Vilniuské ghetto řídil spasitel i vrah
„Všechny jsem zachránit nemohl“, snažil se obhajovat vlastní svědomí Jakob Gens. Musel se rozhodnout, koho pošle vpravo a koho vlevo, což znamenalo na život, nebo na smrt. Za existence vilniuského ghetta z jeho 38 000 obyvatel přežilo jen pár stovek. Přesto se zdálo, že oproti jiným ghettům je to v litevském Vilniusu takřka procházka růžovým sadem.
Po pádu Polska proudili do Litvy tisíce polských Židů, kteří jí využívali jako tranzitní zemi, odkud se dalo odcestovat dál do Evropy. Někam, kde se válka ještě nerozhořela. Významnou roli statečného muže zde sehrál japonský vicekonzul Čiune Sugihara, který židům vydával tranzitní víza prakticky na vlastní pěst a v rozporu s tehdejší japonskou politikou. V srpnu 1940 ale do Litvy vtrhli sovětští okupanti. Mise japonského velvyslanectví byla zrušena a zástupy židovských uprchlíků se ocitli v pasti. Atmosféra ještě zhoustla, když Sověty v červnu 1941 vystřídali němečtí okupanti. Židé museli nosit na šatech Davidovu hvězdu a po 18. hodině večerně nesměli vycházet ven z domu. O Vilniusu se hovořilo jako o litevském Jeruzalémě, protože polovinu zdejšího obyvatelstva tvořili právě Židé.
( Vraždění Židů z vilniuského ghetta )
Krutý hon na Židy se rozjel už v létě 1941. V židovských čtvrtích litevských měst, je Němci stříleli jako štvanou zvěř. Zastání u Litevců pronásledovaní nenašli, neboť mnozí se nemohli dočkat, až se zmocní židovského majetku. Myšlenka na zřízení ghetta ve Vilniusu je proto nijak neděsila, zatím. Věřili, že tady budou v bezpečí. První den života v ghettu se začal psát 6. září 1941. V centru Vilniusu byly několika uličkami vytyčeny Malé a Velké ghetto, které rozdělovala Německá ulice. Sem bylo nahnáno 11 000, respektive 29 000 Židů ze širokého okolí. Ti by se asi pěkně podivili, kdyby viděli, že po uzavření východů jsou na vrata zvenčí instalovány nápisy: „Pozor mor!“ Židé byli soustředěni na jednom místě a pod zámkem. Takhle mělo jít jejich vyhlazení rychleji a s větší přehledností. V několika domovních blocích se noví obyvatelé mačkali jako sardinky. Jednu místnost obývalo i několik rodin najednou.
Brzy přišla další ledová sprcha. Fyzicky zdatným a práce schopným Židům byla udělována pracovní povolení, která se rovnala poukázkám na život. Staří a nemocní byli odesláni do vězení Lukiškiš a odtud už vedla jediná cesta, do nedalekého lesa Ponar, kde byli zastřeleni. Sověti zde předtím budovali sklad pohonných hmot a tak dříve vykopané jámy dobře posloužily jako masové hroby. Během prvního týdne zde našla smrt tisícovka lidí, některé prameny uvádějí až 3 700 obětí. Mnozí židé přesto stále ještě nechápali, že se nechali vlákat do smrtící pasti.
( Další deportace Židů z vilniuského ghetta )
Život v obou ghettech se odehrával pod samosprávnou taktovkou židovské rady. Byla zde rovněž zřízena místní policie, jejíž velení bylo svěřeno právě Jakobu Gensovi, bývalému litevskému důstojníkovi židovského původu, který doposud řídil židovskou nemocnici. S důstojníky SS se právě on podílel na selekci obyvatel ghetta při jejich deportaci do německých vyhlazovacích táborů. SS požadovaly vyčlenění 1 500 Židů, určených na smrt. Gens s nimi smlouval a navrhl 800, Němci nakonec souhlasili s tisícovkou a nechali volbu na něm. Velkou naději na přežití měli movití, kteří si mohli životy vykoupit a pak početné rodiny, u nichž se Gens snažil, aby rodičům vždy zůstalo alespoň jedno dítě. Dařilo se mu ve srovnání s jinými ghetty snižovat kvóty popravených. Kromě zástupců lidí odsouzených na smrt vyvolávala situace v ghettu zdání normálního života. Fungovaly zde lázně i restaurace, kde se mohli bohatí slušně najíst. Nechyběla škola, knihovna, zdravotní středisko a dokonce později se tu hrálo divadlo. Právě divadelní představení působila jako blahodárné injekce na psychiku zbědovaných diváků. S přibývajícími dny a zvyšujícími se počty mrtvých ale ani umělecký zážitek už příliš nepomáhal.
Lidé se k sobě začínali chovat jako zvěř. Hlad a věčný strach dělaly své. Navíc nepříjemná zima a zoufalé hygienické podmínky měnily ghetto v peklo. Zejména mezi mladými obyvateli, tak začala proudit myšlenka, že se musí bránit. Do jejich čela se postavil litevský židovský básník Abba Kovner, který vyzýval k ozbrojenému povstání. Znal cestičky, jak se dostat ven z ghetta, což však nebylo nic pro staré a nemocné lidi. Partyzánský boj byl pro mladé a hlavně člověk musel mít zbraň. Nalézt útočiště na venkově rovněž nebylo jednoduché. Chtělo to peníze, hodně peněz. Jakmile došly, sami litevští zachránci často utečence udali úřadům. V lednu 1942 došlo k posunu v činnosti odbojářů. Židovská podzemní skupina se spojila se Sjednocenou partyzánskou organizací, kterou vedl právě Kovner. K výrazné akci na půdě ghetta však nikdy nedošlo.
( Židovský básník Abba Kovner se postavil do čela hnutí odporu v ghettu )
Postoj Gense k odbojářům byl velice nejednoznačný. Když Němci odhalili činnost hnutí v ghettu, donutili Gense, aby zatkl odborářského předáka Izáka Wittenberga. Než ho však stačili partyzáni osvobodit, Witenberg se raději sám vydal na pospas gestapu, čímž zabránil hrozícímu zničení ghetta. Aby si však ušetřil děsivé mučení, spolkl kapsli cyankáli, kterou mu předtím podstrčil sám Gens. Myšlenkami na sebevraždu se zaobíral i on. Stal se sice velitelem ghetta a byl po gestapu jeho největším pánem, ale to jeho ego dlouho u srdce nehřálo. Když dostal rozkaz od šéfa referátu gestapa pro židovskou otázku Bruna Kittela, že má poslat do koncentračního tábora i děti, pokusil se střelit do hlavy, neúspěšně.
V září 1943 bylo z ghetta odvlečeno dalších 8 000 lidí. Navíc došlo k velice podezřelé věci – přestávala se prodlužovat platnost pracovních povolení. Bylo jasné, že ghetto se brzy má zlikvidovat. Ty tam byly doby, kdy Gens Němcům věřil, že se zachovají férově. Gens se rozhodl pro zoufalou akci. Chtěl nechat otevřít všechna vrata vedoucí do ghetta, aby se zachránilo co možná nejvíce lidí. Jeho plán se mu však již nepodařilo uskutečnit. Byl sám udán gestapu. To si ho pozvalo na 14. září, ať se dostaví do jeho úřadovny. Byl varován, že ho chtějí zastřelit, on se však vzdal šance zachránit si život útěkem. Nakonec se podvolil rozkazu a odešel na gestapo. Naivně věřil, že jeho život bude ušetřen. V 18:00 byl bez milosti zastřelen. Devět dnů po Gensově popravě, 23. září 1943, bylo vilniuské ghetto vyklizeno a všichni zbývající Židé posláni na smrt. Z původních takřka 40 000 obyvatel ghetta přežil jen nepatrný zlomek.