Výcvik japonských posádek živých torpéd - druhá světová válka | druhasvetova.com

 

Výcvik japonských posádek živých torpéd

Západní historici uvádějí, že japonští dobrovolníci nastupující k sebevražedným operacím byli pouze nedostatečně vycvičeni a byli prý na smrt vysíláni tak rychle, jak jen to bylo možné, aby snad jejich nadšení nepominulo. Takové tvrzení má své opodstatnění jen v případě pilotů kamikadze v posledních měsících války, kdy byla velká bída o letouny, pohonné hmoty a kvalifikované instruktory. Toto tvrzení se zcela jistě netýká řidičů Kajtenů, kteří strávili mnoho týdnů nácvikem na souši, než vůbec vstoupili do Kajtenu plujícího na mořské hladině. Řízení vyžadovalo zhruba stejné návyky a zkušenosti jako pilotáž stíhacího letounu, ale existovaly i jiné důvody, proč výcvikové období posádek bylo tak dlouhé. Zpočátku existoval velký nedostatek těchto zbraní. V září 1944 měla základna „P“ k dispozici pouhých 6 Kajtenů , využitelných pro výcvik asi 30 mužů z 200 přítomných. Koncem téhož roku se situace zlepšila, v listopadu již mělo druhé výcvikové středisko v Hikari, ležící na pobřeží jižně od Tokujamy, k dispozici více než 70 Kajtenů.

( Japonské živé torpédo Kajten I )

V každém případě se však velitelé výcvikových základen potýkali s kritickým nedostatkem mechaniků, obsluhujících a udržujících torpéda v provozuschopném stavu. Mokrá část výcviku byla pochopitelně nejdůležitější částí programu, ale byla omezena nedostatkem pohonných hmot. Patnáctimetrové bárky, speciálně vyrobené pro dopravu dvou Kajtenů, byly svazovány do dvojic a fungovaly jako cílové lodě a posloužily i po návratu Kajtenů ze cvičné akce. Byly poháněny benzinovými motory o výkonu 58,5 kW a objednány ve velkých počtech, avšak japonské loděnice dodaly pouze 20 exemplářů. Na základnách proto používali zastaralé torpédové čluny a různá doprovodná plavidla, která ovšem spotřebovávala kvanta pohonných hmot. Žákům byla vysvětlována nutnost zvládnout většinu návyků a dovedností již při výcviku na souši jen s minimem skutečných výjezdů na moře a byla jim neustále předkládána připomínka, že kapka benzínu je stejně cenná jako kapka krve.

Nezávisle na tom, jak tvrdě žáci pracovali při pozemním výcviku, byla jejich první lekce v řídícím prostoru Kajtenu na vodní hladině zkouškou dobrých nervů. Když se žák protáhl průlezem do miniaturní kabiny, první, co viděl, byl okulár a madla periskopu, jenž se vysunoval a zasunoval pomocí kliky na pravé straně. Nad klikou byl umístěn ventil, regulující dodávku kyslíku do motoru a na pravé straně byla také ovládací páka kormidla. Za hlavou řidiče byla upevněna páka spuštění motoru. Ventily připouštění vody do vyvažovacích nádrží, vyrovnávajících úbytek pohonných hmot, byly umístěny na levé straně kabiny a nad nimi byla instalována páka ovládání hloubkových kormidel. Na slabě osvětlené přístrojové desce měly své místo gyrokompas, palubní hodiny, hloubkoměr, ukazatel stavu pohonných hmot a manometr tlaku kyslíku.

( Skupinové foto z výcviku posádek Kajtenů )

V průběhu výcviku mohl řidič použít ještě jednu, tentokrát životně důležitou páku. Často se stalo, že se plavidlo ponořilo příliš hluboko a zůstalo uvězněno v bahně na dně zátoky Tokujama a v takovém případě mohl řidič otevřením tohoto ventilu vpustit stlačený vzduch do vodou naplněné cvičné bojové hlavice, vodu vytlačit a torpédo tak nadlehčit. Vzhledem k umístění ventilu se stávalo, že byl místo tohoto spásného ventilu ještě více otevřen ventil, přivádějící do motoru pohonné látky a torpédo se ještě hlouběji zavrtalo do bahna. V takovém případě mohl být Kajten osvobozen jen za pomoci potápěče, jenž sestoupil na dno a upevnil na torpédo zdvihací lana. Mnohdy však už bylo na záchranu řidiče pozdě. Po řadě experimentů byl vyvinut vzduchový filtr, jenž dovolil nepoškozenému Kajtenu pobyt pod hladinou v trvání do dvaceti hodin. Podle tvrzení jednoho z veteránů se řidiči Kajtenů obávali, aby je osud nepostihl stejně jako jednoho z mužů, jenž způsobil při výcviku ztrátu Kajtenu a byl ze speciálních útočných jednotek propuštěn. Shodou okolností byl prvním z 15 mužů, kteří při výcviku zahynuli, poručík Hiroši Kuroki, spolutvůrce zbraně, jehož Kajten uvízl na mořském dně 6. září 1944. Spolu s ním zemřel i poručík Takaši Higuči, někdy se totiž ke cvičné jízdě vtěsnali do kabiny i dva muži. Stejně jako mnoho dalších řidičů Kajtenů i Kuroki pečlivě dbal na pořádek ve skříňce a v osobních věcech právě pro případ podobné události. Poslední vůle, nalezená u jeho mrtvého těla, byla předčítána příslušníkům jednotky jako dokument s inspirativním významem.

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      design by Jakub M.             admin \ archiv aktualizací \ o webu \ kontakt