Českoslovenští letci v době příprav a uskutečnění invaze - druhá světová válka | druhasvetova.com

 

Českoslovenští letci v době příprav a uskutečnění invaze

Stejně jako v Sovětském svazu i ve Velké Británii a na Středním východě vstupovali českoslovenští vojáci do roku 1943 s nadějí, že síly protifašistické koalice již definitivně převáží nad ozbrojenou mocí zemí Osy. Od počátku války si na západní frontě vedli nejaktivněji českoslovenští letci. Úspěchy tohoto válečného období signalizovala i postupně se prosazující převaha spojeneckého letectva nad německou Luftwaffe. Hitlerovské velení zasadilo převážnou část letectva na východní frontu. To se pak výrazně projevilo i na západní frontě. Spojenečtí letci se na přelomu let 1943/1944 stali suverénními pány vzdušného prostoru nad Německem a okupovanými západními zeměmi a přecházeli k hromadným drtivým útokům, které citelně oslabovaly německou válečnou ekonomiku. Tím spojenecké letectvo vytvářelo mj. důležité předpoklady k připravované invazi do západní Evropy.

Českoslovenští letci bojující v rámci britského Royal Air Force tvořili v té době už jen nepatrný zlomek spojeneckého letectva, ale jejich úspěchy vzbuzovaly i nadále pozornost oficiálních míst i obdiv britského obyvatelstva. Dne 8. listopadu 1943 byl československý stíhací wing zařazen do nově organizované britské 2. taktické letecké armády a dostal označení 134. čs. polní letecká skupina. Do té doby působily československé stíhací perutě v rámci Velitelství protivzdušné obrany Velké Británie. Pozemní personál všech tří perutí byl sloučen v samostatnou týlovou skupinu, která se dělila na tři sekce – motorovou, spojovací a zbrojní. Letecká skupina byla vybavena stany, kuchyněmi a ostatním zařízením, nezbytným pro bojovou činnost v polních podmínkách. U perutí zůstal kromě létajícího personálu jen lékař, písař a mechanik. Velitelé perutí byli zbaveni starostí o týlové zabezpečení jednotky a mohli se plně věnovat řízení bojové činnosti.

( Sloučením všech tří československých stíhacích perutí ve Velké Británii, vznikla 134. čs. polní letecká skupina )

V dalších týdnech a měsících se československá polní letecká skupina pod velením štábního kapitána Doležala zúčastňovala útočných akcí, které vedlo spojenecké letectvo v rámci příprav k uskutečnění invaze do západní Evropy. Stíhači prováděli útočné lety nad kontinent, takzvané sweepy, při nichž doprovázeli bombardéry, nebo sami napadali nepřátelské cíle, především letiště, komunikace a další vojensky důležité objekty. Během roku 1943 kromě velkého množství zničené bojové techniky sestřelily celkem 30 německých letadel ( z toho 8 pravděpodobně ) a dalších 15 strojů poškodili. Sami ztratili 17 pilotů a jeden padl do německého zajetí. Ztráty na raněných a nezvěstných utrpěli i českoslovenští letci, kteří sloužili v britských perutích.

Koncem roku 1943 byla podepsána dohoda mezi československou a sovětskou vládou o zřízení československé letecké jednotky v SSSR. Jednání probíhala již od podzimu 1943 a byla oboustranně příznivě ovlivněna bojovými úspěchy 1. čs. samostatné brigády na východní frontě a posléze i podepsáním československo – sovětské spojenecké smlouvy. Vytvoření československé letecké jednotky na půdě Sovětského svazu přisuzovalo londýnské MNO nemalý význam. Postupem doby se totiž stávalo zřejmé i v oficiálních kruzích na Západě, že hlavním válčištěm 2. světové války je východní fronta. I konzervativní odborníci z československého MNO dospěli k závěru, že základní a nejnovější poznatky o vedení moderní války lze získat především v Sovětském svazu. Z tohoto hlediska je zajímalo letectvo, tedy druh ozbrojených sil, který pokládali pro výsledek války za jeden z nejvíce rozhodujících a jehož monopol si chtěli zajistit i v osvobozené republice.

( Stíhací letoun Spitfire 134. československé polní letecké skupiny s namalovanými invazními pruhy na křídlech a trupu )

Již v září 1941 odjel do SSSR plukovník J. Berounský, který jako člen Československé vojenské mise v SSSR měl spolu s majorem J. Pernikářem projednat s odpovědnými činiteli SSSR možnosti vytvoření československé letecké jednotky v SSSR. Zároveň byl pověřen úkolem  získávat základní poznatky o sovětském letectvu, jeho výcviku a bojové taktice. Předpoklady pro postavení československé letecké jednotky v Sovětském svazu byly po odsunu většiny československých vojáků na Západ a Střední východ v letech 1939 – 1941 minimální. Koncem roku 1941 bylo na sovětském území prezentováno celkem osm letců, z nichž pouze pět bylo pilotů. Také sovětské velení nebylo tehdy vzhledem k napjaté situaci na frontě s to zajistit výcvik a vybavení samostatné zahraniční letecké jednotky. Proto se sovětské orgány nestavěly proti návrhu československých úřadu, aby všichni zbývající letci byli odsunuti ze Sovětského svazu do Velké Británie.

Příznivější situace nastala v roce 1943. Iniciativa vyšla od sovětských vládních činitelů a československé MNO ji přijalo. Předběžně se počítalo s postavením  stíhacího leteckého pluku, v jehož stavu by bylo 32 letounů. Sovětská vláda přislíbila, že poskytne materiál i pozemní personál. Protože všichni českoslovenští letci byli soustředění ve Velké Británii, bylo MNO požádáno, aby přisunulo do SSSR pokud možno 30 – 40 stíhačů. Odpověď přišla za týden. Generál S. Ingr v ní sděloval: „Vítáme utvoření našeho letectva v SSSR.Má to pro nás velký význam. Máme však nedostatek pilotů k udržení počtů v našich jednotkách, než přijdou naši z výcviku v Kanadě. Přesto jsem zahájil ihned jednání o uvolnění pilotů – stíhačů pro SSSR i za cenu zrušení naší zdejší stíhací perutě. Jednání nebude snadné, protože půjde o zkušené operační letecké jednotky RAF.“

( Stíhači 310. československé perutě v očekávání brzkého startu )

Skutečně, více než na československém MNO záviselo splnění tohoto požadavku na rozhodnutí Britů. Českoslovenští letci byli podle dohody z 25. října 1940 příslušníky Royal Air Force a ani MNO ani vláda neměly právo jimi disponovat. Britové přirozeně neradi ztráceli dobré piloty, jakými bezesporu Čechoslováci byli a teprve po delším jednání, 18. listopadu 1943, se uvolili propustit ze svazku RAF dvacet československých stíhačů. MNO poté vybralo stanovený počet důstojníků a poddůstojníků, kteří se jako piloti osvědčili v akcích a dobrovolně se přihlásili do SSSR. Dne 31. ledna odjela skupina pod velením štábního kapitána F. Fajtla ze základny 134. Airfieldu v Ibsley do Glasgow, kde se měla nalodit. „Neradi ztrácíme tyto piloty, kteří byli s československou stíhací skupinou po tak dlouhou dobu a s kterými nás spojuje upřímný přátelský svazek. Přejeme všem mnoho zdaru a hodně úspěchů v novém zařazení,“ psalo se ve válečném deníku 134. čs. polní letecké skupiny ve Velké Británii.

Skupina československých letců vstoupila 21. února 1944 na loď Reina del Pacifico, která plula jako součást konvoje z Velké Británie přes Gibraltar, Středozemní moře a Suez dále na východ. Třináct důstojníků a osm rotmistrů se dobrovolně rozhodlo opustit břehy Anglie, kde po celé čtyři roky vzlétali proti nepříteli. V polovině dubna 1944 přijela československá stíhací slupina do Moskvy, aby po krátkém přeškolení na sovětských letounech Lavočkin La – 5 vytvořila 3. května v Ivanově 128. československou samostatnou stíhací peruť v SSSR – základ pozdějšího 1. československého stíhacího leteckého pluku a 1. československé smíšené letecké divize, které se úspěšně v rámci sovětských leteckých armád podílely na osvobozování vlasti.

( Štábní kapitán F. Fajtl v uniformě RAF )

Dne 7. ledna 1944, před rozhodujícími boji, ke kterým se schylovalo v západní Evropě, byla 134. československá polní letecká skupina přidělena k 84. svazku. Početní oslabení způsobené odjezdem zkušených pilotů do SSSR bylo záhy zaceleno příchodem nových pilotů, kteří absolvovali bojový výcvik. Během ledna a února 1944 dokončily československé perutě přezbrojení na nové, výkonnější Spitfiry Mk IX. V téže době se přesunuly na stanici RAF Martlesham, poté do Southendu a počátkem dubna 1944 přelétly do Appledramu, který leží na pobřeží Lamanšského průlivu. Byl to neklamný příznak blížícího se Dne D, na který všichni spojenečtí vojáci netrpělivě čekali.

311. bombardovací peruť byla na jaře 1942 odvelena k pobřežnímu letectvu, kterému v bitvě o Atlantik připadl těžký a odpovědný úkol – hlídkovat a napadat nepřátelské lodě a ponorky v Biskajském zálivu, Severním a Baltském moři i v Atlantiku a rušit tím jeho dopravu a útočné akce. K plnění tak závažného a složitého úkolu se k pobřežnímu letectvu vybírali jen zkušené posádky. Speciální výcvik absolvovaly posádky perutě na letecké základně v Aldergrove v Severním Irsku. Letci studovali zejména taktiku hlídkových letů, nalétávání na lodě a ponorky, cvičili střelbu, svrhávání hlubinných pum, signalizaci atd. Poté se peruť přesunula na pobřeží jižního Walesu do Talbenny, odkud 23. června 1942 zahájila bojovou činnost. První hlídkové a protiponorkové lety  311. čs. perutě směřovaly nad Biskajský záliv. Byly to dlouhé nekonečné lety nad oceánem, trvající podle použitého letounu osm až šestnáct hodin. Jednotvárná klenba nad hlavou, hrozivá hladina oceánu pod letounem. Vážnější porucha na letounu znamenala zpravidla konec. Kdo nepřiletěl z moře hned po skončení operace, už se nikdy nevrátil. Biskaj a Atlantik požadovanou daň nikdy nevracely. To byl ten velký rozdíl mezi nočním bombardováním Německa a denním létáním nad Biskají.

Kdo se nevrátil z náletu, mohl se objevit později, nebo dát o sobě vědět ze zajetí, ale kdo se nevrátil z hlídkování, byl ztracen ve vlnách oceánu. Úkolem pobřežního letectva bylo hledat a ničit lodě, ale zejména ponorky. Posádce byl svěřen poměrně rozsáhlý úsek. Zjistit nepřátelské plavidlo nebylo snadné. Útok na ponorku bylo nutno provést do 27 vteřin po jejím ponoření, což vyžadovalo velkou pohotovost a sladěnost celé posádky. Musel se provádět z výšky asi 30 metrů nad mořem, aby hlubinné pumy neexplodovaly předčasně. Zničení ponorky bylo vždy velkým úspěchem a touhou všech posádek. Na hladinová plavidla jednotlivá letadla obvykle neútočila. Posádky se omezovaly většinou na to, že oznámily místo a druh spatřené lodi velitelství, které pak proti ní vyslalo větší počet letounů.

Prvního úspěchu dosáhla posádka poručíka J. Baly, která 15. července 1942 pravděpodobně potopila jednu ponorku. Dne 27. července útočila posádka nadporučíka J. Stránského na ponorku, kterou poškodila. V srpnu 1942 311. peruť pravděpodobně zničila nebo poškodila dalších sedm ponorek, v září tři, v říjnu jednu ponorku atd. Kromě toho způsobili českoslovenští letci vážné škody nepřátelským lodím různých typů. Při těchto akcích svedli příslušníci perutě celou řadu soubojů s německými stíhači. Většinou sice skončily pro naše letce úspěšně, ale byly i případy, kdy posádka neodolala nepřátelské přesile a skončila v hlubinách oceánu.

( Znak 311. československé bombardovací perutě RAF )

Dne 18. října 1942 postihla 311. peruť velká katastrofa. Toho dne se na cestě do Londýna zřítilo dopravní letadlo, na jehož palubě bylo čtrnáct příslušníků perutě. V Londýně měli být dekorováni československými vyznamenáními, která jim měl předat prezident Beneš. Mezi mrtvými byl i nadporučík V. Student, který nedávno potopil v Lamanšském průlivu ponorku, za což se mu dostalo osobní pochvaly velitele Coastal Command. Německé ponorky začínaly být právě na podzim roku 1942 znovu vážným problémem. Právě tehdy způsobily britskému a americkému námořnictvu doposud nejtěžší ztráty. Počet německých ponorek vrostl k jaru 1943 na 200. Britové a Američané byli nuceni sáhnou k k rozhodným protiopatřením. Výsledky se dostavily brzy. Ve válce na moři nastal obrat.

Bitvy o nadvládu na moři se i nadále zúčastnila 311. peruť. Dne 15. května 1943 dosáhla cenného úspěchu posádka kapitána S. Huňáčka, které se pravděpodobně podařilo potopit ponorku. Velmi dobře si vedla posádka letounu, které velel nadporučík Šebela. Dne 10. dubna 1943 v Biskajském zálivu zaútočila na německou dopravní loď. Avšak dříve než mohla na loď svrhnou své pumy, ocitl se letoun v prudké palbě doprovodných torpédoborců. Levý motor dostal zásah. Přesto provedl Šebela útok podle rozkazu a pravděpodobně loď zasáhl. S těžce poškozeným strojem se pak vrátil zpátky na mateřské letiště, vzdálené takřka 500 kilometrů. Za úspěšné splnění bojového úkolu a za prokázanou statečnost obdržel Šebela Záslužný letecký kříž. Dne 18. listopadu 1943 se nevrátil z bojového letu nad Biskajským zálivem.

( 311. bombardovací peruť dostala jako první bojové stroje tyto letouny Vickers Wellington )

Na jaře 1943 dosáhla 311. peruť velmi hodnotných výsledků. Svědčí o tom i blahopřejný dopis, který zaslal    21. května velitel pobřežního letectva. V polovině května 1943 ukončila 311. peruť bojovou činnost na letounech typu Wellington. Současně se přemístila na letiště Beaulieu v jižní Anglii, kde se přeškolila na modernější a výkonnější typ letounů – americké čtyřmotorové B – 24 Liberatory s osmičlennou posádkou. V srpnu oslavila 311. peruť třetí výročí svého založení. Slavnosti se zúčastnil také velitel pobřežního letectva. Od 21. srpna 1943 byla peruť opět v bojové pohotovosti. Avšak hned první den bojového nasazení přinesl jejím příslušníkům smutek. Z bojového letu se nevrátil letoun velitele perutě J. Breicetla. Byl přepaden stíhači a sestřelen. Kromě velitele pohltily vody oceánu i pilota podporučíka F. Fencla, bývalého bojovníka od Tobruku četaře Mrázka a další. O týden později se zřítila další dvě letadla. V několika dnech pozbyla peruť 24 mužů. Zapůsobilo to tíživým dojmem na všechny její příslušníky. Radost z Liberátorů byla zkalena už v prvních dnech.

Koncem roku 1943 dosáhla peruť úspěchu, který ji proslavil po celé Británii. Dne 27. prosince potopila posádka rotmistra O. Doležela a navigátora kapitána Z. Hanuše německou loď Alsterufer, pokoušející se prorazit blokádu s důležitým nákladem surovin z Dálného východu. Oba letci byli vyznamenáni Záslužným leteckým křížem. O bojovém úspěchu a statečném chování československé posádky psal britský tisk. Sám kapitán německé lodi později v zajetí přiznal, že byl spolu s posádkou udiven odvahou a chladnokrevným bojovým odhodláním posádky letounu. Ve dnech 20. – 23. února 1944 se 311. peruť přemístila do Predannacku. Odtud vzlétala k hlídkovým a protiponorkovým letům daleko na sever až k západním břehům Islandu a dále. Například v červnu provedla 28 bojových letů, kterých se zúčastnilo 128 posádek. Počet nalétaných operačních hodin přesáhl 1 250, což bylo až dosud nejvíce.

( 311. peruť byla v květnu 1943 přezbrojena na americký B – 24 Liberator )

Dne 13. března se nevrátil z hlídky v Biskajském zálivu letoun štábního rotmistra O. Žanty. Na rozdíl od pěšáků si letci nemohli stěžovat na nedostatek práce. Takřka denně vzlétali k útočným akcím a často nad území nepřítele. Mnoho z nich padlo nebo utrpělo zranění. Každý let proti nepříteli byl nebezpečný a mohl znamenat definitivní konec. Avšak jakmile perutě, byť jen na krátký čas, omezily svou intenzivní bojovou činnost, pokleslo nervové vypětí a letci začali uvažovat i o otázkách, jichž si jinak nevšímali.

Předmětem dlouhotrvající nespokojenosti v East Wrethamu byl však i další, mnohem závažnější problém. Na jaře 1942 létala 311. peruť nad porúrská města a nad další cíle v západním Německu, jenž byly chráněny silnou protiletadlovou obranou. Čelit jí mohly pouze výkonné stroje dosahující velkých výšek a velké rychlosti. Avšak 311. peruť byla od počátku vybavována letouny Welington I A a I C, které v roce 1942 svými technickými a taktickými vlastnostmi už neodpovídaly podmínkám boje. Československá peruť byla dokonce jednou z posledních, která byla vybavena těmito zastaralými letouny. Tento stav příslušníky perutě roztrpčoval. Samo velení perutě muselo přiznat v hlášení MNO, že peruť je stále vybavována starými letouny, které přicházejí většinou z opravny a mají již nalétáno značné množství hodin, což vyvolávalo značnou nespokojenost mezi posádkami. Napjatá situace vyústila v otevřené protestní akce. Odpovědní britští činitelé se při vyšetřování blíže seznámili s hmotnými poměry československých letců a podrobně prozkoumali bojovou činnost perutě. Přitom vyšlo najevo, že naši letci přes nedostatečné hmotné zabezpečení i nedokonalé a zastaralé stroje vykonali nadprůměrný počet bojových letů.

( Československý Wellington během údržby )

Vzhledem  k poměrně vysokým ztrátám, které 311. peruť utrpěla v bojích nad Německem, a pro nedostatek vycvičených záloh byli českoslovenští letci odesláni na odpočinek do severního Irska. Po několika týdnech byla peruť doplněna. Když znovu zahájila bojovou činnost, měla již ve výzbroji výkonnější stroje. Českoslovenští letci se aktivně účastnili i nejvýznamnější operace na západní frontě – invaze spojeneckých vojsk do Francie a otevření dlouho očekávané druhé fronty. Československá polní letecká skupina byla od 6. června 1944 nasazena v rámci 84. svazku taktického letectva k podpoře a ochraně invazních vojsk při přesunu přes Lamanšský průliv i při vyloďovací operaci a pronikání do nitra evropského kontinentu. Dne 3. června přeletěly všechny československé stíhací perutě z Appledramu na předsunuté letiště v Lympne. Příštího dne byly letouny opatřeny černými a bílými pruhy na trupu a křídlech, aby je vlastní vojska mohla snadno rozpoznat. Dne 5. června za svítání byla celá skupina v plné bojové pohotovosti. Letci až do setmění hlídkovali a chránili vzdušný prostor nad invazním konvojem, který směřoval k francouzským břehům. Večer bylo pilotům oznámeno, že příštího dne v časných ranních hodinách začne invaze.

V den D měly československé stíhací perutě od 4:00 hod. pohotovost. V 7:00 vzlétly k prvnímu bojovému úkolu – ochraně kanadských jednotek vyloďujících se v prostoru mezi Bernieres, Cabourg, Le Havre a St. Aubin. Poté následovaly další akce. Z posledního letu se perutě vrátily až ve 22:30 hod. Rušivá činnost Luftwaffe nebyla až na malé výjimky zaznamenána. Zato protiletadlová obrana byla velmi silná. Také počasí nebylo v první den invaze příznivé. Teprve 8. června se naši letci střetli nad Caen s německými Focke – Wulfy. Výsledek byl jednoznačný. Nepřítel ztratil tři stroje, československé perutě se vrátily na základnu beze ztrát. Ve vzdušných soubojích se vyznamenal zejména podporučík Otto Smik.

( Znak 312. československé stíhací perutě )

Zatímco stíhači zajišťovali přímo vyloďovací operaci, bombardovací letectvo útočilo v přifrontovém pásmu a razilo cestu pozemnímu vojsku. Pobřežní letectvo, jehož součástí byla i 311. peruť, hlídkovalo nad Lamanšským průlivem a pátralo po nepřátelských ponorkách a válečných lodích. Operační prostor uzavřely rovněž spojenecké námořní svazky, takže se Němcům jen málokdy podařilo proniknou k invazním lodím. 311. bombardovací peruť operovala převážně v prostoru Brestu, kde se jí podařilo napadnout několik německých ponorek, které se pokoušely proniknou uzávěrou do střeženého prostoru.

V polovině června, kdy invazní vojsko už rozvíjelo své útočné akce do hloubi nepřátelské obrany, pokračoval československý airfield v hlídkové činnosti. V úseku mezi Caen a St. Lo chránil pozemní jednotky, které se vyloďovaly na pobřeží nebo v umělém přístavu. Přitom letci prováděli až tři bojové lety denně. I když se němečtí letci objevovali jen zřídka, docházelo ke vzdušným soubojům. Spojenečtí letci měli vždy výraznou převahu a proto vycházeli z těchto soubojů až na nepatrné výjimky vítězně. Zato protiletadlové dělostřelectvo, které si uchovalo vysokou bojeschopnost, způsobovalo spojeneckému letectvu poměrně značné ztráty. Také stroje československých perutí se vracely na základny často vážně poškozené. Od prvního dne invaze podporovaly československé stíhací perutě invazní vojska z letišť umístěných na britských ostrovech. Přáním všech našich letců bylo přesunout se na francouzské území a z tamních základen podporovat spojenecké jednotky přímo v prvních liniích. Nadšení proto vyvolal rozkaz ze dne 28. června, jímž se nařizoval přesun československých jednotek na předsunuté letiště B 10 u Plumetot v Normandii, které bylo vzdáleno od fronty jen tři kilometry. Perutě se ještě téhož dne přemístily a podnikly první bojovou akci. Letci prováděli průzkum nad frontovými liniemi v prostoru Caen, Vire, Argentan, Falaise a Lisieux. Přes soustředěnou palbu nepřítele útočili na kolony tanků a aut, vlaky a dělostřelecká a minometná postavení.

( Znak 310. československé stíhací perutě )

Příštího dne přišel náhle rozkaz k návratu perutí do Anglie. 134. čs. polní letecká skupina byla vyňata z taktického letectva a od 3. července znovu přidělena k Velitelství protivzdušné obrany Velké Británie. Tato nečekaná změna se zdůvodňovala tím, že československé letectvo už nemá žádné zálohy. Činnost frontového letectva byla skutečně náročná a pravděpodobnost ztát byla mnohem vyšší než při bojových akcích prováděných stíhacím letectvem.

Rozkaz způsobil v celém táboře velké rozladění. Československé perutě úspěšně splnily všechny bojové úkoly, které jim uložilo velitelství 84. svazku. I když v době invaze tvořily jen nepatrnou část spojeneckého letectva, přesto podle svých možností vykonaly vše, aby ochránily invazní jednotky ve svěřeném úseku a umožnily jim bez větších ztrát postup do nitra Francie. Od 6. června 1944 do 3. července 1944 byly nepřetržitě v boji. Vykonaly 1 941 bojových letů v trvání asi 3 500 operačních hodin. Během této doby sestřelili naši letci 5 strojů a pravděpodobně poškodili nebo zničili šest dalších letadel. Kromě toho vyřadili mnoho válečného materiálu nepřátelského pozemního vojska. Československá stíhací skupina se přesunula na základnu v Lympne. Letci zde plnili v podstatě stejné úkoly jako před invazí. Navíc jim přibyl nový úkol – zajišťovat a ničit létající pumy V – 1, které Němci začali od poloviny června 1944 vysílat na britská města. Například v červenci 1944 sestřelili naši stíhači 5 střel V – 1, tři z nich sestřelil v jediném dni podporučík Smik.

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      design by Jakub M.             admin \ archiv aktualizací \ o webu \ kontakt