě. V Iráku došlo počátkem května k protibritskému převratu a o měsíc později si vzrůstající aktivita Němců ve vichistické Sýrii vynutila rovněž zásah britských ozbrojených sil. Operace v Sýrii se proti očekávání rozšířily, když vichistické jednotky, pod velením F. Dentze čítající přes 30 000 mužů, počaly klást houževnatý odpor. Britská vojska, mezi nimiž působili jednotky Svobodných Francouzů, Australané a Indové, útočila na nepřítele ze tří stran. Dne 21. června dobyla tato vojska Damašek. Britové povolali do Sýrie další posily a mezi nimi i československý prapor.

Dne 24. června 1941 se 11. československý prapor – Východní vydal na cestu. Po několika dnech překročil palestinsko – syrskou hranici a 1. července dorazil do Baniásu. Byl zařazen do svazku britské 6. divize. Spojenecká vojska pronikala na sever několika směry a 23. brigáda, jejíž součástí byl i československý prapor, měla zajišťovat pravé křídlo australské 25. divize, postupující libanonským územím ve směru na Bejrút. Velitel 23. brigády generál A. Gallowey nařídil podplukovníku K. Klapálkovi, aby hlavní část praporu rozmístil v prostoru západně od Baniásu, dvě čety 1. roty vyslal jako posilu britskému praporu, který zaujal postavení na jih od Merdjaounu. Už 4. července začal nepřítel ostřelovat postavení 1. roty. O dva dny později padl první příslušník praporu, dvacetiletý vojín Jiří Haas.

( Příslušníci 11. čs. pěšího praporu – Východního )

Dne 10. července zahájily vichistické síly ústup. 23. brigáda dostala rozkaz nepřítele pronásledovat směrem na Hasbay a 11. čs. prapor postupoval po neschůdných komunikacích a obsadil několik osad. Příštího dne však generál Dentz zastavil ozbrojený odpor a 14. července podepsal příměří. Dne 15. července vtáhl prapor do polozbořeného Merdjaounu. V srpnu se českoslovenští vojáci přesunuli do severozápadní Sýrie, do blízkosti tureckých hranic. Velitelství praporu se usadilo v Halabu a jednotlivé roty se postupně rozmístily v širokém okolí od Eufratu na severu až skoro k moři na západě a po Idlib, pouštní pevnost daleko na jihu, Palmyru a Djarablous. Po celou dobu jejich pobytu v Sýrii nedošlo k vážnějším událostem. Největší potíže působily extrémní klimatické podmínky, kdy za noc a den se vystřídaly teploty v rozmezí až 50° C, infekční a tropické nemoci a zásobování.

Vojáci samozřejmě nebyli spokojeni se svým zařazením a toužili po aktivním boji, proti jednotkám Osy, které v té době vážně ohrožovaly nejen pozice britského impéria, ale nebezpečně pronikali i do nitra Sovětského svazu. Navíc koncem srpna 1941 měl prapor už 100 nemocných malárií a bylo třeba počítat s dalšími případy, jestliže vojáci i nadále zůstanou v Sýrii. V téže době se londýnské ministerstvo obrany pokoušelo 11. čs. pěší prapor odsunout ze Středního východu do Velké Británie, kde měl doplnit početní stavy 1. čs. samostatné brigády. Dne 11. srpna 1941 obdržel náčelník Československé mise na Středním východě generál Andrej Mezl příkaz z Londýna, aby zahájil jednání s britským velením na Středním východě o brzkém odsunu Klapálkova praporu do Anglie. MNO přitom uvedlo, že jde o příliš malou jednotku, která se nezdá být užitečná pro válečné úkoly. Velitel britských vojsk na Středním východě generál Auchinleck s předloženým návrhem nesouhlasil a   2. září generálu Mezlovi oficiálně sdělil, že vzhledem k nedostatku lodního prostoru a k obtížím při hledání náhrady za tuto velmi hodnotnou jednotku se velení rozhodně staví proti jejímu odjezdu ze Středního východu.

( Jeden z mnoha statečných československých obránců Tobruku )

Krátce předtím, 30. srpna 1941, přijel Auchinleck do Halabu a při této příležitosti vykonal návštěvu i u československé jednotky. Vyslovil se pochvalně o její úrovni a naznačil, že prapor brzy opustí Sýrii a bude pověřen novým úkolem. S uspokojením přijal ujištění podplukovníka Klapálka, že vojáci touží po bojovém nasazení na frontě. Počátkem října 1941 obdržel velitel 11. čs. praporu rozkaz, aby předal strážní službu jednotkám australské 18. brigády a připravil se k odjezdu do egyptské Alexandrie. Už 6. října opustila Halab předsunutá skupina. V alexandrijském přístavu se nalodila na torpédoborec Hero a odplula do Tobruku. Příští bojový úkol byl tedy jasný. Prapor bude zařazen na jednom z nejexponovanějším míst severoafrického válčiště, v obleženém Tobruku.

Dne 14. října odjel prapor do palestinského tábora Ez Zib, zde vojáci vyměnili letní výstroj za teplejší, převzali přilby, plynové masky a ostatní vybavení britského pěšáka. Poté se jednotka přeplavila přes Suez a zastavila se v soustřeďovacím táboře v El Amiriye. Tam se k ní připojili nováčci, kteří prošli výcvikem v Agami. Dne 21. října se prapor přesunul do nedalekého alexandrijského přístavu, kde kotvily torpédoborce, které měly československé vojáky přepravit do Tobruku. Ještě téhož dne kolem půlnoci dospěl konvoj k cíli své plavby.

( Nástup příslušníků praporu před odjezdem do obklíčeného Tobruku )

Tobruk – důležitý středomořský přístav a pevnost, byl významným opěrným bodem obou válčících stran. V polovině dubna 1941 tudy rychle pronikal na východ k egyptským hranicím generál Erwin Rommel se svým Afrika – Korpsem, ale Tobruk nedobyl. V tobruckém přístavu a širokém předpolí města, jež zůstalo více než 100 km od předních britských linií, se zakopala australská 9. divize generála L. J. Morsheada. Postupně se k této poměrně nepočetné posádce připojily části rozbité australské 7. divize a další jednotky, které unikli zajetí. Tobruckou pevnost, která byla ze severovýchodu ohraničena mořem, chránil obranný perimetr, asi 50 km půlkruh obranných zařízeních, důmyslně vybudovaný systém pevnůstek, zákopů, drátěných překážek a minových polí, začleněných do těžko schůdného skalnatého terénu.

Britské velení se snažilo Tobruk za každou cenu udržet a proto poskytovalo obráncům všemožnou pomoc a podporu. Do Tobruku proudily po moři čerstvé posily, zbraně, potraviny a léky. Na zpáteční cestě lodě odvážely zraněné a vyčerpané vojáky. Stejné úsilí o ovládnutí Tobruku vyvíjely i jednotky Osy. Sám Hitler ještě v červnu 1941 vytyčil dobytí Tobruku jako podmínku dalšího úspěšného postupu německo – italských jednotek na Alexandrii, Káhiru a Suez. Vojska Osy podnikla na Tobruk několik útoků, ale obránci vždy jejich nápor odrazili. Město i s jeho předpolím bylo terčem soustavného dělostřeleckého ostřelování a leteckého bombardování. Tobruk se přeměnil v hromadu rozvalin, v přístavu vzplanuly požáry. Mezi obránci bylo mnoho padlých a raněných, ale pevnost se nevzdávala, žila a bojovala dál.

( Velitel 11. čs. pěšího praporu podplukovník, pozdější generál Karel Klapálek )

V době, kdy československý prapor přibyl do Tobruku, hájily pevnost britská 14.,16. a 23. brigáda, polská Samodzielna Brigada Strzelców Karpackich, britská 32. tanková brigáda s 90 tanky, poměrně silné dělostřelectvo a větší počet dalších jednotek. Tobrucká posádka, v níž působili kromě Britů také Australané, Indové, Poláci a Čechoslováci, podléhala veliteli britské 70. divize generálu R. M. Scobiemu. Nepřítel soustředil k obléhání Tobruku čtyři italské a jednu německou divizi.

11. čs. pěší prapor byl zařazen do sestavy polské brigády, jíž velel generál S. Kopanski a zaujal obranu v západním úseku perimetru. Rajón pluku se nacházel na obou stranách výpadové silnici na Dernu a v úseku necelých šesti kilometrů se opíral o 13 stálých betonových a skalních pevnůstek. Nedaleko odtud stála nejvyšší vyvýšenina perimetru, Ras – el – Medauur ( kóta 209 ), které se nepřítel zmocnil 31. května 1941. Později se obranný úsek čs. praporu ještě více prodloužil. Na přední obranné čáře, zvané Red Line, stály druhá, třetí a čtvrtá rota, zatímco první rota s rotou doprovodných zbraní a velitelstvím praporu zůstaly asi dva až tři kilometry vzadu. Týl praporu byl umístěn asi čtyři kilometry za předním okrajem. Proti československým postavením stály jednotky italské divize Brescia, zesílené německými částmi. Přední linie nepřítele byly v západním části perimetru vzdáleny od obránců jen 80 – 800 metrů ( na jižním a východním úseku činila tato vzdálenost 2 – 6 kilometrů ).

( Čechoslováci právě dorazili do tobruckého přístavu )

Československý prapor byl vyzbrojen 551 puškami, 84 těžkými a lehkými kulomety, 34 samopaly, 27 minomety a granátomety a 44 bojovými a transportními vozidly. Zbraně i vozidla byly značně různorodé a ve velmi špatném stavu. Výzbroj praporu byla sice postupně doplňována a vyměňována, ale největší zásluhu o její zdokonalení měli dovední a vynalézaví zbrojíři a mechanici, kteří dokázali opravit a využít i kořistní bojovou techniku. Bojovým úkolem rot rozmístěných na předním okraji perimetru bylo hájit svěřené úseky, zejména zabránit nepříteli proniknout po silnici Derna – Tobruk a úžlabinou severně od ní. Vše nasvědčovalo tomu, že nepřítel zatím nepomýšlí na novou větší útočnou akci, ale i tak byl ovšem neustále v činnosti a nedopřával obráncům ani chvilku klidu.

Hlídkování na perimetru nebyl snadný úkol a ne každá hlídka proběhla hladce. Přiblížit se k nepřátelským zákopům nepozorovaně vyžadovalo mnoho zručnosti, fyzické zdatnosti i odvahy. Průzkumníci sice neměli příkaz vyhledávat přímý styk s nepřítelem, ale přece čas od času docházelo k vzájemným přestřelkám, které si vyžádaly vážné ztráty. Vcelku příslušníci praporu vykonali mezi 23. říjnem a 1. prosincem 88 průzkumných akcí, z toho 31 nočních. Někteří vojáci byli na průzkumu i dvaadvacetkrát.

( Postavení lehkého kulometu Bren v obranných pozicích obránců )

Život vojáků se řídil všemi pravidly obležené přímořské pevnosti a navíc záludností libyjské pouště. Nebyly to jen vlhké skalní pevnůstky, pytle s pískem, kulometná hnízda, dělostřelecká postavení a pozorovatelny, jednotvárná strava, suchary a čaj připravený ze špatné, poloslané a přesto nesmírně vzácné vody, zažívací potíže, hnisavá kožní a horečnatá onemocnění, ale i písečné blechy, množství much, chamsín a spousta jemného pouštního písku, který pronikal všude, do očí i do plic, vše zaplavujíc prudké deště, nesnesitelné vedro střídající s nepříjemným chladem, oslepující sluneční záře a rychlý přechod mezi dnem a nocí.

Permanentní nepostřehnutelné nebezpečí ( do rajónu dopadlo týdně – průměrně až 2 400 dělostřeleckých a minometných granátů ), nezbytnost skrytého pohybu v terénu, který byl poset mnoha vlastními i nepřátelskými minami a v němž každý chybný krok mohl vést ke katastrofě – to vše nervově i fyzicky vyčerpávalo obránce. Dne 30. října padl v kulometném postavení svobodník L. Gutfreund. V listopadu a prosinci padli další českoslovenští vojáci. Kromě nich byla řada vojáků těže raněna nebo trpěla vážnými chorobami. Početní stav praporu činil k 7. prosinci 1941 692 mužů, z toho 41 důstojníků, zatímco kmenový stav obnášel 800 vojáků. Vojáci si na život v pevnosti postupně zvykali. Vedli si neohroženě a statečně. Prapor se stmeloval v pevný a spolehlivý bojový kolektiv, který získával uznání a obdiv mezi spojeneckými vojáky.

( Jedno z kulometných postavení v rámci čs. obranného perimetru u Tobruku )

Dne 18. listopadu 1941 zahájila britská 8. armáda už delší dobu očekávanou protiofenzívu. Využila přísunových potíží států Osy a začala nepřítele zatlačovat na západ. Obránci Tobruku ovšem neměli čekat na vysvobození zvenčí, ale výpadem z pevnosti měli prolomit obklíčení a postupem ve směru na Sidi Rezegh se spojit s hlavními silami. Polská brigáda a v jejím rámci 11. čs. pěší prapor měly poutat nepřátelské síly v západní části perimetru a nedovolit, aby se přesunuly na hlavní bojiště. Dne 21. listopadu, brzy ráno, vyrazila na jihovýchodním úseku tobruckého perimetru k průlomové akci 14. brigáda, podporovaná tanky. Ještě předtím, dvě hodiny po půlnoci, uskutečnil klamný útok polský úderný oddíl v západní části perimetru. Přepad podporovala minometná četa a    3. a 4. rota československého praporu. Za přestřelky, která trvala do půl sedmé ráno, způsobili naši vojáci Italům nemalé ztráty. Československý prapor měl jednoho padlého a dva raněné vojáky.

Operace britských vojsk však po třech dnech uvázla a zdálo se, že zcela ztroskotá. Svazky 8. armády utrpěly vážnou porážku u Sidi Rezegh a 14. brigáda byla zastavena v polovině cesty. Teprve 26. listopadu došlo k příznivému obratu. Příštího dne se v prostoru El – Duda spojily hlavní britské síly s tobruckými obránci. Tobruk mezitím prožíval těžké časy, ale 6. prosince byla vojska Osy donucena opustit svá postavení na jihovýchodním úseku perimetru a o tři dny později zcela vyklidila své pozice. Tobruk byl po 224 dnech obklíčení opět svobodný. Krátce předtím se jednotky tobrucké posádky přeskupily. Polská brigáda se soustředila do prostoru kolem pouštního pahorku Ras – El – Medauuru a tím se obranný rajón československého praporu prodloužil až k mořskému pobřeží. Zbrojíři mezitím opravili čtyři vyřazené houfnice ráže 105 mm, výrobek Škodových závodů, který v muničním skladišti zanechali Italové a tak vznikla celá baterie, která po zařazení dvou polských kanonů dostala název československo – polská. Vzhledem k tomu, že polské dělostřelectvo bylo mezitím přesunuto do jihovýchodní části perimetru, prokazovala baterie praporu dobré služby.

Nyní se už jen čekalo na povel kdy má prapor vyrazit k pronásledování ustupujícího nepřítele. Polská brigáda měla obsadit pahorek Ras- el – Medauuar a poté pronásledovat nepřítele podél silnice na Dernu. Do její sestavy byla zařazena zvláštní československá skupina, která měla zaútočit na kótu 110, ležící asi půldruhého kilometru severozápadně od křižovatky na silnicích do Derny a Acromy. Vlastní bojové úkoly obdržely i ostatní části praporu. V poledních hodinách 9. prosince již vše nasvědčovalo, že nepřítel se připravuje k ústupu i od západního perimetru. Už odpoledne vyrazily polské předsunuté hlídky a po dvacáté hodině zaútočily vyčleněné prapory Karpatských střelců na Bir – el – Medauuar. Rozpoutaly se prudké boje. Kolem půlnoci dominantní výšina padla.

Široko daleko bylo vidět britské a polské jednotky, pronásledující ustupujícího nepřítele na západ. Část československého praporu postupovala s nimi, ostatní se museli spokojit s dobytím předepsaných cílů v blízkosti perimetru. Na pronásledování však nebyla československá jednotka dostatečně motorizovaná. Po splnění úkolu – dobytí kóty 110 a dosažení křižovatky na silnicích do Derny a Acromy – se pronásledovací skupina vrátila zpět na své výchozí postavení, zatímco polská brigáda pokračovala v útoku po boku britské 8. armády dále na západ. Příkaz – zůstat v Tobruku, nyní již svobodném, vyvolal mezi vojáky velké zklamání. Chtěli postupovat dál, udržovat přímý kontakt s nepřítelem, ale rozhodnutí britského velení bylo definitivní.

( Ustupující němečtí pěšáci s kulometem MG 34 )

Dne 11. prosince 1941 byl československý prapor vyjmut ze svazku polské brigády a podřízen 16. brigádě, která tvořila zálohu 8. armády. Od 1. ledna 1942 byla československá jednotka přidělena k indické 38. pěší brigádě. Zůstala prozatím ve svém původním rajónu a plnila dál svůj bojový úkol. Nepřítel podnikal nálety na Tobruk i když fronta se odtud rychle vzdalovala k Derně, poté k Benghází a zanedlouho až k Aghejle. Jen 2. rota byla přidělena do 13. ledna 1942 k ochraně štábu XIII. sboru a to v bezprostředním frontovém pásmu. Zanedlouho obdržely nové bojové úkoly i ostatní roty. Dvě čety 4. roty převzaly ochranu tobruckého přístavu a 3. rota byla odeslána ke střežení letiště v Sidi Rezegh. Velitelství praporu s rotou doprovodných zbraní se přesunulo jihovýchodně od Tobruku, do El – Ademu.

Dne 21. ledna 1942 zahájil posílený Afrika – Korps s XX. italským sborem nový útok. Britové, jejichž zásobovací spoje se značně protáhly, se dali znovu překvapit. 8. armáda utrpěla těžkou porážku. Dne 30. ledna vydala nepříteli Benghází a její překotný ústup se dočasně zastavil až u Ghazaly. Nedávno osvobozený Tobruk byl opět bezprostředně ohrožen. Velitel města vyhlásil 10. února znovu bojovou pohotovost. Od 30. ledna do  18. února se v Tobruku soustředil celý československý prapor. Vojáci zpevňovali obranu západní části perimetru a část z nich pokračovala ve strážní službě v přístavu, který byl terčem častých nepřátelských náletů. Jejich bojová morálka zůstávala stále vysoká, ale intenzivně se hlásící únava a vyčerpání z předchozích týdnů a měsíců, jakož také zhoršující se zdravotní stav jednotky ( v únoru začalo období vysilujících chamsinů a písečných bouří ) nebylo možno přehlížet. Všeobecně se očekávalo, že prapor bude vystřídán, neboť z původních obránců tobrucké pevnosti zůstával na místě jako poslední. Tento předpoklad ostatně potvrdil i generál Ritchie, velitel    8. armády, který v polovině ledna 1942 navštívil československou jednotku.

( Obránci, znovu připravení odrazit nepřátelský útok )

Tehdy však znovu zasáhlo londýnské ministerstvo obrany. Její exponent, náčelník Československé vojenské mise na Středním východě, generál A. Mezl předložil 24. ledna 1942 britskému velení nový návrh na stažení   11. čs. praporu z fronty a jeho odsun do Anglie. Odpověď generála Auchinlecka však byla i tentokrát zamítavá, i když přání československé strany vyšel dost vstříc. Vrchní velitel prohlásil, že chápe, že si československá vláda přeje, aby československý prapor byl odeslán do Anglie. Bylo však dohodnuto, že prapor bude stažen do zápolí a přecvičen na lehký protiletadlový pluk a poté nasazen k protiletadlové obraně přístavů, letišť a jiných vojensky důležitých objektů. Nebezpečí ztrát bylo při takové bojové činnosti nesporně menší než při mobilních bojích pouštní války. Příslušníci praporu přirozeně z nového poslání neměli zvláštní radost, ale sami museli uznat, že jejich jednotka je příliš malá a nesplňuje ani jiné důležité předpoklady ( například možnost doplňování )  pro bojovou činnost v první linii.

Koncem března 1942 byl prapor přidělen k britské 4. protiletadlové armádě. Již předtím odjela první skupina důstojníků a poddůstojníků do kursu pobřežního dělostřelectva do Haify. Do Tobruku přibyla jihoafrická divize, aby převzala obranu města. Československá jednotka mohla konečně opustit svá postavení a připravovat se k přesunu do nového působiště. Dne 5. dubna se vojáci pietně rozloučili se svými padlými druhy na tobruckém hřbitově. O dva dny později se prapor vydal na cestu do palestinské Haify, kam transport dorazil 13. dubna. Skončila největší československá válečná akce 2. světové války  na Středním východě. 11. čs. prapor – Východní svůj bojový úkol splnil – přispěl k udržení obleženého Tobruku i k prolomení jeho obklíčení. Do rajónu praporu dopadlo do 9. prosince 1941 téměř 10 000 granátů, min a šrapnelů a 29 leteckých bomb. Prapor měl celkem 14 padlých a 81 raněných, z nichž 26 těžce. Vrchní velitel britských vojsk na Středním východě generál C. J. E. Auchinleck zaslal 10. prosince 1941 veliteli 8. armády maršálu Ritchiemu blahopřejný dopis k rozhodnému vítězství nad silným nepřítelem.

( Mapka bojiště u Tobruku a  rozmístění jednotlivých jednotek obou válčících stran )

Za úspěšnou bojovou činnost a projevenou statečnost obdrželi příslušníci československého praporu četná československá, britská a polská vyznamenání. Aktivní účast 11. čs. praporu v bojích o Tobruk měla velký politický a morální význam. Kromě československých letců, bojujících v té době v západní Evropě, byl československý prapor na Středním východě jedinou československou vojenskou jednotkou, která v zahraničí reprezentovala bojové úsilí Československa. Vojáci praporu svým úspěšným zásahem v Tobruku, jehož statečnou obranu sledoval celý svět, pozvedli prestiž své podrobené vlasti a proslavili i jméno československého vojáka. Téměř šesti měsíční pobyt na severoafrické frontě zakalil československý prapor cennými bojovými zkušenostmi a přispěl k dalšímu stmelení celého kolektivu i k upevnění vojenského přátelství mezi vojáky.

Dne 21. května 1942 vydal náčelník Československé vojenské mise generál Mezl rozkaz, aby byl 11. pěší prapor – Východní zrušen a reorganizován v československý 200. lehký protiletadlový pluk – Východní. Dne 1. dubna 1942 bylo československé vojsko na Středním východě přejmenováno na Skupinu československé armády na Středním východě, která kromě protiletadlového pluku a výcvikového střediska umístěného v Sidi Bishr zahrnovala i Československou vojenskou misi, polní soud, prokuraturu, účetní likvidační středisko, polní nemocnici a ozdravovnu. Skupina měla 24. července 1942 celkem 1 636 mužů, z toho 156 důstojníků.

( Z výcviku poblíž Tel – Avivu )

Početní stav československé jednotky v té době vzrostl. Již na cestě do Palestiny, v Sidi Gaberu, se k praporu připojilo 141 mužů z výcvikového střediska. K 1. srpnu 1942, po příchodu několika set nováčků, měl pluk 1 266 mužů, z toho 56 důstojníků. Útvar se členil do tří praporů ( 500.,501. a 502. ) a dvanácti rot, spojovací a dílenské čety. Velitelem pluku byl určen podplukovník Karel Střelka. Jednotka byla vyzbrojena 42 lehkými protiletadlovými kanony Bofors ráže 40 mm. Po krátkém pobytu v nevyhovujícím táboře At Tira byla ubytována v přímořském a dobře zařízeném táboře v Bath Galimu.

 Po nezbytné dovolené se vojáci vrátili k útvaru a začalo se s výcvikem. Důvodů však k urychlení výcviku a brzkému odjezdu do pole bylo více než dost a povětšinou naléhavých. Z domova přišla zpráva o zdařeném atentátu na Heydricha a krvavém teroru, který nacisté v zemi rozpoutali. Vojáci žili v obavách o své blízké a prahli po odvetě za bezpráví, kterého se okupanti dopouštěli na českém národě. Ani situace na frontách nebyla příznivá. Německý Wehrmacht zahájil na východní frontě nový velký útok a směřoval k Volze a Kavkazu a konečně i na severoafrickém válčišti se fronta znovu dala do pohybu. Už 26. května 1942 vyrazil Rommelův Afrika Korps spolu s italskými vojsky k novému útoku. Překvapivým úderem se 21. června zmocnil Tobruku, kde kapitulovalo 30 000 spojeneckých vojáků v čele s jihoafrickým generálem H. B. Klopperem. Britská 8. armáda spěšně ustupovala, vydala nepříteli Bardíjí i Sollúm. Rommel, povýšený na polního maršála, pronikl na egyptské území, obsadil Marsá Matrúh a nezadržitelně postupoval k Alexandrii. V kritické chvíli převzal velení 8. armády generál C. J. Auchinleck. Podařilo se mu zachytit se u El – Alamejnu, vzdáleného asi 100 km od Alexandrie.

( Palebné postavení protiletadlového kanonu Bofors ráže 40 mm )

Pro Velkou Británii nastaly nejtěžší týdny v celém severoafrickém tažení. Rommel zamýšlel pokračovat v útoku, obsadit Alexandrii, Káhiru a dobýt Suez. To by znamenalo vážnou hrozbu, že se Hitlerovi podaří někde hluboko na Středním východě sevřít čelisti obrovských kleští, jejichž jedno rameno směřovalo od Stalingradu a Kavkazu a druhé z Egypta. Koncem června se Rommel pokusil prolomit obranná postavení Britů u El – Alamejnu, ale neuspěl. Britové, kteří opřeli svou obranu o těžko schůdný terén Kattárské prolákliny, odolali. Fronta se zde na delší dobu ustálila. Ukázalo se, že Rommel tentokrát přecenil své síly. Jeho zásobovací spoje se neúnosně protáhly a chyběly mu vyžadované posily, které německé vrchní velení odmítlo uvolnit, neboť všechny síly a prostředky nutně potřebovalo na východní frontě.

Dne 17. června 1942 zřejmě v souvislosti s napjatou situací na severoafrické frontě obdržel československý protiletadlový pluk rozkaz k přesunu do Ez Zibu. Záhy oba vycvičené prapory převzaly své protiletadlové kanony a 21. července je velitel britské 17. protiletadlové brigády pověřil bojovým úkolem: 500. prapor se 6. rotou 501. praporu převzal protivzdušnou obranu haifského přístavu a místní rafinérii nafty a 501. prapor se spojovací četou s obdobným úkolem odjel do Bejrútu. Již 30. června odeslalo britské velení jednu rotu z československého výcvikového tábora v Sidí Bishr do prostoru Alexandrie, kde měla posílit obranu ohroženého města. Ve druhé polovině září, kdy už minulo bezprostřední nebezpečí, se rota vrátila do Sidí Bishr a zanedlouho bylo celé výcvikové středisko přesunuto do oblasti Haify. Příslušníci pluku po dlouhé měsíce prakticky nezasáhli do boje, neboť nepřátelské letectvo bylo vázáno závažnějšími úkoly především v oblasti libyjsko – egyptských hranic. Českoslovenští vojáci museli čekat na novou bojovou příležitost až do druhé poloviny prosince 1942, kdy přišel rozkaz, podle něhož měl být 200. lehký protiletadlový pluk znovu včleněn do britské 8. armády, která si v té době – po protiútoku u El – Alamejnu a invazi v Maroku a Alžírsku – už razila cestu do Tripolisu.