Základní technické údaje: Supermarine Walrus Mk.II

Typ: tří až čtyřmístný pozorovací a záchranný obojživelný létající člun nasazovaný z palub povrchových plavidel, pohonná jednotka: vzduchem chlazený 9válcový hvězdicový pístový motor Bristol Pegasus VI o výkonu 578 kW ( 775 koní ), výkony: maximální rychlost 200 km/h na úrovni hladiny moře, počáteční stoupavost 32 m/min, dostup 5 640 m, dolet 965 km, hmotnost: prázdná 2 223 kg, vzletová 3 266 kg, rozměry: rozpětí 13,97 kg, délka 11,45 m, výška 4,65 m, výzbroj: ručně ovládaný 7,7 mm kulomet v otevřeném předním střelišti, pod spodní křídlem 227 kg pum, min či hlubinných náloží ( pouze u letounů z palub povrchových plavidel )

Jedním z neopěvovaných hrdinů 2. světové války se stala i amfibie Supermarine Walrus ( mrož ), vzniklá jako soukromý projekt dalším vývojem z typu Seagull V ( mořský racek ). Poprvé byla zalétnuta 21. června 1933. Po zahájení sériové výroby pro australskou vládu projevila zájem i 702. katapultovací letka britského Královského námořnictva, na základě  něhož roku 1935 ministerstvo letectví objednalo prvních dvanáct strojů pod označením Walrus Mk.I. Následovaly další zkoušky, v rámci nichž se plně naložený Walrus dočkal i startu z katapultu bitevní lodě HMS Nelson a objednávka 204 strojů s hvězdicovým motorem Pegasus II M2 o výkonu 474 kW ( 635 koní ).

Roku 1936 se pak malý létající člun dostal do služby britského námořního letectva. Počátkem  2. světové války tyto letouny sloužily jako součást 700. perutě na palubách bitevních lodí a křižníků britského Královského námořnictva po celém světě, ve výzbroji je dále měla i 701.,711.,712.a 714. peruť. Hlavním úkolem letounu se stalo pátrání po nepřátelských plavidlech za horizontem, navádění vlastní dělostřelecké palby, protiponorkové hlídky a doprovod námořních konvojů. Walrus, katapultovaný z bitevní lodě HMS Dorsetshire, shodil 18. listopadu 1940 pumu na cíl v Italském Somálsku. Nejdůležitější činností letounů Walrus, se stala námořní letecká záchranná služba. V této roli létající čluny sloužily u 269.,275.,276.,277.,278.,181. a 282. perutě ve Velké Británii a u 183.,284.,292. a 294. perutě na Blízkém východě.

Za jakéhokoliv počasí, ve dne i v noci se námořní záchranné Walrusy snášely do nepřátelských vod, kde ze záchranných člunů vyzvedávaly sestřelené spojenecké letce, často přitom musely přistávat i v minových polích, kam jiné záchranné prostředky nemohly. Pohled na kuriózní tlačný motor letounu pro sestřelené spojenecké letce znamenal záchranu a vyzvednutí z blížícího se nebezpečí zajateckého tábora. Od roku 1944 začaly Walrusy postupně nahrazovat letouny Sea Otter shodné koncepce, ale s tažnými motory Mercury, ještě v prosinci téhož roku ale 624. peruť v italském Grottaglie znovu přezbrojila na Walrusy, s nimiž prováděla průzkum minových polí. Celkem vzniklo 740 Walrusů, prvních 287 strojů Walrus Mk.I s kovem potaženým člunovým trupem u firmy Supermarine, poté ještě společnost Saunders – Roe postavila 453 amfibií Walrus Mk.II s dřevěným trupem. Definitivně výroba skončila v lednu 1944.