Karl Dönitz se narodil roku 1891 v Berlíně. Měl mimořádný talent pro ponorkovou válku. Přestože nebyl členem nacistické strany, od začátku Hitlerovy vlády vůdce nekriticky obdivoval, což bylo určitou dobu typické pro vojenskou elitu režimu z celkem zřejmých důvodů a tento obdiv si zachoval až do posledních dnů Třetí říše. Když Albert Speer v posledních měsících války odmítl vůdcovu politiku spálené země a pokusil se pro tento postoj získat i Dönitze, neuspěl. Dönitz byl úzce spjatý s nacistickou ideologií a v určitých případech otevřeně vyslovoval antisemitské názory, přestože později, když stál před norimberským tribunálem, tvrdil, že o holocaustu Židů nebyl informován. Choval se prý podle Hitlerova pokynu, aby se každý staral o své záležitosti. Jeho záležitostmi byly ponorky a válečné loďstvo.

Pokud jde o úlohu ponorek ve válce, začal Dönitz prosazovat názory hodně odlišné od tehdy převládajících představ, podle nichž měly být ponorky součástí sestav hladinových lodí a měly být používány proti válečným plavidlům. Dönitz oproti tomu navrhoval používat ponorky proti obchodním lodím a doporučoval budovat místo drahých velkých hladinových plavidel pouze ponorkovou flotilu.

Přestože tyto Dönitzovy názory představovaly logické řešení relativní slabosti německého válečného loďstva vůči jeho hlavnímu protivníkovi, britskému válečnému loďstvu, byly velením německého válečného loďstva v čele s admirálem Raederem považovány za zbabělé. Dönitz musel s Raederem, obhájcem silného hladinového loďstva, neustále svádět boj o finanční prostředky na výstavbu ponorek, zatímco Kriegsmarine jako celek prohrávala při dělbě fondů na vyšší úrovni s Göringovou Luftwaffe. Raeder měl však jednu značnou slabinu. Vycházel z takzvaného plánu Z, podle něhož mělo být německé válečné loďstvo připraveno k válce až roku 1945 a vypuknutí války v roce 1939 jej nepříjemně překvapilo. Dönitz jeho názory nesdílel a pustil se do intenzivního výcviku posádek ponorek podle své nové taktiky. Stal se tak postupně Hitlerovým oblíbencem.

Dönitz se přes své vysoké velitelské postavení soustavně mimořádně zajímal o průběh konkrétních operací a kontaktoval rádiem ponorky až sedmdesátkrát za den. Chtěl znát řadu zcela konkrétních údajů. To pochopitelně poskytovalo Spojencům, kteří byli schopni spojení dešifrovat, mimořádné množství informací a zároveň usnadňovalo lokalizaci ponorek, s nimiž Dönitz komunikoval. Když se 30. ledna 1943 stal Dönitz nástupcem Ericha Raedera ve funkci vrchního velitele Válečného námořnictva a velkoadmirálem, dokázal Hitlera přesvědčit, aby už nevystavoval zbytek hladinové flotily riziku potopení.

Adolf Hitler se před sebevraždou ocitl v rozporuplné situaci, když nabyl přesvědčení, že ho jeho nástupce Hermann Göring i vůdce SS Heinrich Himmler zradili. Vůči představitelům pozemní armády ztratil důvěru již dříve v souvislosti s atentátem z 20. července 1944 a tudíž nevěděl, koho jmenovat svým nástupcem. Když nabízenou funkci vůdce odmítl i Albert Speer, k němuž měl Hitler specificky přátelský vztah, zůstali mu na výběr už jenom dva muži. Fanaticky věrný Joseph Goebbels a Karl Dönitz. Proto ve své závěti znovu rozdělil nejvyšší funkce ve státě, které v roce 1934 po smrti prezidenta Hindenburga spojil ve své funkci vůdce a říšského kancléře. Jmenoval Dönitze svým nástupcem ve funkcích prezidenta Velkoněmecké říše, ministra války a vrchního velitele všech ozbrojených sil. Goebbelse pak ustanovil říšským kancléřem.

Po Goebbelsově sebevraždě 1. května 1945 se tak Karl Dönitz stal jediným nejvyšším představitelem hroutící se Velkoněmecké říše. Novým kancléřem jmenoval hraběte Ludwiga Schwerina von Krosiga a pokusil se zajistit, aby se většina německých vojáků vzdala západním Spojencům a nikoli Sovětům. Jako hlava státu vydal pokyn maršálu Keitelovi, aby podepsal bezpodmínečnou kapitulaci německých ozbrojených sil v Remeši a v Berlíně. Spojenci Dönitzovu vládu neuznali a víceméně ji ignorovali. Dne 23. května 1945 byla vláda rozpuštěna a její členové zajati a uvězněni britskou armádou ve Flenburgu. Po válce byl Dönitz postaven před norimberský tribunál mezi hlavními válečnými zločinci a odsouzen za plánování, podněcování a vedení agresivní války a zločiny proti válečnému právu k deseti letům vězení, která si plně odpykal ve věznici Spandau v Západním Berlíně. Po propuštění sepsal své paměti a vydal je ve dvou knihách. Na rozdíl od Alberta Speera nevyjádřil nikdy lítost nad svým jednáním během 2. světové války. Zemřel v roce 1980 v Aumühle u Hamburku.