Austrálie za 2. světové války • Druhá světová válka • druhasvetova.com

 

Austrálie za 2. světové války

První výstřely 2. světové války sice padly uprostřed Evropy, ale zemi klokanů vyděsily. Uvědomila si, jak by byla v případě japonského útoku zranitelná. Ačkoliv v příštích šesti letech sama nepoznala hrůzy pozemních bojů, tisíce australských vojáků umíraly na bitevních polích  v Oceánii, Asii i v Evropě. Austrálie, coby součást britské koloniální říše, se zapojila již do 1. světové války a z angažmá na straně vítězných spojenců si odnesla nejednoznačnou zkušenost. Vedle uznání, medailí a vyznamenání také vzpomínku na 60 000 mrtvých a 137 000 raněných vojáků, kteří bojovali za Jeho Veličenstvo na mořích, na západní belgické frontě, v Egyptě i Malé Asii, kde v zákopech na Gallipolském poloostrově utrpěli děsivé ztráty. Národ byl na své hrdiny pyšný, ale odmítal posílat je do dalších krvavých lázní. Veřejné mínění přinutilo politiky omezit výdaje na zbrojení a investovat nemalé částky do výstavby měst a podniků, osidlování vnitrozemí farmami či zavádění moderního sociálního, zdravotního a vzdělávacího systému.

20. léta se nesla ve znamení pokroku a budovatelského úsilí. Australané propadli kouzlu politiky a účast na věcech veřejných považovali za prestižní záležitost. Aktivním přístupem k rozvoji své země jako by dokazovali světu, že jsou zodpovědným, ekonomicky silným národem, nikoli pouhými potomky trestanců, uprchlíků a vyděděnců, kteří se kdysi do Austrálie stěhovali. Roku 1929 však přišel tzv. černý pátek na newyorské burze a hospodářská krize rázem smetla všechny předchozí úspěchy. Ceny masa, pšenice a vlny, tedy hlavních vývozních artiklů, stoupaly strmě vzhůru a oproti tomu strmě stoupala nezaměstnanost. Stavební horečka opadla a byly zrušeny sociální výdobytky předchozích let. Velká část ze 7 milionů obyvatel živořila v bídě. Následky recese pozvolna odeznívaly ještě na konci roku 1937.

( Australané útočí na německé pozice během druhé bitvy u El – Alameinu )

Ekonomicky slabá a vojensky zranitelná Austrálie neměla čas vzpamatovat se a s obavami hleděla na houstnoucí válečné mraky. Dne 3. září 1939 spolu s Velkou Británií vyhlásila válku nacistickému Německu a fašistické Itálii. Disponovala přitom regulérní armádou s pouhými 2 800 vojáky a důstojníky. Před válkou se věnovali především organizaci a výcviku občanských milicí, tzv. Citizen Military Forces ( CMF ). Jejich význam narostl v momentě potřeby bránit vlast. Během let 1938 – 1939 jejich početní stavy nabobtnaly z původních 35 000 na 80 000 mužů a žen, které ale bez dobrovolného přihlášení jejich členů nemohly sloužit mimo australské území. Dne 15. září 1939 tak ministerský předseda Robert Gordon Menzies oznámil vytvoření expedičního sboru, tzv.  II. australského ozbrojeného sboru. Číslovka v jeho názvu odkazuje k nasazení tzv. I. australského ozbrojeného sboru v 1. světové válce. Německý Blitzkrieg a drtivé porážky západních spojenců v Evropě ještě zintenzivnily nábor vojáků. Na obranu Austrálie obléklo uniformu 730 000 mužů, z toho přes 400 000 služba zavedla mimo kontinent. V březnu 1940 vznikl sloučením 6. a 7. armádní divize 1. australský sbor pod velením generálporučíka Thomase Blameyho, který nasbíral zkušenosti již na západní frontě za 1. světové války. Sbor odcestoval na horkou africkou půdu do Libye, poté byl nasazen v bojích v Řecku a Sýrii.

Na přelomu let 1940 – 1941 o sobě Australané dali poprvé vědět na bitevním poli, když spolu s Brity obsadili dvě italské pevnosti na libyjském pobřeží. Nejprve v prosinci přístav Bardia, kde zajali 40 000 Italů, 22. ledna 1941 padl i Tobruk s 25 000 zajatci a 200 ukořistěnými tanky a obrněnými vozidly. Nabuzený sbor vyrazil napříč Kyrenaikou a za měsíc překonal 600 km až k Benghází. Jakmile Italům dorazily posily v podobě Rommelova Afrikakorpsu, byli Australané zatlačeni zpět do Egypta a severoafrické pobřeží Středozemního moře zažilo řadu tuhých bitev. Velení přesunulo Australany v dubnu 1941 na pomoc britským, novozélandským a řeckým silám, které se zoufale bránily náporu Němců na Balkáně. V Řecku padlo do zajetí 2 000 vojáků, na Krétě, kde 20. května 1941 začala mohutná německá invaze ze vzduchu s označením operace Merkur, pak dalších 3 000. K bilanci těchto bojů je také nutno připočítat ještě 600 zabitých a 1 000 raněných. Austrálie tak utrpěla bolestnou ránu a veřejnost nepokrytě dávala najevo zděšení z tak vysokých čísel.

( Australské námořnictvo přišlo v souboji s německým pomocným křižníkem Kormoran o lehký křižník HMAS Sydney, z jehož posádky nikdo nepřežil )

V létě 1941 se Australané zapojili do bojů na Blízkém východě. V červnu a červenci 1941 probíhaly boje o Sýrii a Libanon, spravované úřady vichistické Francie. V bitvě u Damouru jižně od Bejrútu 5. – 9. července vybojovali Australané klíčové vítězství, které umožnilo spojeneckou ofenzívu směrem k Damašku. Později se vrátili do severní Afriky, kde si připsali lví podíl na krachu Rommelova tažení do Egypta v bitvě u El – Alameinu. Udatnost prokazovaly rovněž námořní síly, patrolující u australských břehů. Lehký křižník HMAS Sydney s 645 muži na palubě 19. listopadu 1941 zpozoroval na úrovni Žraločí zátoky nedaleko Perthu podezřelou loď, plavící se pod nizozemskou vlajkou. Jednalo se však o pomocný křižník německé Kriegsmarine Kormoran, který ohrožoval spojenecké konvoje v Indickém oceánu. Německý kapitán tušil, že rychlejšímu plavidlu neunikne a rozhodl se pro nenadálý útok. Strhla se zhruba třicetiminutová přestřelka, která vyřadila z provozu obě strany. Torpédo zasáhlo muniční sklady australské lodě Sydney, jejíž paluba se rázem změnila v ohnivé peklo. Loď se potopila a s ní celá posádka. Nikdo nepřežil. Němci měli větší štěstí. Ze 399 příslušníků lodě Kormoran se 317 zachránilo ve člunech a bylo zajato. Australská vláda čekala plných jedenáct dní, než o tragédii informovala občany. Novinám a rozhlasu bylo přísně zakázáno šířit poplašné  zprávy o možném výskytu dalších nepřátelských plavidel v blízkosti Austrálie.

Jestliže by se Němcům s Italy v Africe podařilo dobýt Egypt a uzavřít Suezský průplav, znamenalo by to pro Austrálii katastrofu. Byla by totiž přerušená klíčová spojnice do Evropy a zkomplikovaly by se dodávky britské pomoci, ale zrak Canberry se obracel opačným směrem, k agresivnímu Japonsku, které již kontrolovalo rozsáhlé oblasti v Číně. Experti varovali, že kdyby císařství úspěšně vytáhlo proti Indii a zbavilo ji britské přítomnosti, jistě by jako další na řadu přišla osamocená Austrálie. Tyto obavy se brzy začaly naplňovat. Dne 7. prosince 1941 zaútočili Japonci na přístav americké tichomořské flotily v Pearl Harboru. Kostky byly vrženy a Filipíny, Hongkong, Nizozemská Východní Indie i Malajsie krvácely pod náporem zdánlivě neporazitelných agresorů. Spojenecké posily, plavící se na pomoc z Blízkého východu, dorazily pozdě. Než konvoje stačily odplout do bezpečí, zpravidla byly obklíčeny japonskými plavidly a zadrženy či rovnou potopeny. Když 15. února padl údajně nedobytný Singapur, vláda v Canbeře musela spolknout ztrátu 15 000 mužů, kteří se ocitli v japonském zajetí. Přicházely navíc děsivé zprávy o masakrech australských zajatců po dobytí základen na ostrovech Ambona a Nová Británie.

( Náročný pochod australských vojáků kokodskou stezkou )

 Dne 19. února 1942 zasáhla válka poprvé přímo australskou pevninu, kdy 242 japonských letounů ze čtyř letadlových lodí napadlo přístav Darwin a nedaleká letiště. Protiletadlová obrana i systém varování obyvatelstva selhaly, protože i přes četná varování, která přicházela o blížících se nepřátelských strojích, zodpovědná místa nevěřila, že se Japonci za tak krátký čas dostali tak daleko. Kromě 240 mrtvých ( vláda přiznala pouze 7 obětí, aby v dusné atmosféře hrozící invaze neklesla morálka obyvatelstva ) si nenadálý úder z oblak vyžádal ztrátu 23 letadel a 10 lodí. Dalších 25 lodí bylo poškozeno a muselo podstoupit několikaměsíční opravy. Od února 1942 do listopadu 1943 se sever a západ Austrálie staly terčem celkem 97 náletů. Vedle přístavu Darwin zasáhly také městečka Broome, Wyndhame, Exmouth a Townsville. Již první útok na Darwin byl považován za předehru k invazi. Ve skutečnosti Japonci zamýšleli získat kontrolu nad Novou Guineou a Austrálii pouze izolovat. Canberra se obávala příštích týdnů, australské politiky i veřejnost však poněkud uklidnila návštěva generála Douglase MacArthura, velitele spojeneckých vojsk na Filipínách, který v březnu 1942 pobýval v Melbourne a přinesl poselství prezidenta Roosevelta a slib americké pomoci. Austrálie se měla stát hlavní základnou Američanů v jihozápadním Pacifiku.

Další významná bitva na sebe nenechala dlouho čekat. Dne 7. května 1942 na sebe narazily japonská a spojenecká flotila v bitvě v Korálovém moři nedaleko pobřeží Austrálie. Šlo o historicky první střet letadlových lodí, respektive letounů z nich vypuštěných. Celkem bylo sestřeleno 92 japonských a 69 amerických strojů. Císařská admiralita v důsledku  bitvy rozhodla o odkladu plánovaného útoku na strategický přístav Port Moresby na Nové Guineji, jehož ubránění Australané považovali za klíčové pro vlastní přežití. Spojenci získali drahocenný čas a mohli přisunout síly k ostrovu Midway, kde 7. června 1942 triumfovali nad nepřátelskou přesilou a dle názoru většiny historiků tak definitivně zvrátili vývoj války v Tichomoří na svou stranu. Austrálii opouštěl s množícími se americkými úspěchy strach z invaze. Bylo však třeba vypudit Japonce z Nové Guineje, Bornea a desítek ostrovů a atolů, které obsadili během bleskového tažení do léta 1942. Zpravidla šlo o úmorné boje v extrémních přírodních podmínkách a náročném terénu. Nebýt japonské kapitulace po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki, ani v srpnu 1945 by neměla tato krvavá partyzánská válka, v níž Australané získali respekt jako nezdolní bojovníci, jednoznačného vítěze.

( Japonský nálet na Darwin dne 19. února 1942 )

Austrálie zažila během války pět premiérů, bezpočet vládních krizí a třenic mezi liberály, labouristy a Jednotnou stranou Austrálie, trianglem vedoucích politických sil. Dva ministerští předsedové se nicméně výrazně zapsali do historie a dodnes jsou dáváni za vzor politickému umu v těžkých dobách. Robert Menzies byl onou nešťastnou osobou, která v rozhlase spoluobčanům oznámila vyhlášení války v září 1939. Přes odpor levice prosadil navýšení rozpočtu na obranu a podnikl opatření k zajištění vnitřní bezpečnosti. Italové byli po anglicky mluvících obyvatelích druhou nejsilnější národnostní skupinou Austrálie. Především ve státě Queensland, případně jeho středisku Brisbane, žilo mnoho Italů, kteří se řadili k Mussoliniho stoupencům. Zdravili se fašistickým pozdravem, pořádali pochody městem a nebezpečně se radikalizovali. Menziesova vláda rychle zareagovala a nařídila rozsáhlé policejní razie a vlnu zatýkání. Bylo zřízeno celkem 7 internačních táborů, které se staly nedobrovolným domovem 8 000 nepřátel státu. Z nich bylo 5 000 Italů, zbytek tvořili Němci, Japonci či Chorvati. Menzies v parlamentu tento zásah do občanských práv obhájil jen velmi těsně. V srpnu 1940 však při leteckém neštěstí zahynuli tři populární ministři jeho vlády. Cítil, že oslabuje a začal usilovat o dohodu se všemi stranami a utvoření všenárodního koaličního kabinetu. Sázka na jednu kartu nevyšla, levicová opozice využila nespokojenosti dělníků s rostoucími cenami a 28. srpna 1941 dosáhla Menziesovy rezignace.

Po krátkém období se počátkem října 1941 ujal otěží další zkušený politik, John Curtin, který v úřadu setrval až do července 1945. Měl výhodu, že Sovětský svaz, reprezentující světové dělnické hnutí, již vstoupil do války proti fašismu a domácí odbory tedy projevovaly větší ochotu zapojit se do válečného hospodářství. Austrálie pod Curtinovým vedením najela na masivní výrobu děl, letounů, tanků a obrněných vozidel, zvedla daň z příjmů a především si zajistila životně důležitou hospodářskou pomoc USA. Jako v mnoha jiných zemích přebraly klíčovou úlohu v národním hospodářství ženy. Početná organizace Australská ženská zemská armáda zajišťovala pracovní síly v zemědělství a těžkém průmyslu. Ženy budovaly pobřežní zákopy, bunkry a valy, tvořily rovněž značnou část personálu protiletadlové obrany a vojenských štábů. Díky Curtinově píli a vyjednávacích schopnostech při klíčových rokováních s Winstonem Churchillem a americkými generály Austrálie válku úspěšně přečkala  a stala se regionální velmocí se silným vlivem v Tichomoří. Za šest let zemřelo 39 800 australských vojáků, spolu s civilisty počet obětí přesáhl 45 000. Konec války přinesl novodobé stěhování národů. Mnoho etnických skupin, které spolupracovaly s Němci, prchalo a hledalo bezpečné útočiště před Stalinem. Když se nad východní Evropou zatáhla železná opona, doplnily je tisíce antikomunistů. Austrálie vstoupila do nové éry a ochotně nabídla přistěhovalecká víza tolik potřebným pracovním silám. Ještě něco se ale na domácí scéně změnilo. Přítomnost Američanů měla neočekávaný dopad na Aborigince, domorodé obyvatele kontinentu. Ti přicházeli do styku s černošskými vojáky U.S. Army a zjišťovali, že systém založený na rasové segregaci se dá oslabit, že také oni mohou mít šanci na důstojné životní podmínky, peníze, vzdělání či lékařskou péči. Po roce 1945 se rozmohlo vlivné hnutí za občanská práva menšin a vláda byla nucena připravit příslušnou legislativu.

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      design by Jakub M.             admin \ archiv aktualizací \ o webu \ kontakt