V rámci nacionálně socialistické ideologie byla role německých žen vždy považovaná za méně důležitou než role mužů, s výjimkou jejich vlastenecké povinnosti plodit a vychovávat budoucí vůdce nacionálně socialistického státu. Toto pojetí a politika se odrážela, byla rozvíjena a potvrzována od dětského věku v různých dívčích mládežnických organizacích. Bund Deutscher Mädel ( Liga německých dívek ) byla ženskou odnoží Hitlerjugend a shromažďovala dívky v oddělených skupinách podle věku a to od 10 – 14 a od 15 – 21 let. V sedmnácti mohla děvčata vstoupit do organizace Glaube und Schönheit ( Víra a krása ), která se speciálně zabývala působením v domácnosti a vytvářením domova v rámci přípravy na manželství. Následně mohly mladé ženy od věku jednadvaceti let vstupovat do ženské odnože nacistické strany ( NS – Frauenschaft ). I přes nacistický náhled na roli a úlohu německých žen a přesto, že se v Lize německých dívek kladl důraz spíše na poslušnost než na vojenský výcvik, všechny složky ozbrojených sil využívaly od roku 1940 uniformované ženské pomocnice, jejichž počet se s postupem války neustále zvyšoval s tím, jak ve stále větší míře nahrazovaly muže převelené k bojovým útvarům.

První jednotka ženských pomocnic vznikla k podpoře armádní organizace pro komunikaci a byla založena rozkazem Heeresmitellungsblatt 40, č. 1085 k 1. říjnu 1940. Tato jednotka byla předzvěstí mnoha dalších ženských vojenských a polovojenských složek a organizací. Následně došlo v prosinci 1942 k zavedení povinné služby v armádě pro všechny ženy ve věku od 18 – 40 let a pomocné ženské oddíly všech tří složek Wehrmachtu byly nakonec 29. listopadu 1944 sloučeny do jediné organizace Wehrmachthelferinen ( Ženské pomocné složky ozbrojených sil ). Toto postupné opuštění tradiční role německé ženy bylo nevyhnutelné a odráželo stále vyšší neudržitelné ztráty, které ozbrojené síly postihovaly od konce roku 1942.

( Příslušnice ženských pomocných sborů )

V rámci pozemní armády byly od roku 1940 služby ženských dobrovolnic z Nachrichtenhelferinen des Heeres ( Ženská signální a komunikační podpora armády ) využívány především na velitelstvích vyšší úrovně. Mnoho jich sloužilo u OKW a OKH, přestože řada pracovala i na dalších vysokých velitelstvích na nižší úrovni velení, která byla často vystavována spojeneckým leteckým útokům, ostřelování dalekonosnými děly i akcím partyzánů ve východní Evropě. Na těchto velitelstvích byly ženské pomocnice organizovány v Nachrichtenhelferinenabteilungen a vyškolovány v používání bezdrátových zařízení, telegrafních systémů, telefonních ústředen a v provádění různých dalších kurýrních a spojařských činností. Další ženy ( Stabshelferinen ) vykonávaly širokou škálu úřednických a administrativních činností podporujících armádní štáby. Přezdívalo se jim šedé myšky, protože nosily šedé sako uniformy a sukni, bílou blůzu, černé boty a šedé či černé rukavice a fasovaly rovněž černou koženou kabelku. Přísná pravidla omezovala či přímo zakazovala líčení a nošení šperků a v případě ženských pomocnic sloužících u jednotek na okupovaných územích rovněž nošení civilních šatů mimo službu.

Ženské pomocnice pracující převážně v kancelářích fasovaly dále šedé kombinézy. Tento pomocný a spojařský personál dále identifikovalo rukávové označení nebo černostříbrný odznak s bleskem. Ženy v armádě dostávaly stravu, uniformu a ubytování zdarma. Přestože podléhaly vojenské disciplíně, nebyly oficiálně považovány za vojenské osoby a jejich platy se podobaly spíše platům civilních úředníků než vojáků. Navíc jejich vyšší služební stupně neodpovídaly a ani neměly status armádních důstojníků. Postupem času, jak se počty mužů schopných vojenské služby dále snižovaly, ženské pomocné oddíly obsluhovaly rovněž protiletadlová děla ( Flakwaffenhelferinen ), přehradové balóny a byly školeny na pozice motorových a leteckých mechaniků. Poněkud méně kontroverzní byla služba ošetřovatelek německého Červeného kříže ( DRK ) v rámci armádních zdravotnických složek. Pracovaly po celou válku ve vojenských nemocnicích v Německu a v nemocnicích a polních nemocnicích na všech bojištích.

( Dvě mladé ošetřovatelky německého Červeného kříže )

Velký počet jich ve službě padl, další utrpěly zranění a mnohé ošetřovatelky DRK byly vyznamenány za odvahu pod palbou. Ošetřovatelka DRK Elfrieda Wnuková se stala jednou z nemnoha příslušnost DRK vyznamenaných Železným křížem za statečnost. Vyznamenání obdržela v září 1942 za odvahu a příkladné chování, když na východní frontě pokračovala v péči o své pacienty během přímého útoku. V průběhu své služby jako ošetřovatelka byla několikrát zraněna a dostala také Vyznamenání za zranění ve stříbře. Za podobných okolností obdržely ošetřovatelky DRK Greta Focková a Ilse Schulzová v dubnu 1943 Železný kříž za odvahu prokázanou během služby v polní nemocnici v severní Africe. Greta Focková se odmítla odebrat do krytu, přestože nemocnice, ve které sloužila, se dostala pod těžkou palbu a zůstala na svém místě, aby pomohla chirurgovi provádějícímu v okamžiku zahájení útoku kritickou operaci. V letech 1942 – 1945 obdrželo Železný kříž II. třídy přibližně 22 ošetřovatelek a zdravotních sester DRK. Dvě ošetřovatelky DRK, dokonce obdržely Železný kříž I. třídy.