Základní technické údaje: Supermarine Seafire F.Mk.III

Typ: palubní stíhací letoun, hmotnost: prázdný 2 449 kg, plný 3 175 kg, rozměry: délka 9,12 m, rozpětí 11,23 m, výška 3,48 m, pohonná jednotka: řadový 12válcový pístový motor Rolls – Royce Merlin 45,50 nebo 55 o výkonu 1 096 kW ( 1 470 koní ), výkony: max. rychlost 566 km/h ve výšce 3 734 m, dostup 10 302 m, dolet s vnitřními zásobami paliva 748 km, výzbroj: dva 20 mm kanony a čtyři 7,7 mm kulomety v křídlech, závěsy po jednu 227 kg nebo dvě 113 kg pumy

Po úspěchu adaptace letounu Hawker Sea Hurricane padla volba i na typ Spitfire VB, který po instalaci přistávacího háku tvaru V prošel koncem roku 1941 úspěšně zkouškami na palubě letadlové lodě HMS Illustrious. Určité množství pozemních stíhaček s křídlem typu B poté prošlo touto jednoduchou úpravou a pod jménem Supermarine Seafire ( mořský oheň ), hlavně ale variace na název Spitfire Mk.IB se dostalo do služby. V květnu 1942 se objevila modifikace Seafire Mk.IIC, vyráběná již sériově z letounů s křídlem typu C, do něhož se daly umístit čtyři 20 mm kanony. Letoun se navíc vyznačoval zesíleným trupem, záchytnými body pro katapult a pomocnými startovacími raketami RATOG.

Dále existovala hloubková verze označovaná jako Seafire L.Mk.IIC, určité množství letounů dokončili s kamerami jako fotoprůzkumné. Těm se pak říkalo Seafire LR.Mk.IIC. U verze Seafire F.Mk.III se poprvé objevila ručně skládací křídla a stejně jako od předchozí varianty vznikly i hloubkové stroje Seafire L.Mk.III a pro fotoprůzkumné účely i malé množství strojů Seafire LR.Mk.III.

Roku 1945 se objevil první Seafire s motorem Griffon – Seafire F.Mk.XV, vyznačující se jednoduchým, žihadlo připomínajícím přistávacím hákem a brzy po něm i Seafire F.Mk.XVII s kapkovitou kabinou, umožňující lepší výhled, sníženou zadní částí hřbetu trupu a zvětšenými palivovými nádržemi. Průzkumná varianta Seafire FR.Mk.XVII dostala výbavu dvou kamer. Vývojem z pozemního letounu Spitfire F.Mk.XXI vznikl model Seafire F.Mk.45 s pozdějším typem motoru Griffon, jenž roztáčel pětilistou vrtuli nebo dvojici protiběžných třílistých vrtulí. U typu Seafire F.Mk.46 se objevil kapkovitý kryt kabiny a snížená zadní část hřbetu trupu, odvozená fotoprůzkumná verze nesla označení Seafire FR.Mk.46. Posledními variantami se pak staly typy Seafire F. Mk.47 a Seafire FR. Mk.47 s motoricky sklopitelnými křídly a dalšími změnami.

 Letouny Seafire se úspěšně podílely na vylodění v severní Africe v listopadu 1942 a později na invazi u Salerna a na jihu Francie. Právě před Salernem se ale projevil jejich největší nedostatek, vzhledem k nedostatku protivětru na palubách letadlových lodí totiž došlo při přistávání k celé řadě nehod. Další perutě těchto letounů se zapojily do bojů v Pacifiku a motorem Griffon vybavené verze zůstaly ve službě až do roku 1954, mnohdy ovšem pouze u záložních jednotek.