italský letecký sbor v bitvě o Británii - druhá světová válka | druhasvetova.com

 

Italský letecký sbor v bitvě o Británii

V bitvě o Británii, čelili piloti RAF nejen letounům německé Luftwaffe, ale také bombardérům italského letectva a jejich stíhacímu doprovodu. Německé válečné úsilí tehdy podporovaly přibližně dvě stovky italských vojenských letounů vzlétajících ze základen v Belgii. O nasazení italského letectva ( Regia Aeronautica ) v bitvě o Británii rozhodlo italské vrchní velení v září 1940. Hlavní důvod této iniciativy představovala snaha politiků o posílení bojového ducha obyvatel Apeninského poloostrova, jejichž nadšení pro válku bylo velice vlažné. Stojí jistě za zmínku, že Luftwaffe pomoc nevyžadovala a toto rozhodnutí jí spíše zaskočilo. Němci si uvědomovali, že snad s výjimkou účastníků tažení do jižní Francie postrádal italský letecký personál zkušenosti nezbytné pro boj se silným soupeřem.

Bez ohledu na nepříliš povzbudivé stanovisko svého spojence zahájil generál Rino Corso Fougier přípravy na přesun leteckého kontingentu ( Corpo Aereo Italiano – CAI ) na základny v Belgii. Pro účast v bitvě o Británii vyčlenili Italové tyto hlavní jednotky: 13. a 43. Stormo Bombardamento Terrestre ( bombardovací křídlo ), obě vyzbrojená v té době již zastaralými dvoumotorovými bombardéry Fiat BR.20M Cicogna a 56. Stormo Caccia Terrestre zajišťující stíhací krytí se zdánlivě moderními letouny Fiat G.50 Freccia a koncepčně překonanými ač mladšími dvouplošníky Fiat CR.42 Falco. Součást expedičního sboru italského letectva tvořila také samostatná průzkumná letka vyzbrojená pomalými a nedostatečně vyzbrojenými třímotorovými stroji Cant Z.1007bis Alcione. Pro dopravní úkoly bylo vyčleněno dvanáct letounů Caproni Ca.133T spolu s jedním Savoia – Marchetti SM.75. Pro spojení s Římem sloužil Ju 52/3m pronajatý od letecké společnosti Ala Littoria. Kurýrní úkoly zabezpečovalo devět školních jednomotorových dvojplošníků Caproni Ca.164. Celkem Italové pro svou účast v bitvě shromáždili kolem dvou set letadel.

( Snímek zachycuje část letové parku Italského leteckého sboru, konkrétně stíhačky Fiat CR.42 Falco )

Na počátku války představoval přelet z Itálie do Belgie poměrně složitou operaci. Muselo se počítat s nepřízní počasí, které mohlo letcům přivyklým na azurově modrou středomořskou oblohu způsobit, zvláště nad Alpami značné problémy. Dne 27. září 1940 odstartovala čtyřicítka bombardérů BR.20M ze stavu 43. Stormo z letiště Cameri di Novarra v severozápadní Itálii na čtyřhodinový let do belgického Chievres ( asi 70 km jihozápadně od Bruselu ). Deset strojů však do cíle nedoletělo. Jeden bombardér nouzově přistál pro závadu motoru a při přistávacím manévru došlo k jeho těžkému poškození a zranění pilota. Zbylí členové posádky včas opustili letoun na padácích. Další stroj byl zničen, když kvůli námraze přistával za špatné viditelnosti na letišti Wasserberg. Pilot utrpěl zranění, ostatní zahynuli. Více či méně povedené nouzové přistání absolvovaly ještě dva stroje, zbylých šest bezpečně přistálo na různých letištích v Německu.

Letouny ze stavu 13. Stormo startovaly z letiště San Domiano di Piacenza, jejich cílem bylo letiště Melsbroek u Bruselu. V tomto případě doletělo 30 strojů ze 37. Jedno letadlo přistálo kvůli závadě motoru v Augsburgu, posádka dalšího provedla ze stejného důvodu úspěšné nouzové přistání do terénu. Dalších pět bombardérů bezpečně přistálo na různých letištích kvůli rozličným závadám a jeden byl odepsán po nepovedeném přistání v Evere poblíž Bruselu. Přelet stíhaček byl s ohledem na dolet rozdělen na etapy. Začínal v Římě a měl končit na letišti Maldegem ( asi 150 km severozápadně od Bruselu ). Na rozdíl od posádek bombardérů měli stíhači podstatně více štěstí, pouze jeden letoun G.50 musel kvůli technické závadě provést nouzové přistání.

( Údržba Stíhacích letounů G.50 Freccia )

Do 22. října 1940 se celý Corpo Aereo Italiano přemístil na belgické základny. Hlavní stan CAI se nacházel ve městě Rhode – Saint – Genese nedaleko Waterloo, technická základna byla vybudována na letišti Evere. K inspekčním cestám využíval velitel sboru generál Rino Corso Fougier letoun Fi 156 Storch, který mu daroval maršál Kesselring. Méně než 30 dní muselo stačit na seznámení italského leteckého personálu s novými základnami a specifiky létání za špatného počasí. Jednotky CAI se staly součástí organizační struktury Luftwaffe a v souladu s německými zvyklostmi se změnilo i jejich označení ( 13. Stormo – KG 13, 43. Stormo – KG 43, 56. Stormo – JG 56 ). Akční rádius CAI vymezoval 53. stupeň severní šířky a 1. stupeň východní délky. Bojové operace italského leteckého kontingentu byly zahájeny 24. října náletem na Felixstowe a Harwich. Belgická exilová vláda v Londýně na vývoj situace zareagovala vyhlášením války Itálii. Nálet, jenž nakonec nezpůsobil žádné škody, provedlo deset letounů BR.20M ze stavu 13. Stormo, která za něj zaplatila dvěma stroji, které jejich posádky opustily na padácích po ztrátě orientace během návratu na základnu. Kromě dvou odepsaných letounů byl další stroj poškozen při nouzovém přistání na letišti v Lille. První bojová operace odhalila jeden z hlavních nedostatků CAI – nedostatečný výcvik pilotů a navigátorů v létání za nepříznivých meteorologických podmínek. Létání podle přístrojů se totiž ve slunné Itálii považovalo za tak trochu zbytečný luxus.

Druhou akci představoval denní nálet na přístav Ramsgate ze dne 29. října, kdy vzlétlo 15 letounů ze stavu 43. Stormo doprovázených 39 stíhacími CR.42 a 34 letouny G.50. Celkem pět italských strojů zaznamenalo zasažení britskou protiletadlovou palbou. Následovaly ofenzivní operace dvou skupin italských stíhačů, jež proběhly 1. listopadu a opět nezaznamenaly žádný úspěch. Tristní série italských pokusů pokračovala. V noci na 6. listopad provedlo 13 bombardérů BR.20M opět pokus o nálet na Harwich a Ipswich a o dva dny později se 22 stíhaček G.50 zúčastnilo výpadu nad britské pobřeží. V souboji se stíhači RAF Italové nehlásili žádný sestřel, nicméně jeden Spitfire byl v tomto střetu poškozen a provedl nouzové přistání.

( Lehké italské bombardéry BR.20M míří na Harwich )

Dne 11. listopadu odpoledne v rámci operace Cinzano bombardovalo deset strojů BR.20M přístav Harwich. Doprovázelo je 42 letounů CR.42 a 46 strojů G.50. Cestou k cíli italskou formaci napadly Hurricany ze stavu 17., 46. a 257. stíhací perutě RAF. V té době doprovázely bombardéry již jen letouny CR.42. Stíhačky G.50 a doprovodné stroje Luftwaffe se kvůli špatnému počasí již vrátily na základny. Po boji bylo britským stíhačům přiznáno devět sestřelů a jeden poškozený BR.20M, pět zničených, čtyři pravděpodobně zničené a tři poškozené CR.42. Pro nás je nejzajímavější skóre 46. perutě. Její létající personál se na britském úspěchu podílel třemi sestřelenými bombardéry, spolu se čtyřmi zničenými a jedním pravděpodobně zničeným nepřátelským stíhacím letounem. Nejúspěšnějším stíhačem perutě toho dne se stal Čechoslovák Karel Mrázek, který v rychlém sledu sestřelil dva CR.42 Falco. Italští letci si nárokovali sestřelení celkem devíti britských strojů, což však neodpovídalo realitě. Ve skutečnosti poškodili jen dva letouny RAF a to pouze lehce. Kromě nezpochybnitelného vítězství ve vzdušném boji získala Velká Británie jako válečnou kořist jeden BR.20M a jeden CR.42. Bombardér, ač poškozen po nouzovém přistání, byl odvezen k prozkoumání do leteckého výzkumného ústavu Royal Aircraft Establishment ve Farnborough. Stíhací letoun dokonce Britové opravili a uvedli do letuschopného stavu. Následně jej opatřili britskými výsostnými znaky a poté jej testovali piloti RAF. V současné době je kořistní CR.42 exponátem leteckého muzea v Hendonu.

Italské útoky však pokračovaly i v dalších dnech. V noci na 21. listopadu se z náletu na Norwich nevrátil jeden bombardér, k jehož sestřelu se překvapivě nikdo nepřihlásil. Dne 29. listopadu se nad britským pobřežím střetlo 53 italských stíhaček s 12 letouny Spitfire Mk.II. Britové zaznamenali sedm jistých a jeden pravděpodobný sestřel za cenu poškození jednoho vlastního stroje. V průběhu ledna 1941 odletěly všechny zbylé BR.20M a CR.42 zpět do Itálie, takže jedinými stroji CAI, které v Belgii zůstaly, byly G.50 a až do poloviny dubna se účastnily hlídkových letů podél belgického, holandského a francouzského pobřeží. Dne 16. dubna, po šesti měsících působení v Belgii a absolvování 662 bojových letů, odletěly poslední letouny CAI na domovské základny v Itálii, odkud pokračovaly na bojiště v severní Africe. Italská účast v bitvě o Británii skončila. Corpo Aereo Italiano kvůli zastaralé technice, nízkým početním stavům a minimálnímu přispěním v podobě úspěšných náletů či sestřelů britských strojů Němcům příliš nepomohlo. Co víc, sbor přišel během svého působení nad Anglií o 25 % leteckého parku.

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      design by Jakub M.             admin \ archiv aktualizací \ o webu \ kontakt