Samopal typ 100 – Druhá světová válka – druhasvetova.com

 

Samopal typ 100

Základní technické údaje: Typ 100 ( verze z roku 1944 )

Ráže: 8 mm, celková délka: 900 mm, délka hlavně: 230 mm, hmotnost nabité zbraně: 4,4 kg, počáteční rychlost střely: 335 m/s, kadence: 800 ran/min, nabíjení: zakřivený zásobník na 30 nábojů

Japonci zaostávali ve vývoji samopalů, i když před rokem 1941 získali v Číně četné bojové zkušenosti a dovezli vzorky mnoha zámořských konstrukcí pro služební účely nebo zkoumání. Až v roce 1942 vyprodukovali Japonci vlastní samopal Typ 100, jak se japonský samopal označoval, měl účelnou, ale nijak technicky výjimečnou konstrukci. Byl jediným japonským samopalem vyráběným a používaným ve větším počtu.

Typ 100 byl celkem dobře vyroben, měl však několik zvláštností. Jednou z nich byl složitý nabíjecí mechanismus, který zabezpečil úplné uzavření závěru před odpálením náboje v nábojové komoře. Smysl tohoto řešení není znám, kromě toho, že střelci poskytoval větší bezpečnost. Všechny varianty samopalu Typ 100 používaly pistolový náboj ráže 8 mm. Tento náboj svým lahvovitým tvarem komplikoval zasouvání do nábojové komory. Vývrt hlavně byl chromován, čímž se usnadňovalo čištění a bránilo opotřebení.

Trochu originality vzhledu zbraně dodala mířidla a zakřivený zásobník. Jinou zvláštností bylo u některých modelů použití složité úsťové brzdy a rozměrného ozubu pro upevnění bodáku pod hlavní. Některé verze měly i dvojnožku. Celkem vznikly tři různé verze samopalu Typ 100. Výše uvedený popis se vztahoval na první verzi. Druhá verze se sklopnou pažbou byla určená pro použití u výsadkových jednotek. Závěs pažby se nacházel přímo za pouzdrem závěru, pažba se sklápěla na boční stranu zbraně. Toto provedení bylo nepochybně účelné při nošení a seskoku padákem, v bojových akcích však bylo méně pohotové a proto se ho vyrobilo jen velmi málo.

Třetí verze samopalu Typu 100 se objevila v roce 1944, v době kdy ze všech bojišť přicházela velká poptávka po samopalech. Základní konstrukce samopalu se proto radikálně zjednodušila, aby se urychlila výroba. Výsledkem bylo určité prodloužení zbraně. Dřevěná pažba měla často jen velmi hrubé zpracování a kadence se zvýšila z původních 450 ran/min na 800 ran/min. Podstatná redukce postihla i mířidla zbraně, zjednodušil se i ozub pro bodák. Ústí hlavně vystupovalo více z ochranného pláště s ventilačními otvory. Na ústí byla jednoduchá brzda, vytvořená vyvrtáním dvou otvorů ve stěně hlavně. Při výrobě se v co největší míře používalo svařování. Výsledkem byla v porovnání s předcházejícími verzemi mnohem hrubší zbraň, která však stále byla dostatečně dobrá pro plnění předpokládaných úkolů. Hlavním problémem Japonců v roce 1944 nebyly vlastnosti samopalu Typu 100, ale spíše nedostatek průmyslových kapacit k pokrytí značné poptávky bojových jednotek. Když Japonci bojovali své poslední obranné boje, byli trvale v nevýhodě proti lépe vyzbrojeným spojeneckým vojákům.

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      design by Jakub M.             admin \ archiv aktualizací \ o webu \ kontakt