Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
Spustili jsme beta verzi nového vzhledu našich stránek: novy.druhasvetova.com
Kragujevacký masakr \ druhasvetova.com

 

Kragujevacký masakr

 

Zodpovědnost: Německo

 

Místo: Kragujevac, Jugoslávie

 

Doba: 21. říjen 1941

 

Stačilo jen 7 hodin na to, aby tisíce lidí v Kragujevaci zaplatily životem za jednu z akcí komunistického a četnického odboje. Nejmladšímu popravenému bylo tehdy 11 let. Ráno 6. dubna 1941 začaly na Bělehrad dopadat první německé bomby. Současně německé a italské pozemní jednotky zahájily útok na Jugoslávii, která tak byla vtažena do víru 2. světové války. Špatně vyzbrojená královská armáda se však nedokázala postavit na nějaký odhodlanější odpor. A zatímco vojska Osy obsazovala další a další území, jugoslávské jednotky ustupovaly. Mnohé útvary se okamžitě po prvních náznacích boje raději vzdaly a hrstka statečných a k boji odhodlaných na odvrácení tragického osudu země sama nestačila. Týden po začátku německé invaze zemi opustil král Pavel i předseda vlády generál Dušan Simović i s většinou ministrů. 17. dubna 1941 generál Danilo Kalafatović podepsal podmínky kapitulace, které mu nadiktoval velitel německých vojsk. Stalo se tak v budově bývalého československého vyslanectví v Bělehradě.

 Země byla následně rozdělena mezi Německo, Itálii, Maďarsko, Bulharsko a také nově vzniklé samostatné Chorvatsko. Pod přímou německou vojenskou správou se ocitla jak severní část Kosova, bohatá na suroviny, tak východní část Vojvodiny. Zbytek srbského území o přibližné rozloze 45 000 kilometrů čtverečních s asi 4 000 000 obyvatel, do jehož kompetence spadal i Kragujevac, okupovalo Německo. Okupanti neváhali tvrdě potrestat jakýkoli náznak odporu či neposlušnosti. Byly proto vydány dekrety nařizující zastřelit každého se zbraní v ruce. Gestapo pozatýkalo několik stovek osob, většinou příslušníků inteligence, či známých osobností, kteří se staly rukojmími, nad kterými mohl být vyřčen orel smrti kdykoli, jako pomsta za diverzní akce odboje. Již brzy po zahájení okupace se z řad kolaborantů zformovala tajná policie, tzv. Rada komisařů a posléze i vláda premiéra Milana Nediće.

( Generál Danilo Kalafatović podepsal 17. dubna 1941 jugoslávskou kapitulaci, začala okupace, která nakonec trvala čtyři dlouhé roky ).

Město Kragujevac bylo německými jednotkami během krátkého jugoslávského tažení obsazeno 11. dubna 1941. V té době se poblíž nacházely jen malé útvary rozpadající se jugoslávské armády, letadla připravená k obraně, shořela na místním letišti v noci z 10. na 11. dubna. Němci okamžitě po vstupu zabrali místní Vojensko – technický závod.

Již krátce po okupaci země se nezávisle na sobě začala rozvíjet dvě hnutí odporu. V květnu 1941 se kolem Dragoljuby Mihajloviće zformovala skupina důstojníků, kteří se soustřeďovali zejména v oblasti západního Srbska. Tento terén v těžko přístupné oblasti v horách nad městy Čačak, Horní Milanovac, Požega, Užice a Valjevo se honosil odbojovou tradicí už od 19. století, když byl odsud veden boj proti Turkům. Mihajlovićovo hnutí se také nazývalo ravnogorské podle svého centra na vrchu Ravna gora, známější ale bylo pod názvem Četnici. Oficiální název zněl Jugoslávské vojsko ve vlasti. Zároveň se také aktivizovala komunistická strana Jugoslávie pod velením Josipa Broze Tita.

( Franz Böhm byl pověřen úkolem potlačit srbské povstání )

Situace v Kragujevaci byla zpočátku války, co se týče odbojových aktivit a následných represí spíše klidná. Četnické hnutí se zde zformovalo na konci května 1941, kdy se odehrál první útok na německou motorizovanou kolonu u obce Ljuljak. Akce kragujevackých komunistů měly převážně přípravný charakter i když bylo provedeno i několik diverzních akcí. O vzniku místního partyzánského oddílu pak bylo rozhodnuto v Grošnici. Po neúspěšném atentátu na policejního agenta padly v Kragujevaci první oběti. Oba pachatelé byli zadrženi a 21. srpna 1941 zastřeleni. Jejich těla byla pro výstrahu vystavena v centru města. Hnutí odporu, v němž spojily alespoň zpočátku síly oba odbojové proudy, se začalo úspěšně šířit napříč okupovaným územím. Německá správa přecenila svůj úspěch při pacifikaci Srbska. Nepočítala s vypuknutím masového odporu a včas nepodnikla potřebná preventivní opatření. Během srpna a počátkem září 1941 ovládli povstalci rozsáhlé území na západě Srbska a dokonce tak mohla vzniknout i Užická republika.

16. září vydal Adolf Hitler nařízení polnímu maršálu Wilhelma Listovi, aby za použití co nejostřejších prostředků nastolil v Jugoslávii pořádek. Úkol potlačit srbské povstání připadl generálu pěchoty Franzi Böhmovi. Ten se do nového úkolu pustil s velkou chutí. 10. října 1941 bylo z jeho iniciativy vydáno nařízení, že za každého zabitého Němce, bude zabito 100 osob, za každého zraněného 50.

( Němci odvádí na popravu první Srby )

29. září zaútočily komunistické a četnické oddíly z okolí Kragujevace a osvobodily obec Horní Milanovac, nacházející se asi 50 kilometrů od Kragujevace. Němečtí vojáci se nejprve ukryli v budově základní školy, ale když jejich útočiště začali partyzáni ostřelovat, rychle se vzdali. Následně byli odvedeni do vesnice Planinica, kde pro ně vznikl provizorní zajatecký tábor. Německá okupační správa měla veliký zájem na jejich osvobození, proto byl do Horního Milanovace vyslán 5. října 3. prapor 749. pěšího pluku 717. pěší divize. Napoprvé se mu však vězněné spolubojovníky vysvobodit nepodařilo. V té době probíhala mezi místními komunistickými a četnickými oddíly závěrečná jednání, jejichž výsledek zahrnoval rozhodnutí o společném postupu proti německým vojskům a osvobození Kragujevace.

Němci se za několik dní pokusili o druhý útok a záchranu vězněných. Jejich síly, tentokráte posílené dokonce o tři tanky, se 14. října opět pohnuly k Hornímu Milanovaci. Nyní před sebou hnali 30 zajatců. Na místo Němci dorazili následujícího dne v 18:15. Nepodařilo se jim prozatím navázat kontakt s německými zajatci a tak obec vypálili a zajali dalších 133 rukojmí. Mezi 2:00 a 3:00 ráno 16. října zamířil 3. prapor zpět do Kragujevace. U obce Ljuljak došlo ke srážce s partyzány, při které bylo 9 německých vojáků zabito a dalších 27 zraněno. Jeden z nich později svým zraněním podlehl.

( Je doložena smrt 2 800 osob, počet zastřelených v Kragujevaci je někdy uváděn až kolem 7 000 )

Tento akt odporu nezůstal dlouho bez potrestání. 18. října 1941 začalo hromadné zatýkání podle seznamu, který ten den vedení městské policie obdrželo z bělehradské centrály. Prioritu měli místní Židé, po nich nacionalisté a komunisté, členové jejich rodin a sympatizanti. Výsledkem nakonec bylo kolem 65 zatčených. K tomu je ještě třeba přičíst také 53 osob, kteří se nacházeli v místním vězení, 150 zajatců, kteří byli zadrženi již 13. října před útokem na Horní Milanovac, 125 zajatých přímo na místě a několik sedláků z okolních vsí. To však stálé podle Böhma nestačilo. První stovky obětí padly pod salvami pušek příslušníků 1. praporu ze 724. pěšího pluku v Grošnici již 19. října. Ten samý den popravovali také vojáci 3. praporu 749. pěšího pluku v Maršice a Mečkovaci. Kýženého počtu 2 300 tím ale stále nebylo dosaženo, a proto přišel na řadu Kragujevac. Téhož dne večer bylo město uzavřeno a na všech přístupových cestách se objevily německé stráže. Následujícího dne začalo zatýkání jak v domácnostech, dílnách a továrnách, tak i na ulici. Dva němečtí důstojníci, Paul König v civilu profesor teologie a Fritz Fiedler, bývalý ředitel školy, se dokonce zaměřili na kragujevacké školy, odkud během vyučování vyvedli žáky i jejich učitele. Cílovou skupinou se také stali místní Romové. Nakonec počet zatčených, z nichž většina byla zavřena do baráků v nedalekých lesích, převyšoval kvótu vypočítanou podle vyhlášky.

21. říjen 1941 byl jasný a slunečný den. Už od brzkých ranních hodin vyváděli němečtí vojáci zatčené ven z baráků. Následovala selekce. Oddělovali se mladí od starých, lidé jiné národnosti než srbské, Chorvati, Bulhaři, Rumuni nebo muslimové, stejně jako ti, jejichž zaměstnání bylo nezbytné pro fungování městské správy. Milost dostávali přednostně i lidé, kteří se prokázali legitimací nějaké nacistické organizace či profašistického ljotićevského hnutí. Mnozí byli zachráněni samotnými německými vojáky. Ne všichni však milost a pomoct Němců přijali. Jedním z nich byl i bývalý ředitel gymnázia Lazar Pantelić. Nemohl přenést přes srdce, že není v jeho silách zachránit žáky a že by je měl všechny přežít. Poté odešel v obětí svých žáků vstříc popravčí četě, zatímco doma zůstalo pět jeho vlastních dětí.

Někteří ze zatčených se do poslední chvíle nevzdávali naděje, že je partyzáni osvobodí, ale osudného rána už bylo jasné, že se tak nestane. Několik mužů se v poslední chvíli rozhodlo k útěku, němečtí strážní po nich ihned zahájili palbu přičemž mezi zabitými byli i dva Němci, kteří byli omylem zasaženi vlastními spolubojovníky. Ostatní zatčené vodili Němci na různá místa. Tam byla zapsána osobní data obětí a někdy byl přečten rozsudek smrti. Následně se měli otočit a byli stříleni. Stávalo se že skupina, která byla na řadě, musela přihlížet popravě té předchozí. Výstřely utichly až ve 14:00. Mezi mrtvými bylo také 15 dětí. Několik dalších stovek lidí bylo po vykonání rozkazu vzato jako rukojmí pro případ, že by se objevil důvod v zabíjení pokračovat. I když se během podzimu 1941 na území dnešního Srbska událo více takovýchto případů, kragujevacký masakr patřil k tomu nejhoršímu, co Srby během 2. světové války potkalo. Roli hrálo jak samotné provedení masakru, tak i to, že mezi jeho oběti patřili také děti. Město bylo definitivně osvobozeno přesně o tři roky později 21. října 1944.

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        archiv - o webu - kontakt
.