Erich Hartmann se narodil ve středu 19.dubna 1922,ve městečku Weissacht ve Württembersku.Většinu svého dětství prožil na Dálném východě,protože jeho otec pracoval v Číně jako lékař.V roce 1928 se ovšem celá rodina vrací do Německa,kde Erich už od čtrnácti let létá na bezmotorových strojích.Plnohodnotný pilotní průkaz získal v roce 1939.Koncem roku 1940 se přihlásil jako dobrovolník a začal se vzdělávat ve škole pro důstojníky – Luftkriegsschulle II.

V sobotu,22.června 1941,ve 3:15 vtrhnou Hitlerovy armády do Sovětského svazu.Dvě stě padesát divizí  a téměř 3 000 000 mužů se valí přes hranice s letouny Luftwaffe v čele.První den války je zničeno kolem 2 000 sovětských letadel,z toho 1 500 na zemi.V té době se už Erich plně připravuje u výcvikového pluku.Je rozhodnut stát se vojenským pilotem.Jeho první štací je Krakov a prvním úkolem přepravit střemhlavý bombardér Junkers Ju 87 Stuka do Mariupole u Azovského moře.Při cestě na start se chce Hartmann vyhnout dřevěné boudě dispečera a prudce sešlápne levou brzdu.Nic.Sešlápne obě.Zase nic.Letoun srovná boudu se zemí.Dispečer naštěstí včas uprchne.

Do nového působiště Majkopu na Kavkaze musí Hartmann vlakem.Na nováčka tu už čeká velitel základny,plukovník Dieter Hrabak.Uvítací proslov je velmi krátký: „Jestli se chcete v Rusku udržet naživu,kladu vám na srdce jen jedno.Létejte hlavou,ne svaly!“Dne 7.listopadu si do svého deníčku zapisuje zlatým písmem: „Dostal jsem první letadlo na ruské frontě!“Kolega jeho sestřel potvrzuje: „Ano,byl to Iljušin IL – 2.Viděl jsem jak dopadl a explodoval.“Erich tu slávu zapíjí s ostatními piloty až do ranních hodin.Hartmann se brzy seznámí s rotmistrem Edmundem Rossmannem. „To byla moje životní výhra!“vzpomíná později.

Klidný,zkušený a veleúspěšný pilot si vezme nováčka na starost.Létá s ním ve dvojici. „Nikdy bych nemohl být tak úspěšný,kdybych nepoznal Paula.Vše co umím,mne naučil on.Několikrát mi zachránil život,“nedá na svého učitele dopustit.Zpočátku ho ale úplně neposlouchá a na nebi dělá chyby.Vrhá se bezhlavě do útoku a jeho parťák za něj musí často nasazovat krk.Když Rossamnnovi už dojde trpělivost,zařídí Erichovi trest.Má se dostavit k veliteli základny,kde mu je pohroženo,že už nikdy nebude létat.Hartmann se poučí a brzy stoupá na žebříčku úspěšnosti.Kolonky,kam zapisuje sestřely,se hezky plní.Později se ale šance na vítězství vyrovnávají pro obě strany.Komplikace v leteckých bitvách přinese mimořádně krutá zima 1943 – 1944.V důsledku omrzlin přijde mnoho mužů o uši,o prsty i celé končetiny.Německá letadla bezmocně stojí na zemi.Každé ráno však jejich piloti žasnou,když nad nimi přelétávají sovětské stroje.Němci jen nechápavě kroutí hlavami.

V průběhu roku 1944 zaznamenává Hartmann 172 sestřelů,což je dodnes nepřekonaný rekord.Na svůj letoun si dává vymalovat okvětní lístky černého tulipánu a stává se postrachem ruských pilotů,kteří mu přezdívají Černý ďábel.Jeho osobní mechanik Heinz Mertens mu jednou přinese ukázat ruský leták. „Zlikvidujte Černého ďábla Hartmanna.Odměna 10 000 rublů!“Kupodivu leták působí spíše opačným dojmem. „Od té doby jsem měl potíže nějakého Rusa sestřelit.Vyhýbali se soubojům,strach byl mocnější než peníze.Výrazně mi ubylo možností k vzdušnému vítězství.“Během své kariéry pilota je nasazen v 1 404 bojových akcích,při nichž zaznamenává celkem 352 sestřelů,ale je také 14krát sestřelen.

V neděli,10.března 1918,se v německé obci Gaggenau narodí Günter Rall.V roce 1936 si požádá o přijetí ke 13.pěšímu pluku,jako poddůstojník absolvuje válečnou akademii v Drážďanech. „Byl jsem pyšný,že jsem důstojníkem u pěchoty!“vzpomíná.Časem začne pošilhávat po letadlech a potají sní svůj sen pilota.V roce 1938 je přijat na leteckou školu v Neubibergu u Mnichova.Už v září získá pilotní odznak s licencí.

Jeho přání,utkat se konečně s nepřítelem,se mu naskytne 12.května 1940.Se svým strojem má chránit průzkumný letoun u francouzských hranic,na který se později vrhá dvanáct stíhaček Curtiss P – 36 francouzského letectva.Ten památný den si Rall velmi dobře pamatuje. „Ten den jsem si připsal první sestřel,“vzpomíná. „Ano,posílilo to mé sebevědomí,ale také nahnalo strach.Můj letoun dostal mnoho zásahů.Tehdy jsem si uvědomil,jak malý kousek od úspěchu je smrt pilota.“

Léto roku 1941 zastihne Ralla v Rumunsku.Po zahájení německého útoku na Sovětský svaz všichni piloti uvítají přesun na Kavkaz.Odtud vyrážejí do bojů ke Stalingradu nebo Rostovu.Pak však přichází zima,na kterou nejsou němečtí vojáci ani letci vůbec připraveni,dosud nic takového nepoznali.Právě v ten čas sekla kosa i po Rallovi.Na konci listopadu 1941 při jednom bojovém střetu s ruskými stíhači,zbytečně dlouho sleduje pád sestřeleného soupeře.Z výbuchu jeho stroje je na chvilku oslněn a nevšimne si dalšího protivníka.Ten neváhá,zavěsí se za Ralla a svou příležitost využije.Ten se zničeným strojem,nefungujícím motorem a prostřelenou rukou ví,že ztroskotat v ruské krajině znamená konec značně bolestivý. „Naše velení nás nutilo,abychom se v takových případech snažili dostat co nejblíže německým liniím.“A důvod?Pár těl popravených německých letců Němci už našli a nebyl to pěkný pohled.Vypíchané oči,ošklivé popáleniny,uřezané genitálie…

Rall přistává v totálně rozbitém stroji na břicho.Poslední,co si pamatuje,je jen obrovská rána.První se k rozbitému stroji dostává posádka německého tanku.Nejprve se domnívají,že je mrtvý.Už chtějí letadlo zapálit,když si všimnou,že se letec malinko pohnul.Vyprostí ho a dopraví na ošetření.Když se Rall probere,nemůže hýbat nohama a trpí velkými bolestmi.Po podrobném vyšetření je o Vánocích 1941 převezen na vídeňskou kliniku.Po pěti měsících v sádře začíná pro Güntera Ralla nová etapa jeho života.Chce za každou cenu znovu do kokpitu letadla.Güntera čekají nekonečné rehabilitace,bolestivé elektrošoky,neuvěřitelná dřina při posilování.Říká se,že se zázraky nedějí,ale v případě majora Ralla musíme učinit výjimku.Přestože mu doktoři nedávali žádnou naději,tak po osmi měsících opouští kliniku po svých a v srpnu roku 1942 už zase sestřeluje sovětská letadla!

Píše se duben 1945 a plukovník Johannes Steinhoff se snaží odstartovat se svou letkou vstříc americkým bombardérům.Náhle se jeho letoun naklání doprava.Steinhoff okamžitě reaguje a snaží se stroj vyrovnat.Marně.Stíhačka dostává smyk a jeden motor začíná hořet. „Byl jsem kousek o náspu,tak jsem rychle přitáhl knipl.Zvedni se,sakra,zvedni se,křičel jsem v kokpitu,“vzpomíná na tu úděsnou chvilku.Letadlo narazí,části stíhačky se rozlétnou do okolí a trup začínají stravovat silné plameny. „Vůbec si nepamatuju jak jsem se dostal z letadla.Všechno mě bolelo,všechno pálilo!“

Johannes Steinhoff se narodí 15.září 1913 v Bottendorfu.Po studiích nemůže sehnat práci a tak se přihlásí k námořnictvu.Skončí však u Luftwaffe.Zpočátku bojuje na západní frontě,ale v červnu roku 1941 je převelen  do Sovětského svazu.Za každých okolností dodržuje etiku válečných pilotů. „Protivník je můj soupeř,nikoli hned nepřítel.Respektuji jej a očekávám,že tak se bude chovat i on!“zdůrazňuje vždy nováčkům.Známá je jeho akce z roku 1943,kdy na italském nebi sestřelí amerického pilota.Po přistání vezme auto a přiveze ho na základnu.Pohostí ho,nechá přespat ve svém stanu a teprve druhý den ho vydá do zajateckého tábora.

„Převezmete velení stíhací eskadry v Africe.Velící důstojník zahynul!“obdrží Steinhoff rozkaz. „Nebyl jsem nijak nadšený,“popisuje svoji reakci Steinhoff. „Často jsme povýšení získali obutím bot mrtvých.Tak jsem to tenkrát nazývali.Moc se mi nechtělo,měl jsem špatné tušení!“Hned při první akci je Steinhoff zasažen,jeho letoun padá ve vývrtce k zemi.Dopad je mimořádně tvrdý,ale smrtka s kosou se v tuto chvíli zřejmě dívala jinam.S několika zlomeninami je německý pilot zachráněn a zanedlouho opět likviduje své protivníky.

Pilot střemhlavého bombardéru Junker Ju 87 Stuka Hans – Ulrich Rudel nemá mezi bombardovacími letci konkurenci.Žádný německý voják nebo letec nezpůsobil nepříteli větší ztráty než Rudel.Vyčíslit jeho výsledky a zásahy vydá ne celou knihu.Od roku 1941 až do roku 1945 dokáže na ruské frontě zničit 519 tanků,800 vojenských vozidel,150 dělostřeleckých postavení,čtyři obrněné vlaky,dva křižníky,jednu bitevní loď,torpédoborec a několik desítek dalších menších plavidel!Přestože létá s bombardérem má na kontě devět sestřelených sovětských stíhaček.Zničené mosty,železniční tratě,nádraží a opevněná postavení nepočítáme.To vše zvládl během 2 530 bojových akcí.

Hans – Ulrich Rudel se na narodil v Konradswaldau jako syn protestantského kněze.V roce 1936 se přihlásil do Luftwaffe a na začátku 2.světové války odsloužil několik průzkumných misí na základně u polské Vratislavi.Po mnoha žádostech je nakonec přeložen ke střemhlavým bombardérům.V bitvě o Británii létá v nebojových funkcích,údajně je považován za špatného pilota.Do zahájení operace Barbarossa ( invaze do Sovětského svazu vstoupí budoucí hrdina bez bojových zkušeností.Situace se po 22.červnu 1941 prudce mění.Piloti na Štukách jsou při útoku na sovětská postavení třeba a Rudel má konečně možnost předvést,co umí.A také toho náležitě využije.

Dne 23.září 1941 je Rudelova skupina nasazena do bojů o Leningrad.V blízkém přístavu Kronštadt jsou ukotveny sovětské lodě,které se mají stát cílem útoku.Rudel později na tento den vzpomíná: „Protiletadlová palba byla tak hustá,že celá první letka musela útok na cíl zrušit.Zkoušeli jsme nalétávat z různých směrů,ale zvláště dvě bitevní lodě nám činily velké problémy.Nalétl jsem tedy shora a pustil se k jedné z nich ( Marat ) téměř kolmo.Pokračoval jsem dolů a asi ve 300 metrech jsem odhodil pumu.Měl jsem pocit,že prolétávám opravdovým peklem.Stříleli po mně snad všichni kolem!“

„Jedinou mojí starostí bylo vybrat střemhlavý let a neskončit ve vodě.Pot jsem cítil po celém těle a třásly se mi nekontrolovatelně ruce!“pokračuje ve vzpomínkách.Zatímco zápolil se svým strojem,ve sluchátkách slyšel křik: „Pane nadporučíku,povedlo se,loď explodovala!“Úspěšný letec se ohlédl a viděl nad lodí 400 metrů vysoký oblak kouře.Vzápětí se celá bitevní loď roztrhla na dva kusy.Po takovém odvážném kousku roste Rudelova sláva po celé frontě.Rudel se ale snaží dál a zásahy v jeho záznamech neuvěřitelně rostou.

Rudelovy úspěchy se donesou až ke Stalinovi.Nejvyšší představitel Sovětského svazu nad pilotovými čísly zbrunátní. „Zlikvidujte ho!Nechci v životě už tohle jméno slyšet!“řve na pobočníka štábu,který se krčí za stolem. „Okamžitě vyhlaste odměnu za sestřelení 100 000 rublů!“Rudel však dále likviduje sovětská stanoviště a materiál.Odměna nepomáhá.Polní maršál Ferdinant Schörner prohlásí: „Rudel sám nahradí celou německou divizi a to nepřeháním!“Přestože je Rudel 32krát sestřelen,zdá se,že štěstěna je vždy na jeho straně.Jen jednou se od něj štěstí odvrátí.V pátek,9.února 1945,po zásahu protiletadlového granátu začne jeho stroj hořet.Rudel má roztříštěnou nohu a silně krvácí.Přesto se mu podaří se strojem přistát a pak omdlí.Jeho palubní střelec a zároveň lékař Ernst Gadermann jej s vypětím všech sil vytáhne z hořícího stroje.Ihned mu je jasné,že amputace nohy pod kolenem Rudela nemine.Rudel sice přijde o nohu,ale již 25.března,tedy o 44 dní později,Hans – Ulrich Rudel uteče s protézou a nezahojenou ránou z nemocnice a znovu se hlásí do služby.Létá až do úplného konce války.Rudel umírá roku 1982.