V roce 1942 se válečná fronta mezi Německem a Sovětským svazem rozšiřuje.Na jihu německá armáda v červenci dobývá strategicky důležitý poloostrov Krym.Zajistí tak sobě a svým spojencům přístup ke značné části pobřeží Černého moře.Hitler chce Sověty ničit nejen na zemi,ale i na moři.Nejlépe ponorkami.

Sovětské loďstvo  v roce 1942 stále ovládá Černé moře,čímž ohrožuje německý týl.Němci proto chtějí operovat proti Sovětským lodím i zde.Největším problémem ale zůstává,jak lodě a ponorky do Černého moře dostat.Jediná přístupová cesta po vodě vede přes Středozemní moře a zejména dva průlivy – Gibraltar a Bospor.Ten první střeží Angličané,ten druhý i přes svou válečnou neutralitu,uzavřelo Turecko.

Během války jsem se ze všeho nejvíce obával nikoli německé invaze na Britské ostrovy,ale německých ponorek,prohlásil kdysi britský premiér Winston Churchill.Německé ponorkové loďstvo v Atlantiku potápí desítky lodí v konvojích,čímž těžce narušuje britskou bojeschopnost.Ukazuje se,že několik ponorek je ve válce mnohdy nebezpečnější zbraní než celá flotila křižníků.Proto je přítomnost německých ponorek v Černém moři pro Hitlera tak důležitá.Se spojenci Rumunskem a Bulharskem počítat moc nemůže,protože jejich loděnice ponorky nevyrábějí.

Ovládnutí Černého moře je pro napadení Sovětského svazu zásadní,vysvětluje v roce 1942 svým generálům Hitler,proč tolik naléhá na přesunu lodí.Kdo ovládá Černé moře,může být pánem jižní části východní fronty díky strategicky důležitým přístavům v Konstantě,Varně či Oděse,Sevastoplu a Jaltě na Krymu.Koncem března 1942 německé vrchní velení branné moci ( OKW ) rozhoduje o nutnosti ochrany jižního Krymu a Azovského moře.Nařídí přepravu šesti ponorek o malém výtlaku a několika pobřežních hlídkových člunů k Černému moři po souši.V německých loděnicích v Kielu jsou ponorky rozebrány a naloženy na nízko ponorné pontony,aby se co nejvíce snížila váha,jsou z ponorek odebrány nejtěžší součástky jako dieselové motory,baterie,torpéda,zbraně a věže lodních můstků.

Takto okleštěné ponorky se pak složitým způsobem nakládají na pontony,které lodě odtahují 98 km dlouhým Baltickým kanálem přes Hamburg,dále po Labi do Drážďan.Zde je Němci překládají na nákladní přívěsy.Odtud je dále vezou po souši téměř 400 km až do Ingolstadtu na Dunaji.Opět následuje přeložení na pontony a plavba po řece,která ústí do Černého moře.Cílem složité cesty je rumunský přístav v Konstantě.Zde Němci ponorky montují dohromady.Odtud mají jejich stroje čelit sovětskému černomořskému loďstvu,které disponuje bitevní lodí,čtyřmi křižníky,10 torpédoborci a 29 ponorkami.

Transport německých ponorek a malých lodí od Baltu k Černému moři suchou cestou je do té doby nevídaný kousek,který působí až fantasticky.Na přesunu se podílí 600 lidí.Náklad převážejí speciální tahače s přívěsy schopnými uvézt až 60 tun.Jen vzdálenost mezi Drážďanami a Ingolstadtem kolona překoná za 56 hodin průměrnou rychlostí 8 km/h.Aby se co nejvíce zkrátila transportní doba,střídání řidičů,stejně jako doplňování paliva probíhá za jízdy.Od začátku prací v Kielu a po vyložení v Konstantě beztak přesun německých ponorek trvá 10 měsíců.Poslední ze šesti ponorek do cíle dorazí v červenci 1943.Němci pak kromě nich svou černomořskou flotilu rozšiřují o další lodě,takže nakonec čítá na 500 malých plavidel.

Kromě německých lodí a ponorek absolvuje v rámci spojenecké pomoci podobnou cestu k Černému moři i 6 ponorek a 14 člunů 101.italské flotily.Kolona vyráží 25.ledna 1942 ze základny v La Spezia v severní Itálii přes Alpy do Vídně,odkud po Dunaji pluje do Konstanty.Proti lodím Osy ( Německa a Itálie ) stojí mnohem početnější sovětská černomořská flotila.Do konce války však nevyužije celý svůj potenciál.Kvůli německé okupaci přístavů v Sevastoplu,Jaltě a Oděse musejí Sověti kotvit až v Poti či jiných přístavech na Kavkazu a to už je samo o sobě pro ně nevýhodné.A stejně daleko jako lodě to teď mají i podpůrná letadla,bez kterých se vede jen těžko účinný útok.Život Sovětům zároveň komplikuje více než 20 000 min,které nepřítel během let 1941 – 44 po Černém moři nakladl.

Do června 1944 německé ponorky v Černém moři během 57 akcí potápí pět sovětských lodí.Pak se ale karta obrací.Už od prohrané bitvy u Stalingradu na počátku roku 1943 se frontová linie posouvá zpět na západ.Nyní,22.srpna 1944,přichází rozkaz evakuovat německé jednotky z Černého moře.Situaci Němcům komplikuje sovětský nálet na přístavy v dunajské deltě,který 24.srpna zablokuje německý ústup.Přesto se o den později z přístavu Bralia na Dunaji vydává na cestu domů okolo 100 lodí.Pouhé dva dny předtím v Rumunsku probíhá protifašistický převrat.Pro německá plavidla na řece i na moři to znamená značné ohrožení.Rumuni začínají útočit na své dřívější spojence a tak se německé lodě nedostají dál než k městu Turnu – Severin na hranicích Rumunska a bývalé Jugoslávie.Mnoho plavidel německé černomořské flotily,včetně ponorek,se vydat ale po Dunaji zkrátka nemůže.Ocitají se uvězněné v Černém moři.25.srpna jsou dvě ponorky,U – 18 a U – 24 u Konstanty potopeny,aby nepadly do rukou Sovětů.Ponorka U – 9 šla ke dnu o pět dní dříve po sovětském náletu na konstantský přístav.Týž den se lodě a zbylé tři ponorky vydávají od rumunské Mangalie do přístavů v Bulharsku,které je jejich posledním spojencem u Černého moře.Některé posádky ze strachu před nepřítelem ihned po překročení Rumunsko – bulharské hranice kotví u břehu a opouštějí lodě.Ty další doplouvají do Varny a okamžitě začínají s Bulhary vyjednávat.Němci chtějí v zemi,která neválčí se SSSR dostat azyl.Po dvou dnech se dohodnou na tom,že Němci svá plavidla odzbrojí a zemi opustí.Bulharsko je na oplátku vlakem dopraví do vlasti.28.srpna 1944 německé posádky většinu svých lodí potápí na volném moři asi osm kilometrů od Varny.

Německé ponorky,s nimiž si Němci dali tolik práce,však ještě stále hájí čest své země.8.září se ale Bulharsko přidává k Rumunsku a vyhlašuje Německu válku.Tím německé ponorky v Černém moři definitivně ztrácejí poslední přístav,kde by mohly přistát a doplnit zásoby.Příkaz Vůdce zní jasně: Stroje nesmí za žádnou cenu získat nepřítel!Tři ponorky plují k neutrálním tureckým břehům.Zde je 10.září posádky posílají navždy ke dnu.Muži se následně vzdávají tureckým úřadům se žádostí,aby byli předáni do rukou Američanům, o skutečném místu potopení ponorek však mlčí.Nesmí se ho dozvědět ani neutrální Turci.Desítky let nebude jasné,kde německé ponorky odpočívají.

Až po více než 60letech,potopené ponorky objevuje turecký námořní inženýr Selcuk Kolay.Podle německých archivů,rozhovorů s pamětníky i zkoumáním mořského dna nachází místo,kde by měly ležet.Kolayovi k identifikaci místa pomohla mapa,kterou mu nakreslil Rudolf Arendt,někdejší kapitán potopené ponorky U – 23.První ponorku U – 20 Kolay objevil asi tři kilometry od tureckého pobřeží v hloubce 24 metrů.Druhá U – 23 leží téměř 5 kilometrů od městečka Agva ve dvojnásobné hloubce.Poloha té třetí U – 19 je zatím neznámá,ale Kolay věří,že nebude daleko.

80% úmrtnost u ponorek

Nacistické Německo postavilo mezi léty 1939 až 1945 celkem 1 162 ponorek mnoha typů.Z nich bylo v bojích 2.světové války potopeno 630, 81 zničily miny a spojenecká letadla,20 zmizelo neznámo kam a 7 se potopilo kvůli nehodám.215 ponorek potopily vlastní posádky a 153 jich koncem války předaly Spojencům.Za celou dobu války německé ponorky potopily 2 840 nepřátelských lodí,přičemž o život připravily 30 284 námořníků.Z celkem 35 000 mužů sloužících na německých ponorkách,jich o život přišlo 28 000 ( tj. 80% ).Do zajetí padlo 5000 německých námořníků.