Dne 30. srpna 1944 nastal pro Čs. samostatnou obrněnou brigádu velký, dlouho očekávaný okamžik. Toho dne se 4 259 jejích příslušníků nalodilo i s výzbrojí na dopravní lodě a během jednoho týdne se přeplavilo přes Lamanšský průliv do francouzských přístavů Courseulles a Arromanches v Normandii. Na britských ostrovech, v Southend on Sea zůstalo pouze náhradní těleso a výcvikové středisko. Brigáda po více než čtyřech letech znovu stanula na půdě Francie. Podle předběžného rozhodnutí velitele 21. skupiny armád polního maršála Montgomeryho se počítalo s tím, že setrvá asi čtrnáct dní v zápolí u Falaise, kde měla převzít zbývající materiál a osvojit si nejčerstvější bojové zkušenosti.

Vojáci byli přiděleným bojovým úkolem velmi zklamáni. Namísto očekávaného přesunu na frontu byli opět nuceni trávit drahocenný čas výcvikem v zápolí. Ve vojsku se zvedla vlna nespokojenosti. U některých útvarů se podepisovaly petice, adresované presidentu Benešovi do Londýna. Politická a vojenská reprezentace v tomto období války už upustila od své neživotné vojenskopolitické koncepce a začala projevovat zájem na brzkém zasazení čs. obrněné brigády na frontě. Její převratové plány se hroutily a proto frontové nasazení západních jednotek na frontě mohlo posílit její politickou pozici a vytvořit jisté předpoklady i pro její poválečné ambice. Hlavní velitel československé branné moci generál S. Ingr podnikl ve dnech 21. – 25. září inspekční cestu do Francie, aby zjistil situaci, uklidnil rozbouřenou hladinu mezi vojáky a osobně projednal nasazení brigády na frontu s představiteli britské 21. skupiny armád. Ještě v polovině září se brigádě nedostávalo na předepsaných počtech 173 osob a to i přesto, že k jednotkám bylo zařazeno nemálo vojáků s nedokončeným výcvikem. Citelný byl nedostatek tanků, kterých chybělo takřka šedesát. Britové přislíbili, že materiál doplní, jakmile se uvolní komunikace, což se dalo očekávat zhruba do čtrnácti dnů.

( Tankisté Čs. samostatné obrněné brigády při údržbě svých strojů – tanků Cromwell )

 Záhy se však ukázalo, že kompetentní britská místa zřejmě nemají zvláštní zájem, aby československá brigáda byla zasazena do frontových bojů. Obávala se, že brigáda nebude schopna plynule nahrazovat vlastní ztráty, což by mohlo způsobit zbytečné komplikace. Proto žádala od československých míst ujištění, že doplňky, hlavně tankovými posádkami, jsou pro brigádu zajištěny. Zároveň otevřeně prohlásila, že v opačném případě nebude s brigádou počítáno pro operace na hlavní frontě. Československé orgány ovšem nemohly takové ujištění dát. Proto se britské velení nakonec rozhodlo, že pověří Čs. samostatnou obrněnou brigádu bojovým úkolem v méně exponovaném úseku. Již 5. října se brigáda přesunula k francouzskému Dunkerque, ležícímu na pobřeží Calaiské úžiny. Fronta se odtud vzdálila více než 100 kilometrů na východ, ale město a přístav zůstávaly i nadále v německých rukou. V obklíčeném městě, přeměněném v pevnost, se opevnila asi 12 tisícová posádka, které velel viceadmirál Frisius. Na führerův příkaz udržet za každou cenu přístavy na pobřeží Atlantiku a kanálu La Manche kladla britským a kanadským vojskům tvrdošíjný odpor. Opírala se nejen o mohutné dělostřelectvo, ale i o důmyslný systém přírodních a umělých překážek. Němci zaplavili široké okolí města a tam, kde voda nedosáhla, nakladli hustá minová pole, na něž bylo zaměřeno dělostřelectvo. Z vnitrozemí obepínaly město tři obranné linie, zpevněné betonovými pevnůstkami, zemními kryty a různými zátarasy. Určit čáru dotyku bylo velmi obtížné. Tvořily ji jednotlivé, od sebe dosti vzdálené opevněné opuštěné budovy a farmy, které obě strany zároveň využívaly jako své opěrné body. Mezi nimi, v bažinách, zatopených terénech a minových polích, byla země  nikoho, kudy zejména v noci pronikaly průzkumné hlídky a sváděly mezi sebou potyčky.

Úkolem Čs. obrněné brigády bylo uzavřít nepřítele v dosavadním postavení a naopak různými útočnými formami ho přinutit, aby zanechal dalšího odporu a vzdal se. Už předem bylo jasné, že brigáda nebude moci využít k splnění tohoto úkolu své hlavní úderné síly – tanků, ale že se bude muset spoléhat především na dělostřelectvo. Brigádě chyběly síly a prostředky, které mohly německou posádku skutečně vážně ohrozit. Chybělo jak letectvo, tak i výsadkové jednotky a těžká ženijní technika. Zasadit dostatečné a účinné síly a prostředky k rychlému dobytí města a uvolnění jeho přístavu však nebylo v plánu spojeneckého velení. Spojencům prostě stačilo, že německá posádka je v Dunkerque uzavřena a že nemá možnost rušit týl, především komunikace invazních vojsk. Českoslovenští vojáci, z nichž většina neměla příležitost zasáhnout do frontových bojů, byli přiděleným bojovým úkolem hluboce zklamáni. Místo aktivního boje byli nuceni setrvat na místě a udržovat nepřítele v šachu, zatímco jejich jediným přáním bylo pronikat se svými tanky na východ a krok za krokem se přibližovat k hranicím vlasti.

( Mapa obléhání města a přístavu Dunkerque )

Dne 8. října 1944 převzala Čs. samostatná obrněná brigáda od britských a kanadských částí obléhání města a přístavu Dunkerque. Jako první z československých jednotek zaujal určené postavení motorizovaný přezvědný oddíl ( MPO ). Vojáci sotva stačili zamaskovat tanky, položit telefonní linky, zřídit dělostřeleckou pozorovatelnu a provést první obhlídku okolního terénu, když v odpoledních hodinách zahájil nepřítel znenadání minometnou palbu na předsunutá postavení oddílu. Po půlnoci podnikli Němci prudký výpad. Byli sice odraženi, ale 9. října odpoledne za podpory dělostřelectva znovu zaútočili. Dvě předsunuté čety MPO byly nuceny ustoupit. Příštího dne, už za svítání, podnikla 1. a 5. četa úspěšnou protiakci. V 07:00 nastoupili britští tankisté podporovaní současně československým dělostřelectvem. Němci se houževnatě bránili, ale po kratším prudkém boji byli donuceni vyklidit všechny získané opěrné body a stáhnout se do výchozího postavení. První bojové střetnutí u Dunkerque ve dnech 8. – 10. října svedli Čechoslováci bezprostředně po vyčerpávajícím přesunu a to ve zcela novém, neznámém terénu. Většině z nich chyběly bojové zkušenosti a navíc ani jejich předchozí výcvik nepočítal s takovými bojovými podmínkami, s jakými se setkali v prostoru tohoto přístavu. Nepříznivě tu zapůsobila i nerozhodnost velitele MPO, který podle hodnocení velitele brigády generála Lišky neprokázal tolik chladnokrevnosti a pohotovosti, jak by bývalo bylo zapotřebí. Boje si vyžádaly poměrně značné ztráty. Padli čtyři vojáci a celá řada byla raněna.

V dalších říjnových dnech nedocházelo k otevřeným střetnutím. Prováděly se většinou místní průzkumné akce, v nichž se vojáci brigády seznamovali se situací a pozvolna přivykali nezvyklým bojovým podmínkám. K první větší bojové akci, v níž Čs. samostatná obrněná brigáda převzala iniciativu, došlo až 28. října a to v úsecích motopraporu a 2. tankového praporu. Velení brigády naplánovalo zvláštní útočnou akci u příležitosti státního svátku. Jeho cílem bylo provést průzkum bojem, zmocnit se několika ohnisek odporu a ve východní části německého perimetru přivést zajatce. V 06:30 vnikly oddíly motopraporu za podpory čtyř tanků brigádní štábní roty do předsunutých pozic nepřítele. Pobily asi 50 německých vojáků, zmocnily se 14 zajatců a poté se vrátily do svého výchozího postavení. Československé jednotky ztratily 25 mužů, z nichž čtyři padli a tři zůstali nezvěstní. Nepřítel předpokládal, že touto akcí vše skončilo. V 08:30 však dělostřelectvo československé brigády zahájilo silnou dělostřeleckou přípravu a o deset minut později vyrazila pěchota podporovaná 21 tanky do nové útočné akce. Tankisté překonali minová pole i předsunutá obranná postavení nepřítele a pronikli do hloubky jednoho kilometru. Němci, příslušníci praporu Einheit Walter, se houževnatě bránili, odpovídali palbou děl a minometů, ale svá postavení neudrželi. Na bojišti zanechali 150 mrtvých, zbylých šest důstojníků a 350 mužů padlo do zajetí. V odpoledních a večerních hodinách pokračovaly dělostřelecké a minometné přestřelky. Nepřítel se dokonce pokusil zmocnit ztracených pozic, ale neuspěl. Československá brigáda utrpěla poměrně malé ztráty, když přišla o 11 padlých, 36 raněných a 3 nezvěstné vojáky. K úspěchu brigády blahopřál sám velitel 21. skupiny armád maršál Montgomery.

( Příslušníci 43. oddílu polního četnictva Čs. samostatné obrněné brigády )

V příštích dnech pokračovalo československé dělostřelectvo v rušivé palbě. Také britské letectvo podniklo několik náletů na nepřátelské opěrné body. Byla to vlastně příprava k nové útočné akci, která se podle plánu velení brigády měla uskutečnit 5. listopadu. Nový bojový průzkum směřoval opět do východní části perimetru. Prováděl ho znovu 2. tankový prapor, posílený jednotkami brigádní štábní roty a záložní tankové roty, celkem 43 tanků. Akci podporovalo československé a britské dělostřelectvo, 31 baterií, ženisté a dokonce i letectvo ( 12 Typhonů a 36 Spifirů ). Vlastní boj však tentokrát nedopadl tak úspěšně jako předchozí. Němci kladli neočekávaně tuhý odpor. Na několika úsecích se sice podařilo proklestit průchody v zátarasech a dobýt pevnůstky, ale většina tanků uvázla v minových polích a pěchota nebyla s to bez jejich podpory dokončit úkol. Pod neustálým ostřelováním se jednotky nakonec musely stáhnout zpět do výchozího postavení. Němci ztratili za bojů 5. listopadu kolem 320 vojáků, z nichž asi 150 padlo nebo bylo zraněno. Čs. brigáda utrpěla poměrně vysoké ztráty. Padlo 26 vojáků, 59 bylo raněno a 9 mužů zůstalo nezvěstných. Citelná byla i ztráta 12 tanků a jednoho vyprošťovacího transportéru.

Samotný průběh boje ukázal, že se československému velení nepodařilo připravenou operaci utajit. Do vlastní míry selhal i vlastní průzkum, který nedokázal odhalit, že se nepříteli podařilo plně obnovit svůj obranný systém, narušený 28. října. V boji vázla součinnost mezi tankisty  a pěchotou a také dělostřelectvo se nedokázalo beze zbytku vyrovnat se svým úkolem. Obě bojové akce, jak říjnová, tak zejména listopadová, v podstatě znamenaly plýtvání prostředky brigády, neboť nemohly nepřítele vážněji ohrozit. Své opodstatnění mohly mít jen za předpokladu, že by vytvořily nezbytné podmínky k všeobecnému útoku, jehož cílem bylo nepřítele buď úplně rozdrtit, nebo přinutit ke kapitulaci. K takovému útoku však Čs. samostatná obrněná brigáda neměla ani síly, ani prostředky. Spojeneckému velení ostatně nešlo o to, zmocnit se města okamžitě a za každou cenu. Považovalo za zcela dostačující, znemožní – li Čs. brigáda poměrně početnému a silnému německému uskupení únik z obležení. Pro brigádu a její příslušníky to sice nebyl úkol, který by je mohl uspokojit, ale za daných podmínek byly aktivní útočné formy boje neefektivní. V polovině listopadu podnikli Němci výpad na západním úseku, kde byl rozložen britský tankový prapor. Byli však odraženi, přičemž utrpěli těžké ztráty. Velení brigády se snažilo podlomit morálku obleženého nepřítele i jinými způsoby. Využívalo vlastní radiostanice k vysílání pravidelné relace, v níž se německým vojákům předčítaly komentované výňatky z ukořistěné korespondence od rodin a příbuzných. Do nepřátelských postavení se vystřelovaly granáty s různými letáky a dalším propagandistickým materiálem. Také tento psychologický způsob boje přispěl k tomu, že od 8. října 1944 do 19. ledna 1945 se vzdalo 669 vojáků a 9 důstojníků.