V průběhu 2. světové války se bojů na mnoha frontách zúčastnily jednotky, jejichž poznávacím znamením byl chochol z kohoutího peří upevněný na přilbě. Šlo o muže z oddílů bersaglieri, kteří dodnes patří k elitě italské armády. Kořeny bersaliérů sahají do doby ještě před sjednocením Itálie. Roku 1836 totiž přišel pozdější generál královských granátníků Sardinsko – piemontského království Alessandro Ferrero De La Marmora s nápadem vytvořit sbor lehké pěchoty nazvaný bersaglieri, tedy ostrostřelci. Důvod byl celkem jednoduchý. Sardinské království tehdy nepatřilo mezi bohaté evropské státy a nemohlo si tak dovolit vybudovat příliš početné jezdecké síly. Bersaliéři se proto objevili jako jakési východisko z nouze. Šlo o rychle se pohybující jednotky schopné operovat nezávisle a iniciativně. Jejich uniformy byly původně černé a jejich součást tvořil klobouk se širokým okrajem, který měl chránit hlavu před údery šavlí. Během přehlídek pochodovali rychlým tempem 130 kroků za minutu.

Za1. světové války pak bojovalo na frontě celkem 12 pluků bersaliérů, v nichž se vystřídalo na 210 000 mužů, ze kterých 32 000 padlo a přes 50 000 utrpělo v bojích zranění. Mezi příslušníky těchto jednotek patřil i mladý levicový novinář jménem Benito Mussolini, který bojoval v řadách 8. pluku. Poválečná situace v Itálii byla složitá a armádu postihla demobilizace, která se podepsala i na výrazném snížení stavu oddílů bersaliérů. Klasickou součást jejich výstroje tehdy tvořila jízdní kola, která jim měla umožnit bojové nasazení společně s jezdectvem v sestavách takzvaných rychlých divizí. Ty byly budovány jako reakce na hrůzy 1. světové války, kdy statisíce vojáků stály v blátě zákopů a ani jedna strana nebyla schopna dosáhnout rozhodujícího průlomu. Případná budoucí válka tedy měla podle představ italského generálního štábu vypadat zcela jinak a právě rychle se pohybující jednotky v ní měly sehrát rozhodující úlohu.

( Příslušníci 5. pluku Bersaliérů v tuniské poušti )

Přes hubené územní zisky po skončení 1. světové války totiž Itálie na své mocenské aspirace rozhodně nerezignovala. Naopak, když se na podzim 1922 stal Mussolini ministerským předsedou a jeho fašistické hnutí na sebe postupně strhlo veškerou moc, imperiální ambice nových vládců země byly zcela jasné. Mussolini toužil vytvořit novou Římskou říši a jeho vize ovládnutí Středomoří a rozsáhlých oblastí severní a východní Afriky měla realizovat právě modernizovaná italská armáda. Nezastupitelná úloha přitom patřila také bersaliérům, kteří byli vždy považováni za jedny z nejkvalitnějších italských vojáků. Ani jim se ovšem nevyhnula modernizace a jízdní kola tak postupně nahradily motocykly.

Po vstupu Itálie do války 10. června 1940 připadla bersaliérům především úloha mobilní pěchotní složky italských obrněných či motorizovaných divizí, z nichž každá obdržela po jednom pluku bersaliérů. Ty tvořily dva motorizované prapory vybavené nákladními vozy a jedním praporem motocyklistů. Kromě toho působili i v samostatných praporech či menších oddílech, jejichž úkolem byl například průzkum či boj proti nepřátelským tankům. Těmto účelům také odpovídala výzbroj. K obvyklé výbavě patřily motocykly a různé typy automobilů, některé prapory disponovaly i těžkými zbraněmi. V boji měl být kladen důraz především na vysokou mobilitu, čemuž se podřizoval i výcvik. Rekruti byli pro jednotky bersaliérů vybíráni ze všech koutů Itálie, přičemž se dbalo nejen na jejich mimořádnou fyzickou zdatnost, ale museli mít také určité vzdělání a intelektuální schopnosti. Podstatnou složku tvořil střelecký výcvik a od každého muže se v této oblasti očekávaly excelentní výkony. Výcvik dále zahrnoval zacházení se speciálními zbraněmi a trhavinami či pohyb v neznámém terénu při průzkumu. Klasickou součást výstroje tvořila ocelová přilba M1933, kterou dokonce i v boji zdobilo nezbytné kohoutí peří. K pěchotním zbraním patřila především karabina Carcano M1891 a později modernizovaná verze M1938 ráže 7,35 mm.

( Bersaliéři na svém typickém předválečném dopravním prostředku – na jízdním kole )

Složení jednotek bersaliérů pochopitelně prošlo v průběhu 2. světové války určitými změnami. V letech 1942 – 1943 například vypadala klasická rota lehké pěchoty tak, že byla pod velením důstojníka obvykle v hodnosti poručíka rozdělena do dvou částí. Každá se skládala ze 24 mužů rozdělených do tří čet po osmi vojácích. Četě velel poddůstojník v hodnosti seržanta, který měl k dispozici dvě skupiny. Čtyři vojáci tvořili kulometnou a zbývající čtyři střeleckou skupinu v čele s desátníkem. Tři až čtyři roty bersaliérů tvořili prapor pod velením kapitána, který mohl počítat s podporou roty těžkých zbraní složené z oddílu těžkých kulometů, minometného oddílu a protitankového oddílu vyzbrojeného 47 mm kanony. Nechyběl ani oddíl obsluhující rychlopalné protiletadlové kanony ráže 20 mm a také nezbytní ženisté a zdravotníci. Tři prapory obvykle tvořily pluk, přičemž po zapojení Itálie do války bylo k dispozici celkem 12 pluků bersaliérů přidělovaných různým divizím podle potřeby. Jejich bojové výsledky bývaly obvykle na výši, i když to vzhledem ke kvalitám velení italské armády a způsobu vedení operací měli často velmi složité. Zcela zřetelně se to projevilo již během prvního válečného tažení.

První bojové nasazení bersaliérů proběhlo na jihu Francie, kde celkem 32 italských divizí zahájilo ofenzívu 20. června 1940. V rámci horské divize Pusteria tehdy bojoval 1. pluk bersaliérů, zatímco 4. pluk bojoval v sestavě divize Tridentina. V této souvislosti je třeba říci, že značná řevnivost panovala mezi bersaliéry a horskými myslivci. První vojenské tažení však pro tyto jednotky a celou armádu příliš slavně nedopadlo. V těžko prostupném horském terénu Alp se vojákům navzdory velké početní převaze podařilo obsadit jen několik vesnic. Také v pobřežní oblasti postupovaly italské jednotky pomalu a přes snahu ovládnout celou Francouzskou riviéru do uzavření příměří 24. června dobyly pouze město Menton. Samotní bersaliéři bojovali společně s horskými myslivci bezpochyby statečně, ale brzdilo je špatné plánování ze strany velení a také mizerná organizace. Polní kuchyně vojáky nezásobovaly teplým jídlem, což ovšem bylo v obtížném terénu a mrazivém počasí životně důležité a horským podmínkám neodpovídaly ani uniformy, v nichž vojáci bojovali, takže přes 2 000 Italů utrpělo v horách omrzliny. Za této situace není divu, že poměr ztrát dopadl zcela v neprospěch útočníka. Zatímco italská armáda během krátkého tažení vykázala 631 mrtvých, 2 361zraněných a 600 nezvěstných, Francouzi měli pouze 40 mrtvých, 84 zraněných a 150 nezvěstných. To nebyla zrovna povzbuzující čísla pro armádu, která měla ambice ovládnout celé Středomoří.

( Přehlídka příslušníků elitních Bersaliérů )

Rozpačitý úvod svého zapojení do válečných operací hodlal Mussolini s italskou generalitou napravit bleskurychlou porážkou Řecka. Jako nástupní prostor útočících jednotek posloužilo území Albánie okupované Italy v dubnu 1939. Také zde, v sestavě armádního sboru Ciamuria, bojovaly tři prapory bersaliérů, jenže operace, jež začala v říjnu 1940, skončila ostudným italským debaklem. Většina ostatních jednotek zde trpěla chabou morálkou a svou negativní úlohu zde nikoliv poprvé ani naposled sehrálo i špatné materiální vybavení a mizerné velení. Řekové se Italům ubránili a ti nápor obnovili až začátkem dubna 1941 po německé invazi na Balkán. Na jaře 1941 bojovali bersaliéři například v sestavě bojové skupiny Centauro a 3. pluk v rámci 3. rychlé divize Principe Amedeo Duca d´Aosta. Mnohem významnější však bylo jejich angažmá na severoafrickém válčišti, kde se od podzimu 1940 do jara 1943 v bojích vystřídalo celkem 6 z 12 pluků bersaliérů. Nasazeny zde byly u různých divizí a opět prokázaly, že právem patří mezi elitu italské armády. Často šlo o poslední jednotky, které protivníkovy kladly odpor, zatímco ostatní italští vojáci ustoupili, utekli z boje nebo se prostě nechali zajmout.

Bersaliéři bojovali statečně i v dobách, kdy již strategickou iniciativu v severní Africe definitivně převzali Spojenci. Proslavil je zejména úspěch 5. pluku, zařazeného do sestavy obrněné divize Centauro. Počátkem února 1943 se její část včetně dvou praporů bersaliérů stala součástí bojové skupiny Afrikakorpsu složené z německých a italských jednotek. Dne 19. února dostala skupina rozkaz obsadit strategicky důležitý Kasserinský průsmyk, který bránily americké jednotky. První útoky Němců z pluku pancéřových granátníků Afrika a 8. pancéřového pluku na dobře opevněné obránce selhaly. V noci na 20. února navíc Američany posílily britské tanky a jednotky motorizované pěchoty. Velení jim přitom dalo jasně najevo, že průsmyk musí ubránit za každou cenu. Nad ránem zahájili Němci další nápor a krátce poté dorazil k průsmyku sám Rommel, který osobně převzal velení. Jelikož dosavadní boje německé jednotky vyčerpaly, rozkaz k dalšímu útoku dostaly 14. a 22. prapor bersaliérů z 5. pluku o celkové síle zhruba 1 000 mužů. Prapory podnikly frontální útok proti slabším místům nepřátelské obrany a dosáhly nečekaného úspěchu. Osm spojeneckých tanků zakopaných podél obranné linie a několik samohybných děl bylo zničeno, ale během zteče padl velitel 5. pluku plukovník Bonafatti a 125 jeho mužů buď rovněž padlo, nebo bylo zraněno. Když Rommel viděl italský postup, vyslal do průlomu další jednotky. Němcům s Italy se podařilo vyčistit cestu směrem na město Tebessa, ale Rommel v této chvíli chybně rozdělil útočící jednotky do dvou skupin, které byly příliš slabé na to, aby spojenecký odpor překonaly. Nakonec se 23. února Němci a Italové stáhli průsmykem zpět a Spojenci jej o dva dny později znovu obsadili.

( Propagační foto Bersaliérů z výcviku v řízení motocyklů )

Statečnost 5. pluku v bitvě o Kasserinský průsmyk nemohla nic změnit na skutečnosti, že se situace jednotek Osy v Tunisku stále zhoršovala a tanková armáda Afrika byla nakonec nucena kapitulovat. V průběhu 13. května 1943 padlo do zajetí i 600 příslušníků 5. pluku a pro bersaliéry tím válka v Africe skončila. Vedle afrického bojiště pak náročnější nasazení čekalo jednotky bersaliérů na východní frontě. Zde bojovaly od července 1941 v rámci italského expedičního sboru složeného ze tří divizí. Stejně jako na Balkáně, také v tomto tažení byli bersaliéři zařazeni do sestavy 3. rychlé divize Principe Amedeo Duca d´Aosta, v jejímž rámci bojoval 5. pluk, ale později se u této divize objevili i muži 6. pluku. Italové se na východní frontě střetli se sovětskými jednotkami v oblasti řek Bug a Dněstr, později se účastnili útoku na město Stalino a následně okupovali dobytou Oděsu. V červenci 1942 byly italské jednotky na východě posíleny o dalších sedm divizí a vznikla italská 8. armáda, jíž velel generál Italo Gariboldi. Jednotky bersaliérů se vyznamenaly zejména v bitvě u řeky Don a v srpnu 1942 se jim podařilo v obranných bojích zlikvidovat sovětské předmostí u Serafimoviče a odrazit nepřátelský protiútok. V prosinci 1942 však Italové utrpěli katastrofální debakl během sovětské protiofenzívy na frontě u Stalingradu a po jedenáctitýdenních tvrdých bojích kapitulovaly i zbytky 3. rychlé divize. Zničení italských sil na východě bylo dokončeno v únoru 1943 a Mussolini pak stáhl zbytky svých mužů z východní fronty. Pád fašistického režimu se však již nezadržitelně blížil.

Situace se radikálně změnila poté, co byl Mussolini v červenci 1943 sesazen. Nový režim v čele s maršálem Badogliem uzavřel se Spojenci příměří, ale speciálnímu německému komandu se podařilo Mussoliniho osvobodit a dopravit na území pod kontrolou Německa. Pod Hitlerovou patronací pak vznikla na severu země Italská socialistická republika. Část italských vojáků byla nadále ochotna bojovat na její straně a nacisté se rozhodli vybudovat čtyři frontové divize, jejichž výcvik probíhal na německém území. Bojovaly pak proti partyzánům v Itálii a Jugoslávii a kromě toho vykonávaly pobřežní hlídkovou službu. Patřila mezi ně také 4. divize bersaliérů Italia, jejíž páteří byl 7. pluk. Výzbroj tvořily pěchotní zbraně jak italské, tak německé výroby a vojáci používali i německé součásti výstroje. Divize se podílela na ochraně západního křídla skupiny armád C v oblasti od La Spezia přes Janov k italsko – francouzské hranici. Kapitulovala 2. května 1945. Kromě toho čtyři samostatné prapory bersaliérů sloužily u jednotek pobřežní obrany. Řada bersaliérů však působila i na opačné straně a podporovala spojenecké jednotky již od Mussoliniho pádu.