V Německem okupované Francii rychle vznikaly odbojové organizace, nazývané souhrnně Résistance, neboli francouzské hnutí odporu. Jedním z prvních impulzů byla de Gaulleova výzva vysílaná 18. června 1940 na BBC, aby boj pokračoval v podzemí. Takovýto boj nebyl zpočátku prakticky možný, až teprve v letech 1941 – 1942 se začalo formovat regionálně organizované, nadstranické podzemní hnutí, jež však nebylo zcela prosto vnitřních rozporů. Tvořilo se v obsazené severní části Francie, kterou okupanti hospodářsky plundrovali, kde prováděli násilné nábory pro německý průmysl a popravovali rukojmí, ale odpor se začal zdvíhat rovněž proti kolaboraci francouzské vichistické vlády s Němci.

Jako brzda působil zprvu fakt, že Hitlerovým paktem se Stalinem byli z konceptu zcela vyvedeni komunisté. K hnutí odporu se přidali teprve po německém přepadení Sovětského svazu 22. června 1941 a svými ozbrojenými jednotkami ( Franc – Tireurs Partians Francais, FTPF ) odboji propůjčili podstatně větší údernou sílu. Otevřený boj nebyl možný sice ani potom, ale atentátů, sabotážních akcí, předávání informací Spojencům, ozbrojených přepadení, organizovaných útěků a podobně neustále přibývalo a to v rostoucí míře vázalo německé síly a vyvolávalo odvetné akce jako například v Oradour – sur – Glane, kde 3. rota 2. tankové divize SS Das Reich povraždila 642 obyvatel a město prakticky zničila.

( Příslušník Francouzského hnutí odporu )

Résistance vycházela původně z prostředí intelektuálů, někdejších politiků a důstojníků, ale časem začali do jejích řad proudit příslušníci všech vrstev obyvatelstva. Dne 27. května 1943 se de Gaulleovu emisarovi Jeanu Moulinovi podařilo dosáhnout sloučení nejrůznějších odbojových skupin v Conseil National de la Résistance ( Národní rada hnutí odporu, CNR ). Ozbrojené jednotky splynuly 1. února 1944 ve Forces Francaises de l´Intérieur ( Francouzské domácí síly, FFI ), jejichž bojovou hodnotu odhadoval americký vrchní velitel Dwight D. Eisenhower na 15 divizí. Když se 6. června 1944 spolu se Spojenci vylodila vojska svobodné Francie, byly jim jednotky FFI hodnotnou posilou a zároveň propůjčovaly důraz francouzskému požadavku zasahovat do poválečného uspořádání Evropy.

De Gaulle jako předseda provizorní vlády do svého kabinetu 9. září 1944 přijal řadu členů hnutí odporu. Reprezentovali duchovní svědomí národa a přinášeli rozhodující impulsy k politické obnově počínající IV. republiky. Přesných počtů obětí z řad Résistance se nelze téměř vůbec dopátrat. Odhad hovoří až o 30 000 popravených a dalších zhruba 75 000 deportovaných, kteří nepřežili věznění v německých koncentračních táborech. Padli za oběť nejenom německým pochopům, ale ve velkém počtu také milicím vichistické vlády, jež spolupracovala s okupační mocí. Dobře se v tom zračila trhlina, která štěpila celou francouzskou společnost a která po odchodu Němců tvořila dělící linii při krvavém účtování se skutečnými nebo domnělými kolaboranty. Toto vypořádání stálo život dalších 10 000 Francouzů a zvláště také Francouzek, jež byly obviňovány z toho, že byly okupantům k službám a po vůli.