Operace slovenské armády v letech 1939-1944 • Druhá světová válka • druhasvetova.com

 

Operace slovenské armády v letech 1939 – 1944

Po 15. březnu 1939 se slovenská armáda ocitla v nezáviděníhodné situaci a to díky repatriaci českých vojáků a především důstojníků. Například 120 českých důstojníků opustilo velitelství 6. sboru ve Spišské Nové Vsi a pouze osm slovenských důstojníků zůstalo. Z původního stavu 2 500 – 3 000 mužů zůstalo pěším plukům mezi 70 až 150 muži. Ještě horší situace byla v dělostřeleckých jednotkách, které byly téměř výlučně obsazovány Čechy. Pluku útočné vozby také zůstalo jen několik málo mužů.

Pohraniční boje s Maďarskem ( 23. – 26. března 1939 )

Maďarsko se rozhodlo využít oslabení slovenské armády a získat další území na východním Slovensku. Po anexi Podkarpatské Rusi, Maďarsko 15. března rozmístilo jednotky Honvédségu na pohraniční kótě Červenica. Slovensko rozpoznalo hrozící nebezpečí a stejný den mobilizovalo pět ročníků zálohy. Vracející se slovenští důstojníci a specialisté bývalé Československé armády pomohli vyplnit volná místa ve tvořících se jednotkách.

( Obrněný automobil OA. vz. 30 ukořistěný Maďary poté, co sjel ze silnice do příkopu )

Dne 15. března 1939 byl jmenován velitelem 6. sboru v Prešově podplukovník Malár. Pod svým velením měl torzo 17. pěší divize ( velitel major Širica ) a části dělostřeleckých jednotek ( velitel kapitán Jamriška ). Sbor měl devět lehkých tanků LT – 35 a osm obrněných automobilů OA. vz. 30. Tato vozidla bojovala na Podkarpatské Rusi a po ústupu na území Slovenska byla internována slovenskou armádou. Všechny tyto automobily byly úmyslně poškozeny svými českými řidiči a potřebovaly opravu. Z tanků a obrněných automobilů byla vytvořena jednotka obrněné vozby pod velením dělostřelce poručíka Daxnera. Posádky byly vybrány ze spojovacího praporu a neměly žádné zkušenosti s provozem a opravami obrněných vozidel. K jednotce však dorazil poručík Potočný, který měl výcvik na tancích LT – 35 a tak se stal jediným expertem jednotky. Jeho první starostí bylo zorganizovat opravy tanků v Prešově. Zároveň začal sestavovat posádky vozidel podle odborností jednotlivých vojínů. Již 24. března se mu podařilo dát dohromady četu pěti obrněných automobilů OA. vz. 30.

Maďarsko začalo invazi v noci 22. března. Krátce po půlnoci maďarské jednotky obsadily Ublu, kde překvapily a zajaly rotu 16. pěšího pluku. Pak pokračovaly v postupu na čáru Velký Berežnyj – Ulič a Vyšné Německé – Sobrance. Ráno 23. března obsadily Sobrance a na severu postoupily až ke Stakčínu. Z Velkého Berežnyje na Ulič postupoval pěší pluk bez podpory dělostřelectva či obrněných jednotek. Druhý proud maďarských jednotek postupoval z Malého Berežnyje na Ublu. I tento pochodový proud měl sílu pěšího pluku, ale byl podporován lehkými tanky a obrněnými vozidly. Hlavní síly vyrazily z Užhorodu a postupovaly přes Tibavu na Sobrance. Tento pochodový proud tvořily dva pěší pluky s podpůrným dělostřelectvem, lehkými tanky a obrněnými vozidly. A právě hlavní maďarské síly narazily asi 4 km za Sobrancemi na slovenské jednotky, které zastavily jejich další postup.

( Slovenský pěšák, kryjící se v obilném poli )

Slovenské jednotky byly rozděleny na severní skupinu, zvanou Stakčínskou a na jižní skupinu Michalovce. Stakčínská skupina měla původně sílu jednoho pěšího praporu. Podporovala jí jedna dělostřelecká baterie. Skupina Michalovce byla složena ze zesíleného pěšího praporu, části ženijního praporu a dělostřeleckého pluku a jednou baterií 202. dělostřeleckého pluku. Dne 26. března jí navíc posílily i části 7. a 17. pěšího pluku a další baterie 202. dělostřeleckého pluku. Skupině Michalovce původně velel kapitán Haššík, ale od 23. března převzal velení major Kubíček. Maďarské jednotky dosáhly během 23. března linie Remetské Hamre – Ruskovce – Jesenov – Bunkovce – Blatné Remety. Téhož dne večer dosáhly Zavadky a otevřely si tak koridor z Gajdoše na Remetské Hamre, kterým mohly bezpečně přesunovat obrněné jednotky na sever.

Nově vytvořená slovenská četa obrněných automobilů vyrazila z Prešova 24. března ráno. Protože se s prostředky, které byly v Prešově k dispozici, nepodařilo opravit tanky LT – 35, byla tato četa jedinou jednotkou obrněné vozby, kterou měla slovenská armáda k dispozici. Skupina dostala po příchodu na frontu rozkaz provést ve spolupráci s pěchotou okamžitý protiútok v prostoru Zavadky. Četa projela Zavadkou a postupovala na Gajdoš. Maďaři začali ustupovat a útočné skupině se podařilo obsadit Fetisoviec. Vrchní velitelství nařídilo pokračovat v útoku ve směru na Ubrež a Jovšu. Obrněné automobily, podporované pěchotou a třemi letadly, zaútočily na Ubrež. Útok ale narazil na silnou kulometnou a dělostřeleckou palbu a začal váznout. Pěchota byla donucena k ústupu a jeden z obrněných automobilů byl zasažen protitankovým kanonem. Ústup se změnil v útěk a jen díky zálohám a zkušeným důstojníkům se podařilo situaci zkonsolidovat.

( OA. vz. 30 v protiútoku v prostoru Zavadky )

Večer 24. března dorazila do Michalovců další skupina obrněných vozidel, kterou vyslal pluk útočné vozby. Skupina se skládala ze čtyř obrněných automobilů OA. vz. 30 a tří tanků LT – 35. Četa obrněných automobilů byla okamžitě vyslána do Gajdoše s úkolem zastavit další ústup pěchoty a zpevnit frontu. Tento úkol splnila. Ráno 25. března 1939 bylo v Michalovcích připraveno 15 000 mužů k rozhodujícímu protiútoku. Pěchota, podporovaná lehkými tanky a obrněnými automobily, obsadila v rychlém sledu Zavadku, Fetisoviec, Hnojné a Vyšnou i Nižnou Revistiu. Další protiútoky byly zastaveny, protože bylo podepsáno příměří. V prostoru Michalovců Slováci použili svůj jediný obrněný vlak, který původně patřil československé armádě. Po posílení novým kulometným vozem byl použit na tratích Michalovce – Sobrance a Michalovce – Trebišov.

Na severním úseku probíhaly těžké boje v oblasti Stakčína. Na obou stranách do bojů zasáhlo i letectvo. Slovenský protiútok byl 24. března ráno zastaven. Jednotky Honvédségu provedly později téhož dne protiútok a podařilo se jím obsadit kótu 287 nad Stakčínem. Slovenská rota horské pěchoty odpověděla také protiútokem a podařilo se jim kótu opět obsadit. Situace v okolí Stakčína však byla až do podepsání příměří nerozhodná. I když boje s Maďary trvaly jenom tři dny a měly omezený rozsah, znamenaly pro slovenskou armádu křest ohněm, který přestála s úspěchem, zvláště když se uváží její kompletní dezorganizace způsobená odchodem českých důstojníků a vojáků, nedostatek specialistů v jednotkách dělostřelectva a útočné vozby a jisté nedostatky v materiálním vybavení a zabezpečení.

Válka s Polskem ( 1. září – 1. října 1939 )

Polsko během mnichovské krize v září 1938 zabralo části slovenského území. Tato skutečnost poskytla slovenské vládě vítanou záminku připojit se k plánovanému napadení Polska Německem. Podplukovník Malár byl 23. srpna 1939 jmenován velitelem polsko – slovenské pohraniční oblasti. Dne 24. srpna byly všechny jednotky uvedeny do stavu bojové pohotovosti a zahájily přesun na sever. Členové Hlinkovy gardy převzali strážní službu na maďarských hranicích, aby mohly být uvolněny jednotky armády pro chystanou operaci. Dne 26. srpna byly mobilizovány tři ročníky zálohy a 30. srpna dalších pět ročníků. Celkem bylo zmobilizováno 51 306 mužů. Vrchní velitelství slovenské Polní armády bylo zřízeno ve Spišské Nové Vsi. Slovenský sektor byl částí úseku německé armádní skupiny Jih a její 14. armády generála von Lista, v jejíž podřízenosti bylo pět pěších, tři horské, dvě tankové a jedna lehká divize. Úkolem slovenské armády bylo krýt východní křídlo 14. armády a zabránit proniknutí polských jednotek na území Slovenska.

Polská armáda dobře věděla o tom, že se německé a slovenské jednotky soustřeďují na jižní hranici Polska a vyslala armádní skupinu Karpaty ( části 5. a 10. sboru ) do hraniční oblasti. V sestavě této armádní skupiny byly především pěší útvary. Neměla vůbec žádné obrněné jednotky a jen velice málo dělostřelectva. Většina těchto jednotek byla vyslána do oblasti Sanoku. Slovenská 2. divize byla posílena rotou obrněných vozidel. Rota se skládala z čety se čtyřmi obrněnými automobily OA. vz. 30 a z čety se třemi tanky LT – 35. Další tři obrněné automobily OA. vz. 30 byly přiděleny jezdecké průzkumné skupině.

tatra_5.jpg

( Poškozené obrněné automobily OA. vz. 30 se slovenskými bílými kříži )

Válka vypukla 1. září 1939. Slovenská pěchota zahájila útok v 05:00 a bez odporu obsadila původně slovenské vesnice Javorina a Podspády. 1. divize obsadila Zakopané a postoupila do hloubky 30 km ve směru na Nowy Targ. Již 9. září se však vrátila na Slovensko. 3. divize se připojila k německému XVIII. horskému sboru a společně s ním zaútočila ve směru Jaslo – Krosno – Sanok. Během postupu do hloubky 60 až 90 km svedla několik šarvátek s polskými jednotkami. Čelní slovenské jednotky dosáhly 2. září čáru Bielovodská Dolina – Javorina – Jurgov – Niedzice. Čtyři obrněné automobily s jezdeckou eskadronou byly vyslány do Tylicze. Všechny obrněné automobily pronikly 3. září až na hlavní tyliczské náměstí, ale tam narazily na silný odpor a musely ustoupit, protože doprovázející jízda je nebyla schopna podporovat.

Velitelství armády se 5. září rozhodlo vytvořit pohyblivou motorizovanou jednotku pod krycím názvem Kalinčiak. Jejím velením byl pověřen podplukovník Ján Imro. Tato jednotka byla vytvořena z jezdecké eskadrony, roty cyklistů a motorizované jednotky, která měla rotu tanků se třinácti LT – 35, rotu obrněných automobilů se šesti OA. vz. 30 a rotu se šesti 37 mm protitankovými kanony vz. 37. Motorizovaná jednotka se 7. září přesunula do Brekova, kde se spojila s kombinovanou rotou útočné vozby, dosud přidělenou 2. divizi. Jednotka tak byla dále posílena četou tanků, takže měla celkem devatenáct LT – 35. Tato rychlá skupina spolupracovala s 2. divizí a spolu s ní se přesunula z oblasti Poprad – Brezno do oblasti Stropkov – Svidník. Spojené jednotky překročily 8. září původní polskou hranici jako druhý sled, ale do bojů již nezasáhly.

( Polská pěchota pochoduje k jižní hranici )

Slovenská pěchota dosáhla přibližně ve stejnou dobu linie Kamenica – Bludca – Zalesie – Krynica – Tylicz – Javorki – Biela Woda. Polský odpor byl jen slabý a tak nebylo nutné použít obrněné jednotky. Dne 16. září byla 2. divize pověřena úkolem vyčistit a zajistit dobyté území mezi městy Liszna, Jablonki, Baligrod, Sanok, Krosno a Dukla. Divize byla posílena dalšími šesti obrněnými automobily OA. vz. 30. Tyto automobily se vrátily ke své jednotce 21. září a celá motorizovaná jednotka se vrátila na Slovensko 1. října 1939, kdy polské tažení skončilo. Slovenská armáda ztratila během celé polské kampaně 18 mrtvých, 46 zraněných a 11 pohřešovaných. Slovenské jednotky byly staženy z Polska na konci září a krátce potom demobilizovány.

Slovenská vláda zavedla 11. září Slovenský vojenský kříž a pamětní medaili Javorina – Orava. Jednotky armády se zúčastnily velké přehlídky v Zakopaném a slovenští a němečtí vojáci byli v Popradu, Spišské Nové Vsi a v dalších slovenských městech dekorováni slovenskými řády. Adolf Hitler dekoroval Železným křížem generála Čatloše a další dva slovenské důstojníky a poslal děkovný telegram prezidentu Tisovi, který odpověděl: „Dobře si pamatujeme, že to byla německá armáda vedená svým vůdcem Adolfem Hitlerem, která umožnila vznik naší ( tj. slovenské ) armády. Uvědomujeme si a víme, že zvítězí – li německá armáda, bude to záruka i naší budoucnosti. Proto věříme v její vítězství a jsme připraveni jí pomoci.“

Válka se Sovětským svazem ( 1941 – 1944 )

Slovenská vláda počala připravovat obyvatelstvo na válku již během německé invaze do balkánských zemí na jaře 1941. Na celém Slovensku bylo nařízeno zatemnění, jednotky protiletadlového dělostřelectva byly aktivovány a byla nařízena výstavba protileteckých krytů. Vše se zdůvodňovalo nebezpečím náletů britského nebo jugoslávského letectva. Vláda používala velké dávky nacionalistické a náboženské propagandy, aby přesvědčila lid, že je nutné bojovat s nebezpečím bolševismu. Propaganda byla nutná, neboť zatímco v případě bojů s Maďarskem armáda bránila slovenské území a ve válce s Polskem bojovala o opětovné získání původně slovenského území, pro boj se slovanskými bratry na východě – Rusy, nebyl žádný logický důvod. Slovenský stát navíc neměl žádné územní požadavky vůči Sovětskému svazu, jako například Rumuni nebo Finové.

V květnu 1941 se shromáždil německý horský sbor o dvou divizích v okolí Prešova a další jednotky Wehrmachtu u Popradu. Začátkem června se všechny tyto jednotky přesunuly dále na východ. Slovenská armáda povolala 18. června část záložníků a od 20. června nařídila soustavné odposlouchávání rádiových zpráv. Dne 22. června bylo povoláno do zbraně osm ročníků záloh, což celkem představovalo 2 314 důstojníků a 65 704 mužů. Německo napadlo Sovětský svaz ráno 22. června 1941. Téhož dne byla slovenská armáda uvedena do stavu válečné pohotovosti a ministr národní obrany generál Čatloš nařídil zřízení Rychlé skupiny pro nasazení na východní frontě. Jejím velitelem byl jmenován plukovník Pilfousek. Skupina sestávala z velitelství 2. divize ( Prešov ), 2. jezdeckého přezvědného oddílu JPO – 2 ( Michalovce ), tankového praporu se dvěma četami tanků a dvěma četami protitankových kanonů ( Turčianský Sv. Martin ), motorizovaného dělostřeleckého oddílu 11. dělostřeleckého pluku ( Žilina ), 1. praporu 6. pěšího pluku na nákladních automobilech ( Trebišov ) a pomocných jednotek vyčleněných z 2. divize ( štábní četa, telegrafní rota, ženijní četa a štábní autokolona ). Všechny tyto jednotky byly připraveny o půlnoci 22. června a ráno se začaly formovat v okolí Medzilaborců.  Rychlá skupina byla takticky podřízena německé 17. armádě generála von Stüplnagela a proto jí byli přiděleni němečtí styční důstojníci. Rychlá skupina překročila slovensko – sovětské hranice 24. června a odpoledne téhož dne dosáhla přidělený prostor soustředění.

( Slovenští vojáci překračují 24. června 1941 řeku San aby podpořili německá vojska v tažení proti Sovětskému svazu )

Celá Rychlá skupina měla 59 důstojníků, 27 poddůstojníků, 1 824 vojínů, 813 pušek, 661 pistolí, 85 lehkých a 98 těžkých kulometů, šestnáct 37 mm protitankových kanonů, čtyři 75 mm děla vz. 15, devět 100 mm děl vz. 30, tři obrněné automobily OA. vz. 30, třicet tanků LT – 35, deset tanků LT – 38, sedm tanků LT – 40, 183 nákladních a 49 osobních aut, 3 cisterny, 3 ambulance, 33 motocyklů a 112 jízdních kol. Rychlá skupina překročila sovětské hranice 24. června. Většina jednotek překonala bez odporu nepřítele řeku San a postupovala ve směru Malawa, Kroscienko. Na první sovětský odpor narazila u Wojtkowé, kde jednotky Rudé armády zaujaly připravená obranná postavení. Slovenské tanky a protitankové kanony sice částečně obranu umlčely, ale Rychlá skupina se dostala do prudké palby ruského dělostřelectva a musela ustoupit k Trzianieci. Tato krátká šarvátka ji stála jednoho padlého a šest zraněných.

Dne 27. června byla Rychlá skupina stažena zpět k řece San, kde měla neutralizovat sovětské bunkry v okolí Sanoku. Před odjezdem k Sanoku skupina vyslala rotu tanků k Wojtkowé. Ta zjistila, že sovětská armáda v noci vyklidila své pozice a proto se vrátila bez boje. Zbytek skupiny se mezitím přesunul k Zaluži, kde se spojil s velitelským odřadem německé jednotky Coretti, se kterou měla skupina napadnout sovětská opevnění. Přezvědná četa Rychlé skupiny a německá vozidla se dostaly během přesunu ze Zaluze k Sanoku do silné palby, která byla vedena ze sovětských bunkrů. Většina německých neobrněných vozidel byla zasažena a shořela. Rychlá skupina vyslala proti opevněním dvě roty tanků. Pět tanků LT – 38 1. roty a pět tanků LT – 35 2. roty vyrazilo do kopce směrem k bunkrům. Jeden LT – 38 zapadl do příkopu a byl posádkou opuštěn. Další byl opakovaně zasažen 45 mm protitankovým kanonem z jednoho bunkru. Tento tank shořel a byl úplně zničen. Jeho posádka zahynula. Ačkoliv kanony tanků ani 75 mm děla nebyly proti sovětským opevněním příliš účinné, byla některá opevnění zneškodněna pěchotou, která je obešla zezadu a zbytek obránců se nakonec vzdal. Rychlá skupina se přesunula na východ a v prvním týdnu července 1941 se zastavila v Samboru ke krátkému odpočinku.

( Generál Ferdinand Čatloš )

Mezitím byl na východním Slovensku vytvořen Polní sbor, který měl dvě pěší divize, dva dělostřelecké pluky, prapor ženistů, spojovací prapor a rotu tanků, obrněných automobilů a protitankových kanonů. Sbor měl 50 689 mužů. Jeho nevýhodou byl naprostý nedostatek dopravních prostředků. Pěší útvary tak byly nuceny na frontu pochodovat. Sbor vyrazil 30. června směrem na Dukelský průsmyk a o tři dny později dosáhl sovětské hranice. Jeho postup byl příliš pomalý. Než se dostal do Sanoku, fronta už byla u Lvova. Sbor proto pomalu postupoval dál k Samboru, kde generál Čatloš 4. července provedl inspekci Rychlé skupiny.

Generál se rozhodl povýšit Rychlou skupinu na Rychlou brigádu a přeřadit k ní všechny motorizované jednotky Polního sboru. Brigáda 8. července dostala další dělostřelecké jednotky ( zbytek 1. motorizovaného oddílu 11. dělostřeleckého pluku ) a 12. července celý 11. dělostřelecký pluk s dvaceti čtyřmi děly ráže 100 mm vz. 30 a dvanácti kanony ráže 105 mm vz. 35, obrněná vozidla ( deset obrněných automobil, dvacet dva tanků LT – 35 ), dvanáct protitankových kanonů ráže 37 mm a přes dvě stě nákladních automobilů. Polní sbor nemohl držet krok s motorizovanými jednotkami a zůstával stále více pozadu. Jeho velitelství bylo začátkem července v Chyrowě. Pěší jednotky byly použity k zabezpečení dobytého území a v omezené míře k boji proti partyzánům. Protože sbor nebyl v boji využit, generál Čatloš vydal 25. července rozkaz k vytvoření Rychlé a Zajišťovací divize. Zbytek mužstva byl urychleně demobilizován a poslán zpět na Slovensko.

( Slovenské jednotky postupují na Malawu )

9. července se brigáda přesunula ze Samboru do prostoru mezi obce Szopki a Kurowice. Dne 10. července byla posílena 15. lehkou protiletadlovou baterií, která byla vyzbrojena 20 mm protiletadlovými kanony Oerlikon. Dne 11. července se přesunula východně od Tarnopolu a byla opět podřízena německé 17. armádě. Dne 12. července převzala zbytek 11. dělostřeleckého pluku a její pěší prapor ( 2. prapor 6. pěšího pluku ) byl posílen na motorizovanou pěší skupinu. Dne 15. července se brigáda přesunula k Puczaczi a 16. do Grodek, kde poprvé vstoupila na předválečné území Sovětského svazu. Všechna vozidla brigády byla během 17. a 18. července opravena a palivo a munice doplněny. 19. července brigádu navštívil generál Čatloš a Šano Mach, kteří vykonali poslední přehlídku. Dne 20. července brigáda opět zahájila pochod.

Německý 49. armádní sbor nařídil 21. července brigádě, aby provedla přesun do prostoru Lipovec – Iljince s úkolem zabránit jednotkám Rudé armády v ústupu na jih nebo jihovýchod. Podle informací německého průzkumu byly v Lipovci přibližně dva sovětské pěší pluky. Plukovník Pilfousek se setkal s velitelem německé 97. pěší divize, která byla jižně od Rychlé brigády, a dozvěděl se, že průzkumná jednotka této divize pronikla do Ščaslivé, aniž by narazila na nepřítele. Rozhodl se proto přesunout brigádu do Ščaslivé, přenocovat tam a využít pobytu k odpočinku a k doplnění zásob.

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      design by Jakub M.             admin \ archiv aktualizací \ o webu \ kontakt