Dukla, 1944 \ Bitva – Druhá světová válka – druhasvetova.com

 

Dukla

Jatka na Dukle

Když 8. září 1944 Rudá armáda zahájila karpatsko – dukelskou operaci, mělo jít o rychlou akci na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Špatné plánování a příprava však zavinily, že se operace změnila v několik týdnů trvající vleklou bitvu, která stála desítky tisíc mrtvých a raněných vojáků.

Vypuknutí Slovenského národního povstání 29. srpna 1944 bylo pro Stalina a velení Rudé armády záležitostí, ze které příliš nadšení nebyli. Nastalá situace nyní křížila útočné plány sovětského vedení, jež nemělo původně v úmyslu překonat horské masívy Karpat. Bylo si totiž vědomo velké náročnosti rozvíjení bojových operací v tomto obtížném terénu, a proto měly jednotky Rudé armády původně obejít Karpaty ze severu a pak zaútočit na Krakov. V jižním směru pak měly proniknout do Podunajských nížin. V Karpatech nebylo možné rozvinout taktiku rozsáhlých drtivých tankových úderů, kterou Sověti s úspěchem používali během svých předcházejících ofenzív a i to byl jeden z důvodů, proč se jim měli vojáci pokud možno vyhnout. Počítalo se přitom s tím, že Němci horské masívy sami opustí, až je Rudá armáda obejde ze dvou stran.

Ale povstání nyní vše změnilo a na přelomu srpna a září začali Sověti urychleně plánovat operaci, jejímž cílem bylo proniknutí na slovenské území ze severu a spojení jednotek Rudé armády s povstaleckými silami. Počítalo se přitom s tím, že dvě divize východoslovenské armády rozmístěné ve východním Slovensku horské průsmyky otevřou a usnadní sovětským jednotkám rychlý průnik. Ve skutečnosti to ale dopadlo úplně jinak. Velení německých vojsk operujících od 29. srpna na slovenském území si dobře uvědomovalo důležitost horských průsmyků v oblasti východního Slovenska. Proto již 31. srpna zahájilo odzbrojování obou slovenských divizí, jejichž příslušníci prakticky nekladli žádný odpor. Tím byly vážně narušeny sovětské plány, protože nyní už zde nezůstaly žádné jednotky, které by mohly zaútočit Němcům do týla. Vše teď záleželo na tom, jak rychle se Rudé armádě podaří německou obranu v Karpatech překonat. Úkolem byly pověřeny jednotky 1. a 4. ukrajinského frontu, jejichž velení dostalo na přípravu celé operace pouhé čtyři dny.

naši na dukle.jpg

( Českoslovenští vojáci, optimisticky naladění, před zahájením karpatsko – dukelské operace )

Karpaty měl překročit 1. ukrajinský front pod velením maršála Ivana Stěpanoviče Koněva. Hlavní tíha ofenzívy spočívala na bedrech vojáků 38. armády generálplukovníka Kirilla Semjenoviče Moskalenka, která měla vést útok ve směru na město Krosno a dál přes Duklu k Dukelskému průsmyku. Jednalo se o nejkratší a zároveň i nejschůdnější cestu na Slovensko, protože průsmyk se nacházel v nadmořské výšce pouhých 502 metrů nad mořem. Útok zde mělo provést šest sovětských střeleckých divizí, 1. gardový jezdecký sbor, 25. tankový sbor a společně s nimi také 1. československý armádní sbor pod velením brigádního generála Jana Kratochvíla. Operace se dále zúčastnily i jednotky 1. gardové armády generálplukovníka Andreje Antonoviče Grečka, patřící k sestavě 4. ukrajinského frontu. Sovětské velení si uvědomovalo důležitost silné podpory ve vzduchu a tu měly útočícím jednotkám poskytnout 2. a 8. letecká armáda

Plán optimisticky předpokládal rychlé zničení nepřátelských sil a spojení s povstaleckými jednotkami během tří až čtyř dnů po přechodu hor. Bez pomoci obou slovenských divizí se však ve skutečnosti jednalo o velmi obtížný úkol, což si zřejmě uvědomoval i Koněv, který v předvečer útoku prohlásil: „Buď Karpaty přejdeme, nebo na nich padneme!“ Pro obrovské množství sovětských i československých vojáků mělo bohužel nastat to druhé. Němci měli v prostoru plánovaného sovětského úderu rozmístěny jednotky 1. tankové armády generálplukovníka Gottharda Heinriciho, který zároveň velel armádní skupině nesoucí název podle jeho příjmení. Proti 38. armádě stáli vojáci XXIV. tankové sboru pod velením generálporučíka Friedricha Beckera. Německá obranná postavení byla velmi dobře vybudovaná a tvořil je systém jednotlivých opěrných bodů vzdálených od sebe čtyři kilometry. Prostor mezi nimi byl zajišťován hlídkami a kryt palbou děl, minometů a kulometů.

německý kulometšík na dukle.jpg

( Německý kulometčík odpočívá, po dalším úspěšně odraženém útoku )

Sovětský úder začal ráno 8. září 1944 silnou dělostřeleckou palbou doprovázenou leteckými nálety na postavení nepřítele severozápadně od Krosna. V 8:45 vyrazila do útoku pěchota doprovázená tanky a samohybnými děly. První zákopy s německými obránci byly překonány poměrně rychle a nepřátelská kulometná hnízda byla ničena přímou střelbou z děl. Jednotkám sovětské 305. střelecké divize se do večera podařilo postoupit o 6 – 7 kilometrů a zdálo se, že vše půjde poměrně hladce. Také dvě divize od 101. střeleckého sboru prolomily německé pozice západně od Krosna, přičemž 70. gardová střelecká divize překonala první i druhé nepřátelské postavení a do večera pronikla do hloubky 10 kilometrů.

Samotné boje o Krosno však již tak jednoduché nebyly. Sovětští vojáci sice obsadili v těžkých bojích předměstí, ale dál už se jim přes veškeré úsilí dostat nepodařilo. Východně od města potom německá 68. pěší divize všechny pokusy o průlom odrazila. Do večera 8. září tedy střelecké divize 38. armády postoupily místy až do hloubky 12 kilometrů, ale pouze ve střední části útočného pásma. Na ostatních úsecích se Rudé armádě nezdařilo prolomit obranná postavení Němců a celý plán ofenzívy začal váznout. Krosno zůstávalo v německých rukách, a jelikož představovalo důležitou silniční křižovatku, na přístupových cestách vznikl značný chaos a nepořádek, protože komunikace byly neúnosně přetížené. Němci také začali urychleně stahovat do ohroženého prostoru posily.

čs. hranice.jpg

( Vztyčení státního znaku po vstupu na čs. území )

O nasazení československých vojáků během operací směřujících k proniknutí na území Československa měli z pochopitelných důvodů jeho političtí i vojenští představitelé velký zájem. Účast v bojích požadoval na Koněvovi i generál Kratochvíl, přestože výstavba mnoha sborových jednotek ještě neskončila. Žádosti bylo vyhověno a 4. září dostal sbor rozkaz přesunout se k 38. armádě. Jeho nepřipravenost výmluvně dokumentuje skutečnost, že měl ve stavu včetně mužstva náhradního pluku a 1. čs. stíhacího pluku jen 16 171 osob, takže do plného stavu chybělo bojovým jednotkám 4 300 vojáků. Přesto se jednotky sboru soustředily 7. září v lese východně od Krosna a následujícího dne vyrazili vojáci 1. a 3. brigády k frontové linii. Kvůli zmatkům a přetížení silnic však již nemohli v průběhu 8. září do bojů zasáhnout. Následujícího dne jednotky 38. armády obnovily svůj nápor, ale Němcům se v prudkých bojích dařilo postup útočníka ještě více zpomalit. Také první bojové nasazení československých jednotek neskončilo dobře. Vzhledem k velkému chaosu zcela selhal průzkum a obě brigády se dostaly do bojů s nepřítelem dříve, než to jejich velení předpokládalo.

1. brigáda pod velením brigádního generála Ludvíka Svobody narazila v prostoru Machnówky na silná postavení nepřítele a němečtí vojáci od 75. pěší divize zde podnikli mohutný protiútok podporovaný palbou děl, minometů a kulometů. Důstojníci jen s vypětím všech sil zabránili vypuknutí paniky, protože některé jednotky se daly na útěk a několik vojáků bylo dokonce zastřeleno za zbabělost. Také 3. brigáda podplukovníka Karla Střelky se dostala u Wrocanky do silné německé palby a to ještě v době kdy byla v pochodovém tvaru. Následoval útok německých tanků i pěchoty, který se podařilo zastavit až palbou protitankových děl ráže 76 mm a baterie houfnic ráže 122 mm.

dukelská pamětní madaile.jpg

( Dukelská pamětní medaile )

Situaci se tedy nakonec podařilo zvládnout a českoslovenští dělostřelci ještě 9. září účinně zasáhli do bojů. Večer potom vytlačila 1. brigáda s podporou sovětských tanků Němce z vesnice Bóbrky a postoupila o dva kilometry, ale pak musela před dotírajícím nepřítelem přejít do obrany. Celkově tedy proběhlo první nasazení československého armádního sboru neúspěšně, protože během jediného dne ztratil 769 padlých, nezvěstných a raněných vojáků, aniž by dosáhl významnějších úspěchů. Tyto ztráty byly u československých jednotek v průběhu jediného dne nejvyšší za celou 2. světovou válku. Ani sovětské jednotky nezaznamenaly v průběhu 9. září větší úspěch a časový plán celé operace se definitivně zhroutil. Deprimovaný Koněv v této situaci sáhl k personálním změnám a odvolal generála Kratochvíla z funkce velitele sboru. Jeho místo poté zaujal Ludvík Svoboda. Tento krok konzultoval velitel 1. ukrajinského frontu se Stalinem a jako důvod uvedl, že Kratochvíl prý: „nezvládl velení sboru a nedovede organizovat boj a pevně řídit vojska.“ Pro Sověty byl neúspěch 9. září zjevně vítanou záminkou, jak se zbavit generála, který do Sovětského svazu přicestoval z Londýna. Ve Svobodově případě si totiž mohli být jisti, že tento velitel nikdy jejich plány nezkříží a půjde jim na ruku. Samotné vojenské schopnosti zjevně skutečnou příčinou výměny být nemohly, protože generálplukovník Moskalenko o Svobodovi prohlásil, že 9. září velení své brigády nezvládl.

Po neúspěších prvních dvou dnů útoku posílil Koněv 38. armádu elitním 4. gardovým tankovým sborem. V následujících dnech si sovětské jednotky krok za krokem probojovávaly cestu kupředu, ale jejich postup byl kvůli tvrdé německé obraně stále velmi pomalý. Nasazení posil příliš nepomohlo už vzhledem ke skutečnosti, že svou obranu zesilovali také Němci, mimo jiné i nasazením některých jednotek původně určených k potlačení povstání na Slovensku. Českoslovenští vojáci pak po počátečních problémech prokázali své kvality v krvavém střetu o kótu 534, kterou dobyli v noci na 11. září příslušníci 1. brigády. Z tohoto kopce totiž bylo možné ovládat silnice procházejícím městečkem Dukla a Wehrmacht tak po ní již nemohl přisunovat své posily. Vojáci 1. čs. sboru pak tento opěrný bod udrželi i přes urputné protiútoky Němců v následujících čtyřech dnech, kdy kóta v těžkých bojích změnila celkem sedmkrát svého majitele. Přes hrdinství československých i sovětských vojáků však postup vázl a Němci stále ovládali terén, který měl být podle původního plánu ofenzívy už dávno dobyt.

1.čs.tanková brigáda.jpg

( Tanky T – 34/85 1. samostatné tankové brigády postupují k Dukelskému průsmyku )

Za prvních sedm dní bojů se 38. armádě podařilo prolomit jen první pásmo německé obrany a to ještě pouze v úzkém úseku. Nepřítel navíc podnikal řadu protiútoků, což samozřejmě sovětský postup ještě dále ztěžovalo. Protože boje v předpolí městečka Dukla nepřinášely výsledky, rozhodlo se sovětské velení přenést hlavní nápor na levé křídlo 38. armády, kde byla nasazena i 2. československá paradesantní brigáda plukovníka Vladimíra Přikryla. Ani útok zahájený 15. září ovšem nedosáhl očekávaných výsledků. Sovětští tankisté sice postoupili do hloubky 4 – 5 kilometrů, ale prolomit druhé pásmo nepřátelské obrany se útočícím jednotkám přes veškerou snahu nepodařilo. V následujících dnech sovětské útoky pokračovaly a českoslovenští vojáci 16. září po těžkých bojích ovládli důležitý opěrný bod Besko na řece Wisloku. Velmi úspěšný byl také 1. prapor 2. paradesantní brigády, jehož příslušníci pronikli do hloubky asi šesti kilometrů a obsadili několik polských osad. Nakonec 18. září dobyli vesnici Pulawy.

Sovětské i československé jednotky postupovaly jen velmi pozvolna a za těžkých ztrát se v odpoledních hodinách 20. září podařilo vojákům 4. gardového tankového sboru probojovat k Dukle, která byla nakonec v pouličních bojích dobyta. Došlo k tomu, ale až třináctý den ofenzívy, zatímco podle původních Koněvových plánů měla být Dukla obsazena již druhého dne. Každý úspěch a územní zisk byl tvrdě vykoupen značnými ztrátami, protože německá obrana nepolevovala. Útočily i jednotky 4. ukrajinského frontu a byli to příslušníci 1. praporu 900. horského střeleckého pluku 242. horské střelecké divize generálmajora Lisinova, kterým se jako prvním podařilo 20. září 1944 proniknout na československé území v prostoru kóty 823 u vesnice Kalinov.

( Čs. tankisté po probití Dukelským průsmykem )

Němci se však nehodlali vzdát a generál Heinrici přesunul proti pravému křídlu 1. gardové armády svou 1. tankovou divizi, kterou stáhl právě z prostoru Dukly. Její příslušníci podnikli 21. září silný protiútok a sovětští vojáci museli ustoupit o 2 – 3 kilometry. Další německé protiútoky proběhly 22. a 23. září, ale většího úspěchu se už Wehrmachtu dosáhnout nepodařilo. Němci tedy na všech úsecích bojů pomalu ustupovali, ale kladli stále velmi tvrdý odpor. O krutosti bojů svědčí skutečnost, že 1. československý armádní sbor ztratil za prvních patnáct dní operace na mrtvých, raněných a nezvěstných celkem 3 406 mužů. Problémy též přinášelo zhoršující se počasí v podobě ranních mlh a neustálého deště, který působil komplikace hlavně na přísunových komunikacích. Generál Moskalenko vydal 38. armádě 26. září rozkaz k novému útoku, ten ale vzhledem ke špatnému počasí začal až o čtyři dny později. Útočící sovětské jednotky opět narazily na silnou obranu protivníka a došlo k těžkým bojům, kdy každý územní zisk musel být vykoupen velkými ztrátami na lidech a materiálu.

Čechoslováci se pokoušeli probít útokem od vesnice Zyndranowa k Dukelskému průsmyku a přitom podstoupili několikadenní těžké boje, během nichž byla postižena zejména 1. samostatná tanková brigáda. Přes vynaložené úsilí nepřinesl nápor 38. armády až do 4. října očekávaný výsledek a její útvary pronikly pouze o 5 – 10 kilometrů kupředu. Německé velení se však obávalo, že by Rudá armáda mohla proniknout do týlu jejich jednotek a proto se v noci z 5. na 6. října začali vojáci Wehrmachtu z Dukelského průsmyku stahovat. Ráno 6. října následoval nový sovětský útok a průsmyk byl po boji s německým zadním vojem obsazen. Příslušníci československého armádního sboru tak poprvé pronikli na půdu své vlasti a osvobodili vesnici Vyšný Komárník. Potkala je však další tragédie, když jen asi sto metrů za hraniční čárou najel se svým automobilem Dodge na německou minu velitel 1. československé samostatné brigády brigádní generál Jaroslav Vedral a utrpěl smrtelné zranění. Po obsazení průsmyku pokračovaly údery Moskalenkových jednotek dál, ale počasí se pořád zhoršovalo a navíc Němci podnikali stále častější protiútoky. Na konci října tedy přešla 38. armáda do obrany. S úkolem překonat Karpaty útočily i jednotky 1. gardové armády 4. ukrajinského frontu, ale tyto útoky uvázly v těžko prostupném zalesněném terénu na západních svazích pohoří.

Oficiálně byla karpatsko – dukelská operace ukončena 28. října 1944. Její narychlo zhotovený plán byl příliš optimistický a časový harmonogram prostě nešlo za stávající situace dodržet. Hlavního cíle v podobě pomoci povstání na Slovensku se tedy dosáhnout nepodařilo, protože Němci povstalce v průběhu října rozdrtili a jejich zbytky přešly v horách na partyzánský způsob boje. Je sice pravdou, že německé velení muselo některé jednotky určené k boji proti povstaleckým silám stáhnout k Dukle, ale i ty zbývající byly dostatečně silné, aby povstání nakonec potlačily. Ocenit je však třeba skutečnost, se kterou sovětští a českoslovenští vojáci i v nepříznivých podmínkách a těžkém terénu bojovali a způsobili nepříteli těžké ztráty. Celkově padlo či zůstalo v karpatsko – dukelské operaci nezvěstných 21 000 vojáků Rudé armády a dalších 63 000 pak bylo raněno. Ztráty 1. československého armádního sboru se vyšplhaly na 935 padlých, 756 nezvěstných a 4 518 raněných. Na německé straně lze ztráty těžko stanovit.

 

 
© 2008 - druhasvetova.com      Design by Jakub M.      o tomto webu \ kontakt     
Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním webu vyjadřujete souhlas.
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.