MP 38, MP 38/40 a MP 40 – Druhá světová válka – druhasvetova.com

 

MP 38, MP 38/40 a MP 40

Základní technické údaje: MP 40

Ráže: 9 mm Parabellum, celková délka: s vyklopenou ramenní opěrou 833 mm, se sklopenou opěrou 630 mm, délka hlavně: 251 mm, hmotnost nabité zbraně: 4,7 kg, počáteční rychlost střely: 365 m/s, kadence: 500 ran/min, nabíjení: krabicový zásobník na 32 nábojů

Když se v roce 1938 poprvé objevil samopal MP 38, znamenal revoluci nikoli nějakým význačným konstrukčním prvkem, ale použitým způsobem výroby. Samopal znamenal konec přesným obrobkům, pěkně zpracovanému dřevěnému pažbení a kvalitním povrchovým úpravám, které byly pýchou každého puškaře. S příchodem MP 38 nastala éra jednoduchých plechových výlisků a odlévaných součástí. Místo dřeva se začaly používat plasty, povrchové úpravy postrádaly veškerou krásu, omezilo se pokovení součástí.

Samopal MP 38 svým vzhledem odpovídal tomu, čím byl, totiž hromadně vyráběnou zbraní, přesně odpovídající požadavkům vojáků. Jednalo se o jednoduchou a levnou, spolehlivě střílející zbraň. Jiné požadavky armáda neměla. MP 38 postrádal dřevěnou pažbu, kterou nahradila lisovaná ramenní opěra, sklápěná ke spodní straně pouzdra závěru. Sklopná ramenní opěra usnadnila manipulaci se zbraní v malých prostorech, například uvnitř bojových vozidel. Řada součástí se vyráběla jednoduchým lisováním plechu, k výrobě závěru bylo třeba jen minimálního počtu obráběcích operací.

Většina vnějšího povrchu kovových součástí byla opatřena lakem nebo byla ponechána bez další úpravy. Technologií výroby, ve které se široce uplatnily metody, šetřící časovou, nástrojovou a materiálovou náročnost, se samopal MP 38 stal vzorem pro další výrobce. Od roku 1938 se stále více a více zbraní přizpůsobovalo podmínkám hromadné výroby. Co se konstrukce týče, byl MP 38 v podstatě konvenční zbraní. Měl dynamický neuzamčený závěr a zespoda zasouvaný zásobník. Napínací páka závěru se pohybovala v drážce na levé straně pouzdra závěru. Vratnou pružinu samopalu chránilo a stabilizovalo teleskopické pouzdro, které bránilo jejímu znečištění. Díky tomu byl samopal velmi odolný a spolehlivý i v prašném prostředí. Charakteristickým rysem zbraně byla poměrně nízká kadence. Na spodní straně hlavně byl zvláštní výstupek, který sloužil k zapření zbraně např. o nějakou hranu na vozidle, čímž se dosáhlo zklidnění zbraně při střelbě.

MP 38 se zajistil zavedením napínací páky závěru do příčného zalomeného výřezu. Samopal zůstal natažen a při přesunutí páky závěru do dlouhé drážky byl ihned připraven ke střelbě. Mohl se ale také přenášet se závěrem uvolněným do přední polohy a s nasazeným plným zásobníkem. Uvedený postup však v sobě skrýval jedno nebezpečí. Pokud došlo k úderu nebo pádu zbraně, mohl závěr překonat sílu vratné pružiny, při návratu do přední polohy zasunout do nábojové komory náboj a způsobit nechtěný výstřel. Tato vada byla příčinou řady neštěstí. Situace se vyřešila rekonstrukcí napínací páky závěru u typu MP 38/40. Páka dostala podobu knoflíku, jehož tlačením do krátké příčné drážky se závěr v přední poloze bezpečně zajistil.

Během roku 1940 se již tak produktivní výroba samopalu MP 38 dále zjednodušila. Nový samopal měl označení MP 40 a při jeho výrobě se ještě ve větší míře uplatnily součásti lisované z plechu. Z pohledu vojáků v poli se však MP 40 od předchozího MP 38/40 lišil jen nepatrně. Pro německou ekonomiku to bylo přínosem, protože výroba součástí samopalů mohla být zajištěna i malými dílnami se základním vybavením. Tyto menší dílny a závody pak dodávaly své výrobky do ústředních montážních závodů, kde se provádělo konečné sestavení zbraní. Samopaly se vyráběly v desetitisícových sériích. V boji se velmi dobře osvědčily a byly oblíbené nejen u svých původních uživatelů, ale i u spojeneckých vojáků, kteří rádi používali ukořistěné německé zbraně. Samopaly MP 38 a MP 40 měly často ve své výzbroji i různé partyzánské skupiny.

Jedinou významnější konstrukční změnou po roce 1940 bylo zavedení zdvojeného zásobníku u samopalu MP 40/2. Jeho používání se však příliš nerozšířilo. Samopal MP 40 se ještě dnes objevuje v nejrůznějších koutech světa, většinou jako výzbroj různých partyzánských a povstaleckých skupin. Několik slov nakonec. Samopal se lidově nazývá Schmeisser. Proč tomu tak je, to se přesně neví. Hugo Schmeisser neměl s konstrukcí této zbraně, která pocházela od firmy Erma, nic společného.

 

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      Design by Jakub M.      o tomto webu \ kontakt