Einsatzgruppen ( Zvláštní skupiny )
Jistě největšího zla se ze všech nacistických bezpečnostních orgánů dopouštěly nechvalně známé Einsatzgruppen RSHA. Mají na svědomí ty nejstrašnější zvěrstva, pro něž je nesnadné najít v historii obdoby. Einsatzgruppen vděčily za svůj vznik speciálně utvořené skupině agentů Sicherheitspolizei a gestapa, která úzce spolupracovala s rakouskou policií při zatýkání protinacistických živlů v Rakousku po připojení země k Německu v roce 1938. Proces dalšího rozvoje této složky dále pokračoval při v pádu do Čech a na Moravu v březnu 1939, kde k plnění obdobných úkolů vznikly dva speciální štáby. Když Hitler v září 1939 vtrhl do Polska, byla každé z pěti invazních armád přiřazena speciální zvláštní skupina – Einsatzgruppe. Jednotlivé skupiny byly označeny římskými číslicemi, tedy Einsatzgruppe I ( přidělena 14. armádě, II ( 10. armádě ), III ( 8. armádě ), IV ( 4. armádě ), V ( 3. armádě ). Šestá sídlila na základně v Poznani. Každá skupina sestávala z komand ( Einsatzkommandos ) po 100 mužích.
V celém bojovém pásmu a v oblastech bezprostředně za bojovou linií podléhala zvláštní komanda armádnímu velení. V zázemí však již neměla armáda pravomoc zasahovat do jejich činnosti. Pokud bylo vojenským složkám známo, měla Einsatzkommanda potlačovat protiněmecké živly v zázemí, zatýkat nežádoucí osoby a zabraňovat případným sabotážím. Ve skutečnosti však Říšský vedoucí SS Heinrich Himmler svěřil těmto jednotkám daleko závažnější úkol, kterým bylo úplné vyhlazení polské inteligence. Himmler se domníval, že jakmile se mu podaří zničit nejlepší polské mozky a nejschopnější přední osobnosti, národ se promění v servilní otrockou masu pod nacistickou nadvládou. V oblastech, které měla armáda pod kontrolou, byla Einsatzkommanda nucena zachovávat určité dekorum, avšak v zázemí nebyla ve své politice hromadného vyvražďování nikterak omezena a mohla ji nezakrytě provádět. Jakmile se jim podařilo zlikvidovat první oběti, obrátila ostří svého běsnění proti polským židům. Následky byly otřesné.
( Příslušníci Einsatzgruppen dohlížení na hloubení jam, kde budou stříleni a zahrabáni jejich oběti )
Ihned po vítězství nad Polskem rozdělili okupanti dobyté území na takzvané vojenské okresy, v nichž nastolila vládu armáda. Vysoce postavení vojenští velitelé byli velmi roztrpčeni chováním Himmlerových vražedných čet. Největší zlo napáchala Einsatzgruppe, jejímž velitelem byl člověk brutální povahy, SS – Obergruppenführer Udo von Woyrsch, který měl za sebou již terorizování židovského obyvatelstva v Horním Slezsku. Koncem září 1939 byla armáda jeho brutalitou natolik znepokojena, že se velitel armádní skupiny Jih generál Gerd von Rundstedt dožadoval okamžitého zastavení protižidovských opatření. Prohlásil, že armáda tyto akce nadále nebude tolerovat. Na to Hitler odpověděl zrušením vojenské nadvlády, místo níž pověřil nacistickou správou okupovaného Polska několik svých gauleiterů ( politických vůdců ), jmenovitě Forstera, který dostal na starost Západní Prusko, Greisera dosadil do Poznaně, Wagnera do nově vzniklého správního celku utvořeného sloučením Slezska a Horního Slezska a Hansi Frankovi svěřil cely zbytek Polska, nyní zvaného generální gouvernement.
Pod správou politických vůdců se okupované oblasti opět dostaly na milost a nemilost Einsatzgruppen, jež se nyní zformovaly do stálých regionálních ústředí gestapa a SD podléhajících ústředí gestapa a SD v každém okrese velitele SD a bezpečnostní policie, který byl za svou činnost odpovědný RSHA. Paralelou této struktury byl hierarchický systém jednotek pořádkové policie ( Ordnungpolizei ). Po stránce výkonu policejních funkcí podléhaly SS vyšším velitelům SS a policie ( Höhere SS – und Polizeiführer – HSSPF ). Armáda si však nepřipouštěla porážku ve svém zápase s Einsatzgruppen v Polsku. Generál Gerd von Rundstedt znechuceně rezignoval a na jeho místo nastoupil generál Johannes Blaskowitz. Rychlé rozšiřování Himmlerova vyhlazovacího programu však přimělo k zásahu i tohoto muže tvrdého ražení. Dal dohromady několik zpráv o zvěrstvech, která Einsatzgruppen napáchaly a zaslal je Hitlerovi s vysvětlením nesouhlasného postoje armády k těmto činům. Hitlera velmi rozlítilo, jak se podle jeho názoru Blaskowitz vměšuje do nevojenských záležitostí. Generál se však nezalekl a i nadále posílal hlášení, dokonce ještě ostřejší než předtím. Do konce února 1940 věci dospěly do takového stádia, kdy se již Blaskowitz ve zprávách otevřeně vyjadřoval o opovržlivých a dokonce nenávistných postojích, které mezi vojáky převládají vůči činnostem Einsatzgruppen. Prohlašoval, že každý voják je těmito zločiny otřesen a znechucen.
( Příslušníci Einsatzgruppen zachycení při své hlavní činnosti )
Hans Frank se osobně zasazoval o odstranění Blaskowitze. Hitler ochotně souhlasil a tak musel nepohodlný generál i se svým štábem odjet z okupovaných území pod záminkou, že musí připravovat plány na tažení na západ. Himmlerovy vražedné čety opět získaly volné pole působnosti, takže se mohly nerušeně pohybovat po okupovaných oblastech, roznášet smrt a zkázu, vyhánět z domovů polskou inteligenci a židovské obyvatelstvo a takto uvolněná místa osidlovat rasově přijatelnými přistěhovalci. Ačkoli byly akce Einsatzgruppen v Polsku co do rozsahu obludné, nabyly ještě hrozivějšího formátu poté, co Hitler opět popustil uzdu své vojenské moci směrem na východ a v polovině roku 1941 ( 22. června 1941 ) se obrátil proti svým bývalým sovětským spojencům. Zpočátku byly nasazeny čtyři skupiny: Einsatzgruppen A a B, které měly v tomto pořadí působit v prostorech skupin armád Sever a Střed, kdežto ke skupině armád Jih byly přiděleny dvě Einsatzgruppen, C a D. V dalším průběhu války vznikly další čtyři Einsatzgruppen E, G, H a Kroatien.
Jak německé síly postupovaly do Sovětského svazu, šly jim v patách Einsatzgruppen s rozkazem k vyhlazování všech nešťastných kategorií, jež měly na seznamu. Šlo o politické komisaře, agenty NKVD, protinacisticky smýšlející příslušníky německého etnika, partyzány a každého, kdo jim napomáhal, židy, podvratné živly a blíže nespecifikované nežádoucí elementy. Vzhledem k posledně jmenované kategorii mohly Einsatzgruppen popravit prakticky každého, jak se jim zamanulo. K pronásledování a vraždění židů dokázaly v mnoha případech využít antisemitismus v řadách místního obyvatelstva. V oblastech, jež padly do rukou Němcům, byla podobně jako v Polsku zřizována stálá velitelství bezpečnostní a pořádkové policie. Před invazí do Sovětského svazu padlo rozhodnutí, že Einsatzgruppen budou spadat pod pravomoc armády jen po stránce přesunů, ubytování a zásobování. Ve všech ostatních případech mohli vojenští velitelé zakázat akce zvláštních skupin, jen pokud bránily v provádění vojenských operací. Jinými slovy, Einsatzgruppen opět získaly naprosto volnou ruku.
( Další snímek zachycující „práci“ mužů jedné ze zvláštních skupin )
Některé Einsatzgruppen postupovaly v tak těsném závěsu za prvosledovými bojovými jednotkami armády, že do pokořených nepřátelských měst a vesnic často vstupovaly prakticky současně s nimi a mohly započít dílo zkázy téměř okamžitě. Zpočátku se našlo mnoho židů, kteří stále ještě neznali pravou podstatu nacistické politiky vůči nim a na německé vetřelce se dívali jako na osvoboditele, kteří skoncovali s nenáviděnými komunisty. Einsatzkommandos je však této iluze rychle zbavovala, neboť ve své odhodlanosti zničit židy používala brutálního násilí stejně tak jako lsti. Kupříkladu Einsatzgruppe C rozvěsila při vstupu do Minsku vyhlášky, v nichž vyzívala židovské obyvatelstvo, aby se přihlásilo k přesídlení do nové lokality. Zareagovalo asi 30 000 nic netušících obyvatel, kteří však byli bez meškání odvlečeni a popraveni. Než skončila první zima války proti Sovětskému svazu, stačily Einsatzgruppen vyvraždit bezmála 500 000 židů. Jen Einsatzgruppe A jich měla na svědomí téměř 250 000, přičemž o zbytek se postaraly skupiny B, C a D, každá s přibližným skórem 45 500, 95 000 a 92 000 obětí. Za neblaze proslulými Einsatzkommandos přicházela policie a dobrovolníci pomocných služeb s úkolem vyřídit všelijaké pobudy, na nějž jejich předchůdci pozapomněli. Nastal zlověstný závod o to, kdo se bude moci pochlubit nejvyšším skóre poprav.
Armáda a bojové jednotky Waffen – SS, které v mnoha případech místní obyvatelstvo vítalo jako osvoboditele, byly zanedlouho zklamány, když zjistily, jak se z těchto někdejších hostitelů stávali ochotní pomahači partyzánů, jak se jejich někdejší přátelské postoje měnily v nenávist. Důvod byl nasnadě – hrůzné chování příslušníků Einsatzkommandos. Vražedné chování těchto mužů bylo tak hrůzné, že nakonec sami trpěli nervovými šoky, protože se tyto zločiny svou krutostí příčily i jejich otrlé mysli. Několik jich spáchalo sebevraždu a mnozí mohli nadále sloužit, jen když své smysly otupěli alkoholem. Na to Himmler odpovídal jen dalším nabádáním svých mužů, aby se zatvrdili a zocelili k vytrvalému plnění obtížného úkolu. Einsatzgruppen se později také zapojily do boje proti partyzánům. To Himmlera velmi potěšilo, protože mohl zamaskovat pravou podstatu těchto složek pod záminkou, že plní důležité úkoly v souvislosti se zabezpečováním týlu před útoky partyzánů. Avšak přesto záležitosti postoupily tak daleko, že si na patřičné výstřelky občas postěžovali i samotní gauleiteři. Einsatzkommanda neušetřila jediného žida, dokonce ani takového, který mohl díky svým schopnostem napomoci německému válečnému úsilí. Výsledkem byla ochromená ekonomika okupovaných území.